Umírá mi kamarád

Je to smutné. V případě úmrtí řeší pozůstalost notář, ale pochybuji, že funguje tak rychle, aby vyhledal eventuelní příbuzné v reálném čase. Jak píše Sebod, pohřeb proběhne na obecní útraty. Ovšem dobrovolnosti se meze nekladou, vypravitel pohřbu nemusí být jen příbuzný nebo dědic...

Před rokem nám zemřel soused. Kolem dědictví se rozpoutal pěkný kolotoč, ovšem pohřbít ho musel jeho otec, kterému bylo dáno potomky zemřelého - dědici jasně na jevo, že nemá nárok vůbec na nic. Dětičky měly zálusk na byt, ale pohřeb tatínka zaplatit, postarat se o likvidaci nepotřebného harampádí, to ne... Vše zaplatil senior a my jako sousedi se skládali po pětistovce, aby to pán nemusel táhnout všechno z důchodu.

K tomu vám můžu popsat, jak umíral můj kamarád z USA. Do Česka jezdil vždy na 3-6 měsíců z Floridy. Utekl před komunisty někdy v roce 1980 přes Itálii. Pak se někde dočetl o lidových léčitelích adoslova propadl na léčení svého zdraví, které mu zřejmě sužovala cukrovka. Postupem času se cukrovka zhoršovala ale léčitelé léčili dál. V roce 2011 chtěl provést nějaký obchodní tah v USA a tak nastoupily kartářky, které měly vydat verdikt, zda se akce povede. Podle několika kartářek měla být obchodní akce 100 % úspěšná a tak to doho šel. V roce 2012 jsem pro něj jel di Vídně na letiště a bylo mi hned jasné, že to kartářky netrefily. Neléčení cukrovky pokračovalo a to už začalo být vše jinak. Začínal být zmatený, stranil se lidem a tak jsem ho nechtěl návštěvami rušit. I to tak vypadalo, že chce být sám. V srpnu 2012 byla strašná vedra a v práci jsem v kádi na sypaný odpad viděl, jak krabička sirek popojíží sem a tam. Dívali jsme se na to s kolegy, co to má být ale to bylo vše. Za 10 dní jsem se dozvěděl, že ten kamarád umřel. Podle informace od kriminálky to bylo pravděpodobne v ten den, co jsem sledoval jezdící krabičku od zápalek. Upadl do hypodlykemického šoku, podle ohledání místa nevěděl vůbec o sobě. Nahý se plazil po domě za současného uvolnění všech svěračů, až se doplazil do patra, kde na následky tohoto šoku zemřel. Během 10 horkých dní byl napaden všemožným hmyzem a pokožka tváře zůstala ležet na podlaze. Policejní lékař se na místě ihned pozvracel a identifikaci provedl až jeden lékař z nemocnice podle zranění na noze... Kromě mě se nestýkal s rodinou vůbec, s někým jiným možná ale sporadicky. Měl nevlastní sestru, kterou bytostně nesnášel pro její chamtivost a z tohoto důvodu sepsal v USA závěť ve prospěch tamní asi přítelkyně. Nicméně ještě téhož večera, kdy byl nalezen, byla jeho nevlastní sestra policií informována a byly jí předány klíče od domu. Právě u ní jsem poznal pravou tvář hyenismu ! Za přítomnosti svých dětí a manžela vynášela všechno odnositelné vybavení domu na nákladní auto, ačkoliv jsme s jedním známým informovali policii, že ona nebude dědic. Policisté mávli rukou a tím vše skončilo. Ta sestra pouze zametla masité červy z podlahy, aby po nich nešlapala při odnášení plazmové televize a plno jiné elektroniky, nábytku. Chtěl jsem mu zaplatit pohřeb ale vůbec nebylo možné zjistit, jestli má vůbec někde místo pro vzpomínku nebo jestli něco sestra připravuje. Jako psa ho nakonec nechali spálit a ani ne rozprášit.

Pro shrnutí informaci, že nemůžete nic, i kdyby jste chtěl nevím jak moc.

Nakonec proběhlo dědické řízení, ukradené vybavení nebylo možno dohledat... dědila přítelkyně z USA. Auta, ke kterým jsem měl klíče já si odkoupil od dědičky jeden kamarád jako vzpomínku na našeho zesnulého kamaráda.

Co byste chtěl řešit? Nikoho nemá... Majetek asi žádný nemá, takže není co řešit. Pohřeb mu zaplatí obecní úřad. Jeho popel vysypou na rozptylovou loučku a KONEC. Nikdo, kromě Vás, si na něj nejspíš nevzpomene. Smutné.

Pokud není co dědit, tak dědické řízení ani neproběhne, ať má příbuzných kolik je libo. Nikomu nikdo nic dávat na vědomí nebude.

Nevím, jestli vůbec mám reagovat, ale nedá mi to. Bez rodiny, bez přátel, nehezký život. Nehezký konec. Chtěl to tak, má to tak. Chudák!

Na případě vašeho kamaráda je vidět, jak je důležité, aby měl člověk aspoň jakési vztahy s příbuznými nebo na na stará kolena bude na obtíž cizím lidem.

Smutný příběh. Ale já bych se o nic nesnažila. Píšete, že to je známý z práce, neudržoval jste s ním hlubší přátelské vztahy. Jeho rodinu neznáte a ptáte se co bude až on umře. Máte vztah pouze k němu a až dotyčný umře, tak pro něj už nebude nic. On na tom bude asi lépe než je tomu nyní. Vy na něj budete vzpomínat a to stačí.