Ahojte,
opravdu se mi nechce věřit, že kvůli vzhledu jsem se podstatnou část trápil kvůli lidem, kteří se mi smáli, uráželi mě, strefovali se do mě i ti psychicky slabší.
Abych to vysvětlil. Kamarád mi nedávno vyprávěl, jak jsem na něho působil, když jsme se poznali. Řekl, že jsem byl hodně hubenej a že to působilo dost komicky. Já tenkrát nevěděl, proč jsou na mě lidi takoví a proč se ke mně tak chovali, jak se chovali. Vyrůstal jsem na vesnici, kde se lidi lidi znaj a nebylo třeba se někomu posmívat :D ve městě na střední škole jsem poznal, co je to být v negativním středu pozornosti. Sice jsem šikanu nezažil a ve třídě byla fajn parta, ale ti lidé okolo, co mě neznali...
Začal jsem cvičit a zdravě jíst. Také jsem se začal usmívat a je to zvláštní. Všechny ty deprese, apatické ležení v posteli celý den, psychická bolest, nevědomí kudykam mělo hlavní příčinu v tom, že se mi lidé smějí kvůli tomu, že nevypadám jako oni? Deset let jsem promrhal strachem z lidí a vyhýbání se společnosti kvůli tomu. Nikdo mi neřekl, nikdo nenavrhnul řešení, jen se vyžívali...
Je to stejně tak směšné, jako jsem byl já pro ně.
Nebo si myslíte, že to bylo kvůli něčemu jinému? Zažili jste někdy někoho takového, nebo jste se sami pozastavili nad tím, jak kdo vypadá? 
doplněno 27.06.16 21:03:
Horší je,že když vidím někoho v podobné situaci, tak ta bolest ve mně se otevře a soucítím s tím člověkem. Nechci to odstranit, jen nechci, aby mě to tak ovlivňovalo. To je asi můj problém současnosti.
1x
Nevím, zda bylo jenom tím, nebyla jsem při tom, ale možné to je, obzvláště děti jsou kruté, ale i mnozí dospívající, kteří mají buď nízké IQ, nebo mindráky. které si léčí poukazováním na něčí nedostatky, aby jak si myslí, si ostatní nevšimli těch jejich. A nemusí to být mindráky jen z fyzic. vzhledu. Také hodně lidí (i v dospělosti) postrádá vcítění se do druhých. Lidé dokáží být velmi krutí, někteří. Vědomě, čí nevědomě. Setkala jsem se s tím v životě, asi jako každý, ale ne osobně. Fandím Vám, jak jste se ze svých problémů sám dostal!
Ano jistě, také jsem zjistil, že zpravidla vyrovnaný člověk nemá potřebu se někomu smát. Co mě ale zarazilo, že většina lidí si chce něco léčit, vyvyšovat se nad ostatní. Sice to celé považuji za směšné, ale zároveň mi to dalo strašně moc zkušeností. Vidím do lidí, jsem vnímavý, mohu jim pomoci, protože oni nevidí to, co já chápu za zřejmé. Ale zaslouží si to jen ti, kteří o to požádají.
Jen mi přijde líto lidí, kteří si prochází něčím podobným, netuší, co je špatně. Ani já to netušil, ale chtěl jsem to napravit. A přitom je to tak primitivně absurdní. Dovedu si představit, že tohle dokáže někoho přivést k sebevraždě, protože člověk absolutně má pocit, že je na okraji společnosti, cítí se být méněcenný, odstrčený, má malé sebevědomí a to nekončí dobře.
Já jsem se z toho sice dostal, ale nějaké následky mám pořád. Například, když mě někdo pochválí, že mi to sluší, nejdřív se ujišťuji, jestli to myslí vážně... Ale je to na dobré cestě. 
0x
Pravděpodobně jste trpěl sociální fobii, podle slohu, komunikovat umíte. Promarněných 10 let, tak to je fakt moc. Je obdivuhodné, že jste se z toho dostal. Ohledně posměchu, většinou jsou to ještě daleko větší slaboši než jste byl vy sám v té době, i když úplně jiným způsobem. To je stejné jako s agresorem šikany, který si šikanováním takto sám zvyšuje sebevědomí, aby zamaskoval své nedostatky. Jinak to neumí a bohužel to většinou odnesou ti co se neumí bránit, a úplně ty nejhodnější lidi, kteří sice nemusí být krásní, ale jejich vnitřní krása je nádherná, bohužel hodně omezenců to nevidí.Nějaké takové lidi znám a velmi si jich vážím.
Ne pravděpodobně, ale zcela určitě, protože to, co jsem dělal kvůli tomu, abych nemusel vidět a střetávat lidi, to je silný kafe. A to nemluvě o tom, když jsem je prostě potkával. Náhodný, cizí lidi. Chtěl jsem být pořád sám a vyústilo to v to, že jsem nemohl jít ani do obchodu pro jídlo například. Takový strach to byl :D
Nejhorší je, že společnost od vás chce, abyste se chovali dospěle, když se chováte dospěle, jste zase mimo. Bohužel, člověk si nesmí některé věci připouštět, jenže v tom případě jsou problémy subjektivní mezilidské vztahy drhnou jen proto, že si lidi nerozumí, nekomunikují spolu.
A tak je pro mě všechno nové. K tomu si musím dodělat školu, protože mě z tama vyhodili. Kvůli absenci, jak jinak. Ale bylo mi to jedno.
Chvíli jsem si pohrával s otázkou, zda mi něco společnost dluží, ale asi ne. Je mi to jedno.
0x
já bych připsal, že váš hlavní problém nikdy nebyl ve vzhledu, ale v těžkém mindráku, který jste si vypěstoval a který je na vás vidět zřejmě ještě teď. Odtud vychází váš problém. V lidské povaze je stále ještě schovaný ten pradávný příbuzný šimpanzů, ten zlomyslný opičák, kterému udělá dobře někoho popíchnout a pořádně zdeptat. Vy jste snadný cíl.
A přidám doušku z vlastní zkušenosti. Já jsem byl taky hubenej. Taky jsem měl mindrák, že ze mě lezou žebra. Ve svých osmnácti letech a při výšce nad 190 jsem měl jen 73 kg. Dnes na svoje vystupující žebra můžu tak leda vzpomínat a marně si přát, kéž bych je měl. Ale rozhodně se kvůli tomu nestresuji a do mindráků nepadám. Spíš naopak. Užívám si, že piva a vína můžu vypít kolik chci a draka nemám nikdy.
Odtud moje rada : Trable a smutky hoďte za hlavu a na zdraví. 
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.