Dobré odpoledne,
dnes jsem začala chodit na střední školu. Škola je super, obor je super, spolužáci vypadají jako super lidi, třídní je fajn, intr je fajn, jídlo je fajn, spolubydlící je fajn, město je fajn. Bohužel, jedna věc to tu ničí a dost zásadně! 
Celé prázdniny byly v pohodě, až do včerejška. Šli jsme s matkou po městě, mě se udělalo smutno a já začala nekontrolovatelně brečet. Ne hystericky, jen jsem to nemohla zastavit. Mamka nechápala, ptala se mě, ale já nemohla odpovídat. Plakala jsem dobrých několik hodin. Dnes mě odváželi na intr, když naši odcházeli pryč něco vyřídit, v autě jsem brečela, zase. Teď nebrečím, protože vím, že už zítra budu doma, ale co až přijedu na intr v neděli? Bohužel vím, kdy přesně to začalo. Už je to dávno, bylo mi asi pět. S o rok mladší sestřenicí jsme byly na prázdninách u babičky, všechno bylo v pohodě, dokud se o půlnoci sestřenka neprobudila a nezačala plakat, že chce mamku. Já z nějakého důvodu začala plakat taky. A od té doby pořád. Když jsem jela na tábor, po pár dnech si pro mě museli jet, protože jsem brečela. Ale myslela jsem si, že jsem se toho zbavila. Přeci jen, často jsem, třeba letos, jezdila přespávat někde pryč, se školou nebo tak a vždycky bez breku a nijak mě to neomezovalo. Proto nechápu, co se to včera stalo a co to odstartovalo. Nevíte někdo prosím, co to je a jak se toho zbavit? Potřebuju se toho zbavit. Nemůžu si dovolit přijet v pondělí na intr a začít tam brečet kvůli tomu, že chci domů apod. Už mi bude 16! Navíc vím, že nemám žádný důvod brečet. Všechno je skvělé až na tenhle problém. S tím včerejším brekem jsem si myslela, že to bylo kvůli stresu z nové školy a nových lidí, že se prostě něco potřebovalo odplavit ven, ale bohužel to tu bylo dnes ráno zas.
0x
Dobrý den. Stýská se občas každému. A pokud jste nebyla ještě nikdy na delší dobu od rodičů pryč, je to pochopitelné. Jste na domov asi hodně fixovaná. Chce to čas, než si zvyknete a budete samostatná. Pokud je všechno fajn, stesk po domově přejde brzy a nebudete své odjezdy od rodičů tak lítostivě prožívat. Jste citlivější holt v tomto věku.
0x
hm, tohle je blbý, to by asi chtělo nějaký sezení u psychologa - jenže na to je do pondělka už pozdě... (to už není ani na objednání první návštěvy, navíc by to třeba chtělo delší čas); napadá mě jen kdyžtak zkusit nějaký linky - to nebude to pravé, budou nejspíš na aktuální provizorní řešení krizovejch situací, ale je to lepší, než drátem do oka... - snad by spíš než volat bylo lepší jim poslat mail (koneckonců i text už je hotovej, ale ono je to vůbec asi vhodnější na písemnou komunikaci);
linek je pochopitelně víc (stačí zadat (myslím, že radši do googlu) třeba linka důvěry pro mládež, a hned vypadne několik odkazů (reklamy vynechat)) - linkou bezpečí počínaje - na ní je i to mailový spojení, další už jsem nezkoumal
(viz: "Napsat nám můžeš na pomoc@linkabezpeci.cz ze své e-mailové adresy nebo využij tento formulář: (Přes formulář lze poslat dotaz pouze o velikosti 2000 znaků, delší nepůjde odeslat. Pokud potřebuješ napsat více, pošli dotaz rovnou ze svého e-mailu.)"; ovšem mailová komunikace je bohužel pomalejší - viz pokračování: "Pokud Ti do tří pracovních dnů odpověď nepřijde, zkus napsat ze svého e-mailu a nebo si zkontroluj, že nemáš plnou schránku."...);
bejt víc času, tak poradím hledat kontakt na nějakou psychologickou poradnu, ovšem takhle, těžko říct...;
v nejhorším se už dá jen spolíhat na to, že snaha o neztrapnění se před ostatními (ano, svým způsobem vlastně o nic tak abnormálního nejde, ale bude to bohužel vypadat divně) + pohlcení novým prostředím opakování brečícího záchvatu zabrání (čistě laicky by teda měla do začátku pomoct nějaká víceméně neustálá intenzivní činnost?, upnutí pozornosti na to, co právě dělám?, opět nevím...)
0x
Máš zafixovaný nějaký blok z dětství, kterého se potřebuješ zbavit. Ale přece nebudeš stále u rodičů, jednou to odloučení přijít muselo a určitě je lepší teď, než v dospělém věku. Na intru jsi krátce, nikoho tam určitě pořádně neznáš.
Ale počkej, jaká bude s holkama sranda, až se blíž poznáte 
tohle jsou nejkrásnější roky, to už se nikdy nebude opakovat.
Pokud jde na tebe smutek, zaměstnej se, něco dělej, čti, uč se, abys neměla čas nad tím přemýšlet.
Dělám to stejně, když mám splín, zabiju ho prací, potom padnu do postele a okamžitě usnu.
Neboj, to dáš! 
0x
To brečení nemusí být konkrétně stesk, ale úzkost. Jakoby žádný důvod. Prý to bývá, když potomka jako mimino a batole v dětství rodiče málo hladili (nezaručené). Znám to z pobytu v davu, např., a vydrží to klidně celý život. Pomůže, když se dá tomu podnětu k slzám vyhnout. Hned po příjezdu na intr něco dělej, napadá mne vaření večeře, cokoli, co odvede pozornost.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.