Nárok na dědictví, dar bratrovi

Nejsem si zcela jistý, ale napadnout dar můžeš, pokud byl darován nejvýše 3 roky před smrtí dárce.

Čím jsem si ale jistý je to, že tím zničíš veškeré rodinné vztahy a že jediný, kdo na tom vydělá, budou právníci.

Dobrý den, můžete při dědickém řízení upozornit na to, že bratr už něco dostal za života rodičů, a tedy se mu o nějaký díl může krátit podíl, na který by měl ze zákona nárok, a o tento podíl můžete dostat vy víc. Ale taky záleží na vaší dohodě. Pokud jsou rodiče svéprávní, není sice hezké, když na ně váš bratr naléhal a oni na to přistoupili pod tlakem, ale nevím, do jaké míry to prokážete případně u soudu.

Jestli bratr bydlí v tomto domku společně s rodiči, je předpoklad, že se o rodiče postará, až nebudou moci. Pokud je při prvních problémech nedá tedy do domova, LDN. Péče, kterou rodičům věnuje /i s jeho manželkou/ a též péče okolo domu, zahrady, případně nějaká rekonstrukce, by se ale měla zohlednit, domluvit se. Ale toto až při odchodu rodičů. Do té doby bych nic nehrotila, protože nemůžeme vědět, jak všechno dopadne. Není v životě bohužel tak, jak plánujeme a předpokládáme.

Při dědickém řízení se zohledňuje, jestli nějaký dědic neobdržel dar neobvyklé výše.

Myslíte soudit se s bratrem o nějaké vyrovnání po přepisu domu, za života rodičů? Já si myslím, že toto asi ne, to bude o nervy, kdo ví, jestli i právně vymahatelné.

Z daru vám určitě nebude, protože nemusí, nic vyplácet. Zbylé dědictví bude rozděleno, pokud nebude záveť podle zákonných podílů.

Jak vidno, je lepší nic nemít. Nechápu, jak rodiče za svého života darují něco jednomu z dětí. Razím heslo, dokud žiju, je to můj majetek a pak mně je to putna.

Mám děti, které jsou odlišně solventní, ale nikdy bych darem žádné neupřednostnila. A věřím tomu, že mé děti jsou vychované tak, že by na to ani nepřistoupily.

Zachovejte klid, protože pánbu věci srovnává. Si myslím že nejsem daleko od pravdy když sem připíšu, že váš bratr by vás tak jako tak nikdy nevyplatil a mít podíl na baráku ve kterém nebydlíte, je v jistém směru pouze a jedině těžká koule na noze.

Taky mám na skladě pěknou historku, která je přímo na vaše téma. Šlo o dost velkou, dvoubytovou prvorepublikovou vilku, kterou nechal postavit můj děda a kterou podědil můj otec, jedináček. Mám dost ambiciózní rodiče a jednoho o dost let staršího bratra. Můj bratr plnil co se očekávalo, já ne. Proto moji rodiče převedli vilku na mého bratra, protože dům přece musí patřit jednomu majiteli a já bych ho tak leda propil a prohýřil.

Dnes když tu moji rodnou dědovu vilku vidím, tak na mě jdou mrákoty, protože můj bratr se o ni prakticky vůbec nestará. A já mám takový dojem, že ji budu muset vykoupit a nechat opravit, aby mým taky už letitým rodičům nespadla na hlavu.

Radím : Nechte dům plavat, jen upozorněte svého bratra, že to bude on, kdo se bude o vaše rodiče starat.

Z vlastní zkušenosti, kdy bratr přemluvil matku, aby na něho přepsala dům, vám řeknu, že nedostanete vůbec nic, pokud tam není nějaký další větší majetek. Bratr po matčině smrti dům velice výhodně prodal a mě ani nenabídl, abych si na památku odnesl alespoň její oblíbený hrneček.

Milá Janino, asi s mojí radou nebudete souhlasit, ale Vaši rodiče dělají to nejlepší, co mohou, a ještě jsou stateční, že svoje rozhodnutí dokáží svým potomkům říci za svého života do očí. Situace se má takto: Každý je pánem svého majetku a rozhoduje o něm. I kdyby ho měl dát třeba jeptiškám (takový obrat obvykle používaný lidmi, kteří sice mají spousta příbuzných, ale nikomu by svůj majetek nechtěli z rozličných důvodů svěřit). Vaši rodiče svůj majetek nějak vybudovali, nebo zdědili, ale je jejich a oni rozhodnou, komu připadne. Za jejich života (darem, prodejem), nebo po smrti (závětí). Podle mě, kdo nenapíše závěť, tak má buďto ho..., nebo nemá rozum, a nebo je schválný, a chce rozbroje v rodině, a nebo je srab, a nechce rozhodnout.

Myslím, že byste měla ctít vůli rodičů s tím, že byste si s nimi měla o věci promluvit, případně přizvat k tomu bratra. Jsem ale názoru, že dům by měl mít ve vlastnictví pouze jeden ze sourozenců.

Dobrý den, já mám taky jednu k danému tématu. Můj manžel je ze 3 sourozenců a z velkého hospodářství. My doma nic neměli a já jsem automaticky počítala, že dostane z domu nějaké peníze - moje mamka taky musela vyplatit tetu z domu. No a jak to dopadlo - celý barák a pozemky se napsaly na manželovu mladší sestru, aby se postarala o rodiče a taky pozemky mají být k baráku, ne? Takže manželova starší sestra s rodinou se přestala s rodiči úplně stýkat, můj manžel je hodný člověk, tak to nějak překousl, ale já se kdysi naplakala jak blázen, zvláště když jsem nemohla kvůli synovi do práce. Švagrová začala postupně pozemky rozprodávat, pořád nemají peníze, tchán za chvilku umřel a tchyně je vitální a spíš té zdechlé švagrové dělá poskoka. Když jsem se předloni dozvěděla, že na posledním pozemku, který jim zbyl - cena asi milion, staví neteř barák, už jsem se ani nerozčilovala. Jen jsem zvědavá, kdyby se s tchýní něco stalo, kdo se o ni postará, když vlastně dcera, které všechno dala, je úplně nemožná, pořád slyšíme, že nemají peníze a aby to nakonec nedopadlo tak, že babu někam strčí a ještě budou chtít po nás příspěvek. Prostě některé věci se musí tzv. pustit a jít od toho.

Nezlobte se, ale je to majetek rodičů. Dali nám život, výchovu, 20let se o nás starali a nic za to nechtěli. Jakým právem po nich můžeme chtít jejich majetek?

Je to jen a jen jejich volba, jestli to dají mě, sourozencům, vnoučatům nebo na psí útulek anebo na státní dluh. My jim můžeme říct, že si myslíme, že je to nesmysl nebo, že by to bylo spravedlivější rozdělit jinak, ale to je všechno.

Když se s nimi nebo se sourozenci budeme chtít soudit, tak to znamená jen to, že nás vychovali špatně a že nás měli víc řezat.