Absence hrdosti - co s tím?

Ahoj,

jak název již napovídá, budu psát o hrdosti a rád bych se dozvěděl od někoho kdo to měl tak stejné, jak se s tím vyrovnal, nebo dokonce ji získal.

Jde o to, že já sám nejsem na sebe vůbec hrdý a vůbec ten pocit důstojnosti k sobě samému také moc nemám. To se ale neprojevuje, když jsem doma sám, nýbrž ve společnosti (jaké překvapení :D). Já se mám rád a mám rád ostatní, řekl bych, že jsem praktický a i se dokážu pobavit nad filozofickými otázkami. Bližší známí mi stále něco kvitují, skoro až adorují, jaký jsem a že takových je málo. Sice to potěší, ale moje sebevědomí to rozhodně nezvýší. A to i tehdy, když umím něco, co jiný neumí, když se mi něco povede. Stačí, aby mě někdo pochválil a já se cítím divně. Jako kdyby to bylo špatně. Dokonce mám někdy ve společnosti se dramaticky shazovat sebe samotného.

Příčina tohoto problému je v mé (ne)výchově. Rodiče rozvedení, bydleli jsme rozděleni, avšak s otcem jsem se stýkal. Matka, když mě vychovávala, vždycky říkala, že jakmile je člověk chudý, musí šetřit a pracovat, když chce peníze. Fajn, nic proti tomu nemám. Jako dítě jsem to pochopil. Proč ale půjčovala otci peníze, které jsem mu musel osobně předat? On jí je málokdy vrátil a trpěli jsme my. Ptal jsem se sám sebe, proč mu neustále půjčuje. Matka nechtěla, aby se otec dostal do vězení, tak jsme s bratrem museli podepsat papír, kde stálo, že nám otec platí alimenty, ačkoliv to nebyla pravda. Je fakt, že matka si v rodilém domě taky s prarodiči (rodiče otce) užila dost a tak třeba se stalo, že zůstala v práci do noci, místo aby byla doma. (To sama později i přiznala, že se jí nechtělo jezdit domů) . A já zůstával sám a jeden čas se musel starat o babi. Matka k otci cítí jen lítost, proto mu pomáhá. I to bych pochopil, ale pamatuju si, jak jsem byl u otce přes víkend, byl opilej a já jsem mu už taky něco řekl, ale nevulgárně. On si pak stěžoval matce a matka mi udělala scénu, aniž by věděla, co se přesně stalo. Takových situací je spousta a já chtěl někdy, aby stála na mojí straně. Málokdy mě pochválila a když už, tak jsem se cítil divně. Vypěstovala ve mně pocity marnosti a to, že já musím být vždy ten, kdo ustoupí, že skoro za nic nestojím. V pubertě jsem měl problémy s holkami, moc jsem se jim nelíbil, to poslední, co jsem chtěl slyšet od matky bylo, že jsem hnusná tlama a dodnes nevím, jestli ten zhnusený obličej udělala jako legraci a nebo to myslela vážně.

Vtip je v tom, že moje matka je na každého milá, vlídná a každý jí tak bere. Když jsem ve společnosti s ní, slýchávám, jak já bych jí měl být vděčný a že se k ní nechovám nejlépe. (Je pravda, že nebýt matky, nebyl bych tu, doktoři mi nedávali šanci, tak si mě vzala domů a starala se, ale že bych se k ní choval ošklivě? Spíš jsem se jí vždycky bál a někdy bojím i teď :D ) Jasně, asi je to velká křivda, alespoň to tak cítím a proto jsem se uzavíral čím dál tím víc, kvůli tomu, že jsem nerozuměl světu, sobě, nejbližším.

Když jsem se jí svěřil s mým problémem po pár dnech to otočila na mě, že jsou to výmluvy a někdy mi i nadávala, když jsem měl depresi a nemohl jsem vykonat pro mě zdánlivě jednoduchou činnost. A ne, deprese opravdu není měsíční smutek. Tohle bylo zatraceně jiné, nemohl jsem se kolikrát hýbat, prožil jsem den v apatii, nicotě a v slzách. No a když jsem ji to chtěl vše vysvětlit a promluvit si o našem vztahu, tak to nepochopila a skončilo to zase špatně.

Řekl bych o sobě, že si nedovoluju mít úspěch, že předem prohrávám boj, jen proto, že si nevěřím, že ve mně matka nevěří...

Sice o mně nic neví, ale tváří se, že ano. Nevím, za koho mě má, ale asi za nic hezkýho. A že se snažim ten vztah nějak vylepšit, to je pravda a trochu se to i daří, ale není to rozhodně takový růžový. Nejde teď o práci, vzdělání.. to vše mám, ale mám úplně jiné sny a z jejího vlivu se nedostatnu jen tak lehko, když neumím ji odmítnout a potřebuje třeba pomoci u své maminky (babi dvě)...

Mnohé z vás tohle přijde jako litování a na to musím říct, že se fakt nelituju, jinak bych se den ode dne nezlepšoval. To zlepšování jde pomalu a opravdu si sám překážím v tom, že mám v sobě blok, který nedokážu přemoct, vyrušit, odstranit. Jinak cvičim, jím zdravě, mám přátele... v tomto to nebude Je to ve mně a já to vím. Ale už nevím, jak se s tím vypořádat. Jako kdybych neměl mít radost ze sebe. Jedna kamarádka, co zná tento příběh mi řekla, že jsem vychovanej sebemrskač. (Což je pravda, ale zasmáli jsme se tomu termínu).

Takže díky, že jste dočetli až sem a díky na druhou, když zanecháte něco smysluplného :p Pro doplnění, je mi už přes dvacet, ale méně než třicet