Sebevědomí

Jenom k té druhé polovině dotazu.

Tak to bývá, že se po škole většina známých a přátel rozprchne do světa. Další studium, zaměstnání, nové vztahy, manželství, rodina. Tak to bývá skoro u všech z nás. Vy opět nové přátele najdete, seznámíte se.

A ti staří se opět po pár desetiletích, na stará kolena objeví a vrátí se. Nejen ve skutečnosti, ale i ve vzpomínkách. To je koloběh života, máme to tak nastavené všichni.

I v rodině se tak děje. Rodiče nás vychovají, my vylétneme z hnízda, máme svůj život, vychováváme svoje potomky. A ke stáru se my vracíme ke svým starým rodičům, ke svým kořenům. A jsme trošku jiní, chápeme pocity našich rodičů.

Pokud máme to štěstí, a ještě nám nějaký rodič zůstal.

Ano, je mi jasné že je to normální, našla jsem si na střední skvělé lidi a jsem za ně moc ráda, ale mrzí mě, že i ti nejbližší "staří" kamarádi se vzdalují.

Celkem pochopitelná situace - debilní únor, málo slunka, zima, z toho vyplývá vlastní "neradost", zjednodušeně, nedobité baterky v těle, ani panák nepomůže, jen procházky, výběr přátel, možná svařák s těma, kdy se nebude bát mluvit. Jak začne svítit, a to se těšíme všichni, bude příjemněji.

Děkuji za názor.