Nemám v nikom oporu

Od: Datum: 15.04.16 21:21 odpovědí: 15 změna: 17.04.16 11:24

Ahoj, píšu zde, kvůli svému problému, který se týka psychiky. Momentálně je mi 20 let a s tímto problémem se potýkám už trošku delší dobu asi od 18 let. Mám nějaké koníčky - nemám jich moc, ale mám pár koníčků, kterým obětuji dost času, samozřejmě mám i volný čas a chodím do školy na SŠ a ted maturuji nějaký čas mi zabere i příprava do školy. Prostě uplně normální život, ale ne tak docela. Jde o to, že poslední dobou zjištuji, že nemám v žádném člověkovi oporu ani nic takového. Problémy si nechávám pro sebe, ale i kdybych chtěl je někomu říct, tak stejně zde není nikdo komu bych to říct mohl. Vztah nemám už asi 1,5 roku, mám přátele, i když jsem spíše samotář, tak pravidelně trávím i čas s lidmi ve škole i mimo školu, ale poslední dobou mě to baví čím dál méně nebo mě to asi ani nebaví. Problém vidím i v rodičích doma, protože to je z jejich strany většinou kritika sice když něco potřebuji, tak se o to postarají, dají mi najíst mám se dobře po tady téhle stránce, ale tohle vůbec nehraje roli, mnohem důležitější faktory jsou ty nehmotné a o nějaké pochvale někdy nebo něčem podobném, že jsem udělal něco dobře, to jsem nikdy neslyšel, opravdu nikdy. Většinou to jsou takové neutrální poznámky a nesmyslné otázky. Mám pocit, že nedokáží se mnou řešit nic normálního, jen tak si sednout a normálně se bavit, to si vůbec nedovedu představit. A pokud to nejsou tyhle neutrální poznámky, tak to je dost častá kritika na mě třeba i kvůli ničemu. Někdy udělám něco pitomého i já, tak mě za to kritizuji, to by se dalo pochopit ( i když stylem, jakým mě kritizuje např. otec, že mám všechno od nich a já nic nejsem schopný udělat, že jsem h*va*o, že je jen využívám, jsem zm*d to by se asi nemělo) ale někdy za nic ani nemůžu. Nějak jsem si na tohle zvykl, ale o těch rodičích jsem se rozepsal trošku více, protože si myslím, že když člověk nemá nic, tak aspon by v rodičích měl mít nějakou oporu i když to já určitě nemám. Jsem rozhodnutý, že tohle tolerovat už nebudu a po maturitě se stěhuji pryč.

Také mě poslední dobou ani nic moc nebaví dělat a jsem dokonce i unavený. Nevím jaká je příčina, ale myslím, že i tohle může být jedna z nich. Spím 7-8 hodin a stejně si odpoledne někdy musím jít lehnout, protože jsem ospalý.

Moje otázka zní, jak tohle řešit? Nebo toho chci moc? Myslím, že člověk potřebuje někoho, komu by mohl věřit a nebo aspon občas slyšet, že něco udělal dobře a že se mu něco povedlo.


Seznam odpovědí:
 
moment čekejte prosím, probíhá přenos dat...
Zobrazení struktury odpovědí v otázce
Skrytí struktury odpovědí v otázce
Zobrazení struktury odpovědí v otázce

 

Odpovědi na otázku:
Datum: 15.04.16 21:48
Osobně jsem problémy s rodiči, kdy táta byl agresivní po alkoholu, řešila tak, že jsem šla studovat dostatečně daleko, kde jsem dostala koleje. Tam jsem si našla i přítele (současného manžela). Také jsem si prošla svým, momentálně pobírám 1. stupeň ID na psychické problémy, kdy určitě část je zapříčiněna i rodinnou výchovou. Radím, co nejdříve se osamostatnit...
Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 15.04.16 21:54
avatar

A co takhle přepracovanost? Je to sice brzy, ve vašem věku, ale máte před sebou maturitu, učíte se...třebas máte jen unavený mozek. Rodiče bohužel nepředěláte, jestliže vás neumějí chválit, tak se to hned tak nezmění. Jakou máte před sebou budoucnost? Hlásite se na vysokou, nebo půjdete pracovat? Všude tam vás čekají nové životní výzvy, noví lidé... Co když tam potkáte někoho, v kom tu oporu najdete? Určitě se v životě neztratíte, akorát se budete muset více spolehnout jen na sebe. Znáte to...jak se říká, že pomocnou ruku najdete na konci svého ramene?

Ohodnoceno: 0x
 
Od: radarbrdy
Datum: 15.04.16 22:08

Vezměte to z druhé strany. Vaši rodiče úkol splnili, tj. ochránili vás v dětském věku před nebezpečím a dovedli vás k dospělosti. Měl by jste jim být vděčný.

Možná vás nudí škola. Radím nějaký sport na uvonění, třeba jóga nebo tak něco. Určitě by pomohlo si najít nějakou kamarádku a hlavně ještě udělat tu maturitu...

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 15.04.16 23:47
avatar

Ahoj. Nepíšete nic o tom, že byste s rodiči komunikoval o tomto problému. Oni si to třeba ani neuvědomují. Kdybyste si to s nimi vyříkal, třeba by si uvědomili, že jste již dospělý chlap a měli by tak s Vámi i jednat. Pokud nebude jiná možnost, tak se po té maturitě odstěhujte a zařiďte si život po svém. Budete schopen se o sebe sám postarat? Hradit si bydlení atd.? Možná byste potřeboval spíše navázat ten vztah, ve dvou se vše lépe zvládá..Ale rodičům nic nezazlívejte, kdoví jaký budete rodič jednou Vy. I když chápu, že Vás mrzí, že Vám nedávají rodiče najevo, že také děláte něco dobře, že se Vám to či ono povedlo atd. Rodiče to třeba nepovažují za nutné říkat. Tak jim řekněte, že to občas potřebujete slyšet..Někdy stačí klidná a otevřená komunikace..

Ohodnoceno: 1x
 
Od: problem
Datum: 16.04.16 00:17

Tohle není možné, k rodičům nemám žádnou důvěru

Datum: 16.04.16 01:28
avatar

Měla jsem to doma podobné, u nás se nechválilo, jen kritizovalo, vzhledem k tomu, že jsem byla jedináček, tak se veškerá kritická pozornost soustředila jen na mně. V takovém prostředí jsem se přímo dusila, chyběla mi svoboda, moci nahlas říci svůj názor, ne se jen nechávsat pořád vychovávat, omezovat a buzerovat, Jelikož se čas v mládí doslova vleče, bála jsem se, že to nepřežiju a raději jsem se brzy vdala ( v 18ti), abych vypadla z domu a mohla si žít svůj život tak, jak chci já. Normálně, slušně, ale podle svých představ. A udělala jsem dobře. To si myslím i dnes, na stará kolena, i když s rodiči vycházím, navštěvuji je, vzpomínky na jejich výchovu v mládí, ve mně budí hrůzu ještě dneska. Ve škole se výchova dětí neučí a každý k ní, jaksi, nemá vlohy. Třeba byli rodiče taky podobně vychováváná a jinak to neumí. Ale k něčemu to bylo přeci jen dobré. Svou dceru jsem vychovávala úplně jinak. Opravdu jsem se jí věnovala, až obětovala, dala jí maximum lásky, nechala ji soukromí a do dneška máme nádherný vztah. Ovšem, musela jsem taky trochu respektovat její individualitu a nenutit ji, proti její vůli, aby byla ve všem stejná, jako já, což dělali mí rodiče. Využijte tuto svou zkušenost také, při výchově vlastních dětí, a k něčemu Vám nakonec přeci jen bude. Osamostatněte se a najděte si alespoň jednoho blízkého kamaráda, se kterým budete na stejné vlně a m§žete s ním řešit i své problémy. Kdo jiný by Vás měl pochopit, než nejbližší přítel? (Nebo přítelkyně).

Ohodnoceno: 2x
 
Datum: 16.04.16 09:08
avatar

ano, s problémovým rodinným protředím má zkušenosti hodně z nás - ale už jste skoro dospělý, uděláte si maturitu a máte jedinečnou šanci se osamostatnit - ať už jít studovat do jiného města, nebo si hledat práci s ubytováním, případně podnájem s jinými mladými lidmi apod. - a časem si najdete i blízkého člověka (lidi), se kterými vám bude dobře

Ohodnoceno: 0x
 
Od: patronkaa
Datum: 16.04.16 09:48

Ve dvaceti letech už bys měl být hotový člověk a ne hledat, o koho se opřít. Evidentně ti chybí zdravý pohyb, můžeš se zamyslet nad svým jídelníčkem, doplnit stravu o vitamíny a minerály, ale hlavně přestat svádět všechno na ostatní a hledat příčinu sám u sebe. Máš velké rezervy, jen o nich možná zatím nevíš... Snaž se, stojí to za to :)

Ohodnoceno: 0x
 
Od: balzerka
Datum: 16.04.16 13:26

Já bych jim /rodičům/ tohle všechno řekla. Asi bych mluvila s každým zvlášť. Jako důvěrné sdělení, jak se v téhle atmosféře špatně připravuje k maturitě. Klidně, bez afektu. Že Ti je to líto, že spolu nekomunikujete, a pokud ano, že to jsou reakce, které Tě trápí a sráží. Že by ses rád domů těšil, ale necítíš podporu, že Ti chybí povídání s nimi. Že jsi rád, že máš zázemí, bydlení a stravu.Za to díky. Neútoč, nekritizuj, jako oni, ale řekni, jak se cítíš.A před maturou Ti to nepřidá. Co by Ti poradili. Jak na tom oni byli sami .Jak to dělali, že oni to zvládli. Možná sami zažívali něco podobného. Jsi citlivý kluk, někteří to neřeší a maj to doma podobné.Tvoji rodiče možná nechtějí vyslovit obavy, že by se Ti nezadařilo, proto mohou být takoví odtažití . Většinou rodič předpokládá, že syn bude automaticky lepší. Řekni to jasně stručně, jako dospělej a nevracej se k tomu. Snaž se být diplomat. To se do života hodí. Řekni, že bys nerad odcházel z domova s bouchnutím dveřmi jako nepřítel. To nechce určitě žádná strana a trápí to všechny. Teď se soustřeď na školu. Jakmile budeš mít hotovo, tak i ta psychika bude lepší a s tím zmizí únava. Ta je často z nedořešeného. Jen neseď a nefňukej, to ještě nikomu nepomohlo. Důvěra se buduje, když už jsou role rozdány.

Ohodnoceno: 0x
 
Od: vdkdnv
Datum: 16.04.16 15:39
Ve 20 bych to řešila odstěhováním se - někam daleko, pokud možno. Buď jít na vysokou daleko a bydlet na koleji, nebo začít pracovat a najít si byt nebo spolubydleni.
Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 16.04.16 22:10

Musím říct,že Vám rozumím,přesně takové pocity jsem ve 20 měla.Někdo napíše,že už jste dospělý,ale to já ve 20,když jsem končila SŠ,taky nebyla...měla jsem pocit,že nikoho-jako oporu nemám,že jsem osamocená a když chci s někým mluvit,že mi nikdo nerozumí,že se mluví jen o banalitách a na mě zbývá jen kritika a srážení sebevědomí.Teď s odstupem času vidím,že to bylo proto,že rodiče prostě mě brali pořád stejně,neuvědomovali si,že končím jednu etapu života.Nevěděla jsem,co bude dál,zda studium nebo praktický život a docela mě to děsilo.Nedokázala jsem to přiznat nahlas a rodiče to prostě nenapadlo,že to takhle cítím,o takových věcech se u nás nemluvilo.Proto radím - když máte dobré známky,jděte studovat a myslete na to,abyste něčím byl,ať už na koleji nebo dojíždět nebo v místě bydliště - budete i tak hodně mezi ostatními studenty,kde budou lidi Vašeho věku...snažte se mezi ně dostat,sám aktivně vstupujte do hovoru,neseďte stranou.Chce to trochu úmyslné snahy zpočátku,ale budete se divit,jak to pomůže.Kamaraďte se i s holkama - ty bývají empatické,leccos jim můžete říct..Zkuste aspoň nějakou vyšší odbornou školu,jen s maturitou toho moc nedosáhnete..

Ohodnoceno: 0x
 
Od: nikc®
Datum: 17.04.16 10:28

Zdravím. Taky nemám v nikom oporu a to mi je o skoro o 20 let více. Věkem to není. Tu oporu musíte hledat v sobě. Od druhých nic moc čekat nemůžete. I nejlepší kamarád, kamarádka vás může později zradit. Máte pocit, že máte v někom oporu a za čas se ukáže, že si ten "kamarád" dělal srandu, přetvařoval se. Spát 7-8 hodin denně mi připadá normální. Zkuste si najít nějakého psychologa nebo hledejte kamarády. Na internetu hledejte. Nebo choďte ven. Je jaro, teplo už. Dělejte to, co vás baví. Ten pocit, že nemáte oporu, můžete mít v jakémkoliv věku. Se mnou se taky rodiče nemazlily a hezké slovo jsem od nich neslyšela. Dokonce mě brali jako slabocha, když to potřebuju. Myslela jsem si, že jsem slaboch, když to potřebuju - slovo uznání, pochvalu, být milována. Přitom to je normální. Dokonce ani ten psycholog vám vyloženě oporu nedá - dá vám rady a ukáže cestu, jak z toho ven. Čekat od něj oporu není dobré, protože si na něj můžete vypěstovat závislost, když vám tu oporu dá. Stejně jako na droze. Na jednu stranu pomůže, ale má to i vedlejší účinky. Stejně jako léky. Tu oporu se snažte hledat v sobě a být nezávislý na druhých.


doplněno 17.04.16 10:36:

Na to si dejte bacha, protože jsou lidi zneužívači. Vycítí, že potřebujete tu oporu a zneužijí toho ve svůj prospěch. Třeba kolegové v práci, ve škole spolužáci... Budou vědět jak na vás.. V tom případě je lepší návštěva toho psychologa.

Ohodnoceno: 0x
 
Od: pt®
Datum: 17.04.16 10:54
avatar

Hochu nemáte to lehké, myslím si, že rodiče mají tolik starostí, že jim přerůstají přes hlavu a snaží se je nějak řešit a nějak jim nezbývá prostor zabývat se svým dítětem. Zřejmě rodina nějak setrvačně funguje a tak rodiče jedou v zavedeném rytmu. Jenže chápu, že potřebujete slyšet milé slovo povzbuzení a myslím si, že oni také. Ono ty materiální věci nedokáží nahradit to, co potřebuje naše nitro. Jídlo a oblečení je ta vnější stránka, ale je potřeba projevit si náklonnost. Asi to rodiče doma moc nezažili a tak to neumí předat ani svým dětem. Zřejmě jste v rodině jediný, který si uvědomuje potřebu sblížení. Zkuste říct "mami, mám tě moc rád, prosím tě buď ke mně milá". A tátovi něco podobného. Třeba si to pak rodiče uvědomí.


doplněno 17.04.16 11:02:

I když zde zaznívají rady "odstěhuj se", tak tím se nespřetrhají vazby, přece krev není voda. S rodiči budete ve styku po celý život a proto je třeba udržovat pěkné rodinné vztahy. Budete se jistě v životě navzájem potřebovat a budete se navštěvovat. Nikdy nebude bližší člověk než rodiče a děti. Hodně lidí nějakým způsobem trpí, nebo jsou protivní jen proto, že nemají pěkné rodinné vztahy. Přeji Vám aby se to u vás doma zlepšilo.

Ohodnoceno: 0x
 
Od: nikc®
Datum: 17.04.16 11:15

No jo ale na ty pěkné rodinné vztahy má být snaha z obou stran. A lidi se nepředělají, nezmění. Já jsem protivnější právě po setkání s rodinnými příslušníky. Když je nevidím, jsem v pohodě. Mám na to jen jiný názor. Vy máte taky svůj. Nechci se přít.

Ohodnoceno: 0x
 
Od: pt®
Datum: 17.04.16 11:24
avatar

"nick", ale přece, všude je něco, život to nese. Proto říkám jeden musí začít, jeden musí být lepší, jeden může strhnout ostatní, jen vytrvat. Bude to ten, kdo si takovou skutečnost uvědomí první, myslím, že to pak pomůže všem.

Ohodnoceno: 0x
 

 

 

 

 

Přihlásit se k odběru odpovědí z této otázky:

Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz

 
Copyright © 2004-2016 Poradna Poradte.cz. Všechna práva na poradně Poradte.cz vyhrazena.