Nevíte o houpačce v Brně?

Pověs si doma houpačku na futra a houpej se jak dlouho chceš...

Do Brna je od nás daleko. Přesto mi to nedá, abych neprovětrala své vzpomínky.

Dneska je v každé, i sebemenší, vesničce dětské hřiště. Houpačky, malý kolotoč, skluzavka, průlezky. O městech ani nemluvím. Za našich let tomu bylo jinak. Nebylo pro děti nikde nic.

Před 50 lety, když k nám o pouti přijeli "šátoráci" s pěti houpačkami a střelnicí, to byl, panečku, zážitek. Babička mi dala desetikorunu a já se cítila bohatá jako král. Houpalo se za kačku a já si ten den pokaždé dokonale užila.

Dneska už není o tyto tažné ptáky velký zájem. Jednak neskutečná drahota a za druhé, mnoho dětí má i doma různé atrakce, tak to pro ně není nic nového.

Před 35 lety, když byly naše děti malé, manžel jim svařil houpačku - jako na pouti. Postavil ji do kouta ke studni. Od té doby u nás byla denně "pouť". Nejen naše děti, ale táhli se k nám i všichni jejich kamarádi ze vsi a okolí. Na studeň jsme dali magneťák a udělali si "pouť". Vždycky ale musel dohlížet některý dospělý. Houpačka je velmi těžká, aby nedošlo k úrazu. Ale děti si pokaždé užily. Naše, i ty cizí.

Houpačku máme dodnes. Nehoupe se už nikdo. Vyrostly děti, vyrostla dokonce už i vnoučata. Dali bychom ji do sběru, ale váže nás k ní citový vztah. Pořád na ni v duchu vidím skotačit naše malé děti. Je to prostě hezká vzpomínka.

Potřebovala by nový kabát. Dvakrát už jsem ji různě přemalovávala, aby byla hezká a veselá. Dneska už není pro koho. Jaga.

Pokud přijedete na Pardubicko, zastavte se pohoupat. ZADARMO! U nás se neplatí. Uděláme si pouť! Klidně napeču i pouťové koláče. A možná bych zvládla i papírové růže. Vždyť na tom nic není.

Kdybych to neměla tak daleko, přijela bych hned!

Ale dávala bych si velký pozor... podobná lodička mi kdysi před lety málem urvala prst při houpání synečka v zookoutku Hodonín, když se mi za nýtek zasekl prstýnek. Houpačka mne vláčela prachem, lidi zírali, proč se tam válím po zemi, prostě "pozdvižení na vsi". Krvácející sedřený prst mi na místě ošetřili, ale skoro placatý prstýnek přeštípnout odmítli, nosila jsem ho ještě několik dní, protože mezitím prst natekl a musela jsem počkat, až splaskne. Ale přežili oba... prstýnek i prst, obojí mám dodnes.

I Vy slečno jednou zestárnete. Pokud budete mít štěstí.