Nejste přihlášen/a.
Zdravím,
nějak nevím kde mám začít a skoro vůbec se mi tomu nechce věřit. Byli jsme 4 roky spolu - i když byl o 20 let starší, rozuměli jsme si perfektně - měli jsme i společně plány a chtěli jsme mít i rodinu...
V mojí rodině onemocněla babička - rakovina. A já a mamka se snažíme tady pro ní být. Mamka to vše začíná nějak špatně znášet a uchyluje se každý večer k alkoholu - já jí to ale nějak nedokážu zazlívat, i když mi to není příjemné. S otcem žádné dobré vztahy nemám - ten nám spíš přitěžuje, než aby nám pomohl a je na nás jak pořád hnusný a ve všem se stěžuje. Takhle vypadala situace kolem listopadu a trvá dál ...
Před Vánoci mi volal přítel, tedy, teď bývalý, že má něco s krví a že doktoři nemohou přijít na to, co mu je. Brečel mi do telefonu - ale já už jsem prostě neměla sílu být jemu tou oporou. Snažila jsem se mu to vysvětlit ale stále jsem mu říkala ať to nevzdává, že to bude dobré a ať bojuje. Jak strašně jsem za ním chtěla přijét a vidět ho - ale při té představě že mi taky jenom bude brečet a že mi bude při tom do telefonu ještě fňukat babička a mamka ... tak jsem k němu nejela - a to celý prosinec a poté i celý leden - ale to už mělo jiné důvody - měla jsem na výšce zkoušky a nebylo jich zrovna málo. A zůstala jsem celou tu dobu na bytě ve měste, ve kterém studuji. Nejela jsem ani domů, ani za ním. Už jsem to všechno přestala zvládat...
A teď před 4 dni jak jsme si s bývalým naposled volali mi do telefonu skoro nic neřekl - tak to asi už šlo týden - a já už jsem toho měla dost. Chtěla jsem minulý víkend za ním přijét a všechno mu vysvětlit a promluvit si s ním o tom ... on to nějak nevnímal ... Zeptala jsem, jestli to máme ukončit a on na to, že o tom přemýšlel ... od té doby jsem to byla pouze já, která volala, chtěla jsem si to s ním vyjasnit mezi čtyřmi očima a on nic ... prostě nic. Jedině s tou výčitkou - byl jsem sám když jsem na tom byl nejhůř. A o Vánocích si nepřijela (ano, byla jsem nemocná a měla jsem 39° teplotu - jak mám přijét!?) Navrhla jsem v sobotu že v neděli za ním přijedu a on řekl - no asi jo. Může být. Ale že si prý od toho nemám nic slibovat. Ale že mě prý stále ještě miluje... že mu chybím ale že jsme prostě moc rozdílní (najendou?!) a že už v žiovtě nechce rodinu (najednou?!).
Nechápu. Vůbec - nad tím mi začíná rozum stát. Jak mi může říct, že mě stále ještě miluje a při tom se chovat tak chladně? Možná jsem prostě měla - i když už jsem dýchala z posledních sil - být ještě tady pro něho na 100%... Měla jsem asi všude jenom jezdit, slyšet potíže od rodiny, být sekýrovaná otcem a poté jsem asi měla jét za přítelem, abych jeho mohla utěšovat a být pro něho silná... Asi je chyba u mě... Nevím co mám dělat. Mám mu napsat mail na Valentýna a vše mu v něm vysvětlit? Pomůže to, nebo ho to jenom ještě víc odradí?...
Vrtá mi hlavou, proč se nesnaží on? Zlomil nade mnou už dávno hůl - jen kvůli tomu, že už jsem neměla tu sílu být tady pro něho?... To mu stojím za tak málo?
Poraďte mi prosím, já už nevím kam dál.
S pozdravem
Anna
Zdravím. Chyba je v tom, že Vy ještě studujete, nejste soběstačná a jste odkázána na rodiče. Váš přítel je o 20 let starší, má již něco odžito a má zřejmě jiné priority. Respektujte jeho rozhodnutí, nedělalo by to dobrotu a je dobře, že on si to uvědomil dřív, než byste spolu ty děti měli. Je jasné, že člověk potřebuje podporu od toho druhého, ale to Vy potřebujete také. Nechte ho nějaký čas v klidu. Buď mu na Vás záleží a budete mu chybět, potom se Vám ozve sám, nebo se již rozhodl a Vy se s tím musíte smířit a zařídit si život bez něho. Já vím, že Vás to teď bolí, ale časem možná sama uznáte, že jste se k sobě nehodili a že by vám to spolu neklapalo.
Podle všeho se stalo to nejlepší. Vy máte své starosti doma a navíc tento pán se k Vám příliš nehodil. Myslím tím jeho věk. Vy studujete, máte ráda veselý studentský život, on je již asi usedlý muž středně staršího věku. Spíš bych řekla, že jste jako dcera s otcem. Nedovedu si představit, že by někdy v 55 letech měl psát s dětmi úkoly, vodit je do školy...V tomhle věku chlap už zpohodlní, co se týče rodiny. Navíc Vám jasně sám řekl, že nechce rodinu. To by znamenalo celý život prožít jenom se stárnoucím partnerem, bez dětí. On hledá asi spíš pečovatelku, aby se o něj měl v závěru života kdo postarat.
Nejlepší by bylo, kdyby si našel nějakou čtyřicátnici, stejně i Vy chlapce tak do 28 let. Třeba také studenta. Budete si jistě lépe rozumět /třeba i jen výběr hudby, filmů, je jiný, než u 43 letého pána/.
Vím, mezi známými lidmi bývá moderní podobný věkový rozdíl /Kája Gott, Patr Janda, Jiří Menzel, Jan Kaplický a další/. Ale tam je to z jedné strany dáno finančním zajištěním a z druhé zase možností pochlubit se ve společnosti mladicí.
Vezměte si jedno: až Vy budete v nyńějším věku pána, bude on už důchodce. Nemoci ho jistě budou soužit, jako každého staršího člověka. Bude ubrblaný, nervózní, protivný, bude vyžadovat Vaši přítomnost a Vaši péči. Vy budete ve věku, kdy byste se ještě ráda bavila. On bude třeba doma žárlit, že Vy chodíte do práce a stýkáte se s lidmi, zatímco on sedí doma. A co se týče sexu, nebude to také žádná sláva. A vy byste si ráda ještě něco užila.
Být Vámi, už bych mu nepsala, k Valentýnu ani k ničemu jinému. Vy jste se mu neprovinila, máte také své problémy v rodině a těch jeho bolístek, kdy bude vyžadovat Vaši péči, bude přibývat. Věřte mi, i když jste ztratila 4 roky, konec je nejlepší řešení. A ať brzy najdete někoho k Vám vhodného - mladého, zdravého...Něco jiného je starat se o starého partnera a něco jiného postupně zestárnout oba dva spolu. Jaga.
To jsou zátěžové situace. Vaši rodiče se musí dokázat o babičku postarat, nejste spasitel, můžete pomoci, podat pomocnou ruku, ale převzít celou zátěž za babičku, matku pod vlivem, nerudného otce nemůžete. Máte svůj vlastní život. To byste se musela obětovat, nebo o babičku nechat postarat nějaké státní, či soukromé zařízení, nebo aby někdo za ní docházel, nějaká péče.
Nemoce, nešťastné události prověří Vaše morální kvality a vztahy.
Pokud jste byla nemocná na Vánoce, a s přítelem chodíte 4 roky, tedy již patří do rodiny, mohl, pokud mu zdravotní stav dovoloval, přijet on za Vámi, a strávit vánoce spolu, všichni dohromady. Zde by se ukázala soudružnost rodiny. Vánoce mohly být skromné, možná víc než skromné, s ohledem na nemoce zúčastněných, ale pohromadě s vědomím, že držíte pospolu i v těchto kritických situacích.
Pokud nemohl přijet on na Vánoce, ale Váš zdravotní stav to za týden dovolil, odjela bych za ním na Silvestra, aby alespoň jeden svátek nebyl sám.
Přítel měl čas, přemýšlel, hodnotil. Musíte spolu komunikovat. V životě člověka nastávají situace, kdy mění své názory a přehodnocuje svůj dosavadní život. Pokud je starší a nemocný, mohl se rozhodnout, že Vás nechce k sobě připoutat, že máte mít svůj celý život spojený s někým zdravým a mladým.
Přítel stále neví od prosince, co má s krví? Je již únor, to je divné. Víte, člověk má velké obavy, aby to nebylo to nejhorší, ale až se zjistí, jaká to je nemoc, tak jsou dnes velké šance na vyléčení.
Ještě nad tou situací přemýšlím ze svého pohledu. Chtěla byste mít kolik dětí? Jedno je málo, dvě jsou fajn. A chtěla byste, abyste děti vychovali společně do dospělosti? V tom případě volba mladšího partnera je víc než dobrá. Počítala jste, kolik by bylo partnerovi až Vám bude 30, 40 50 let? Zvládne o 20 let starší partner mladou manželku, hrál by s dítětem nějaké sporty? A jistě by přišly další otázky. My ženy v 60ti letech jsme v nynější době ještě zachovalé, chceme se bavit, užívat, cestovat. Pokud by bylo příteli vlastně 80 let, myslím, že byste musela pečovat. A nebudete muset pečovat ještě o svoje rodiče? Budete mít sílu na svoje zaměstnání, děti, rodiče a manžela o 20 let staršího? Uvidíte, co přinese čas, co přítel navrhne.
Můj přítel byl také už na nemocenské a nemohl jét vlakem - pracuje na nádraží. A mě se nemoc držela až do začátku ledna - nemohla jsem ani vstát a spala jsem neustále. A pak se na mě hrnuli zkoušky a já jsem přestávala stíhat. Jediná, která ví, že mám přítele v rodině je mamka - otec mi přítele zakazuje i když už mám 23 let. Dokud strkám nohy pod JEHO stůl ... A nechci dráždit hada bosou nohou - už jednou mě málem z domu vyhodil.
On je ten, který nechce komunikovat. On do toho telefonu mlčí a neříká nic a poté jenom: A co ty na to mám říct?...
Otec od přítele před rokem a půl zemřel na neznámou nemoc. Ani pitva nic nezjístila. Máme strach, že ta jeho nemoc je dědičná... Jeho krev už zkoumávají od prosince - byla v různých nemocnicích a výzkumech - Krnov, Opava, Ostrava, Nový Jičín - a nikdo neví nic. Ale vůbec nic. Já jsem ta jediná, které to říkal, co se děje a jak - své mamince to nechce říkat, protože ta ještě brečí nad sesnulým manželem. Zjístili, že nemá v těle nádor. To je ale asi tak všechno ale proč se děje to čí ono nevědí a neustále ho posílají na vyšetření na kterých nic nemohou zjístit...
Včera jsem mu napsala - jelikož se neozval jestli mám přijít nebo nemám přijít a ani nebral telefony, že ho nechám, ať napíše on, kdy mě bude chtít vidět a konečně si i o tom promluvit. On od té doby nedělá nic. Ale vůbec nic...
Jaga má pravdu, určitě někde na vás čeká ten pravý. A nelitujte ničeho, ani těch čtyř roků, protože vše, co nás v životě potká a všechna setkání mají svůj význam, každá zkušenost i nepříjemná je pro nás určité poučení. Tak nevěšte hlavu, bude líp.
Souhlasím se všemi, kdo Vám doporučují mladšího partnera. Na druhou stranu, Váš přítel to mohl cítit jako velkou zradu v době, kdy Vás potřeboval nejvíce a možná mu ledacos došlo, třeba jak se na Vás bude moci spolehnout za 20 let. Měla jste pozornost a péči rozdělit mezi všechny, tedy i přítele a ne se na něj vybodnout. Opravdu, ač Vás hodně potřeboval, zůstal nepovšimnut, sám, jako by Vám na něm vůbec nezáleželo. Měla jste toho nad hlavu, ale i tak, měl zbýt prostor i pro něj. Jinak, po jeho padesátce se začnete více a více psychicky vzdalovat a lepší už to nebude.Vy budete plná života, zájmů, budete se ještě chtít bavit, ale on bude ztrácet chuť i energii. On už všechno, co chtěl, zažil. Vás život čeká. A hlavně ty děti! Není lepší vychovávat společně a s radostí potomky, než je stále okřikovat, aby nerušily stárnoucího tatíčka?
Kde je chyba?
Jste od sebe 20let , mate jine priority , nebydlite spolu , kazdy resite jine veci.
A ano ma pravdu , jste moc rozdilni , uvedomil si to.
Proc se nesnazi? Protoze nechce , nema duvod vas chtit zpet , proste to tak citi.
To , ze je ted starsi je urco super pupr.
Ale co ma dalsich 15-20 let? Vy budete v nejlepsich letech a on narovinu uz nebude nikterak mlady...
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.