Respektovat přání člověka nejít do nemocnice?

Nepíšete, kolik rodiči je roků, ale pokud za živý svět do nemocnice nechce, tak ho nenuťte. Asi cítí přicházející konec a chce dodýchat doma a smiřuje se s koncem života. Někdy mně přijde, že se za každou cenu starým lidem prodlužuje umírání. Ale určitě to konzultujte s doktorem, ale také řekněte, že se starý a nemocný člověk nemocnici brání. Pokud je někomu zle a chce zase naopak ihned do nemocnice, je vidět, že má ještě chuť do života. Prostě určitá přání by se měla respektovat. To je jen můj názor.

Než před pár lety zemřel dceři muž na rakovinu, tak nechtěl už doktora ani vidět. Dcera chodila do práce a zdravotní sestra chodila dopoledne podat léky, udělat základní hygienu a dopadalo to tak, že bylo zamčeno, klíč v zámku a na dveřích cedulka "nejsem doma". Když nakonec dcera volala doktora, odvezli ho do nemocnice, kde za 4 dny zemřel. Proto říkám, když se člověk nemocnici brání, tak nedělat násilí a mít k člověku a k jeho přání respekt. Dříve člověk umíral doma v kruhu rodiny a odešel na věčnost v klidu, stejně jsme všichni smrtelní. Ale je to o věku nebo o stádiu nemoci. Tak to vidím já.

Respektovat dané přání, pokud nebude daný člověk ohtožen bezprostředně na životě. Stejně může podepsat reverz a tak bez jeho svolení ho horko těžko do nemocnice dostanete.

Zdravím,
na tohle je strašně složité a těžké jednoznačně odpovědět.
Dovolím si to tvrdit proto, že už to znám (přestože nejsem ještě letitý rodič nebo prarodič, je mi 55) jak ze strany toho nutně zavelivšího (tzn. toho, který musel zavelet), tak ze strany toho, kterému bylo nutno zavelet (přesněji dokopat ho k tomu, abych svůj odjezd a nástup do špitálu urychlil a neodložil ho opět na další den).
Pokud jste v roli toho "velitele", musíte hodně zvážit, jestli ten, komu velíte, dokáže pochopit, proč je to vaše rozhodnutí nutné a správné. Pokud mu vaše rozhodnutí (téměř okamžitě) pomůže a uleví a vy jste o tom přesvědčen(a), zavelte - jsou prostě situace, kdy zjistíte, že nějaký respekt (nejen ke stáří) musí jít stranou.
Z pozice toho, kterému bylo "zaveleno", vám zase mohu zodpovědně říct, že když to bylo nutné (už sem se nemohl ani hnout a ani se pořádně nadechnout), jel jsem doktorovi sám. Začalo se to lámat, až když si mne ve špitále chtěli okamžitě nechat. I přes důrazné varování, že pokud si tam okamžitě nelehnu, takřka nemám šanci to přežít, jsem podepsal reverz, ale souhlasil s jakoukoli možnou léčbou a tím, že nastoupím sám a dobrovolně, jakmile si vyřídím určitě potřebné věci (můj předpoklad byl za 2 dny). Ale jakmile sem se opět dostal domů a můj stav se (pro mne pocitově) trošku zlepšil, začal jsem nástup (tak jako každý člověk odkládá pro něj nepříjemnou věc) odkládat. Třetí den už došla synovi trpělivost, přijel a prostě zavelel, že holit už se nebudu (to bych zase už jel do špitálu až další den, protože oholit se by zase trvalo minimálně 2 hodiny) a pojedu. Donesl mi věci k autu a počkal, až skutečně odjedu. Otevřeně přiznám, že nebýt toho, tak bych se sám asi nevykopal - vůbec se mi nechtělo. Je fakt, že sem odjížděl s klidem, že mám všechno potřebné zařízené a že mne nemůže skoro nic překvapit. Samozřejmě, to, že si po špitálech pobudu skoro měsíc a domů se vrátím skoro jako lazar s předpovědí lékařů, že to tak bude ještě minimálně půl roku, jsem netušil. To bych asi nenastoupil vůbec. I když - předpovědi lékařů jsem naštěstí zvrátil i v tomto případě (poprvé, že jsem na to neumřel, podruhé, že lazar nebudu ještě minimálně půl roku - už za měsíc po návratu jsem zase bral schody do 4. patra po 2).

Není-li dotyčný zbaven svéprávnosti, nemůžete rozhodovat za něj. Já bych jeho přání respektovala, maximálně bych pozvala lékaře na návštěvu domů.

Já, za svoji osobu, bych se spojila s obvodním lékařem a dala si poradit.

podobný problém jsem měla s maminkou i tatínkem. Oni opravdu celý život doktory nepotřebovali a domnívali se, že tomu tak bude i po jejich sedmdesátce. Takž se mi kolikrát stalo, že jsem za nimi přijela, jeden z nich ležel v posteli a druhý ho kurýroval. Zhodnotila jsem situaci, zda to vyleží či nikoliv a případně volala sanitu. Nestalo se mi ani jednou, že by to bylo zbytečné. Bohužel, když jsem pro tatínka volala sanitu naposledy, tak ho sice dovezli do nemocnice, ale za pár hodin umřel

Jenom doplním. Pochopitelně záleží na zdravotním stavu dotyčného. Tím myslím nemoce, které jsou nevyléčitelné, kdy se léčbou někdy také jenom prodlužuje utrpení jak nemocného, tak jeho okolí. Pak chápu to, že takový člověk se nechce léčit a chtěl by být DOMA.

Zkusila bych se domluvit s rodičem, aby souhlasil alespon s návštěvou lékaře jestli se v tomto stavu dá ještě něco dělat, nebo alespon usnadnit trápení(např. analgetika) s tím, že po vyšetření by se rodič vrátil domů, at už to dopadne jakkoliv. A samozřejmě ho o respektování domácího skonu ujistit. Jinak v žádném případě nedoporučuji podpásovky typu pan doktor se na tebe jenom podívá a pojedeme domů, a při první příležitosti nechat v nemocnici. Prostě jednou něco slíbíte, tak si za tím stát. Ono žít o týden déle s představou že vás zradil nejbližší taky nebude žádný med.