Starost o syna

Kam ven? Na zahradu? Na silnici před dům? Na hřiště na druhé straně vesnice? Do centra Prahy? Přes celou republiku?

S kým? S kamarádem s dětství? S kamarádem ze školy? S někým neznámým?

Na jak dlouho? S mobilem či bez? Na jakou činnost? Budou tam dospělí?

Na to se přece nedá odpovědět. Pusťte syna tam, kde víte, že mu nehrozí nebezpečí (zvenčí nebo z jeho vlastní blbosti), mobil s sebou, vrátí se v daný čas, nesmí lhát o tom, kde byl a s kým. A je to.

Ještě dodám, že nevidím moc dobroty v tom, že syna neomezujete. Jestli chcete, abyste ještě v pubertě mohla rozhodovat o jeho vycházkách Vy, tak jej už teď učte, že se vrátí tehdy, kdy Vy řeknete. Samozřejmě s přihlédnutím k jeho zralosti, možnostem a zájmům - není třeba omezovat víc, než je vhodné. Např. řekne-li, že chce být venku do 6 a Vy s tím nemáte problém, schvalte to. Ale schvalte to, nahlas řekněte "jo, v 6, s tím souhlasím" - v rozhodování o době pobytu venku mějte Vy hlavní slovo.

Položila bych si dnes otázku: jak se zachová v nestandartní situaci? Když ho osloví cizí člověk a bude mu chtít ukázat něco zajímavého za rohem, když zastaví auto a bude chtít, aby je navedl cestu /podíval se okénkem do mapy na klíně spolujezdce/, když ho zastaví, že se Vám udělalo špatně a má ho k Vám odvézt apod.

Vzpomeňte si na toho pedofila, jak odlákal snad též 9ti letého chlapce z dětského hřiště a potom ho zabil. ten tatínek byl již starší a sloužil u armády.

Vy to píšete tak, jako by Vaše dítě bylo nějaké zvířátko. O tom jsem fakt nikdy nepřemýšlel - někoho pouštět nebo ne. Každý život obyčejně končí smrtí. Dost lidí si to asi málo uvědomuje. Čím je člověk odolnější, tím má větší šanci žít déle. Ochraňováním tomu moc nepomůžete (viz třeba očkování, aby nám maličkej třeba se nenakazil, že ohrozí dalších sto tisíc lidí, to jeho sebestředné rodiče zajímá nejméně - já, já já, já se mám).