Odmala jsem spíš nešťastná, než šťastná. Možná jsem lecco neměla úplně snadné, ale zase úplné utrpení jsem také neprožila. Neměla jsem ideální zázemí, ale cigarety o mě nikdo netípal. Přesto se celý život trápím. Nenávidím se. Nevím ani, z čeho se obviňuji, ale nesnáším sama sebe. Neumím se sebou žít. Leta letoucí je mým unikem jídlo. Je to až komické, pro někoho úplně nepochopitelné. Připadám si jako feťák. Když na mě padne můj stav, zatemní se mi mozek, mám v něm jen velký nápis jídlo... Hučí mi v uších, ústa se mi stahují... Jako v transu. Nepomine to, dokud neuspojím své chutě nějakou prasárnou. A je mi v tu chvíli jedno, co jím. Třeba rohlík s tatrkou. Je to úplně fuk. Musí to být rychle a musí toho být hodně. Jakmile se mi udělá špatně, uleví se mi. Nevím, jak s tím vším zkoncovat. Chtěla jsem jít k odborníkovi. Objednala jsem se k nejlepší (dle hodnocení a doporučení) psychoanalytičce v regionu. Roční terapie 2x týdně na mě neměla žádný efekt. Nejsem schopná o tom s nikým mluvit. Komické je, že to o mně nikdo neví. Rok jsme probíraly věci, co mě trápí, ale pořád to byly jen hlouposti. Nikdy jsem nedokázala říct - hele, tohle bylo špatně, to taky, ale je mi to jedno. Můj problém je že se přežírám a neumím to zastavit. Nedokážu to. Nemělo smysl jí to ani napsat, ve chvíli kdy by to věděla, nikdy už bych tam nešla...
Jedinkrát v životě jsem dokázala s tímto bojovat. Byla jsem zamilovaná, asi opravdu. Najednou byl svět jiný. Mé stavy odeznívaly... Zhubla jsem 30kg, byla jsem někdo úplně jiný... Jenže to nakonec pominulo a já sklouzla zpátky. Věděla jsem naprosto přesně co dělám. Věděla jsem, že s každou další sušenkou se blížím zpět své staré postavě a v podstatě mi to bylo jedno. Spíš z toho mám škodolibou radost. Koukám se do zrcedla a říkám si - tak to máš, ty blbá krávo, už zas ti roste p**el. Zase budeš mít pupek. A co vlastně čekáš? Že budeš hezká? Proč bys měla být? Jen se pěkně nažer, ať si ještě hnusnější... Mám potřebu si ublížit. A mám potřebu aby mi bylo ublíženo.
Neyslím si, že bych se v životě nudila. Mám velmi náročnou práci, zajímavou pozici. Dokážu řídit stovky lidí, ale ne sebe. V podstatě jsem ten nejlepší lhář - nikdo mě nezná, nikdo. Mám vymyšlenou pózu, se kterou vystupuji. A víc nikdo nevidí. Nemám jediného kamaráda. Nechci a nemůžu mít - kamarád by do mě viděl, měl by vidět a to já nikdy nedopustím.
Paradoxně nemám problém s muži. Nechodím s žádnou chudinkou zakomplexovanou. Ale nemiluji je. V podstatě si jich nevážím, protože milují někoho, jako jsem já. Pohrdám tím...
Ani nevím, proč sem píšu. Možná jen proto, že to nemám komu říct. Potřebovala bych pomoc, ale myslím, že pro mě žádná neexistuje...
1x
Myslím,že tam chybí zodpovědnost,třeba ke svému zdraví. Nemá cenu si lhát sama sobě. Pokud něco chci, musím pro to něco udělat. Začala bych třeba nějaký sport,nebo aspoň procházky do lesa a nevymlouvala bych se na to, že jsem velice pracovně vytížená. Neuvedla jste věk, tak mě napadlo, jestli máte,nebo budete chtít mít děti. Proto třeba byste měla být zdravá. Časem skončíte v nemocnici, nebo s infarktem někde úplně jinde. Zkuste jiného terapeuta a nevzdávejte to. Každý si v životě něco prožil,ale nelze se tím zabývat celý život . Určitě pomoc existuje,ale to musíte chtít Vy sama . Musíte myslet pozitivně a věřit tomu ! Říkat si třeba: jsem hezčí a hezčí a lepší a lepší,bude lépe a lépe. Vy děláte pravý opak. Také trochu změnit stravu a místo majonézy si dát třeba zeleninový salát. Hlavně choďte hodně do přírody.Sledujte jak svítí slunce, nebo rostou kytky,jak zpívají ptáci a pod. Možná Vám tu někdo poradí lépe než já,ale zatím tu nikdo neodpověděl. Hezký den Vám přeji 
Hankas, problém je v tom, že mě na to mém zdraví nezáleží. Právě proto, že žiju jen sama pro sebe a na sobě mi nezáleží, nezáleží mi ani na mém zdraví. Naopak nechápu, proč se někdo snaží o dlouhověkost. 3 roky jsem se starala o přítele na dialýze, po mrtvici. Pak jsem pomáhala pečovat o dědu ležáka s těžkým alzhaimerem, nyní mám nemocného psa, který potřebuje hodně dohledu a vlastně požírá můj veškerý volný čas. Je mi 30 a od 20 se o někoho starám. Myslím, že děti nechci. Je to asi sobecké, ale z mého pohledu je to kromě té lásky a radosti také hodně starání a já už se starat nechci. Už jsem unavená ze vší té péče. Za 30 let se ale nikdo nestaral o mě. Jako dítě jsem nikoho moc nezajímala. Nikdo mě nechoval, nikdo mě nechválil, nikdo mě nepodporoval, neříkal, že jsem dobrá a šikovná... A já myslím, že nemám sílu dávat to dál. Vlastně jsem si v životě nic neužila. Nikdy jsem neměla minisukni. Nikdy jsem neměla bikiny. Nikdy jsem nebyla tancovat. Nikdy jse nešla na čundr, nebyla na táboře, neseděla s kamarády u ohýnku a nebavila se. A dneska je na to všechno pozdě. Myslím, že bych ani nebyla dobrý rodič, protože nemám co dobrého dětem dát. Moji rodiče byli rozvedeni a mamka na to byla finančně hodně špatně. Vím, že život není o penězích, ale mít dnes dítě je hodně náročné. Bojím se jej mít, protože bych mohla zůstat sama a já sama s dítětem být nechci. Matky samoživitelky jsou na tom fakt špatně. I když jsou schopné, tak nemohou dělat, protože musí mít práci podle možnosti družin a školek. Když dítě marodí nemůžou makat. A já nedokážu být prodavačka na částečný úvazek a žít od měsíce k měsíci za pomoci dávek. Přijd emi, že tím bych po***la svů život ještě víc, než jsem to udělala...
anonymous,mě úplně nejde o dlouhověkost,ale právě že nechci někde skončit jako ležák, proto, se snažím žít zdravě. Jinak mám dva syny starší než Vy. Pracovala jsem většinou na zkrácený úvazek. Kluky jsem vychovala sama od 1 a 4 let a bez babiček. Jeden je ženatý, dobře zajištěný. Druhý je ještě svobodný.Žijí si dobře. Já jsem v důchodu a ještě jsem si našetřila dost peněz,abych si mohla koupit byt a nyní budu kupovat dům,abych mohla být blíž k dětem a těším se na vnoučata. Takže i když jsem byla samoživitelka,myslím,že se mám moc dobře.Takových dětí, které nikdo nechválí je hodně,ale co bylo to bylo. Ani já jsem nebyla na čundru a moji bráchové chodili a mě to bylo líto. Teď si všechno vynahrazuji. Všechno bude lepší, jen tomu musí člověk věřit. A Vy jste ještě hooooooodně mladá a máte spoustu času před sebou. Představujte si jak byste chtěla,aby to bylo,ale to musíte denně,pořád dokola
1x
Kdo nechce, hledá výmluvy, proč to nejde. Chcete změnu, ale zároveň si vysvětlíte, proč je to tak, jak byl k Vám osud od dětství krutý, a vlastně cokoli měnit odmítáte. Cpete se a fňukáte, že Vám není pomoci. Jste v začarovaném kruhu. Závislák, co se huntuje žraním - sebepoškozováním. To nemyslím jen na postavu, ale i tělo, orgány a v důsledku i psychiku. Co mi nejvíc vadí, ten poraženecký postoj a že se nemáte ráda. Že pro Vás není mateřství , minisukně, čundry, tanec,...Tyhle věci / krom děcka/ si můžete dovolit i po šedesátce. Prostě, všechno může být. Tím, že jste sama, bez kamarádek, tak nevíte, že mnohé ženy jsou na tom ještě hůř, vyšly z krutých podmínek, utekly od agresora, mají postižené dítě, nebo samy nějaký handicap, nemohoucího rodiče na krku, bez bytu, a zvládají to nějak.. Ne psychologa, ale psychiatra oslovte! Váš problém Vás přerostl. Kolikrát hodně pomůže dobrá kámoška.To ani tu, ani spřízněného sourozence nemáte? Je vlasně dobře, že jste sem napsala. Možná zíráte, kolika lidem stojíte za to sedět v neděli do noci u počítače a pak usínat s myšlenkami, jak jen Vám ještě poradit Nevzdávejte to. Snad tu někdo poradí dobrého odborníka.
BYL JSEM NA DNĚ, ALE NAJEDNOU NĚKDO ZESPODA ZAKLEPAL...
doplněno 27.02.17 00:20:
Ohledně psychoanalytika, dejte na reference. Můj příbuzný dojížděl k psychologovi až na Moravu, tajně, styděl se za to, že nezvládá své problémy, měl už i sebevražedné sklony, bál se, že se to o něm dozví okolí, byl znýmá osobnost... A je z toho venku.
Kupte si knížečku Hany Synkové: Byla jsem tlustá, jsem jaká jsem. Bez těchto zákonitostí budete pořád na fleku. Má to logiku a je to čtivé.
Poněkud jsem Vás sprdla. To ale není konstruktivní. Srovnávala jsem, co naše generace ve Vašem věku. Po škole jsme se vdávaly a od 20 jsme rodily děti. Nikoho nenapadlo, že si sám neužil. Byly to nádherné roky. To nelze srovnávat s péčí o maroda či starce. S dětmi je veselo, denně překvapují novým, dávají lásku, jsou bezprostřední. A ty starosti zas tak nevnímáte. Ve třiceti jsme měli děcka, se kterými se dalo jezdit na výlety, později na vandry. Jestli jsem si to opravdu užila, tak po čtyřicítce, kdy už děcka nepotřebovala rodičovský dozor a já mohla s manželem na kole brázdit Česko, ba i Evropu. A druhé užívání přišlo s nástupem do důchodu. Člověk si sakra dá pozor, aby si nějak huntoval tělo, dělal si z něj hnojiště a vláčel kila navíc, když si chcete užívat ve zdraví vnoučat.
Uvědomuji si, že vy jste ten čas mezi 30 a 40ti obětovala jiným. Klobouk dolů! Je vidět, že umíte máknout se sebezapřením. Kdyby to šlo a vy si stanovila limit, nějaký zapamatovatelný den, kdy začnete na sobě pracovat stejně vytrvale, jako jste se starala o druhé. A ještě víc. Přidala bych kosmetiku, nějakou tu masáž, plavání. Prostě se hýčkat. Vaše tělo je jediný majetek, který Vám zůstane, když byste o vše přišla. Tak o ten cenný majetek pečujte. Vylepšujte ho, zdokonalujte. Odmění se Vám, a ten pocit za to stojí. Věřím, že tu je ta hrozná únava. Ale ta je nejen z té péče o jiné a o psa, ona je způsobena také právě tím bezuzdným přejídáním. Přemýšlejte o sobě. Ne jako uvzaté děcko, ale jako krásná vyrovnaná žena, která má svoji budoucnost ve svých rukou. Ještě se ozvu, musím si jednu radu ověřit.
doplněno 27.02.17 22:09:
Oprava : Zač. 2. odstavce má být čas mezi 20 a 30 lety... Sorry.
0x
Jídlo je droga.
Jsou nemoce s příjmem potravy. Mentální anorexie a mentální bulimie. Posedlost zdravou stravou.
Vy nemáte ani jedno. Jedná se o záchvatovité přejídání, nebo-li nutkavé. Je zaviněno většinou stresem.
Pomohl by Vám odborník, zabývající se stravováním, ale ne soukromý, spíše na nějaké klinice. Poruchami příjmu potravy se zabývají na Psychiatrické klinice Ke Karlovu v Praze, nebo v Brně. Též zkuste třeba www.anabell.cz /Brno, Praha, Ostrava/, osobně, telef., e-mailem, diskuze.
Vy nemáte pro co žít. Nepíšete zájmy, koníčky, kolik je Vám, nemáte čas již mít děti? Bez vztahu a dětí nemá život smysl. Děti jsou naděje, radost, práce, smysl života, mít pro koho žít, náplň života i se obětovat. Většina bezdětných žen na sklonku života mění svůj náhled na život bez potomků.
I já, ačkoliv jsem měla 2, dnes bych byla ráda, kdyby bylo třetí. Tehdy jsem se bála, ale dalo by se to zvládnout.
Pendlování mezi prací a bydlením, snadná dosažitelnost potravy v supermarketech, koupím, rozbalím a hned jím, je špatný, dnešní trend. Ale s tím člověk nic nanedělá, toto přinesl dnešní způsob žití. Že se odstěhujete na venkov a tam si budete pěstovat svoje základní potraviny, by ,,nejen,, vám prospělo a pomohlo, ale to se bohužel již nedá nikomu naordinovat. Ale věřím, že by to pomohlo.
Kvalitní, dobrá, poctivá strava a mezi tím práce okolo hospodárštví v širším kruhu rodiny. Člověk by měl smysl života , více manuelní práce, kila by šla dolů... dnešní technická, pohodlná doba, není pro tvora, jménem člověk asi to nejlepší..ale kdo by se chtěl vracet, že. ...to jenom takové zamyšlení.
Pohanko, děkuji za Vaše slova. Já vím (nebo tedy velmi silně předpokládám), že přejídáním trpím. Ale neumím se z toho dostat. A neumím to přiznat, aby mi někdo pomohl. O zdravé stravě vím snad všchno. Taky jsem zkusila snad všechny diety světa - dělenou, od 17 nejíst, vajíčkovou, masovou, dukana, atkinsona, whole30, polykala jsem sibutramin i adipex... Jenže nic z toho neléčí moji hlavu.
Jak píšu výše, je mi 30 a jak tam zmiňuji- děti nemám a myslím, že bych neměla mít a bojím se, že bych je do jisté míry obviňovala za to, že mi seberou nějakou moji svobodu, na kterou čekám. Je to hodně drsné. Mám psa, kterého miluji (asi až moc), ale jeho nemoc vyžadující ustavičnou kontrolu mě vyčerpává. A protože je již 3. členem rodiny o kterého pečuji jsem vyčerpaná až moc. Vlastně neznám to, že přijdu z práce a nic nemusím. Neznám to, že se seberu a vyrazím na víkend pryč. Pořád musím myslet na ostatní a jsem tady připoutaná. Někdy se těším, že až nebude, budu se moci sebrat a dělat... cokoliv. Ještě nevím, co to cokoliv bude. Ale nebudu mít tu kouli na noze. A bojím se, že dítě bude především jen péče a starost a už nikdy v životě nebudu na prvním místě já. Ještě jsem nikdy nebyla... u nikoho... a už bych se tam nikdy nedostala.
Jiank jsem z vesnice. Denně chodím se psem ven. Někdy jen chvíli, když přijedu pozdě, ale aspoň 2x týdně fakt na dvě hoďky. Když mám volný celý den, jdeme na 3-4procházky. Máme zahradu a pěstujeme co se dá a co nedá moc práce - rajčata, cukety, fazole... Miluji zdravé a čerstvé jídlo. Grilovanou cuketu, rajčatový salát. A paradoxně se ve svých stavech cpu tím, čím se cpu. Celý můj život je jeden velký paradox. Jsem stydlivý exhibiconista, emancipovaný submisiv, veselý pesimista. Oxymorón jako prase...
Děkuji za Vaše typy, ještě se zeptám, zda byste nevěděla o odborné pooci v Plzni? Mám to nejblíže, přece jen Praha je pro mě už poměrně velká časová zátěž v případě potřeby dojíždění... Děkuji
Hubnutí nastartujete odkyselením, vynecháním určitých potravin: Cukr, kafe, bílá mouka, uzeniny, příliš masa, tučné mléčné Pak by ustoupila i ta únava.. A pak si naštelovat v hlavě jsem lehká, svižná, pohyblivá, štíhlá. Masírovat si břicho a stehna. Pokud pohyb, tak dlouhodobý výkon nízké až střední intenzity, protože tuk se spaluje nejdříve po 45 minutách činnosti.
0x
Ahoj kočko macatá . Kolik ti je roku, ze cely zivot si libujes v depresi..; potrebujes znovu najit smysl proc zit, asi se zamilovat, kdyz uz vis, ze to pomaha, ale problem je v tve uchylne narocnosti na spolecnost vcetne partnera, kdyz jich mas kolem sebe dost, ale nevyberes si, dokonce ani prátele nemas, co poradit? Na to je i psychiatr kratkej, ale jednu radu bych dal, zkus si nechat vysetrit štitnou zlazu, mozna je na vine jeji disfunkcnost!
Haf, proč by si tazatelka měla nechávat vyštetřit štítnou žlázu? V tom problém vůbec není. Ona přece nepíše že NEJÍ A PŘESTO TLOUSTNE! Ona se vědomě přecpává a to potravinami které jdou jen na tu tloušťku nejvíc.
Jinak pro tazatelku. K tomu co jste napsal nelze ani nic moc dodat. Vy víte sama v čem to je a víte i důvody. Je to úplně stejné jako když kuřák ví, že by měl přestat kouřit protož mu to škodí a nedokáže to. Tady je potřeba silný impuls v hlavě - silná motivace která je silnější než chuť na to jídlo. Většinou se to odehraje nějak vnitřně a v jedné minutě. Mně se to stalo právě s tím kouřením. Prostě byl určitý moment a ve vteřině jsem byla rozhodnutá a to jsem velký a dlouholetý kuřák. U mne to bylo náhlé okamžité rozhodnutí protože v tu chvíli na mne zapůsobila jediná a docela obyčejná věta mé kamarádky, která od ní ani nebyla nijak směrovaná. Jenomže v tu chvíli, se něco stalo v mém mozku. U té telefonické rozmluvy s ní jsem samozřejmě kouřila cigaretu, ale jakmile její věta dozněla, tak se to stalo a já típla nedokouřenou cigaretu a už jsem si nezapálila dva roky. Žádné odvykací problémy, přibírání na váze, touha po cigaretě, nic takového se něodehrávalo.
Jenomže! Za ty dva roky jsem zase za určitých okolností tu cigaretu zapálila, nechutnala mi vůbec, ale přemohla jsem tu hnusnou pachuť a kouřila každý den alespoň dvě. Za krátkou chvíli jsem v tom vězela znova až po uši. Od té doby uběhlo už dvanáct let a já pořád kouřím. A to si tu situaci a celou tu rozmluvu s tou kamarádkou "přehrávám" v hlavě pořád. Málo platné. Už to nefunguje. A tak kouřím. Ne teda tak jako dříve, ale kouřím.
Takže pokud to rozhodnutí nepřijde z nějakého zvláštního vnitřního impulsu od Vás samotné, tak se v tom budete plácat. Ale ze srdce Vám přeji, aby se Vám to nějak podařilo. Nadváha je hodně velký problém jednak také zdravotní a pak u ženy je to ještě kvůli vnitřní pohodě a spokojenosti. Já vím že se to dá utajit a že se navenek boubelky tváří jako kdyby jim to nevadilo, ale pravda je úplně jiná. Mám totiž dvě známé a ty tlusté jsou a předstírají pro okolí že jim to nevadí, ale já z určitých rozhovorů s nima vím že vadí a hodně.
Spatna funkce stitne zlázy muze zpusobovat ruzne problemy i psychickeho razu, proto bych doporucil dukladne vysetreni a netvrdil rezolutne, ze to nesouvisi s problemem prejidani. Vysledky vysetreni a pripadneho leceni mohou prekvapit.
Díky za tip, je fakt, že u obvoďáka jsem pár let nebyla a u odbodníka nikdy. Já se prostě stydím tam jít a říct - hele jsem tlustá, pomozte mi. Neumím to ani vyslovit. A víš co je nejhorší? Že nejsem náročná jen na partnera, ale sama na sebe. A žít s tím, že je člověk strašně nedokonalej, to je pro mě fakt peklo
0x
Ahoj, anonymous. Trochu se poznávám v tvém postoji sama k sobě. Také jsem měla období, kdy jsem nenáviděla svou postavu a schválně jsem se přejídala, abych byla už úplně hnusná a potrestala se tak. Později jsem zas nedávala tělu vůbec žádné jídlo, abych mu "ukázala". U mě to začalo, když mi můj první kluk vyčetl velký zadek a já se tím trápila, dávala si to za vinu a nenáviděla se. Odmala jsem byla naučená hledat vinu vždy pouze u sebe, mohl za to můj despotický otec. Nemáš ve své minulosti taky něco takového? Myslím, že by ti určitě pomohl psychoanalytik, se kterým byste rozklíčovali důvody, proč se nenávidíš, a pomohl by ti najít cestu z toho ven. Jenže! Když k němu nebudeš upřímná, nikam se nedostanete. Budete klouzat po povrchu a řešit banality, jako s tou psychoanalytičkou, cos u ní byla. Chce to oslovit jich víc a vybrat si někoho, komu budeš důvěřovat a dokážeš se svěřit se vším. On by tě měl někam nasměrovat, ale hlavní práce bude na tobě, pochopit proč to děláš a změnit svůj postoj k sobě. Není to vůbec jednoduché a je to nadlouho. Já se s tím peru celý život. Ale věřím, že to jde. Držím ti palce.
0x
Nejdřív si musíte uvědomit, že opravdu jste feťák, jste závislák na jídle. 
Vice se dozvíte např. zde:
Vlastní zkušenost: Když přestanete jíst zpracovaný cukr, přestanete být závislá na jídle. Cpěte se ovocem, zeleninou, popř. čímkoli, kde není přidaný cukr (cukr v ovoci neřeště, ten je O.K.). Přestanete mít "vlčí hlad"a nezvládnutelnou chuť na sladké popř. na jídlo vůbec. Pak vyřaďte i ostatní sacharidy. Jezte zejména ořechy, mandle, semena (slunečnice, sezam, mák, atd...) a zdravé tuky. Určitě to zvládnete. Zvládla jsem to já (mínus 29 kg), zvládnete to taky. 
0x
Snad to nebude příliš nevhodné, když si dovolím tvrdit,že vím, co Vám schází. Jaká je příčina toho všeho. Všechno začalo v dětství. Nedostávala jste dost citu, proto jste všechny pocity zklamání obrátila proti sobě. Ta bolest z neuspokojení dítěte je obrovská. Já to mám taky, moji rodiče mě týrali a asi se nikdy nezbavím té bolesti. Ale stále věřím tomu, že snad někdy to přijde a zbavím se toho trápení. Vy za nic nemůžete. Nic jste neudělala špatného. Začít byste mohla třeba tím, že se začnete mít ráda. Je to dlouhodobá práce a výsledek se dostaví. Já Vám věřím.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.