Nejste přihlášen/a.
Ahoj,
jak název již napovídá, budu psát o hrdosti a rád bych se dozvěděl od někoho kdo to měl tak stejné, jak se s tím vyrovnal, nebo dokonce ji získal.
Jde o to, že já sám nejsem na sebe vůbec hrdý a vůbec ten pocit důstojnosti k sobě samému také moc nemám. To se ale neprojevuje, když jsem doma sám, nýbrž ve společnosti (jaké překvapení :D). Já se mám rád a mám rád ostatní, řekl bych, že jsem praktický a i se dokážu pobavit nad filozofickými otázkami. Bližší známí mi stále něco kvitují, skoro až adorují, jaký jsem a že takových je málo. Sice to potěší, ale moje sebevědomí to rozhodně nezvýší. A to i tehdy, když umím něco, co jiný neumí, když se mi něco povede. Stačí, aby mě někdo pochválil a já se cítím divně. Jako kdyby to bylo špatně. Dokonce mám někdy ve společnosti se dramaticky shazovat sebe samotného.
Příčina tohoto problému je v mé (ne)výchově. Rodiče rozvedení, bydleli jsme rozděleni, avšak s otcem jsem se stýkal. Matka, když mě vychovávala, vždycky říkala, že jakmile je člověk chudý, musí šetřit a pracovat, když chce peníze. Fajn, nic proti tomu nemám. Jako dítě jsem to pochopil. Proč ale půjčovala otci peníze, které jsem mu musel osobně předat? On jí je málokdy vrátil a trpěli jsme my. Ptal jsem se sám sebe, proč mu neustále půjčuje. Matka nechtěla, aby se otec dostal do vězení, tak jsme s bratrem museli podepsat papír, kde stálo, že nám otec platí alimenty, ačkoliv to nebyla pravda. Je fakt, že matka si v rodilém domě taky s prarodiči (rodiče otce) užila dost a tak třeba se stalo, že zůstala v práci do noci, místo aby byla doma. (To sama později i přiznala, že se jí nechtělo jezdit domů) . A já zůstával sám a jeden čas se musel starat o babi. Matka k otci cítí jen lítost, proto mu pomáhá. I to bych pochopil, ale pamatuju si, jak jsem byl u otce přes víkend, byl opilej a já jsem mu už taky něco řekl, ale nevulgárně. On si pak stěžoval matce a matka mi udělala scénu, aniž by věděla, co se přesně stalo. Takových situací je spousta a já chtěl někdy, aby stála na mojí straně. Málokdy mě pochválila a když už, tak jsem se cítil divně. Vypěstovala ve mně pocity marnosti a to, že já musím být vždy ten, kdo ustoupí, že skoro za nic nestojím. V pubertě jsem měl problémy s holkami, moc jsem se jim nelíbil, to poslední, co jsem chtěl slyšet od matky bylo, že jsem hnusná tlama a dodnes nevím, jestli ten zhnusený obličej udělala jako legraci a nebo to myslela vážně.
Vtip je v tom, že moje matka je na každého milá, vlídná a každý jí tak bere. Když jsem ve společnosti s ní, slýchávám, jak já bych jí měl být vděčný a že se k ní nechovám nejlépe. (Je pravda, že nebýt matky, nebyl bych tu, doktoři mi nedávali šanci, tak si mě vzala domů a starala se, ale že bych se k ní choval ošklivě? Spíš jsem se jí vždycky bál a někdy bojím i teď :D ) Jasně, asi je to velká křivda, alespoň to tak cítím a proto jsem se uzavíral čím dál tím víc, kvůli tomu, že jsem nerozuměl světu, sobě, nejbližším.
Když jsem se jí svěřil s mým problémem po pár dnech to otočila na mě, že jsou to výmluvy a někdy mi i nadávala, když jsem měl depresi a nemohl jsem vykonat pro mě zdánlivě jednoduchou činnost. A ne, deprese opravdu není měsíční smutek. Tohle bylo zatraceně jiné, nemohl jsem se kolikrát hýbat, prožil jsem den v apatii, nicotě a v slzách. No a když jsem ji to chtěl vše vysvětlit a promluvit si o našem vztahu, tak to nepochopila a skončilo to zase špatně.
Řekl bych o sobě, že si nedovoluju mít úspěch, že předem prohrávám boj, jen proto, že si nevěřím, že ve mně matka nevěří...
Sice o mně nic neví, ale tváří se, že ano. Nevím, za koho mě má, ale asi za nic hezkýho. A že se snažim ten vztah nějak vylepšit, to je pravda a trochu se to i daří, ale není to rozhodně takový růžový. Nejde teď o práci, vzdělání.. to vše mám, ale mám úplně jiné sny a z jejího vlivu se nedostatnu jen tak lehko, když neumím ji odmítnout a potřebuje třeba pomoci u své maminky (babi dvě)...
Mnohé z vás tohle přijde jako litování a na to musím říct, že se fakt nelituju, jinak bych se den ode dne nezlepšoval. To zlepšování jde pomalu a opravdu si sám překážím v tom, že mám v sobě blok, který nedokážu přemoct, vyrušit, odstranit. Jinak cvičim, jím zdravě, mám přátele... v tomto to nebude Je to ve mně a já to vím. Ale už nevím, jak se s tím vypořádat. Jako kdybych neměl mít radost ze sebe. Jedna kamarádka, co zná tento příběh mi řekla, že jsem vychovanej sebemrskač. (Což je pravda, ale zasmáli jsme se tomu termínu).
Takže díky, že jste dočetli až sem a díky na druhou, když zanecháte něco smysluplného :p Pro doplnění, je mi už přes dvacet, ale méně než třicet
Řekl bych, že jste poměrně frekventovaný případ deprivovaného syna, vychovávaného kverulantskou matkou. Doporučil bych vám omezit s ní kontakty a především se nepokoušet o žádné další vyříkání starých křivd, to je cestou do pekel. Na vašem místě bych se nepouštěl do nějaké prvoplánové cesty k sebeúctě, spíše se snažte žít po svém a nápravu ponechte na tom nejlepším lékaři - času. Odpoutat se, to je celé, pokud možno co nejdříve. Jinak můžete skončit jako tento pán.
No nevím, už se to stalo tak dávno a pořád to tu je. Nevím, ale buď budu úspěšný a máti na mě bude pyšná a změní se, nebo nebude pyšná, ale jsem optimista, věřím v to :D Jen ten zatracený blok v hlavě. Mám spoustu nápadů, spoustu řešení, chtěl bych dělat to a to, jen mi v hlavě něco říká, že buď na to nemám, nebo na to nejsem...
Máte hezké povídání, ale podle mě vlastního pocitu hrdosti stejně dokážete pouze tím, že uděláte něco, za co nic nedostanete, nic z toho nemáte, prostě jen dobrý pocit, jelikož je dneska většina lidí lhostejných a nějaké pocity hrdosti je nezajímají, máte šanci. Když je to ve válce, ještě můžete být statečný. Stejně každý umřeme, záleží ale jak.
Damiane, snažte se od své matky odpoutat. Nemá cenu si s ní něco vyříkávat a snažit se jí zavděčit. S některými lidmi to nejde a zavděčit se jim nedá. A vaše matka mezi ně patří. Bydlíte s ní nebo sám? To je důležitý. Pokud s ní bydlíte, snažte se od ní odstěhovat a žít si svůj vlastní život. Od své matky vůbec nic nečekejte! Někteří lidi jsou zlomyslní a pokud ona je taková, berte ji tak a nespojujte její chování se sebou. Nehodnoťte se podle ní. S vámi to vlastně nemá nic společnýho, to je její problém, že ona má mindráky, které si vybíjí na Vás. Vybíjí si je na vás, protože se necháte. Nenechte se. A s vámi to nemá nic společnýho, když ona má problémy. Rozumíte? Pokud něco nevíte, jak to myslela, tak se jí zeptejte. Ale nic dobrýho od ní nečekejte. Nejste jediný, kdo má takovou matku. A jak to ostatní řešili? Pryč od ní. Jinak tu svou matku budete stále řešit, mít jí v sobě a je to ztráta času, zbytečný. Navíc holky s vámi nevydrží. Vycítí, že máte nevyřešený problémy s ní a odradí je to. Jste mladý, máte ještě život před sebou.
Když vaše matka pozná, že jí nevěříte a nečekáte od ní tu pochvalu, uznání, tak změní své chování a pohled na vás. Věřit jí nemůžete.
Horší je, že se někdy špatně dokážu soustředit, kvůli tomu všemu. Někdy si říkám u nějaké činnosti, že to bych dělat neměl a hned se mi vybaví obraz máti a podobný nesmysly. Pak jsem jen demotivován a náchylnější udělat chybu. To mě štve. Naučit se vyčistit hlavu a koncetrovat. Cvičení sice pomáhá, ale jen chvilkově.
To je velice rozšířený vztah rodič-dítě.
Ostěhujte se do svého, asi tak na 1/2 roku se vůbec nestýkejte a když do vás bude pořád vrtat, bedete muset pauzu prodloužit. Sama o sobě se nikdy nezlepší, protože považuje své chování za správné a vaše za špatné, ať je jakékoliv.
Buď se sám vzpamatujete a posílíte sebevědomí, nebo jste bez pomoci. Jiná cesta není.
Jendo, jeho matka se nezmění, ale pokud je na ní citově fixovanej a potřebuje jí, tak úplné odstřihnutí mu nedoporučí ani ten psycholog. I dítě, které má tyranskou matku, má raději nějakou matku nežli žádnou. Potřebuje někoho prostě. A jinou matku nemá. Být sám není dobré. Myslím si, že by trpěl, kdyby jí úplně odstřihnul. Občas jí zavolat zeptat se jí, jak se daří, popovídat. Jestli si teda společné téma najdou. To musí vědět sám tazatel.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.