Vztah- zrušit, či nechat?

Nemyslím si, že by první partner měl být i posledním nevažte se, užívejte si, jste mladý. Takových slečen ještě může být..

Právě, to si říkám. Ale zároveň mi to není lhostejný, vážím si jí, jako osoby, jako skvělýho člověka, ale nevím... Jak říká paní pode mnou, tak to cítím. Abych jednou nelitoval, ale ještě si užíval tý volnosti, zkusil něco jinýho. Jsem poctivej, nezahýbám, mám nastavený pravidla, který dodržuju a chci je taky po druhý.

Na "usazení" máte skutečně ještě času dost, ale...

Pokud uvažujete tak, jak píšete, svoji dívku určitě nemilujete. To by Vás totiž něco podobného vůbec nenapadlo a byla by prostě ta jediná na světě, se kterou nutně musíte strávit "zbytek" života (tedy on tenhle názor většinou časem přejde). Když musíte přemýšlet, jestli je to ta pravá, tak v tom případě to ta pravá není. Že si někoho vážím a že ho třeba i obdivuju nemá s láskou nic společného. Takže Váš vztah ukončit ani nemůžete, protože žádný nemáte.

Je dobré, že máte "nastavená pravidla", ale věřte, pokud se skutečně zamilujete, jdou veškerá pravidla stranou. A litovat budete v každém případě. Buď, že jste něco udělal, nebo naopak, že jste to neudělal.

"...já na to jsem připravenej, ale ne, že to bude už teď..."

Na zamilovanost nemůžete být připravený, či nepřipravený. To není zkoužka z matematiky. Zamilovanost buď nastane, nebo nenastane. Možná teď, možná jindy, nebo nikdy. To vůlí neovlivníte.

A že zamilovanost postupem času klesá je jasné, ale aby mohlo něco klesat, musí to napřed existovat. A to ve Vašem případě očividně neexistuje.

Zamilovanost vždy ze vztahu vymizí, pokud ne, tak něco není v pořádku- nejenom podle mě, ale i podle odborníků. U mě držela silně přibližně něco přes 2 roky... Snad žádný dospělý pár není zamilovaný tak, jako na začátku vztahu. Vztah je taky o kompromisech, ale postupně zamilovanost vyprchá vždy a najede se na rutinu. A já na to jsem připravenej, ale ne, že to bude už teď...

Zamilovanost je stav, kdy se člověku bouří hormony, málem nespí, nejí a v hlavně má jen toho jednoho. Tenhle stav poblouznění mysli, je dlouhodobě neudržitelný a je to tak v pořádku, protože člověk potřebuje myslet i na jiné věci a normálně fungovat. Až tento stav pomine, často říkáme "sundá růžové brýle" - pak vztah vůbec nemusí přejít do další fáze, protože si na partnerovi začneme všímat i jeho chyb, které jsme předtím přehlíželi a těch může být někdy tolik, že se lidé rozejdou.

Naopak pokud i přesto dva zjistí, že si rozumí, nedokáží si představit život bez toho druhého, pak je to teprve láska. A ta pominout nemusí, ta prostě trvá i do pozdního věku. Jenže se často stává, že láska ze vztahu vyprchá a zůstane tam právě jen ta rutina. To je asi Váš případ. Mám sourozence, který je se svou partnerkou již od základní školy. Dnes je to dospělý a pracující muž. Když vidí, kolik přátel v okolí si užívá svobody nedobrovolně a rádi by se usadili a najít "tu pravou" je problém, je vděčný, že on pro sebe tu pravou našel tak brzy. Neumí si představit život bez ní a ten vztah trvá již mnoho let.

Vy svou přítelkyni nemilujete. Buďte k ní upřímný a dejte jí možnost najít si někoho, kdo si jí bude vážit víc.

Jako matka a babička - možná mě tu někdo odsoudí, může to být ta pravá, ale jsi mladý a měl bys poznat víc slečen, lidí, život, cestování, na usazení je opravdu brzo a jednou bys mohl litovat.

Dnes​ už asi málokomu vydrží první vztah. Ale mám kolem sebe pár takových. Nerozcházela bych se, pokud by k tomu nebyl nějaký důvod. Užívat si a cestovat můžete i se svou partnerkou. Třeba vám to nevydrží, ale třeba ano. Zrovna tak mám v okolí pár lidí, kteří mají problém později najít nějakou spřízněnou duši. Nechala bych tomu volný průběh. Třeba se časem jeden z vás zamiluje do někoho jiného, anebo spolu zůstanete. Ale asi bych se nerozcházela, pokud bych partnera měla ráda, jen proto, abych zkoušela něco nového. Vždyť se ještě neberete. A jestli ji máte stále rád, tak by neměl být problém.

​

Nevaž se odvaž se

Ahoj,

tak můžeš se na to dívat z různých pohledů: Ve vašem případě vlastně stále o nic nejde, relativně. Nejste sezdáni, nemáte děti, předpokládám, že oba ještě studujete, nemáte prostě vůči sobě nějaké závazky. Rozchod by tedy z tohoto pohledu neměl být až takový problém. Nedívej se na to tak, že jsi nyní nějak zavázán, nikde přece není psáno, že se za rok dejme tomu musíte vzít a mít děti, ty můžete mít klidně až za 5 let, například.

Další věc - z toho, jak jsi podal dotaz, je zřejmé, že máš pocit, že jsi něco zameškal, že Ti něco schází, chceš prostě "žít" , užívat si. Máš sice nějaké hodnoty, pravidla, jak píšeš, ale "něco" Tě táhne jinam. Pokud to tak máš už nějakou dobu, tak je asi lepší, abys vztah ukončil, protože pokud už se porozhlížíš někde jinde, tak je myslím lepší to ukončit tady a teď, než pak přítelkyni podvést a pak se s ní až rozejít. Nevím, jak to vidí ona, jestli už spřádá nějakou budoucnost, nebo to bere podobně jako Ty, jen o tom třeba nevíš a taky nemá ještě odvahu ten vztah ukončit. Ale určitě bude dobré, když si o tom na rovinu promluvíte.

Musíš se zkrátka sám rozhodnout, co je pro Tebe lepší. Jsi mladý, bez závazků, relativně nemáš co si tedy vyčítat. Pokud si chceš užívat a cítíš, že k tomu potřebuješ vyzkoušet více vztahů, více holek, něco ještě poznat, tak do toho jdi,bude to podle mě lepší. Až to budeš cítit jinak, tak to budeš řešit až pak a uvidíš, co Ti život přinese.

Z druhé strany tady nejde až tak o věk, ale prostě o to, jak to vidíš. Někdo si chce užívat ve dvaceti, jiný i ve čtyřiceti a ne a ne se usadit. Jiný je naopak rád, že hned napoprvé našel dobrého partnera, jiné vztahy ho nelákají, nemá pocit, že něco zmeškal, že si něco neužil, stačí mu poznávat nové věci s tím novým partnerem, pracovat stále na tom novém vztahu. Někdo se i ve Tvém věku nebojí mít i děti a vstoupit do manželství, i když to bude spíše výjimka.

Píšeš, že vztah je relativně spokojený, ale přesto jej tedy raději ukonči, bude to tak podle mě pro obě strany lepší, třebaže to bude nejspíš nějakou dobu bolet. Sám, jelikož jsem v podobném věku, jako Ty, bych to tedy ve Tvé situaci řešil taky tak. Mně osobně by byla tedy rozhodně bližší ta druhá situace, ve které naopak vidím výhody, tedy osobně se nezabývám tím, že si něco neužiju, jsem rád za toho jednoho partnera, když nám to klape, a stále na tom vztahu nějakým způsobem pracuju, vážím si všeho, co poskytuje a jiné věci mě nelákají. Ty to máš naopak, proto, jak už jsem napsal - ve Tvém případě radím, nějak šetrně to přítelkyni vysvětli, rozejděte se a užívej si života.