Zdravím!
Rád bych se zeptal na to, proč někteří lidé neumí moc komunikovat a řešit problémy a také, proč nedávají city najevo. Moje přítelkyně je toho příklad. Vyrůstala s rodiči a třemi sourozenci, když jí bylo 7, rozvedli se rodiče. Potom už vídala jen nevlastní otce, kteří jí lásku neprojevili. Matka dávala přednost partnerům před dětmi. I přesto se ale o děti celkem starala, vychovala je slušně a nerozmazlila je. Problém je, že moje přítelkyně mi nikdy sama od sebe neřekne, že mě miluje. Sama od sebe neumí říct žádný projev citů. nebo že se jí něco líbí či jí něco nadchlo. A velmi nerada diskutuje či si promlouvá. Já byl zvyklý o všem s rodiči hovořit, svěřit se. Proto když mě něco trápí, sednu si s přítelkyní a snažím se jí vše vysvětlit, zeptat se, proč tohle a tohle a navrhnu kompromis. Hodně se jí vyptávám abych došel k odpovědi, protože přímo nikdy neodpoví. Většinou po mě vříská jen ,,nevím, prostě to nevim!´´ a nebo mi řekne, že jsem nespokojený a náročný a vše je mi málo. Opravdu jsem takový, když chci, aby občas i ona přišla sama od sebe a řekla mi něco hezkého, nebo mi pochválila košili nebo třeba projevila úžas, když ji vezmu na nějaký výlet na místo, kam si přála? Respektuji, že lidi jsou různí a když to neměla kde vidět, těžko to bude umět, ale snažit se může a hlavně já bych jí rád pomohl, jen nevím jak 
Díky všem
5x
Vyrostli jste v rozdílném prostředí! Nenuťte partnerku do svých zvyků, nemá to cenu. Buď se se situací smíříte, nebo se budete snažit přítelkyni tzv. převychovat (k obrazu svému) a vztah brzy půjde do pekel. Život je totiž plný kompromisů a kdo je nerepektuje, nebude nikdy spokojen. Ani se sebou, ale ani s okolím.
3x
Taky znám jednu, která je těžký introvert. Pracuje u nás na recepci. Milá a pěkná holka, ale sama od sebe nikdy nikoho neosloví a sama od sebe nikdy nezačne někomu něco vykládat. Na obědě sedí mezi ženskými, které se všechny vykecávají, jen ona ne. Ona sedí a mlčí a slovo řekne tak maximálně jedno a to ještě tak nanejvýš sem tam a občas.
Co s tím? Nic. Berte to tak, že máte ženu, která necítí potřebu mluvit. Tak proč by měla něco povídat? Když na ni budete dorážet a nutit do řeči, tak ji pouze vystresujete a doženete ke špatné náladě. Holt, žádné roztoužené vzdychání při měsíčku se u vás asi konat nebude. Ale to není zas taková katastrofa, protože třeba u mě se taky nekonalo a skutečně si nepamatuji, že by mi některá moje láska šuškala do ucha slova miluji tě. Ani já jsem je nešuškal.
To jestli vás nějaká žena miluje nebo ne, to poznáte i bez řečí, podle toho jak se na vás dívá. A věřte tomu, že úplně stejně to jde poznat i na vás.
@figurek - naprostý souhlas.
Každý jsme nastaven jinak. Já také nemám ve zvyku moc mluvit. Než abych řekla miluju tě, tak se radši jen přitulím 
protože slova se mluví, ale jestli je to pravda, to ukáží činy. A než se chovat afektovaně (jéžííš miláčku, tys mi koupil skok s padákem...ty jsi moje zlatíčko, miláčku můj největší...atd) tak zareaguji prostě jinak. M.
doplněno 01.07.16 16:43: Nevíme, jak jste spolu dlouho. Píšete: A pak tu sedím, jako dnes, a chci jen aby mi jako ze začátku říkala, že se jí líbí to a to co dělám...
( tohle je typické, chlapi chtějí chválit za každou vykonanou "práci"
) Ale jestli to dobře chápu, dřív to bylo jiné? Dřív vás chválila, komunikovala, nebo něco sama navrhovala? Jestli ano, už to prostě mezi vámi není takové a jediný, kdo se snaží, jste vy. Vztah spěje ke konci. A jestli to je stejné jako na začátku, tak bych si asi moc nestěžovala, protože víte, do čeho jste šel.Asi jsem to špatně popsal, moje žena není introvert. Ona je k lidem celkem otevřená, přátelská a ráda vykecává nebo vyhledává společnost rodiny či přátel. I spolu si hodně povídáme. Mě jde o to, že neodpovídá na otázky když o něčem debatujeme a co se týká vztahu a nebo mi nikdy sama od sebe neřekne žádnou lichotku, nic pěkného, žádné vyznání, nevyjádří pocity jako radost, smutek, stesk... Neříkám, že to potřebuji, ale občas by mě to potěšilo.
2x
Ve vašem vztahu máte otočené role. Přítelkyně se projevuje spíš jako muž, vy jako žena. Nehodíte se k sobě, a asi to nemá řešení. Nezměníte jí a neměňte jí. Ona se nedá, žije si tak jak to vyhovuje.
doplněno 01.07.16 18:29:
Nic ve zlém, jste oba jiní, a to neslučitelně. Nechte jí taky žít. Víte, co ona musí vytrpět?
Máte tak vysokou míru sebe empatie, že být ženou, bála bych se konkurence.
1x
A proč máš pocit, že zrovna tvůj vzor chování je ten "správný"? Proč by se přítelkyně měla přizpůsobovat tobě? Měl bys jí mít rád takovou, jaká je a stejně tak ona tebe. Jinak to nemá smysl a dříve nebo později, půjdete každý svou cestou.
Rozpitvávat a hovořit o každičkém prdu, to musí být taky pěkný opruz.
Slova jsou jen slova. Jsou to kecy v kleci.. Důležité jsou činy a vztah je též o kompromisech.
Kdybychom byli všichni úplně stejní, byla by to hrozná nuda. Naštěstí se už každý s jiným temperamentem narodíme a to, čím pak jednou budeme, ovlivňují nejen rodiče, ale i prostředí, ve kterém žijeme a lidé, kteří nás obklopují plus životní události...
doplněno 01.07.16 12:09:
Projevovat lásku ano. Ale ten projev přece nemusí být slovní. Pokud tě přítelkyně neobjímá a ani nelíbá, pak je tu něco špatně, to ano a pak bych se asi zamyslela.
Tak podle mě si lidi lásku mají projevovat i po letech a ne v prvním měsíci. Co je špatného někoho občas někam vzít, naplánovat to, nebo třeba domů objednat jídlo nebo si jen tak při objetí říct, že se milujeme? Rád bych někdy, aby ona byla ta, kdo to začne, kdo to vymyslí, kdo překvapí. Nepotřebuju přizpůsobování, že to bude dělat denně. Ale čas od času to podle mě neuškodí a navíc mě to potěší = moje radost = její radost že mám radost = double radost 
A ano, slova jsou slova. Říká, že mi lásku projevuje tím, že vaří a uklízí. Uklízet mohu taky a vařit též a je fuk pro koho. Někdo má i jako povolání služku a někomu vyváří a uklízí. To s láskou tolik nesouvisí. Ano když vařím s láskou tak ano. Ale radši denně dostanu tři polibky a jedno objetí, než pět luxusních chodů
Třeba jí takové chování nedovolují její náboženské zvyklosti, těžko říci. Nevím, z jaké oblasti a rodiny pochází a jaký máte oba věk. Usuzuji, že ne moc velký, protože při několikaletém vztahu se nad takovými věcmi opravdu moc zamýšlet nebudete. Jinak musím souhlasit s větou uživatelky Coklit: Slova jsou jen slova. Jsou to kecy v kleci.. Důležité jsou činy a vztah je též o kompromisech. Třeba se partnerka ke vztahu staví podobně. Je fakt, že k dlouhodobému vztahu se ani jinak stavět nedá.
0x
Mám pocit, že vás nikdo z diskutujících moc nechápe. Pokud tomu dobře rozumím, potřebujete občas slyšet, co pro vaši přítelkyni znamenáte, potřebujetě s ní někdy mluvit o "vážných věcech" a tím si srovnávat, jestli na ně máte stejný nebo rozdílný názor, potřebujete ji lépe poznávat, ale ona o tom mluvit nechce nebo to neumí, a to je to, co vás trápí. Myslím si, že to máte nastaveno správně, všechno se přece nedá jen vyčíst z chování. Pro mě by to taky bylo málo. Je mi jasné, že vám chybí právě to "spoluprožívání" i s tím slovním doprovodem, chcete se společně radovat, smát i případně trápit a je mi jasné, jak vás to musí vyčerpávat být pořád tím aktivním, mnohdy i za dva. Přece sdílená radost je dvojí radost. Vidíte to dobře, jen si mylsím, že z toho není východisko, vy jste citově vřelý, vaše přítelkyně nejspíš citově chladná, to asi dlouho dobrotu dělat nebude, i když protiklady se přitahují, v tomto případě je to asi příliš vysilující, protože v té aktivitě, která má vztah posilovat, jste bohužel sám
Moc Vám děkuji. Vy to chápete naprosto přesně. Je to vysilující, vždycky nějakou dobu to zvládám a vše je ok, ale pak najednou přijde kolaps(vnitřní) a sesypu se z toho. Najednou mi dojde, že vlastně zas celé dva měsíce jsem já vymýšlel akce, já navrhoval kam jít a co dělat, já začínal sex a předehru, já chválil nové oblečení a účes, já lichotil, já vymýšlel, co bude pro nás vařit, já se staral o finance, já zařídil dovolenou, já jí řekl, že mi chybí, když byla na víkend pryč s prací. A pak tu sedím, jako dnes, a chci jen aby mi jako ze začátku říkala, že se jí líbí to a to co dělám, že tohle nikdo jiný jinak neumí, chci aby se snažila mě svést a lehce naznačit, co má v úmyslu. Chci aby si všímala. Aby si všimla, když se oholím (chce ať se holím, tak to dělám), aby pochválila novou vůni, aby ocenila, že jsem doma něco opravil. Většinou ani neví, že se něco pokazilo. Prostě bych rád viděl zájem o svou osobu a to, že jsem pro ni opravdu TOP Aby když někam jedem, byla taky nadšená z parádního zážitku a ne jen na moje ,,to byla paráda, viď?´´ řekla ,,to byla´´ ... Vždy přijdu a řeknu např. ,,o víkendu je v okolí ta a ta akce, bude tam to a to, mohli bychom jet´´ a ona VŽDY odpoví ,,můžem´´. Prostě když pojedem ok když ne taky ok. Je jí to jedno. Ale když řeknu, aby navrhla, co sama chce, že ji to pak snad víc nadchne, nenavrhne nic.
bullet - Tak já mám doma přesně takového muže. Slovo abych z něho páčila, sám nepromluví, když mluvím já, tak se k tomu nevyjádří, introvert, který ani necítí potřebu (a ani to neumí) mi říct něco milého, osobního, třeba v den našeho 25. výročí sňatku. Čtvrt století mi to chybí, občas, když jde spát, tak sarkasticky poznamenám: "To jsme si zas pokecali...", je schopen za celý den nepromluvit. Někdy mu domlouvám, ale má to jepičí život. Přesto vím, že mně má rád, že si mně váží a že je to nesmírně spolehlivý, pracovitý a šikovný člověk. Jenom mu to nějak z té pusy neleze. Je chytrý, ale skromný, nikdy nevyzvedává své klady a zásluhy, ve společnosti mluví, jen je - li tázán a přesto ho všichni přátelé, až nekriticky, zbožňují. Myslím, že i když má stejné přátele celý život, přesto ho uvnitř neznají. Přitahuje lidi jako magnet, právě tím, že je jiný. Každému pomůže, vyslechne, stačí si ve všem sám a lidi to naopak obdivují. Jeho otec byl stejný. Napsala jsem tu dost důvodů, proč s ním jsem, i přes to, že toho moc nenamluví. Jazyk mu rozváže trochu alkohol, ale když on zas nepije, jen při nějakých příležitostech. Někdy bych ho přetrhla, ale je pro mně stále zajímavý a máme se pořád, dost mlčky, rádi. Respekt k němu mají i vlastní děti, ale milují ho.
Hmm, obávám se ale, že to jiné nebude. Je to dáno temperamentem člověka a jistými vzorci, které přebral z rodiny, že by se naráz změnil nebo posunul v projevech svých citů se asi moc předpokládat nedá. Úplně žasnu, jak jste pozorný, ohleduplný a máte potřebu pro partnerku toho tolik dělat, to tedy klobouček. Tolik mladých lidí kolem sebe neznám, přesněji spíše aktivnější bývají ve vztazích ženy a ty své muže neustále někam (často i proti jejich vůli a pohodlnosti) posunují Trochu mě ale překvapuje, že vám to dříve nevadilo, podle toho, co píšete, je to už dlouhodobý vztah. Co dělat? Nevím, promluvit si o tom jste asi zkoušel mnohokrát s mizivým výsledkem, pak tedy se asi smířit s tím, že vaše přítelkyně je taková, a asi v ní "parťáka" v debatách a pro chvíle spoluprožívání nenajdete. Problém ovšem je, že právě z toho ocenění, pochvaly člověk nejvíc čerpá sílu k tomu jít dál a mít nové a nové nápady, skomírá pak radost vymýšlet. Pak i takový vztah začne být po čase nudný, a to vy jednoznačně nechcete a podle všeho ani nedokážete takový vztah žít. Je totiž jasné, že se nesobecky a upřímně snažíte právě kvůli ní a je to pak jako s dárkem, který byl vlažně přijat, zůstane pak i v dárci pocit divný pocit, že něco pokazil
0x
Problém vaší přítelkyně je způsoben jednáním její matky, která jí zřejmě nedokázala dostatečně dát najevo, že ji má ráda... neprojevovala city. Pro vývoj dítěte, ať už chlapce nebo dívky, je velmi důležitý vztah jejich matky v raném dětství. Jestli je matka odtažitá, ani dítě pak nebude ve své dospělosti schopné projevovat city. Tak tomu bohužel je. Vaší přítelkyni nezměníte. Bude nekomunikativní a citově odtažitá i k vlastním dětem, nejspíše.
0x
Bublanina i eulalie, to vystihly výborně. To co popisujete, měl úplně stejnou holku můj syn. Vydržel s ní 2 roky a pak utekl. Chovala se úplně stejně jako ta Vaše.Všechno vymýšlel jen on, kam půjdou, co budou dělat, kam na dovolenou, prozradil mi, že také třeba dal poupata růži do připravené koupele a ona zas nic, žádný nápad, nic. Ona ho měla také strašně ráda, ale stejný scénař jako u Vás, matka od nich utekla, když byly holky malé a otec to nezvládl psychicky. Holky z těchto rodin bud převezmou stejný vzor a pokládají to za správné anebo si řeknou tak já taková nikdy nebudu. Bohužel ve většinu případů to převezmou. Vaše přítelkyně za to fakt nemůže, neumí projevit emoce, málokdy to asi doma viděla a ono to nejde naučit. Můj syn tedy utekl, protože byla prý málo kreativní a hlavně proto, že se bál, že se stejně chladně bude chovat k jejim případným dětem a scénář se bude opakovat.
Máte pravdu elles, je to dáno tím, co dítě "posbírá" v rodině. Myslím si, že dětem může matka předat jen to, co sama umí, a pokud sama neoplývá srdečností a nedává příliš najevo své city, nemůžou to pak zákonitě "zdědit" její děti. Budou se chovat stejně, jakko matka. Možná by to trochu "spravil" silný vliv babičky, ale to jen za předpokladu, že s ní budou v úzkém kontaktu.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.