Návrat do rodného města-jak začít znovu?

Hezké odpoledne, Magdaleno,

v první řadě vás musím ujistit, že ve věku 40 let se rozhodně jen nečeká na důchod. Ani kdyby to bylo jen z důvodu, že se důchodový věk stále zvyšuje. Máte šanci žít ještě zcela plnohodnotný život, pracovní i citový. Já se rozváděla až po padesátce, takže o tom něco vím.

Z rodného města jsem sice "paty nevytáhla", proto jsem po rozvodu ztratila jen málo přátel, tedy hlavně manželových přátel. Zůstali mi mé kamarádky, sousedé, spolužáci. To je samozřejmě velké plus. Ale vy se jistě brzy s novými lidmi seznámíte. Nejspíše při nějaké činnosti. Přihlaste se do nějakého cvičení, zpívejte ve sboru, zkuste kurs keramiky...

Já osobně mám asi štěstí v tom, že často umím "vypnout škaredé věci". Cesty do míst, kam jsme s mužem chodívali, mě tak nikdy nedovedly příliš rozesmutnit. Ostatně já i vy jsme poznaly ta místa dávno předtím, ještě jako děti. Takže veselejší vzpomínky na sáňkování, koulení sudů, výlety s rodiči i se školou jistě mohou překrýt smutnější vzpomínky na první rande a první pusy.

Táhlo vás to do rodného kraje. Je to normální. Rodný kraj dává velkou sílu. I jen ten kraj bez lidí. Je docela důležité, že víte, jak se jmenuje kopec, za kterým zapadá slunce, víte, kam jít natrhat šípky na čaj atd. Protože i když nyní na čas jste sama a zdánlivě vykořeněná, vy do toho kraje patříte, jste jeho součástí. Hodně štěstí!

Já, osobně, bych se nikdy nevracela tam, kde jsem trpěla. A také, kde si mě lidé pamatují jako trpící chuděru. Je těžké stát se silnou a ještě těžší, si tu sílu udržet. Příjde mi to, jako bych stále chodila na hrob. Jako zločinec, který se musí stále vracet na místo činu. Neumím to přesně popsat. Když zemřela maminka, táta už nebyl, byla jsem v rodném městě pouze a jen na pohřbu. Kamarád mě, asi za 10 let, vzal, jakože na výlet, právě do toho města. Směřovala jsem ho ale na druhý konec města, kde jsou v přírodě zajímavosti a památky, ale do blízkosti, pro mě, významných míst, ne. A představte si, že mamka není už 19 let a až letos, na jaře, jsem si teprve pohledala mapu a koukla se, jak vypadá "náš" dům a jeho okolí. Nemohla jsem, prostě jsem nemohla. A doposud nemůžu. Ikdyž se mi tam zas až tak tragedie nestaly, jen dlouholéta péče o rodiče. Jakoby mi tam zůstalo kus srdce, které ale klidně oželím. Život není o vzpomínkách a patlání se v minulosti. Narovnejte se v ramenou, zvedněte bradu, usmějte se a běžte jinam! Najděte život jinde!

Ve čtyřiceti přece život teprve začíná

Osobně bych za vším udělala tlustou čáru, domů bych se rozhodně nevrátila, vybrala si úplně nové místo, nezatížené minulostí. Tak ať se Vám daří

Já mám jiný názor, sama jsem si tím taky prošla a vím, že se to zvládnout dá, dokonce musí. Je pravda, že víc než vzpomínky na společná místa, mně bolela zrada po 20ti letech a to v žádném jiném městě nebude jiné. Zůstala jsem sama se sedmiletou dcerou, bez práce, známé a přátele jsem sice měla, ale najednou mně s nimi nepojilo nic, měli jen takové ty "spokojené" starosti, o kterých když mluvili, tak jsem šílela, protože v danou dobu, jsem byla úplně jinde a řešila pravý opak. Pod okny mi chodil z práce bývalý manžel s milenkou a dcera na něj tloukla přes sklo, nechápaje, proč za ní nejde, proč nejde domů. Pak se navíc nastěhoval do protějšího bytu, takže jsme si viděli do oken. Ale musela jsem to ustát, vydržet, co mi zbývalo. Kam bych se stěhovala, i tak jsem měla starostí nad hlavu a tam, kde jsem žila, jsem alespoň všechno dobře znala, alespoň nějaká jistota. Časem si člověk zvyká a když se postupně znovu zapojí do života, tak i zapomene. Vás asi, naštěstí, nečeká potkávání býv. manžela na každém rohu, to bylo to nejhorší. Dokud žil, tak mi to nepřestalo nikdy vadit. Ale kdo s čím zachází, tím také schází a tak tím, že si sám zničil život, nakonec se o něj i připravil. A ze mně konečně všechno definitivně spadlo, i když už jsem byla znovu vdaná a šťastně. U Vás je největší problém, že nemáte přátele. Najděte si alespoň jednu kamarádku, bude Vám líp. Nejlépe taky rozvedenou, aby na Vás měla čas a pojily Vás podobné starosti. Uvidíte, že všechno půjde dál a ta místa ve Vás přestanou vzbuzovat vzpomínky. Jak se jich zbavit? Konfrontrací! Choďte kolem nich, raději s někým, povídejte si a brzy si uvědomíte, že už si zvykáte a přestáváte si leckdy uvědomovat, že na to místo máte nějaké vzpomínky. Nebojte se, to půjde, ale chce to čas a přijít na jiné myšlenky, přejít na běžné starosti. Určitě najdete i novou známost. Hold, teď je toho chvíli na Vás moc.