Nárok na dědictví, dar bratrovi

Dobrý den, můžete při dědickém řízení upozornit na to, že bratr už něco dostal za života rodičů, a tedy se mu o nějaký díl může krátit podíl, na který by měl ze zákona nárok, a o tento podíl můžete dostat vy víc. Ale taky záleží na vaší dohodě. Pokud jsou rodiče svéprávní, není sice hezké, když na ně váš bratr naléhal a oni na to přistoupili pod tlakem, ale nevím, do jaké míry to prokážete případně u soudu.

Jestli bratr bydlí v tomto domku společně s rodiči, je předpoklad, že se o rodiče postará, až nebudou moci. Pokud je při prvních problémech nedá tedy do domova, LDN. Péče, kterou rodičům věnuje /i s jeho manželkou/ a též péče okolo domu, zahrady, případně nějaká rekonstrukce, by se ale měla zohlednit, domluvit se. Ale toto až při odchodu rodičů. Do té doby bych nic nehrotila, protože nemůžeme vědět, jak všechno dopadne. Není v životě bohužel tak, jak plánujeme a předpokládáme.

Při dědickém řízení se zohledňuje, jestli nějaký dědic neobdržel dar neobvyklé výše.

Myslíte soudit se s bratrem o nějaké vyrovnání po přepisu domu, za života rodičů? Já si myslím, že toto asi ne, to bude o nervy, kdo ví, jestli i právně vymahatelné.

Z daru vám určitě nebude, protože nemusí, nic vyplácet. Zbylé dědictví bude rozděleno, pokud nebude záveť podle zákonných podílů.

Jak vidno, je lepší nic nemít. Nechápu, jak rodiče za svého života darují něco jednomu z dětí. Razím heslo, dokud žiju, je to můj majetek a pak mně je to putna.

Mám děti, které jsou odlišně solventní, ale nikdy bych darem žádné neupřednostnila. A věřím tomu, že mé děti jsou vychované tak, že by na to ani nepřistoupily.

Z vlastní zkušenosti, kdy bratr přemluvil matku, aby na něho přepsala dům, vám řeknu, že nedostanete vůbec nic, pokud tam není nějaký další větší majetek. Bratr po matčině smrti dům velice výhodně prodal a mě ani nenabídl, abych si na památku odnesl alespoň její oblíbený hrneček.

Milá Janino, asi s mojí radou nebudete souhlasit, ale Vaši rodiče dělají to nejlepší, co mohou, a ještě jsou stateční, že svoje rozhodnutí dokáží svým potomkům říci za svého života do očí. Situace se má takto: Každý je pánem svého majetku a rozhoduje o něm. I kdyby ho měl dát třeba jeptiškám (takový obrat obvykle používaný lidmi, kteří sice mají spousta příbuzných, ale nikomu by svůj majetek nechtěli z rozličných důvodů svěřit). Vaši rodiče svůj majetek nějak vybudovali, nebo zdědili, ale je jejich a oni rozhodnou, komu připadne. Za jejich života (darem, prodejem), nebo po smrti (závětí). Podle mě, kdo nenapíše závěť, tak má buďto ho..., nebo nemá rozum, a nebo je schválný, a chce rozbroje v rodině, a nebo je srab, a nechce rozhodnout.

Rozděl a panuj, to tady ale neplatí. Rozbroje v rodině dělá porcování kance, který běhá po lese. Pokud člověk žije s partnerem a má děti, proč by měl dělat závěť? Dědictví je jasně dané zákonem. Její rodiče dělají to nejlepší, co mohou?

Jistě, je to jejich majetek a mohou si s ním naložit jak chtějí. Mohou jej darovat třeba církvi, je to jejich volba a děti se můžou vztekat, jak chtějí. Musí se s tím smířit, ale nevznikne mezi nima nevraživost.

Jedna paní neměla hovno, ale bružstevní byt, chatu, značnou hotovost, jednoho syna a 3 vnoučata. Za svého života převedla darem vše na vnoučata, konto asi převodem. V té době byl tento majetek rovnocený. Doba se však změnila a sočí každý na každého. Z konta je pár šupů, družstevní byt se vyměnil za větší státní, po privatizaci se musí odkoupit, chata se prodala, protože je malá. Teď každý říká, kdybych já dostal to a né to, co jsem dostal

Myslím, že byste měla ctít vůli rodičů s tím, že byste si s nimi měla o věci promluvit, případně přizvat k tomu bratra. Jsem ale názoru, že dům by měl mít ve vlastnictví pouze jeden ze sourozenců.

Dobrý den, já mám taky jednu k danému tématu. Můj manžel je ze 3 sourozenců a z velkého hospodářství. My doma nic neměli a já jsem automaticky počítala, že dostane z domu nějaké peníze - moje mamka taky musela vyplatit tetu z domu. No a jak to dopadlo - celý barák a pozemky se napsaly na manželovu mladší sestru, aby se postarala o rodiče a taky pozemky mají být k baráku, ne? Takže manželova starší sestra s rodinou se přestala s rodiči úplně stýkat, můj manžel je hodný člověk, tak to nějak překousl, ale já se kdysi naplakala jak blázen, zvláště když jsem nemohla kvůli synovi do práce. Švagrová začala postupně pozemky rozprodávat, pořád nemají peníze, tchán za chvilku umřel a tchyně je vitální a spíš té zdechlé švagrové dělá poskoka. Když jsem se předloni dozvěděla, že na posledním pozemku, který jim zbyl - cena asi milion, staví neteř barák, už jsem se ani nerozčilovala. Jen jsem zvědavá, kdyby se s tchýní něco stalo, kdo se o ni postará, když vlastně dcera, které všechno dala, je úplně nemožná, pořád slyšíme, že nemají peníze a aby to nakonec nedopadlo tak, že babu někam strčí a ještě budou chtít po nás příspěvek. Prostě některé věci se musí tzv. pustit a jít od toho.

To uz tak nekdy byva, ze rodice uprednostni s dary a dedictvim jednoho rozmazleneho a mene schopneho potomka v domeni, ze mu tim pomohou a zivot usnadni, jen aby chudacek nestradal a ten potom akorat vsechno rozfrca a znehodnoti, tak jak to uz ma v povaze. A potom jeste ma tu drzost chtit financni podporu od schopnejsiho, dedictvim nespravedlive ukraceneho sourozence. Nemusel by byt človek svatej, aby ho vzal na milost a pomohl?

To jsou pak rodiče blbí.

Nezlobte se, ale je to majetek rodičů. Dali nám život, výchovu, 20let se o nás starali a nic za to nechtěli. Jakým právem po nich můžeme chtít jejich majetek?

Je to jen a jen jejich volba, jestli to dají mě, sourozencům, vnoučatům nebo na psí útulek anebo na státní dluh. My jim můžeme říct, že si myslíme, že je to nesmysl nebo, že by to bylo spravedlivější rozdělit jinak, ale to je všechno.

Když se s nimi nebo se sourozenci budeme chtít soudit, tak to znamená jen to, že nás vychovali špatně a že nás měli víc řezat.