Extrémní lenost

Lenost není vůbec špatná vlastnost. Aby lidé mohli lenošit třeba někde u moře, tak jsou ochotno celý rok chodit do práce. Dále lenost vedla ve spoustě případů k různým vynálezům - nechci umývat nádobí, raději vymyslím myčku. U tebe je problém, že můžeš lenošit bez jakéhokoliv úsilí, že si to lenošení nemusíš zasloužit.

Asi jsi to správně pojmenoval, ale může to být i deprese. Ale pokud mámě rád pomůžeš, tak má na tebe větší vliv než ty sám na sebe. Potřebuješ nad sebou dozor, nějakého drába, který ti poručí. Asi u tebe nefunguje svědomí, že si řekneš sám sobě " Zdechlino, vstávej a makej" takže popros mámu jinak se to prohloubí a dopadneš špatně.

To nebude lenost. Takhle se nazývá docela problematická choroba, zvaná "prokrastinace".

Není sice životu nebezpečná, ale docela umí komplikovat život.

Wamp - To není záležitostí jen mladých, jen ti starší mají pevnější vůli to překonávat. Trpí tím mnohem víc lidí, než si myslíme.

Wamp - Ano, pokud tazatel místo práce (učení) sedí stále jen u PC, může to být závislost. Ale mám s prokrastinací své zkušenosti (i když odborníkem nepotvrzené). Kupříkladu já mám práce nad hlavu, termíny se blíží, nečiností přicházím o slušné peníze. Přesto se nedokážu přinutit k důležité, ale nepříjemné práci. Není to lenost, to bych nedělal nic. Ale já si místo té důležité činosti hledám činost jinou, mnohdy i nepotřebnou a zbytečnou, třeba i fyzicky mnohem náročnější a jsem spokojený, že se mi to důležité zase povedlo odložit na jindy. Pak mám vztek sám na sebe a slibuju si, že to zítra už určitě udělám (a už předem vím, že neudělám). Přitom tu práci za mě nikdo neudělá a jednou už to odložit nepůjde. Pak honím čas a pracuju i v noci, abych to stihnul. Vlastní vůlí to jde překonat velmi těžko. Podle mě je právě tohle prokrastinace. Kdo to nezažil, těžko pochopí.

Prokrastinace je svině, taky se v ní plácám, ale marně. Vše v troskách a síly nejsou. Prý se to má řešit s někým přes hlavu, ale není snadné ten práh překročit. Asi jako u každé nemoci a duševní obzvláště :-/ No zítra se s tím poperu. Ted hurá na Quake3 až do rána :-////

Musíte si vnést do života trochu řád – začít hned, malými krůčky; potom už to půjde samo.

Nejprve si ukliďte, to je úkol č. 1. Ani se nedivím, že Vám tam nechce učit, v takovém chaosu a odpadcích. V čistém, vysátém pokoji se budete cítit mnohem lépe. Jinak píšete, že doma pomáháte (což je správné) – uvědomte si, že ostatní členové domácnosti asi nejsou moc nadšeni z Vašeho nepořádku, z toho, že se nechcete koupat apod. Když se k tomu třeba nemůžete donutit kvůli sobě, udělejte to kvůli nim. Uvidíte, že si toho všimnou.

Tak problém nedostatku úložného prostoru znám; mám hodně koníčků, stále něco vyrábím a materiál také skladuju, kde se dá. Pořiďte si větší množství krabic od banánů, dna vyložte tvrdým papírem a skládejte je na sebe. Je to sice trochu provizorní řešení, ale pořád lepší, než mít věci poházené po pokoji. Krabice si můžete zvenku popsat, abyste věděl, co kde máte.

Super nápad, nechápu, že mě tak jednoduché věci nenapadnou

Jo, není nad krabice od banánů... jen je v poslední době bývá problém "urvat". A taky jsou poměrně velké. Mně se nedávno podařilo v marketu vybrat bezva bedýnky tuším od rajčat, jsou menší, pěkně pevné, a stohovatelné, mají takové výstupky v rozích - mám v nich roztříděné nářadí, a dobře se s tím pracuje - přendávám celé stohy zprava doleva a nahoru dolů, a nepopadá mi to.

Počítač každopádně žere čas a přispívá k lenosti. Ale podlemě nemusí být nutně primární příčinou problémů, přestože to tak asi ostatní vidí. Mně když přestal fungovat, tak jsem "zabíjel" čas třeba televizí, knihami, nebo jinými věcmi. Prostě cokoliv, jen ne dělat to co bych měl. A většinou jen všechno možné začít a nikdy nedokončit (včetně činností na počítači). Asi to mám tu prokrastinaci.

Ono se velmi snadno radí zrušit komp, ale kdo by se tím sám řídil? "Jen v případě nutnosti" - to taky pak nejde nikdy dodržet. Možná použitelný krok by bylo zrušit internet v mobilu a mít jen nepřenosné připojení doma. Potom ještě si pořídit tak slabý počítač, na kterém by nešly hrát hry. Ale jak jsem psal, nemusí se tím vyřešit všechno.

Ono se tomu sice říká lenost, ale není to spíš nedostatek motivace? Píšeš že mamce pomůžeš rád - skutečně líný člověk by to rád nedělal. Popřemýšlej čím se motivovat i jindy. Třeba tím že si zaslužíš žít ve vlastnoručně uklizeném pokoji a užívat si dobrý pocit z čistoty a z toho že ses o ni přičinil? Stejně tak si zasloužíš dobré jídlo, nebo osobní čistotu, dávej si to za odměnu, ne proto "že by se to mělo"; nakonec, kdo to řekl, proč by se mělo cokoli co člověk sám nechce?

PC a hry jsou velké žrouty času, ovšem neřekla bych že jsou otázkou lenosti - spíš závislosti. Pokud to člověk dokáže korigovat tak, aby mu v ničem nepřekážely, není závislý, ale jen se baví. Tak si to přeber v hlavě - a sám se rozhodni, kolik času věnuješ zábavě, a kolik jiným věcem; a co ti to celkově do života dá.

A taky můžeš vyzkoušet různé techniky "sebemotivace" - mně se třeba osvědčily vystavené seznamy věcí co chci udělat - odškrtávat hotové je velmi pěkný pocit. Nebo dělám věci nepopulární přednostně, abych si pak poklepala na ramínko, jak jsem šikovná, a mohla se jít věnovat zábavě s čistým svědomím. Líp si to pak i užiju - bavit se s vědomím že nemám umyté nádobí je mnohem méně povznášející.

A ještě jeden trik - v seznamu si seřadím věci podle nepříjemnosti, a snažím se začít od toho nejhoršího - a když to fakt nejde, začnu druhým nejhorším - ošálit hlavu je snadné, je ráda že není nejhůř, a dovolí člověku pracovat...

"Motivace"... no motivaci jsem ztratil už před lety. Víte, od doby co se se mnou rozešla přítelkyně tak to se mnou šlo nejdřív z kopce ale vzpamatoval jsem se z toho po cca roce, ale už jsem se cítil jinak... Jsem člověk kterej by se pro ostatní rozdal, ikdyž v podstatě sám nic nemám... Tudíž ona pro mě byla motivací a jelikož za tu dobu co už nejsme spolu žádná jiná nepřišla tak žádnou nemám. Dříve jsem měl v pokoji a celkově všude čisto, uklizeno, dělal jsem všechno, všechny práce co jsem mohl abych udržoval jak dobrou životosprávu tak čistotu v pokoji, a ani jsem jí o tom nemusel říkat, zkrátka stačilo, že tam někde byla. No a to potom skončilo a s tím skončilo všechno moje snažení, dost mě to vzalo tak jsem život flákal. Teď už jsem teda jak jsem říkal z toho venku ale stejně cítím, že nejsem ten stejnej človek... Teď motivaci nemám žádnou, ikdyž je smutný, že sám na sebe nemám žádný vliv, je to tak. Dál mi docela na motivaci a celkově radosti konstantně ubírá můj otec. Přišel jsem k němu v 16 když jsem měl jít na střední páč za ZŠ jsem chodil jinam a bydlel s mámou, teď teda bydlím s tátou a když jsem k němu přišel tak to byla katastrofa, nad vodou mě držela právě ta jedna a ta samá přítelkyně a naštěstí mě celým tímto obdobím provedla a dnes už je to kupodivu lepší. Nevím jak to máte vy kteří jste se mi snažili něco říci za což vám strašně moc děkuju , ale můj otec není moc na výchovu, přišel jsem k němu jako "hotovej člověk" a on má stále potřebu mě v mých 18 letech "vychovávat jako dítě" (když jsem byl malej tak se mnou a mámou moc nebyl a pak se rozešli když mi byli asi 2 roky a táta se odstěhoval, tak jsme se výdali jen 1 za 14 dní) Dnes už si pomalu navykl, že mě už nezmění, ale já nevyknut na svou milující mámu která na mě nikdy nedala dopustit jsem přišel k tátovi a ten na mě neustále idiote, debile, kteréne, di do prdele atd... táhne se to od doby co jsem k němu přišel...dost mě to od něj mrzí ale on se nedá změnit, jsem pevně přesvědčen, že na to nikdo na světě nemá, jak jeho současná žena, tak já nebo jeho roční dcerka. Zase to nechci moc natahovat, snad to teď lépe chápete. Nemůžu pořádně pracovat, když v jednom kuse slýchám jakej jsem debil a špatnej a ty neustálý hádky (má často kecy na mojí mámu na kterou nedám dopustit) to mě teda nejvíc mrzí a vždycky se s ním hádám úplně do "krve" a bráním ji. Je toho mnohem mnohem víc, ale to byl tady mohl sedět klidně hodinu,2 než by to vše vypsal. Celkově mi toto ubírá na motivaci a radosti, když neustále slýchám jak jsem špatnej, přitom já se snažím být syn jak má být Možná to má nějaký dopad na to proč nejsem schopnej se sebou hnout, nevím...

Tak já to házím na ostatní. Mluvíte přesně jako můj otec, možná na tom něco bude. Ano můj život si řídím já, ale moc rád bych viděl váš optimismus pro tuto situaci kdyby jste skutečně byla v mém těle. Jestli jste povahy, že vás nic nerozhází tak to pak jo, já jsem spíše opak. Je to můj táta, mužskej vzor č1 a když dělá takovýhle věci tak mě to od něj mrzí a pak nejsem schopnej normálně se soustředit a fungovat...

Kdo to nezažil, tak nechápe. Já to nechápu ve vztahu s přítelkyní, ale mám zkušenost s tím, že přítomnost a hlavně nadávky někoho z rodiny jsou silně demotivující. Jediným řešením je, že někdo musí odejít.

Některé odpovědi jsou dost drsné, koukám. Možná se rádci nějak špatně vyspali.

Jestli jsi doma ve stresu, a s otcem nevycházíte, zkus možná pouvažovat, jak z jeho domácnosti pryč, rychle dostudovat a osamostatnit se. Máma nebo někdy jinýz rodiny ti neporadí? Nemohl bys třeba bydlet na intru?

Muset žít v domácnosti kde někdo dělá dusno není nic moc, ty máš aspoň výhodu, že jsi mladý a během poměrně krátké doby to můžeš vyřešit, hůř jsou na tom lidé staří a bezmocní, kolikrát takhle žijí roky a není úniku.

Zkus se soustředit na nějaký světlý bod v budoucnosti, nakonec, i nějaké to děvče zas časem potkáš. Tedy, ne že by za tebe mělo něco řešit; ale minimálně tě rozptýlí a lépe naladí.

Máma mě vždycky drží nad vodou, ta mi radí furt Ale na intr bych asi ani nemohl protože bych na to neměl moc peníze.

Děvče no to by bylo fajn :D Jediný světlý bod v mé budoucnosti je nejspíš mé auto které mě vždycky zlepší náladu jen s v něm projedu Takže aspoň něco