Hlava zvítězila nad srdcem

Musíte se s tím vyrovnat postupně. Každý má jinou povahu a potřebuje něco jiného. Já nedokázala být sama, tak jsem hodně trávila čas u kamarádek, kde jsme to zpočátku rozebírala a trochu to ze mně vyšlo. Jenže je to dlouhodobý proces. Kamarádky byly vdané a brzy se řeč točila njen kolem rodiny a běžných starostí, což mně v tu dobu spíš deptalo. Tak jsem se poohlídla po nějakých starých, rozvedených známých a společně jsme občas někam vyrazily, nebo se sešly, jednou s touhle, pak zas s vdruhou, třetí. Hlavně jsem se snažila být ve volném čase aktivní. Povinnosti mně moc nezajímaly, jen to, co muselo být. Ale přidala jsem se k partě, která jezdila do přírody, dělala táboráky a kde bylo veselo. I tak to trvalo dlouho. Hodnotila jsem každého chlapa, ale věděla jsem, že ani s jedním bych žít nechtěla. Ale koukala jsem kolem sebe a porovnával, 2 roky marně. A pak jsem ho potrkala, když už jsem to ani nečekala a byl to ten pravý. Ćlověk musí být trpělivý a nespokojit se s málem, aby toho pravého neminul. Všechno má v životě ten správný čas, jen my ho neznáme a někdy to lámeme přes koleno, což se nevyplatí. Ten čas, z kterého jste nešťastná, je potřeba, aby se ve Vás všechno zahojilo a uzavřelo. Přesto, ač smířená, jsem ve svém životě bývalého muže měla ještě 15 let, dokud nezemřel. Nedokázala jsem z hlavy vypudit, i když jsem byla šťastná a vrátit jsem se k němu nechtěla, i když z jeho strany náznaky byly. Zvláštní, že? Moje duše se osvobodila až jeho úmrtím. Pěknej, zdravej a vzdělanej chlap zemřel proto, že si rozvodem zničil život, pak se zamotával víc a víc do růz. problémů a začal hodně pít. Po těch letech ho následky tohoto života doslova zahrabaly. Ta zrada ho přišla hodně draho. Byla jsem za něj vdaná 20 let, od 18ti, nic jiného jsem nepoznala a najednou samota, nevěděla jsem jak dál žít, neuměla jsem se od něj oddělit a jak píšete, už dlouho mi ten vztah škodil, ale sama bych z něj neodešla. Nakonec mně vlastně asi zachránil tím, že odešel za jinou a mně nechal s malým dítětem bezradnou. Bolelo to o to víc, že jsme na to dítě čekali celých 11 let. Všechno zlé je k něčemu dobré a dokud neskončí staré, nemůže začít nové, lepší. Hlavně nehledejte stejný typ chlapa, to bývá častá chyba a historie se opakuje.

Nespěchejte na sebe. Nejdříve musíte přijmout rozvod jako fakt a vyrovnat se s ním i s minulostí. Až budete připravená na nový vztah a budete o něj skutečně stát, pak se nebojte seznamování s jinými muži a třeba toho pravého najdete brzy. Někdo je schopen navázat nový vztah hned, za minulostí udělá tlustou čáru a už se k ní nechce ani vracet. A někdo holt potřebuje více času, aby se s tím vším dokázal vyrovnat a žít dál. Až budete mít v sobě vyřešenou jednu kapitolu života, pak teprve se před Vámi otevře nová a já Vám přeji, abyste byla šťastná a našla si chlapa na druhou polovinu života. Není důvod, proč byste měla zůstat sama, jste mladá a určitě se to ještě povede. Věřte si! Rozvodem a odchodem jednoho muže z Vašeho života, život určitě nekončí...

Říká se, že čas rány hojí. Až se otřepete z rozvodu, chvíli to prostě nebude to pravé a nebudete moc mužskou společnost vyhledávat. Pak začnete. Protože lidská paměť je krátká a na to špatné rychle zapomíná. Což je dobře.

Kamarádka /61/ loni uprostřed prosince ovdověla. Náhle. Manžel, v pohodě, zdravý přiměřemě věku, se zničehonic skácel a byl, bohužel konec. Manželství to bylo přímo ukázkové, jak ti dva se měli rádi...navíc Vánoce na krku. Když jsem jí psala, volila jsem slova co nejobezřetněji, abych ji něčím neranila, nerozbouřila nějakou bolestnou vzpomínku...

Houby s voctem! Už zjara začala sjíždět všechny seznamkové portály, v červenci se seznámila a dneska už je z toho láska jako trám, se vším všudy. Co je to platné, že s manželem prožila opravdu v lásce 40 let života. Všechno je pryč, teď je důležitý ten druhý. Kvůli němu hubne, dává zubařce tisíce za opravy zubů.

Na jednu stranu ji chápu, chce ještě žít a užít si na světě nějakou tu radost. Na druhou stranu, myslím si, že měla opravdu ještě rok či dva počkat. Zvlášť proto, že její manželství bylo krásné, tak si nějaký čas tu vzpomínku zachovat. A ne za pár měsíců tokat jako májová kočka.

Uvidíte, oklepete se, navíc, je to něco jiného po rozvodu, než po smrti toho blízkého. Nechte tomu čas, přijde to samo. Nebrante se tomu, ani to hned nevyhledávejte. Co má být, to přijde. Jaga.