Pracovat u PC nebo v sociální oblasti?

Hodit kostkou určitě ne..

To jsou tak dvě odlišná zaměstnání, že jen Vy sama musíte vědět co a jak budete zvládat.

V těch sociálních službách to nebude žádná procházka růžovou zahradou...a pokud na to nemáte povahu, tak to třeba nezvládnete ani když bude plat v dolarech..

Soc. pracovník, nutné vzdělání podle zákona a Bc. s praxí 5 let, plat 15 500,- Vy chcete pracovat jako terénní pracovník, plat ještě nižší a pokud si myslíte, že s lidmi o které se staráte je zábava, pletete se, téměř vždy budou mít nějaké výhrady k vaši práci.

Volila bych tu "šedou myš".

Záleží na vaší povaze a požadavcích. Já bych brala tu sociální/ terénní pracovnici (i za těchto podmínek); v kanceláři bych dělat nemohla a s lidmi mi to celkem jde.

A co najít něco jinýho co by bavilo.

je to sice záslužná práce, ale plro zcela zdravého člověka a ne n a léta. Moje sestra pracovala u hadicapovaných a od 40 let je v invalidním důchodu na těžce postiženou páteř.

Souhlasím s martincakl®, obě uváděné práce jsou tak odlišné, že házet kostkou, či korunou, není to nejlepší řešení. U obou nabízených prací by bylo nejlepší promluvit si s lidmi, kteří tu práci dělali, či dělají, aby Vám sami pověděli, co která práce obnáší, jaké jsou rizika a jaké mohou vzniknout problémy.

Říkáte, že činnost kancelářské myšky jste již měla možnost poznat ... Ono ale hodně záleží na tom, co ta práce obnáší, na co je zaměřena a jestli je člověk skutečně úplně "přišpendlený" k počítači, což by asi také nebylo moc dobré. A to nejenom z důvodu omezeného pohybu, ale také z dlouhodobého "zírání" na krátkou vzdálenost, což ( např. při dlouhodobé práci na PC - tj. třeba dlohodobé "zírání" na monitor ) se může projevit i vážnějším zhoršením zraku ... např. jednou z nejnověji diagnostikovaných poruch zraku a to tzv. "Syndromem počítačového vidění", což je způsobeno ( laicky řečeno ) dlouhodobým "zíráním" na monitor z krátké vzdálenosti, čímž dochází k omezení schopnosti nezproblémového dívání se do dálky. Ale to je až ta jedna z krajních možností při hodně dlouhodobém zírání na počítač z blízka. Vlastně při jakékoliv dlouhodobé práci se zaměřením na pohledy z blízka se doporučuje - v průběhu práce ( pohledů ) na krátkou vzdálenost ( např. i švadleny při šití, , či konstruktéři při kreslení, nebo i "zarytí" "polykači" knih při čtení, či při jakákéliv jiné podobné činnosti ) je, pro předejítí problémům s viděním, nezbytně nutné občas pozvednout zrak a zkoušet i několikrát zaostřovat pohled na vzdálenější předměty a tím donutit oko pracovat nejenom na krátkou vzdálenost. Syndrom počítačového vidění se projevuje tak, že člověk muže, při pohledu do dálky pak vidět i dvojitě ... s omezenou možností zaostření zraku na vzdálenější předměty či místa. Ale to opravdu až při pravidelném hodně dlouhém a hlavně dlouhodobém "zírání" na krátkou vzdálenost, bez přestávek k pohledům do dálky. Při normální běžné práci na PC s běžnými přestávkami ( tj. odočinutí si od pohledů na krátkou vzdálenost - byť jen s nahodilými přestávkami ), by žádný vážnější problém vzniknout vůbec neměl.

A co se týká práce osobní asistentky u starších, či tělesně postižených nebo i mentálně postižených, anebo i jinak handicapovaných lidí, popř. s jiným ( jakýmkoliv ) omezením ... to je skutečně na pováženou. Jak píšete, že o práci pracovníka v sociálních službách se říká, že dovede člověka naplňovat, tak to skutečně může být pravda. Ale pouze pro toho, kdo ví, co ta práce obnáší, s čím vším je tato práce spojena ... a jestli má člověk k této práci vůbec základní předpoklady, které spočívají ve skutečném zájmu o takovou činnost. Ale také zda má lověk opravdu i potřebnou dávku trpělivosti ( např. při vykonávání jednoho úkonu, a to třeba i několikrát svoji pomoc opakovat ... z důvodů vážného tělesného postižení opatrovaných osob, mnohdy ještě navíc již v pokročilejším věku ).

Nezanedbatelnou součástí péče o uvedený okruh většinou starších a nemocných lidí jsou také potřebné fyzické schpnosti sociálního pracovníka, kdy už jen k přemísťování opatrovaného např. z pojízdného vozíčku ( či postele ) na toaletní křeslo, či židli ( k vykonání osobní potřeby, či osprchování, nebo jen k uložení na pojízdné křeslo ke každodenní vycházce - nejméně 2x denně ) ... není právě jednoduché a mnohdy nezbývá nic jiného než si nějak sám poradit. Někdy to jde s dopomocí opatrovaného, jindy s někým z domácnosti, či s pomocí kohokoliv, kdo je právě na blízku. Ve většině případů ale nezbývá, než si umět poradit sám, protože opatrovaný jakékoliv pomoci nemusí být pokaždé schopen.

Osobně, kdybych se měl rozhodovat, zda přijat práci osobní asistence, pak bych určitě nejdříve hledal možnost se s touto prací dostatečně ( pokud možno hodně detailně ) seznámit. A to proto, že jde o práci skutečně hodně náročnou - nejenom fyzicky, ale především psychicky - navíc v kombinaci s trvalou připraveností být neustále ve střehu, zároveň s notnou dávkou předvídavosti k předejítí jakékoliv krizové situace.

Pokud bych se o této práci chtěl co nejvíce dovědět, pak by patrně nemusel být problém zkusit se zeptat v Charitě, zda by bylo možné získat nějaké základní zkušenosti z několika společných návštěv s profesionálními terénními pracovníky, kteří jsou vlastně těmi, se kterými byste - jako pracovnice v sociálních službách - chtěla spolupracovat.

Stejně tak byste mohla nabidnout svoji např. nějakou krátkodobou výpomoc v některých domovech důchodců, léčebnách dlouhodobě nemocných, nebo na odděleních následné péče některých nenocnic, či v ústavech pro tělesně, či mentálně postižené. Je jasné, že - zatím - ne jako profesionální prcovník, ale např. jako pomáhající při všem, co by mohlo být dostupné - k získání základní představy o uvažované práci.

Nevím, jak je činnost pracovníka v sociálních službách tady u nás v Česku honorovaná, ale údajně nejde o nijak výjimečně nadměrná finanční ohodnocení. Právě to je také důvod, že výhoda jazykového vybavení dovoluje některým zájemcům o tuto práci využít nabídek i v sousedních zemích, kde je tato práce organizována většinou jako turnusová a mnohdy až za několikanásobně vyvšší finanční ocenění, než je tomu u nás. Bohužel, i na tuto skutečnost zase doplácejí jenom ti, kteří si to nejméně zaslouží. Jednat Ti, kteří - tady u nás - chtějí těm potřebným opravdu pomoci, ale jejich ohodnocení není vždy adekvátní náročnosti prováděné práce. A stejně tak na to doplácejí i samotní postižení, protože - s odchodem zájemců o tuto práci do vedlejších zemí - se pak podstatně snižuje počet těch opatrovatelů, kteří by mohli nabídnou svoji službu našim domácím např. tělesně, či nemtálně, či jinak méně schopným se o sobe postarat.

Jak je tato práce náročná, vím moc dobře, protože jsem se ( a to se vším všudy ) více než 7 let staral o mně nejbližšího člověka ... a přesto to mnohdy bylo opravdu hodně náročné. Práce to není lehká, ale naučí-li se ji člověk dobře zvládat, pak před sebou vidí spokojeného opatrovaného, což je někdy i mnohem větší odměna, než jakékoliv jiné ohodnocení od kohokoliv jiného.

Musím ale otevřeně uznat, že práce kancelářské myšky je asi o hodně lehčí a pohodlnější, i když někdy také hodně náročná, ale úplně v jiném ( možná přijatelněkším ) směru. Také toto mám sám vyzkoušené ...

A moje rada na závěr? Než se rozhodnete, získejte si, co nejvíce informací a tom, co chcete dělat. Mějte oči otevřené, hodně dobře poslouchejte, co se vypráví kolem ... a když na Vaši otázku dostanete odpověď, tak si ji konfrontujte se skutečností, protože i zdánlivě dobře míněná slova ... ještě - pro Vás - nemusí znamenat, že budete spokojená. Co si přejete, ... to víte je Vy sama. Přeji Vám, abyste se k těm Vašim představám, co nejvíce příblížila. Přeji šťastnou volbu.

Děkuji i za tak dlouhatanááánské rady! Paní Babkazov, přemýšlela jsem, zda reagovat na váš příspěvek, za který děkuji. Samozřejmě vím, jak to je se starými lidmi a že nejvíce je třeba laskavosti a trpělivosti. Je to náročná, ale také naplňující práce. Sama si vytřibuji, že bych přežila pracovat v kanceláři, kdyby kolem byli lidé a práce nebyla až tak nudná. Ale jinak i skrze zdejší příspěvky si začínám uvědomovat, že práce s lidmi mě obohacuje nejvíce. Mohu stále na sobě hodně pracovat a zlepšovat se. To, že jsem se tu ptala, není důkazem, že nejsem pečující a ošetřující (znám se). Je to důkazem, že neberu svou budoucnost na lehkou váhu a chci znát názory širší veřejnosti, jejich zkušenosti. Přeji všem krásný den