Nedávno mi bylo 30 let a rodiče mi tak nějak spílají, že bych už měla mít děti a argumentují tím, že to je jediné, co tady po nás zůstane a že když děti mít nebudu, tak toho v životě můžu litovat... a taky že už jsem stará etc. (čímž mě vůbec neuklidňují, takže mě těmi řečmi vlastně spíš štvou).
Jenže já nechci přivádět na svět dalšího nešťastného člověka. Já i přítel máme bohužel povahu, která se pro současný svět vůbec nehodí a která člověka v životě do značné míry handicapuje. Oba jsme silní introverti, necítíme se moc dobře ve společnosti lidí, nejsme průbojní, nejsme draví, nemáme tzv. tah na branku, nevyzařuje z nás nic pozitivního, žádná jiskra a hlavně já mám i docela nízké sebevědomí. Mám různé strachy ze všeho možného - nejvíc z budoucnosti, ze špatných rozhodnutí, z vlastního selhání, z nejistoty (pracovní, finanční, vztahové...), ze všeho cizího a neznámého... Někdy to je mírnější, ale někdy i dost silné, že třeba kvůli tomu v noci špatně spím nebo se budím. Prostě to není úplně v pohodě.
Mám si snad za takové situace, kdy se cítím tak nejistá a slabá, pořizovat nějaké dítě? Já myslím, že to dítě by mělo mít mámu, která je v pohodě a cítí se dobře, ne nějakou hromádku neštěstí, která ani nemá pořádně sílu bojovat. Navíc je tady ještě zcela důvodná obava, že by to dítě mohlo zdědit temperament po nás dvou s přítelem, což by mu určitě v tomto světě jenom přitížilo a už jenom díky této skutečnosti, že nemá dostatečně kompatibilní povahu pro dnešní svět, by se hned ze startu v žebříčku životního štěstí a úspěchu automaticky propadlo oproti ostatním dětem nejméně o 10 příček. Myslím si, že já nemám osobnostní výbavu na to, abych byla máma. Množit se mají lidi, kteří jsou všeobecně v pohodě a mají zdravého ducha.
Co myslíte vy? Měl by mít člověk jako já nějaké děti?
3x
Já bych vás s vaším přítelem hned zavřel do množírny 
Bylo by víc kvalitních lidí, no ne? Jiná problematika je, že právě kvalitní lidé v této společnosti plné psychopatů trpí. V podstatě jsme ve válce s psychopatama, je otázkou, chcete-li do této války přidat několik dalších bojovníků proti psychopatům.
3x
Zdravím. Otázka není, zda Vy si máte pořizovat dítě, ale jestli mu jste schopná/schopní dát to, co běžně dávají milující rodiče.
Co s takovými, co jsou předem poražení, negativní, nemají cíle a nevyzařuje z nich nic pozitivního? Vždyť dítě ještě ani nevzniklo, ale už teď má kvůli Vašemu negativnímu náhledu na svět oproti ostatním propad o 10 příček. Než takováhle výchova... to raději nic, ať se nikdo nezlobí.
doplněno 30.09.16 15:50: H4ever, a četl jste vůbec dotaz? Tazatelka sama uvádí, že nemá tah na branku, samá nejistota, strach, nevyzařuje z nás nic pozitivního. Tudíž nevidím sebemenší jiskřičku "pak byste viděla kolik pozitivismu a chutě do života se v člověku může skrývat i když se vydal jiným životním směrem než zbytek společnosti.""To je naivní představa myslet si že jediným smyslem života musí být dítě. Tak je to asi u vás" - toto vyjádření nechápu, nic takového nepadlo. Pouze jsem podotkla, že mi nepřijde jako dobrý nápad uvést dítě do svého světa, kdy už od porodu ho (dle tazatelky) vidím o 10 příček níže, než ostatní, a vidím jen to špatné. Znám pár dětí podobných rodičů.
doplněno 01.10.16 11:25:
Prostě zkuste respektovat můj - jiný - názor bez rozebírání, jaké to mám a nemám já. Za a) jste mimo a za b) to s dotazem nesouvisí.
Děkuji.
Kdo tvrdí že tazatelka nemá cíl? To je naijivní představa myslet si že jediným smyslem života musí být dítě. Tak je to asi u vás. Ale životních cílů nebo smyslů může být víc ne jen to dítě. Ona ani ono nemá propad o 10 příček. Jde o to najít někoho s kým si rozumí. Pokud najde, pak si budou rozumět a nebude muset být negativistická. Negativistmus plyne z neplsněných přání a z nerealistických očekávání, která se nemohla nebo nemohou uskutečnit. Negativismus to může tak vypadat pro vás, ale z pohledu subjektu vůbec o negativismus jít nemusí. Jeto prostě jiný životní styl.
doplněno 30.09.16 15:28:
Možná kdybyste dotyčnou osobu znala osobně blíže, nebo spíš byla schopna porozumět a naslouchat, pak byste viděla kolik pozitivismu a chutě do života se v člověku může skrývat i když se vydal jiným životním směrem než zbytek společnosti.
Má partnera a předpokládám že si s ním rozumí a je sním šťastná. Vy jste nepoznala nikoho s kým byste si náramě rozuměla a měla pocit že vy dva jste stvořeni pro sebe? Proto se necítíte šťastná a nepoznala jste to o čem mluvím? Když poznáte někoho kdo vás konečně chápe a rozumíte si, je to blaho. A k tomuto člověku jste schopna se otevřít, něco mu dát ze sebe, mít pozitivní pohled na věc. Nemáte důvod sdílet svůj pohled na svět s lidmi, kteří vám nerozumí. I v člověku se zdánlivě negativním smýšlením lze najít kapku naděje, životní jiskry, lásku... Jen musíte najít toho pravého. Lidi co vás nechápou a nerozumí vám nedají co potřebujete. Budou mluvit o tom jak jste negativistická atd. Styk s nimi nebude probíhat dle vašich představ.
Že nemáme tah na branku není nic špatného. To jsou takoví ti lidé co mají potřebu být všude první a udávat tempo. Honit nás v práci.
doplněno 30.09.16 19:08:
Jinak řečeno velmi aktivní lidé. Všichni opravdu nejsou velmi aktivní. Ale pak platí pravidlo že ti hodně aktivní a optimističtí nedokáží pochopit ty co to maj naopak.
Víte, já mám dojem, že těch lidí, kteří by raději neměli mít děti, je ve společnosti více. Těch různých povah lidí ve společnosti, které nejsou kompatibilní pro výchovu dětí, je nespočet. Zejména by je neměli mít takoví, kteří rozvod vnímají pomalu jak běžnou věc. Nejhorší, co rodiče mohou pro své dítě udělat, je podle mě to, že se rozvedou - to dnes dělá 50% všech manželských párů.
3x
Hlavně nemějte děti protože se to prý má. Každý jsme jiný. Mě mateřské pudy nepostihly vůbec (37 let). Když mi někdo řekne podívej na to krásné miminko tak to se mnou ani nehne a radši pohladím procházejícího psa. Pro rýpaly: nejsem sobec, ba naopak a až moc. Doma máme už skoro útulek pro opuštěná zvířata, dělám pečovatelku handicapovaným a umírajícím lidem atd., každému jsem vždy pomohla. Ale holt děti mi nic neříkají. Kamarádkám ráda pohlídám. Ale vlastní, děkuji nechci. Nedavno byl článek v Lidových novinách, dělali v Německu anketu, zda by ženy které mají dospívající a dospělé děti a mohli vrátit čas, tak jestli by děti měly. Výsledek byl překvapivý...? Skoro 25% řeklo že ne. To je vysoké procento. Prostě když se na to žena necítí, nemá k dětem vztah tak by je asi mít neměla, protže pak bude dítě chudák. Já jsem se rodičům taky tak nějak vyskytla po chmelové brigádě a dětství a dospívání nestálo ani za starou belu. Takže si tak. A život se dá prožít krásný i bez dětí. A ještě stáří, kdo se o Vás postará? Nikdo, a ani děti. Buď je odstěhují na "konec republiky" nebo do zahraničí, některé děti se s rodiči nestýkají, některé pro pracovní vytížení se starat nemohou atd., znám to z práce. A vnoučat se naše generace při dnešním věku rodiček taky nedočká. Když jsem se narodila, bylo babičce něco málo přes 40 let, a dnes a další generaci? Bude jim 70 a dědečkům 75. To asi na lyžovačku s vnoučaty už nebude. Holt doba se mění.
Já respektuji lidi, kteří nemají děti proto, že jim nic neříkají a nemají k nim vztah. Jenže to asi není tak úplně můj případ. U mě to není, že by mi děti vyloženě nic neříkaly, ač dovedu si představit u sebe i tu situaci, že zůstanu celoživotně bezdětná - odvařená z toho asi nebudu, ale věšet se kvůli tomu taky nepůjdu. U mě je problém tedy spíš v tom, že nemám úplně zdravého ducha, což mě dost mrzí, a právě díky tomu nevím, jestli dokážu v takovém těle se zlomeným duchem odnosit dítě a následně jestli budu schopna mu dát to, co bych mu dát chtěla a měla.
Já dneska skoro celý měla v hlavě tuto stránku a názory na Vaše téma. Viděla jsem malé děti včera i dnes a můžu vám říct, že bych dítě chtěla. Ale nemám s kým. Je mi 38 let. Už to nestihnu. Děti ráda mám a některé po mě koukají stejně jako pejskové. Když není partner, nemůže být ani dítě a jen tak s někým, kdo mě za chvíli opustí, mít dítě nechci a být matka samoživitelka.
doplněno 03.10.16 15:28:
Nešťasný může být i bohatý člověk s pěknou vilou a s miliony na kontě. Partyšová vám to potvrdí. A na psychology bacha. Ne všichni jsou dobří.
Jestli jste tak zlomená, tak si zajděte za nějakým psychologem. Proč ne. Vůbec to nemyslím zle, asi máte i jiné problémy, což jde z Vašich příspěvků vycítit. Vy jste totiž nějaká celá nešťastná. Rodiče evidentně nefungují, nejste sama. Nemáte nějakou náhradní maminku? Třeba maminku svojí kamarádky vrstevnice? S těma se pokecá nejlépe. Já mám dvě, heč
A jestli budete schopna případně dítěti dát co byste měla nebo chtěla? Holt budete muset a já myslím že ráda. Tak nevěšte hlavu, pořiďte si prozatím psa z útulku a uvidíte že se Vám život změní. Budete se muset o někoho starat, budete muset ven i když budete mít depku, nebudete se nudit a myslet na to že jste nešťasná. Nešťastní můžou být lidé nemocní, bez domova, bez partnera, bez přátel... TAK SE ŽENSKÁ SEBERTE
2x
Je to každého věc zda chce, nebo nechce, mít děti. Pokud se na to necítíte pak je nemějte a nenechte se nikým a ničím ovlivnit. Je to jen Vaše rozhodnutí.
"Kapička," naprostý souhlas 
Každý si děláme život takový,jaký ho chceme mít.Pokud děti nechcete,nemějte je.Není to povinnost.
Nicméně se domnívám,že svůj postoj spolu s manželem postupem času změníte.
2x
Zdravím. Ano, přesně lidé jako vy, by děti rozhodně mít měli. Tím myslím matky inteligentní jako vy – viz hezký sloh, žádné chyby, schopnost sebekritiky, přemýšlivost, zodpovědnost, uvědomění si budoucnosti, schopnost navázat a udržet si vztah, soucitnost, vyzrálost fyzická i duševní a zázemí i v prarodičích. Co si přát víc? A mějte, prosím, těch dětiček co nejvíc. Budou to krásní, citliví a upřímní lidé, přesně po vás. A takových je světu potřeba, takové všichni uvítáme a budeme je milovat s vámi. Víte, ono otravných, líných, drzých, nevychovaných a početných harantů zabedněných, a přitom přehnaně sebevědomých "rodičů", tu je víc než dost. Nedávno tu jedna taková "matka" psala. Cituji: "Co mám dělat? Byla sem s přítelem a chytla sem dítě"... Ještě o sobě pochybujete? 
Ida
1x
Otázka není "měla bych?" ale "chci?". Jestli chcete, mějte; jestli ne, nemějte.
Ale musím se zeptat. V raném mládí jsem byla asi trochu jako Vy. Sebevědomí na bodu mrazu, silná introverze, neustálý strach, neurózy, labilita... ale chtěla jsem s tím něco dělat, a dokázala jsem to. Ne najednou, ani ne za pár měsíců či snad let, pořád ten proces probíhá, pořád se učím, jak být spokojenější, vyrovnanější, v pohodě. Mám slabší období a mám období, kdy taková, jaká chci být, jsem. Je mi 31 a jak lidi říkají, že každý rok navíc teď cítí, já říkám, že je mi s každým rokem lépe. A je, pořád se vyvíjím a probouzím v sobě toho člověka, kterým chci být. Možná by Vás dítě, ten bezmocný človíček závislý na Vás, nakoplo k tomu, abyste to taky zkusila?
doplněno 29.09.16 19:26:
Světlanko, tak s tím něco dělejte. Aktivně, průběžně, po malých částech. Žádné velké cíle. Já si vždycky představím sama sebe na smrtelné posteli a ptám se - byla bych za to, jak jsem prožila tuhle část života, ráda? Často ne. Tak to příště změním. A nemyslím si, že děti dědí nějak výrazně povahovou dynamiku. Osvojí si Váš styl života, životní návyky, možná převezme přístup k životu... a to můžete změnit, tak na tom zapracujte.
Já jsem na tom s přibývajícím věkem taky psychicky líp než jsem na tom byla dřív. Taky cítím, že mi přibývající věk a přibývající životní zkušenosti dělají v mnoha ohledech dobře, ale pořád to není ono. Dlouho jsem měla problém si vůbec připustit, že jsem taková, jaká jsemm, a že mám danou do vínku nějakou povahu, kterou už nezměním. Jaký vliv by mělo miminko na moji psychiku, to nevím, ale rozhodně bych byla nerada, kdyby bylo povahově stejné jako já, protože to je fakt očistec.
1x
Když tuhle otázku otočíme, pak bude znít: Chtělo by dítě takovouhle maminku? 
Všechna námaha, nedostatek peněz, nevyspání, problémy se zdravím svým i se zdravím dítěte, tohle všechno dá rodičům opravdu zabrat. Mnozí to nezvládnou a od rodiny utíkají. Uvádějí sice jiné důvody, ale zástupné. Říci podstatu se stydí přiznat i sami sobě. Matka na všechno zůstává sama. To mluvím o miminku. Ale tahle zodpovědnost je stále. Zůstává po celý život. 
Je dobře, když si tohle všechno přiznáte a o dítěti začnete uvažovat až tehdy, budete-li dostatčně silná a připravená. Majetek je fajn věc, ale je velice snadné o něho přijít.
A kdybych s miminkem zůstala nakonec sama, tak myslíte, že by se stalo co? Nebo co jste tím příspěvkem vlastně chtěla říct? Že je dítě námaha a že mnozí chlapi od rodin utíkají, to je poměrně známý fakt a plně si to uvědomuji. Je mi jasné, že se klidně i já můžu stát jednou z těch žen, které zůstaly na dítě samy. A ani to nemusí být proto, že by od rodiny můj chlap utekl, ale klidně může třeba umřít. Tohle samozřejmě vím a ano, i z toho mám strach, že by se to mohlo stát.
1x
Měl. Proto jste snad na světě, ne?
Z vás mluví mindráky.
Co dodat? Taky jsem měl obavy, taky jsem měl mindráky, taky jsem nebyl zrovna sebejistý, taky jsem nebyl v pohodě, taky jsem několikrát dostal takovou pecku, že se dnes divím, jak to, že jsem se tehdá nesvalil.
Mám děti čtyři a jsem rád, že je mám.
1x
Asi budu jediná, která by řekla měj dítě a co nejdřív, aspoň se nebudeš rochnit v melancholických náladách.Jsi odpovědnější, než mnohé maminky.To je plus. A dítě nejsou jen starosti, to je sluníčko, to je Tvé pokračování. Nedávno mi zemřela spolužačka. Dlouho váhala, stále řešila pro a proti , a nakonec už to nešlo. Zůstala sama, prošla si mockrát depresemi, kamarádky měly své rodiny, rodiče se vnoučete nedočkali a dokud žili, občas jí své zklamání dali najevo. Když ona onemocněla, do nemocnice za ní nikdo nechodil. Přiznala, že udělala chybu, že tenkrát neměla váhat.
Nedává smysl radit někomu, aby dělal něco co nechce nebo je mu to proti srsti (srdci). Já zase měl kamarádku která procházela depresemi a nespavostí během těhotenství (a po porodu nevím už jsem ji pak nevídal). Byla psychicky vyřízená. To může být taky. Druhá kamarádka, taky matka, zase pořád říkávala, děti to není jen radost, to jsou starosti... Prostě každý to má jinak. A jestli má dotyčná sklon k negativismu a introverzi nesnažil bych se ji to obracet naruby. To značí jen o nepochopení. Mám dojem že tazatelka hledá spíš pochopení pro akceptování stavu ve kterém se nachází a ne opak.
1x
> Abych to uvedla na pravou míru - není to úplně tak, že bych se dětem bránila a nechtěla je mít. Já bych ráda jednou nějaké to dítě měla ...
No, je-li to tak, tak sis odpověděla sama. Potomka bys chtěla, jen se bojíš, že v rodičovství neobstojíš. Tak se neboj a jednej, jak si přeješ. Být introvertem není zas nic tak ošklivého, introverti jsou často nakonec se svým životem spokojenější, než extroverti, kteří se pořád někam ženou a pořád to není ono. A potomek může být povahově jakýkoliv.
Co se týká nejisté a slabé a bojácné ... Matkou jsem tedy nikdy nebyl, ale jsem přesvědčen, že kdyby na to přišlo, tak bys zapomněla, že jsi introvert, a v zájmu svého dítěte udělala takový tornádo, že by se i extroverti báli pípnout. Oni i introverti bývají vůdčí osobnosti, jen svůj volný čas pak nejdou promrhat do hospody, ale věnují se třeba nějaké své domácí zálibě. Tyhle tvé zmíněné vlastnosti jsou takové pohodlnější a když o nic nejde (a zatím zřejmě o nic důležitého nikdy nešlo), tak to radši necháváš být. Ale kdybys měla pádný důvod jednat, tak by tě introvertnost nezastavila.
A taky je špatná úvaha "... automaticky by se propadlo oproti ostatním dětem nejméně o 10 příček". Mezi dětmi jsou jak extroverti, tak introverti. Zrovna dneska jelo ve vlaku asi 15 tak předškolních dětí, byly jak blešky. Měl jsem trochu čas je pozorovat a bylo krásné vidět ty povahové rozdíly.
1x
Pořídit si dítě, jen kvůli tomu, že do vás hučí okolí, je největší blbost na světě. Mít dítě není povinnost a je to jen Vaše volba - tím myslím jen Vás, ne Vás a partnera.
Pokud máte pochybnosti, nedělejte to. Nejdřív dejte psychicky do kupy sebe, a pak se rozhodněte. Ale vězte, že dítě je závazek na celý život.
Já ve třiceti byla rovněž hromádka neštěstí jako Vy. Ve 31 se mi narodil neplánovaně syn s naprosto nevhodným partnerem... Byla jsem šťastná, ale jen pár měsíců... Pak přišly soudy o svěření dítěte, zůstala jsem se synem sama, zemřeli mi rodiče, sestra mě obrala o dědictví, a všechny ty nerváky jsem musela zvládnout sama... Syn měl snad hezké dětství, ale pak přišly dluhy, protože jsem to sama nezvládala finančně, a nakonec jsem skončila v osobním bankrotu. Celá leta jsem zůstala sama, protože jsem už neměla energii si najít partnera, který by mi byl oporou...
Syna mám ráda, ale kdybych byla znovu na startovní čáře, děti bych neměla. Pokud jsou na to dva, a obě rodiny jsou funkční, je to paráda. Ale pokud žena zůstane sama, navíc bez babiček, bez dědečků, prostě bez rodiny, je to na jednoho člověka (ženu) moc... A můj syn? Ten se obklopil chytře přáteli - znáte film s Hugh Grantem Jak na věc? V tomto filmu je krásně vidět, jak se cítí dítě, které vyrůstá samo s labilní matkou...
1x
Jak říká můj manžel, lidí je jak sraček a pokud někdo děti mít nebude, nic se nestane. Já sem píšu často, jsem starší kus, máme dceru a postiženého syna, takže mám i jiný pohled na věc. Já si vždycky říkám, že cesty boží jsou nevyzpytatelné a vždy to dopadne, jak má. Proč někdo nemůže mít děti a já jo a zrovna v ten moment, kdy se tvoří dítěti mozek , dostanu hroznou chřipku a pak mám postižené dítě? Proč jsem tu chřipku nedostala o týden později? Prostě věci se mají nechat plynout a ne něco chtít přes moc. Když třeba vidím v televizi, kolik lidí jde na umělé oplodnění. tak si říkám - kdo vám zaručí, že vám to vysněné dítě bude dělat jen radost? Vždyť těm lidem nejde o dítě, ale jen o sobecké uspokojování svých potřeb! No, škoda, že se nedá udělat studie, kolik takto počatých lidí je fakt v pohodě. nedávno jsem četla, že někdo jen zkusil zkoumat lidi, ktří se narodili předčasně. Jasně, všechno v pohodě, ale ono to tak není a výzkum taky hned zakázali. Zachrání se život, často jsou titi lidi fajn, ale prostě jim něco chybí, nevím jak to nazvat, jakoby byli infantilní nebo co. Prostě dnes je všechno tak na výši, že člověku ani nedovolí umřít, jak jsem tuhle slyšela, radši ani nebudu psát podrobnosti.
0x
dobrý den, považuji váš přístup za velmi zodpovědný - na vašem místě bych přivedla na svět dítě nikoli proto, že to po mně chtějí rodiče, ale až si to budu já a můj partner přát - pokud to nebude nikdy, tak nikdy... ale až budete toužit po dítěti, jistě mu i dokážete vytvořit podmínky pro příznivý rozvoj a udělat pro něj maximum - čili, v tuto chvíli váš postoj schvaluji, možná se časem změní...
0x
Světlanko mám podobnou povahu jako Vy. Ale přítele teda nemám. Nenašla jsem podobnýho mně. Je mi za pár let 40 a děti taky nemám. A necítím se ani na to. Navíc jako dítě jsem šťastná vůbec nebyla. Nesnášela jsem ustavičné peskování od rodičů a tet. A sama to nechci dělat. Přitom se to dělat dětem asi má. Vidím to v okolí. Ale vše má své meze a nemá se to přehánět. Záleží jen na Vás, jestli dítě ano nebo ne.
doplněno 29.09.16 20:25:
Mám povahu jako vy a s touto povahou jsem byla sama na poznávacím zájezdu... S takovou povahou je zájezd tak trochu utrpení. Ale nakonec jsem to zvládla.
doplněno 29.09.16 20:25:
Mám povahu jako vy a s touto povahou jsem byla sama na poznávacím zájezdu... S takovou povahou je zájezd tak trochu utrpení. Ale nakonec jsem to zvládla.
0x
Svetlanko, na to se přece nelze ptát, to člověk ucítí sám. Když se ozve mateřský pud je to silné je to jako žízen nebo hlad. To co prožíváte dnes se může během pár měsíců změnit. Já jsem měla děti poměrně brzy už ve dvaceti a dvadvaceti, byla jsem ráda, ale pak už jsem něchtěla žádné děti, a pak se to najednou samo ozvalo, asi po 12 letech.Nemohla jsem potkat na ulici těhotnou nebo maminku s kočárkem, pak jsem probrečela celou noc, protože to už nešlo a nemohla jsem otěhotnět dlouhých 6 let, myslela jsem, že zešílím, všechny ty hormony a injekce a všechno možné.Nakonec se podařilo, byla jsem nejštastnější na světě. Chci říct, že nenechte se nikým do toho nutit, poznáte to sama a nebudete potom myslet na nic jiného. Ještě není pozdě, jsou maminky i před 40 rokem, je fakt, že pak už je to riskantní i ohledně vývojových vad. Takovou povahu jakou máte vy, má spoustu lidí, myslím , že je to jen vaše výmluva a clona. Každý na oddělení pro páry, kteří nemohou sami přirozeně založit rodinu, by vám řekli, že jste párek sobců. Ale je to vaše věc. Divím se , že přítel se k tomu staví také tak, ale jednou vám to může vyčíst. Děti jsou to nejdůležitější, co po nás zůstane.
A proč by děti měly být to nejdůležitější, co po nás zůstane? To je hloupost. Po někom zůstanou děti, po někom třeba krásná hudba, po jiném nějaký vynález. Netroufla bych si tvrdit, že dítě je to nejnej... A ani bych si netroufla tvrdit, aby tazatelka dítě počala a pak že se dostaví ty pravé mateřské city. Jo, mohou se dostavit nebo taky ne. Jestli tazatelka cítí, že dítě k životu nepotřebuje, tak ať si ho nepořizuje. Najde svoje životní naplnění někde úplně jinde. Nebo ho třeba nenajde v ničem. A řeči o tom, že až bude jednou stará bude litovat, že dítě neměla. Já znám plno lidí, kteří litují, že děti měli. Tak pak si vyber 
0x
Vlastně nejsem úplně stejná jako Vy, když se tak nad tím zamyslím... Navíc mám ráda dobrodružství, proto jsem sama na dovolené byla. Fotila jsem, když jsem skočila na skálu a přebíhala sama za tmy silnici v Bosně vysoko nad mořem. Takže strach jako vy ze všeho asi nemám. Jiskru snad také nějakou mám. Záleží na tom, s kým se bavím. U Vás to tak není? Třeba si to myslíte, že jí nemáte.
No tak to vůbec nejste jako já. To vám závidím, že máte ráda dobrodružství. Já mám v podstatě ráda stereotyp, protože se v něm cítím nejjistěji. Dobrodružství je pro mě stres. Nikdy jsem pořádně ani nebyla v zahraničí - nejsem zvyklá vůbec cestovat. Třeba zrovna do Bosny by mě určitě nikdo nedostal ani stádem volů. Z té představy bych nespala už tak měsíc před odletem.
Nejsem zas tak nebojácná. Bála jsem se na pokoji sama. Protože jsem bydlela v přízemí a v noci jsem slyšela za oknem někoho, jak tam něco dělá. Strachy jsem se nehýbala a čekala, co bude.
0x
Abych to uvedla na pravou míru - není to úplně tak, že bych se dětem bránila a nechtěla je mít. Já bych ráda jednou nějaké to dítě měla, ale spíš mám strach, že na to nejsem dostatečně dobře psychicky vyladěná a taky ty různé obavy ze všeho možného mi dělají vrásky na čele. Můžu s tím nějak bojovat, ale to je boj na dlouhá léta a zrovna dítě asi není něco, co bych měla odkládat do nějakého vysokého věku. Už teď je mi 30, příteli 35 let. On by dítě chtěl, jenže on by měl "jenom" otcovskou roli, tu mateřskou roli, která je klíčová v prenatálním období a v prvních dejme tomu 3 letech života dítěte, tu bych teda měla já a vím, že na něco takového musím být silnější než jsem teď.
Nebojte se dítěte, dá Vám v životě nový rozměr a uvidíte, jakou sílu dostanete, když za něj budete zodpovědná. To je příroda a mateřský, ochranitelský pud. Všechno ostatní se Vám bude zdát podružné. Získáte smysl života a budete se cítit mnohem silnější. Budete nucena se naučit zodpovědně se o dítě postarat, všechno zařídit, obstarat a věřím, že tím obrovsky "vyrostete", že už sama sebe budete vidět v úplně jiném světle. A partner Vám jistě pomůže. Pomůže to i jemu. Nad svým strachem musíte zvítězit, abyste si začala víc vážit sama sebe.
0x
Svetlanko, pětina českých dam nemá zájem o děti z důvodů, přednější vzdělání, kariéra, cestování, osobní pohodlí, prostě hédonismus, takže populace se snižuje, ovšem Brusel proti všem námitkám politiků, konvičkářů a spol., svoje prosadí / jinak nebudou dotace a možná další Čapí hnízda / a příliv imigrantů vše nahradí. V Evropě je průměr 1,5 dětí na rodinu tudíž to není jenom v Česku, tak odhadem do 10 let bude populace klesat a až zde bude dostatek mladých a výkonných imigrantů, tak populace začně strmě stoupat nahoru, poněvadž tam ty trochu na jih mají průměr na rodinu 5 až 8 kousků, mají také jiné zvyky a pohled na ženy. Má to jenom menší chybu, pokud například žena nakoukne do mužova telefonu jsou za to tresty a někdy i vězení a jinak žena je převážně domácí dekorace a lze ji kdykoliv vyměnit, třeba za velblouda.
0x
A nebojte, během těch devíti měsíců se nejen přizpůsobíte situaci , ale naopak se začnete těšit. Jsem z generace, kdy jsme odpromovaly a hned měly děti. Na kartě u gynekologa byla stupnice , a nad 28 bylo napsáno stará rodička. Nebo dokonce už od 26? A na pokoji v porodnici jsem byla v necelých 24 letech nejstarší. Zralost se nějak neřešila. Hodně si člověk nese z původní rodiny, něco je instinkt, něco okouká, něco si přečte.Třeba tu na poradně. No a teď aspoň nejsem sama, protože mám fajn spolehlivé děti /čtyřicátníky/ a šikovná vnoučata.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.