Dlouhodobá deprese a co dál s tím?

Potýkala jsem se s něčím podobným jako vy,akorát,že u mě to spustil tkzv.syndrom prázdného hnízda,kdy děti odešli z domu rychle po sobě.To "ticho",které po nich doma zbylo na mě nečekaně přímo PADLO a bylo to tak rychlé,že veškerá moje sebeobrana selhala a chtě nechtě,AD mě"nakopla"zpátky do života.Tím slovem"nakopla"míním,že jsem začala uvažovat jinak,protože mozek přestala zužovat úzkost a deprese/od toho jsou ty léky/...a tím pádem jsem sama přišla na to,jak se z toho bludného kruhu vymotat.Vrátila jsem se ke svým koníčkům z mládí,přibyly i nové koníčky,zkrátka jsem se"přeorientovala"na něco jiného a přestala ulpívat na minulosti a otravovat se otázkami,co by bylo kdybych tenkrát...Když se na to dívám dnešním pohledem,tak jsem se svým způsobem...vrátila ke svým kořenům,či jak se tomu lidově říká.Tozn.u mě konkrétně to bylo,že původně jsem z vesnice,tam jsem se narodila a žila,pak jak šel život,tak přišel život v paneláku,občas kombinovaný návštěvami u rodičů na vsi.Já si i v tom paneláku tak nějak zvykla.Pak zničehonic,náhodou se objevila možnost žít na vesnici,nebylo moc času na rozhodování a my na ni s mužem kývli.S tím,že to budeme mít jako chalupu...cha,cha...To potom trvalo jen nezbytně dlouho dobu,než se vyřídil prodej bytu v paneláku.Tak rychle jsme tady do té venkovské krásy a nádherné přírody s manželem zapadli. Z posmutnělého"panelákového"manžela se stal veselý chalupářský kutil,ani jsem netušila,že je tak šikovný.Mě pohltila zahrádka,zavařování,manžel mi udělal skleníky,takže ve velkém pěstuji zeleninu a ovoce,jsme nadšenými houbaři,manžel se ještě chce pustit do rybaření..

Píšu to proto,že třeba vám též chybí nějaké to kutění,dílnička,kde byste byl svým pánem,co by vám dělalo samo o sobě radost.Ony ty věci jsou zpravidla na dosah,ale my je nevnímáme,pokud máme mysl zatemněnou smutkem a depresí.Já být na vašem místě,tak bych zkusila získat alespoň nějaký kousek pozemku,třeba v zahrádkářské kolonii,a zkusit se realizovat tam,nebo nějakou chatku v přírodě,prostě nějaký ten návrat k přírodě.Možná Vás už život ve městě"dusí".To je normální v určitém věku.Já vlastně žiji 10km od malého městečka a 30km od velkého města/kam dojíždím k některým lékařům a na některé úřady/.Takže,když cítím,že potřebuju zase slyšet"šum města",sednu do vlaku a za chvíli už si lebedím.A jak jsem ráda,že po několika hodinách zase ujíždím pryč,do přírody,domů.

A ještě něco na závěr mého obsáhlého povídání,nechci slyšet,že jste starý!To je jen ve Vaší hlavě,jen si to myslíte.A to,že nestíháte už na 100 procent práci,no a co?Máte na to snad už také nárok ne?Nevyčítejte si to. Proto se dostavila ta deprese,možná Vám Vaše tělo tím dává najevo,že byste měl zpomalit.Něco ve svém životě změnit.A ono to půjde,věřte si...Děkuji za přečtení až sem.L.

To je nesmysl žádné negativní zóny neexistují krom hlučných a otravných sousedů. Chuť do života a motivaci něco dělat tu musíte najít sám. Měl byste si říct že chcete něco dělat a tomu se věnovat. Hledání negativních zón ale za moc prospěšnou činnost nepovatžuji. Je to jen další blud.

Negativní zóny bezpochyby existují. Na každého člověka ale může stejná zóna působit různě. Samozřejmě existují různí proutkaři a senzibilové, kteří ti řeknou, kde taková zóna je, dokonce se na to prodávají i nějaký měřáky, ale výsledek nemusí být úplně vypovídající a přijdeš o ne zrovna malou sumu. Dříve se to dělalo tak, že se pozorovalo, kam si v takovém době lehá kočka (kočky vyhledávají právě ony negativní zóny, pes si do ní naopak nikdy nelehne).

Já osobně bych začal přešoupáním nábytku, dej si postel na jiné místo, přesuň sedačku ze které sleduješ TV a pod. Pokud by to nefungovalo, poptal bych odborníka...

Co třeba nájem/koupení zahrádky v zahrádkářské kolonii? Práce na zahradě a pobyt v přírodě mimo byt by možná mohl pomoci