Milí moji,
přečetla jsem si velmi zajímavou diskusi o strachu ze smrti, která je bohužel, jak jsem pochopila (jsem diskutující nováček) už uzavřena, proto si na ni dovolím po roce znovu navázat, protože tento problém je, žel, pro mne velmi aktuální. Je mi 46 a trpím asi měsíc akutním a zničujícím strachem ze smrti, který asi púvodně odstartovala obava, že mám rakovinu prsu. Ta však postupně zmizela a namísto ní nastoupila akutní a nezvladatelná hrúza z toho, že nebudu schopna "manažovat" svoje umírání. Netrápím se ani tak tím, jestli existuje, nebo neexistuje posmrtný život a co tu bude, až tu já nebudu, ale že nebudu schopná zpracovat a ovládnout prúběh posledních chvil. Stále si představuji bolest, která nastává při infarktu, anebo pocity při ztrátě vědomí při mrtvici nebo Alzheimerovi. Dost nechápu diskuse o vhodnosti nebo nevhodnosti eutanázie - mně by například velmi pomohlo, ba možná až zbavilo děsu, vědomí, že mohu, až se rozhodnu, prostě podstoupit "narkózu", kterou jsem už zažila a na jejíž účinky si dobře pamatuji. Nevím, proč lidé, kteří se rozhodnou odejít ze života podle vlastních představ, musí shánět rúzné zbraně nebo pofidérní léky. Já jsem od známého slyšela příběh o konci jednoho prominentního literáta, který se domluvil se svým lékařem na vpodstatě beznadějné operaci, aby se už neprobudil. Takže to nedělají jen politováníhodní psychopati.
Děkuji za případnou odpověď a útěchu
4x
Hezký den! Ten si uděláte, když začnete myslet - tak jak píše kolegyně - na hezké věci. A že jich je okolo nás moc. Jenom to chce, naučit se radovat z maličkostí. To nemusí být kupa peněz (i když by nebyla špatná), že se dokážu o sebe postarat (snažím se žádat co nejméně o pomoc rodinu, ale švestky třeba sama neotrhám), že mám okolo sebe každou chvíli svoje zlatíčka (před chvilkou zde byla vnučka) atd. atd. A také jsem se ráno probudila do slunečného dne. To je přeci paráda, ne? Také jsem vlastně o generaci starší, takže vím, co Vás asi trápí. Je to období počátku stárnutí, začíná to brýlemi, strach se zakousnout do tvrdého jablka. Už ani ti chlapi se tolik neotáčejí a evidentně je zajímají mladší ročníky, děcka už mají třeba i svou rodinu, manžel náročné povolání a už se tolik netulí. . . . . . . Je to normální proces, kterým si každý projde a záleží na tom, jak se k tomu postavíte. Já se rozvedla, potom se jediná dcera odstěhovala s rodinkou a v domečku, kde jsme byli pár roků jak sardinky, bylo najednou pusto a prázdno. Ale přišel "sameťák" a já se opravdu zabrala tolik do profese a mohla jsem se ji v klidu a plně věnovat. Najednou jsem byla v práci pravá ruka nejvyššího šéfa, což mě samozřejmě těšilo. A tak to chce, i jak píše amlin, najít novou činnost, která Vás opravdu pohltí a nebudete mít čas myslet na to, co bude až . . . . . . . Kdybych se tímto zabývala, tak považuji těch skoro dvacet za ztracené a promrhané. Poslední chvíle nemusíte "manžovat", to za Vás udělá život. Manažujte si teď a nadále svou pozitivní náplň života, kterého máte ještě jistě dost před sebou. Tak si ho užívejte a buďte prospěšná svému okolí, své rodině a nebo se třeba zaregistrujte zde na poradně a určitě se najde někdo, komu můžete poradit a pomoci. Moc bych Vám přála, abyste se svých černých myšlenek zbavila co nejrychleji - škoda každé nevyužité chvíle, hodiny, dne. 
A netvrdím, že mě občas také nenapadnou černé myšlenky. To se stane jistě i největšímu optimistovi. Já se ale je snažím co nejrychleji zadupat do země. Pustím si krásnou muziku, ač zpívám hrozně, tak si hodím klidně duet:D, napíšu hodně dlouho slibovaný dopis nebo email a tak je opravdu vytěsním z hlavy a nastavím barometr na "slunečno"! 
Milá Lidko,
také Vám děkuji za odpověď, to, že nemáme moc peněz a že fyzicky nevypadám už jako ve třiceti mne skutečně netrápí. Manžel mne skutečně miluje, a pokud to mohu posoudit, skoro bych řekla, že čím dál víc. Mám o pár let starší kamarádku, která má osmdesátiletou matku, otec jí před dvěma lety umřel na Alzheimera (jen pro informaci, vúbec to nebylo tak pokojné, jak si většina veřejnosti představuje) a jejímu muži je pětasedmdesát, navíc je bezdětná, a ta mi říká, že si prostě na budoucnost myslet zakázala. No, já na ni myslím za ni, už teď je mi líto, že ji asi přežiju a zkouším si to představit. Jsem asi fakt těsně před blázincem, ale možná by byla stráta vědomí o vlastní existenci vysvobozením...
Já už musím dodat jenom jednu věc. Strašně si važte toho, že máte syna a milujícího manžela. S rodiči si to prožijeme skoro všichni. A bohužel někdy je to hodně tragická záležitost. Sama jsem u sebě měla matku, když během pár měsíců se z aktivní skoro osmdesátnice stala lidská troska. Ale nemá každý štěstí usnout ve spánku. Vy máte okolo sebe hodně bezdětných a starších příbuzných a přátel. To možná na Vás působí depresivně. Místo toho, abyste se radovala ze své rodiny a hlavně malého synka, přizpůsobujete se spíš asi svým starším rodinným příslušníkům. Já sama jsem byla za život párkrát na dně. Ale jak se říká, co tě neporazí, to tě posílí. A moje oblíbená písníčka byla Kornova - už to tak nepamatuji - jednou jsi žebrák, jednou jsi král, život tě nejednou povznes či . . . . Tak to byl kolikrát ten mů duet. Trochu jsem si vynadala a bojovala jsem dál. Také bych Vám to vítězství sama nad sebou moc přála. Věřím, že to zvládnete. Vypovídejte se ze svého trápení - někdy to pomůže - když to člověk udělá na správném místě a u správného ucha. Držím palce!
Milá Lidko,
Vy mi vlastně radíte, jak tu hrúzu na závěr co nejvíce oddálit pozitivním přístupem k životu. Já si toho, že mám syna, nesmírně vážím, stejně jako všeho dalšího dobrého, co mne potkalo, dokonce jsem, ač ateistka, zkoušela každý večer poděkovat Osudu za další pěkný den, ale ruku na srdce - a Vy jste to mohla už ověřit na své matce - pomúže v tom úplném závěru života člověku nějak to, že ten život byl pěkný? Pomúže mu to míň trpět, být víc nad věcí? Podle všeho, co jsem zatím zjistila, vúbec, i když, pravda, já zoufalství z nenaplněného, nešťastného života neznám, a neumím si ani představit. Znovu se vracím k tomu, co jsem nadhodila na začátku - kdyby si mohl člověk plnohodnotně prožít život a ve vhodnou chvíli - třeba předtím, než se stane úplnou troskou - měl možnost se dát uspat, na co má mimochodem právo každé zvíře, všechno by se člověku snášelo líp. I to rozloučení by bylo veselejší.
3x
Já si myslím ,že je normální strach ze smrti.Je to strach z něčeho neznámého a nepochopitelného.Při tom to patří k životu .Ono to přijde tak jako tak.Také když mi tato myšlenka prolétne myslí, tak se jí snažím rychle zapudit,jako by mnou projel blesk.Pozor ale na vaše myšlenky,jsou jako magnet,na co myslíte to přitahujete. Myslete na to co chcete, ne na to negativní.Já jsem o generaci starší a čím jsem starší tak mám ráda život. Vy jste ve věku mých dcer. Užívejte života ,nejlepší lék na odreagování je nějaké hobby,zkrátka činnost,nějaké cíle si dát ...a žít...hlavu vzhůru.
Milá paní,
děkuji za odpověď, vím, že to myslíte dobře, ale bohužel mne to příliš neuklidňuje. Mé hobby je moje zaměstnání, což je ideální, ale potřebuje celou moji mysl a kreativitu, takže teď v něm spíše přežívám než púsobím. Vím, že musím navštívit psychiatra (mám to v plánu příští týden a mám už i doporučení k dobrému), který moje akutní problémy snad nějak vyřeší, ale pochybuji, že smaže mou obavu o to, jak skončí moji rodiče, moje bezdětná teta, moje tchyně, bezdětná teta mého muže... i když se na první pohled zdá, že všechny jmenované to trápí víc než mě. Samozřejmě s tím otravuji i svého milovaného muže, který chválabohu vúbec není depresivní povaha, to jsem si ovšem o sobě donedávna myslela taky, a podepisuje se i to na mém osmiletém synovi. Za měsíc jsem zhubla o dvě dírky na opasku a přestala jsem normálně spát. Jediné, co chci, je nějaké vysvobození z těchto starostí, bohužel kromě sebevraždy mě žádné nenapadá. Už jsem unavená. Mám pocit, že nedokáži vzdorovat životu. Vám samozřejmě Vaši chuť do života ze srdce přeji a závidím.
2x
V době nedávno minulé jsem byl postaven životem tváří tvář situaci kterou jsem nemohl řídit ani ovlivnit a bylo jen na libovůly "Stvořitele" zda mě tu nechá ještě chvíli nebo už prostě nebude žádné "příště". V tom okamžiku jsem myslel na to co všechno jsem ještě nenaučil syna a co všechno jsem mu ještě neukázal, a že bych ještě chvíli potřeboval na tom světě být, abych mohl Vojtíkovi ukázat jak to na tom světě chodí, aby se světa nemusel bát. Hádejte jak to dopadlo... Nebudu vás napínat, dopadlo to tak že jsem ještě tady... to je překvapení co?
Uvědomil jsem si že se nebojím smrti, ale toho co jsem ještě neudělal a taky se bojím bolesti a nemouhocnosti. Jak Dámy předemnoou napsaly... je důležité myslet na to pěkné a na to důležité co život nabízí. Pak se ta smrt zdá být nicotnou.
Nejsem rozhodně ve věku kdy bych směl mentorovat, jen jsem nabídl úhel pohledu. Syrovinko Vy máte deprese a to je zatraceně bolestivé a není mnoho slov a vět, která by vám mohla přinést úlevu. Ale chci abyste věděla, že na Vás myslím v tuto chvíly a přeju si abyste našla úlevu a radostné věci i když to je tak těžké... Moc si přeju aby vám lékař pomohl.
Zde na Poraďte.cz nebo kdekoliv jinde je vždycinky správná parta lidí, kteří vám drží palce a vždycky si s váma bude někdo psát a povídat si. Tak to dělají také přátelé...
Zrovna nedávno jsem potkala jednoho známého, kterému je osmaosmdesát a který prožil sakra úspěšný a harmonický život a podle několika jeho poznámek a podle smutku a strachu, který mu křičel z očí (vyprávěl mi, jak mu před očima odchází jeho žena), jsem pochopila, že ten minulý bohatý život, ani že tu splnil všechno, ba víc, než normální lidé kdy stihnou, vúbec v ničem z konečné pasti nepomáhá. V ničem. Je to beznadějné, jsme každý úplně sám.
Syrovinko, Vy máte depresi. Nebo nějakou psychickou poruchu. To všechno, co popisujete, si každý člověk uvědomuje - pokud na to chce myslet. Ale pud sebezáchovy nebo něco podobného dokáže, že tyto obavy v běžném životě vytěsníme a řešíme situaci, až nastane. Jinak se nedá normálně žít, zkoušíte to bohužel sama na sobě. Věřím, že dobrý lékař a nějaké léky Vám ukážou život bez jeho nejsmutnějších stránek, a snad Vám pomůže i psychoterapie. Je to nadlouho, ale léky by měly zabrat během pár týdnů a možná dřív. Nebojte se, zase budete šťastná, hlavně si nechte pomoci.
Ano, mám depresi, ale nevím, jestli nejste příliš velká optimistka, když všeobecně tvrdíte, že "tyto obavy v běžném životě vytěsníme a řešíme situaci, až nastane". Kdyby to bylo takhle běžné a jednoduché, proč by měli lidé strach z chorob, dokonce ze zubaře (to je mi úplně nepochopitelné) nebo třeba z porodu (znám ženy, které kvúli tomuto strachu nemají děti, a to už dneska máme epidurální anestezi)? Vždyť to jsou omnoho méně "strašidelné" situace, než je smrt. Možná, že to moje, doufám, že dost předčasné, šílení, je i nějaký primitivní zpúsob, jak se "předpřipravit", aby to potom nebyl takový šok. To, že přitom sama odcházím a ubližuji okolí, je bohužel prúvodní jev. Asi se to celé pokusím odložit aspoň do doby, než bude malý samostatný, a potom začnu pátrat na portálech sebevražd a eutanázií...
Je pravda, že já se docela dost bojím zubaře, ale nenapadlo mě se na to dívat z této stránky. Zubaře se prostě bojím kvůli špatné zkušenosti z dětství a svůj strach 2x ročně úspěšně překonám.
Myslím, že opravdu potřebujete odbornou pomoc, a čím dřív, tím líp. Takto přebujelý strach ze smrti Vám znemožňuje normální život, a to je opravdu škoda.
Strach ze zubaře překonáte tak, že si najdete a zaplatíte takového, který Vám nebude dělat problémy a dá Vám kvúli každé blbosti injekci. Já jsem to takhle udělala a jen to vědomí, že když budu chtít, tak dostanu (což bylo třeba za socialismu zcela nemožné) zpúsobilo, že se chovám jako zcela "statečný" pacient a zrovna nedávno, když mi zubař zcela nečekaně oznámil, že osmička musí co nejrychleji ven, jsem se sama rozhodla jít okamžitě na věc. Píšu to ne proto, že bych se chtěla nějak vytahovat, ale proto, aby bylo jasno, že jinak nejsem žádný chronický posera, nebo člověk ponořený v pseudoproblémech, nevyléčitelná hysterka... Obávám se, že právě proto, že jsem velmi racionální, mi není pomoci, snad farmakologicky, ale tak jednoduché to asi nebude, to bychom měli oddělení paliativní péče a hospice plné veselých a spokojených pacientú...
Nejste hysterka, jen máte trošku problém, který ovšem není neřešitelný. Cítíte se sama v tom svém strachu, který většina lidí může potlačit, ale ve vašem endokryním systému je prostě porucha a ta se dá farmakologicky napravit spolu s dobrým psychiatrem. Meříkám že váš strach je iracionální, podle mne je pochopitelný po všem co máte za sebou. Jen je potřeba jej zvládnout a znovu se naučit jej ovládnout a nadředit mu jiné věci...
V hospicu jsem měl tchýni. byl to Hospic Sv, Štěpána v Litoměřicích. Kvalitní péče dodává klientům pocit lidské důstojnosti a jsou zbavování bolesti... Potkával jsem tam během návštěv i jiné klienty než naši panimámu. A můžu říct, že ti lidé rozhodně nepůsobili poraženeckým dojmem. Farmaka nevyřeší vše. Tam krom farmak působí také lidský faktor ošetřujícího personálu. Prostě vaše přirovnání a zmínění hospicu pro váš problém nebylo zrovna na místě.
Píšete že vás váš manžel miluje a kdo to může říct o svém partneru? To je deviza jako hrom
Omlouvám se, jestli jsem se Vás dotkla, rozhodně jsem se nechtěla přirovnávat k nevyléčitelně nemocným a umírajícím lidem, mé vyjádření bylo zřejmě nevhodné. Ve svém strachu se sama necítím, ono když zavedete na toto téma řeč, většinou z lidí nakonec vyleze ze všech něco podobného, a stačí pozorně poslouchat staré lidi nebo své starší příbuzné, aby člověk pochopil, že se cítí jak v kleštích, jak odsouzenci, pro které není odvolání, jen to nevykřikují do světa. Že by mi to ale nějak pomáhalo, tak to ani náhodou. Pomohlo by mi, kdyby do této diskuse zasáhl někdo, kdo se už skutečně ocitá v posledních letech života (a nemusí být ani vážně nemocný) a řekl mi, jak to celé zpracovává. A ještě tak, abych mu i uvěřila.
Nezlobte se, ale nemohu s Vámi souhlasit. Vy vůbec neposloucháte co Vám říkáme. Vy zde asi hledáte člověka se stejným panickým strachem ze smrti. Stejně tak píšete, že na toto téma zavádíte řeč a většinou mají lidi také obdobný problém, jako Vy. Není to tak. Já sama jsem seniorka a mám ráda život, svou rodinu a dobré lidi okolo sebe. Já už jsem si své "úkoly" splnila a jak říkám, žiju si svůj příjemný bonus. Dokud se mohu o sebe postarat, jsem ráda, že žiju, vážím si toho. Ale připouštím eventualitu, že to jednou příjde. To je normální životní cesta a nikdo zde nebude věčně. A já zase naopak znám spoustu starých a starších lidí, se kterými si ráda pokecám o běžných radostech života. Trochu si i postěžujeme, že už to není ono, ale určitě se necítíme jak v kleštích. V minulé diskuzi jsem připustila, že jsem pro eutanázii. To by byla pro mne pojistka pro případ, že bych na tomto světě nežila, ale jenom živořila bez šance na zlepšení zdravotního stavu. A tím končím, protože marně přemýšlím, co vlastně skutečně chcete slyšet. Protože v posledních letech života se může ocitnout klidně kdokoliv z nás a to bez ohledu na věk - bohužel.
Také nevím co vlastně chcete slyšet.Odpovědí jste dostala dost a nic.
Lékař který by vám pomohl toho taky nechcete.Tak co teda?
Obdivuji vašeho manžela,že mu vaše deprese nevadí.Asi má svatozář.
A co syn na něj se nepřenáší vaše problémy?
Zkuste odbor.pomoc ulevíte sobě tak i okolí.
Hodně štěstí
K psychiatrovi jít chci a pújdu, už jsem to psala výše. Depresivní ataky mám asi měsíc, takže manžel je zatím relativně v pohodě. O dítě se starám normálně, i když asi vnímá, že jsem roztržitější a smutnější než jindy. Manžel, pravda, svatozář má, tu by ovšem měl i bez tohoto mého problému.
Promiňte, paní Lidko, vím, že mne chcete povzbudit a v rámci toho selektujete informace a řadíte je tak, aby púsobily co nejpříznivěji, ale Vaše utěšování mi nepomáhá právě proto, že myslím, že máte stejný problém, jako já, jen ho odsouváte, s dětinskou nadějí, že nenastane. Když Vás napadnou černé myšlenky - předpokládám, že o prúběhu konce - rychle je zapudíte. Nu, uvidíme, jak se Vám to bude dařit za pět, deset let, až tu budou stále, a stále aktuálnější. Tohle já neumím, i když bych hrozně ráda. Mnohem víc, než radami, abych si udělala krásný den, byste mě potešila, kdybyste mě přesvědčila, že Vaše maminka se i v prúběhu neveselého konce cítila psychicky v pohodě a čerpala sílu z krásně a plnohodnotně prožitého života. Škoda, že už jste ohlásila konec diskuse, protože teď se konečně dostáváme na to podstatné.
Vážená paní, mrzí mě, že jsem Vás zklamala ukončení diskuze z mé strany. Řekla bych, že mám celkem slušnou trpělivost s většinou zúčastněných na poradně. Ovšem ve Vašem případě podle mého názoru nehledáte odpovědi a útěchu. Vy se pouze a jenom chcete bavit o smrti. A toho se nechci účastnit. Vy nám podsouváte, že máme stejně černé myšlenky a jenom si je nechceme připustit. A to se mi vůbec nelíbí. Nemám moc zkušenosti se sektami. Bylo zajímavé, že asi třikrát se mě snažily kontaktovat, když jsem byla v nějakém životním presu. Vaše odpovědi a jemný nátlak mi svým způsobem nějak s jejich praktikami korespondují. Možná se mýlím. Ale jinak mi Vaše vyjádření, které se týkají běžných záležitostí např. zubař, povolání, připadají věcná a zcela bezproblémová. Tak se omlouvám, ale v každém případě Vám přeji, pokud to je skutečně nějaká psychická porucha, ať se co nejdřív uzdravíte.
Zajímavé je, že všeobecně v životě se cení - a je to tak správné - si všechny vážné problémy rozebrat, bavit se o nich, pokoušet se jim přijít na kloub, podívat se jim do očí (tak jsem to vždycky dělala i já - taky mám už něco za sebou), ale u tohoto - kruciálního - problému života se vždycky utíká ke slunečným dnúm, pozitivnímu myšlení, dětským hřištím... Ne, nejsem příslušnicí žádné sekty, kdybych v nějaké byla a věřila jejímu učení, určitě bych se neponižovala tím, že bych předstírala strach ze smrti, abych nalákala nějaké stejně vyplašené ovečky. A že takoví hajzlíci jsou, jsem se už přesvědčila i na této stránce, když mi vnitřní poštou přišla nepřímá sice, ale jasná nabídka na nějaký přípravek proti volným radikálúm, který mi určitě pomúže jednou klidně umřít. Jestli existuje peklo, tak tam určitě patří takovíhle nesoucitní, vypočítaví, zlí lidé (ledaže by to byl blázen).
Nemusíte se omlouvat, nijak jste se mne nedotkla, jen jsem chtěl vyvrátit mylný dojem. Nejsem psychiatr, ani psycholog a ani nijak vzdělaný v takových věcech, ale přiznám se že mne tyto debaty zajímají. Proto rád vstřebávám nové poznatky v tomto směru.
Tak mě také zajímá z čeho přesně máte strach? Co přesně Vás na té smrti děsí? Nezvratnost? Že nebude už nic po smrti? nebo že po smrti bude nějaký očistec jako v Danteho Pekle? Bojíte se snad že svět půjde bez vás dál, nebo naopak že svět se přestane točit, když umřete? Můžete mi prosím odpovědět? Snad si udělám přesnější obrázek abych Vás líp pochopil a porozuměl Vám.
Ne, nejsem tak ješitná (tedy zatím), abych se trápila tím, co tu bude beze mě. V tomto směru mě uspokojuje spojitost a koloběh generací a jejich společné dílo, to, že na někoho navazujeme a někdo tu po nás bude pokračovat v tom, co jsme vykonali. Pro mě je "Búh" česká krajina, místo, kde budu pochovaná a kde leží kosti mých předkú. Ze spynutí s nimi čerpám zvláštní pocit uspokojení. Čeho se bojím, je prúběh samotného konce: Buď mě čeká umírání v bolestech a pozorování nezadržitelného chátrání těla, nebo to samé, ale i se ztrátou soudnosti (mám kamarádku lékařku, která se věnuje rakovině, a ta se modlí, aby umřela na Alzheimera, protože to jí bude všechno jedno. Já si ale myslím, že ztráta vědomí vlastního já pro toho člověka subjektivně - nemluvě o jeho okolí - taky není žádný med). Bojím se mrtvice, protože to se nemusí "povést" najednou a potom ztrácíte vědomí bezvládně na posteli, a bojím se masívního infarktu, na ten teď zemřel strýc mého muže, protože to prý je, než ztratíte vědomí, šílená bolest. A taky ho múžete přežít, ale už s pošramoceným mozkem, zeslábnutý, a vrátit se domú, k druhému, vystresovanému partnerovi, jen vegetovat, jako se to stalo mému osmaosmdesátiletému známému. Ten teď tedy kromě vědomí vlastního brzkého konce řeší ještě odcházející vědomí své ženy, která je nevrlá, hádavá, jako by ho nikdy ani nemilovala. Tak mi tedy řekněte, jaké tohle má dobré řešení? Dnes jsem spala celkem klidně, ale teď ráno mě to zase vzalo, bušení srdce, panika, atd.
doplněno 22.09.09 06:38:A ještě něco:
vážím si všech, kdo se mi ozvali, ale abych pravdu řekla, povzbuzení od mladých lidí nebo od vitálních šedesátnic, které mají štěstí na bezstarostnou povahu, mi toho moc nedává. Toužím po tom, aby se mi ozval buď někdo, kdo je akutně v "předkoncové" situaci a úspěšně ji řeší nebo kdo prošel mým stavem a úspěšně se z něho dostal.
Ano. Rozumím a chápu. také se bojím toho, že bych měl někomu zůstat na krku. Byt bezmocný a neovládat svůj život. Také vás chápu ve strachu z bolesti. Mám za sebou dost dlouhé období velké bolesti, ale mám štěstí, že jsem zdravý silný a mám štěstí na lékaře kteří mi sice operativně, ale přece jen pomohli. A přitom to byla taková blbost, obyčejná výměna plotýnky.
Vy máte strach z věcí které jsou ve své podstatě dost odpudivé a opravdu strašné pro představu. Jenže my všichni máme obrovské štěstí na dobu ve které žijeme. Máme štěstí, že je dnes obroské množství možností, jak minimalizovat dopady toho co popisujete. Ano ta bolest kterou člověk zažije při těch příhodách které popisujete, je opravdu nepříjemná, ale vaše přítelkyně lékařka vám jistě ráda potvrdí, že bolest kterou cítíme snižuje tělo samo tím, že umí vyprodukovat látky na utišení bolesti. Pak jsou tu farmaka tlumící bolest, a další instancí jsou zařízení, kde pomohou zbavit lidské bolesti...
Zbavit se strachu z toho, že budete nejbližším na obtíž, nelze, ale lze opět udělat opatření, abychom na obtíž nebyli... Třeba se dohodnout s partnerem na opatřeních v případě výskytu situací kterých se bojíte. Třeba dohoda o neléčení, či neudržování při životě pomocí přístrojů. Toto vše lze a je to jedna z možností jak předejít tomu aby když se člověk dostane do mrtvice aby už se neprobudil jako chromajzl. Prostě vás nebudou léčit ale jen podávat farmaka proti bolesti a nechají vás v umělém spánku dokud nepříjde konec. V tomto vám pomůže právě hospic. Ne LDN. Navštivte nejbližší hospic. Já se toho bál jít do hospicu, protože jsem se bál dívat se na utrpení jiných, ale věřte že hospic není o utrpení a dožívání. Je to o lidské důstojnosti a bezbolestnosti.
Proto, jestlise bojíte takových fatálních věcí, je snadné přijmout opatření.
Milá syrovinko, ranní deprese jsou zlé a bolestivé. Sama se z toho nedostanete, proto by bylo vhodné zajít za obvodním lékařem který vám může pomoct farmaky do doby než půjdete příští týden ke specialistovi.
Moje prababička dožila u své dcery, mé milované babičky, zemřela něco po osmdesátce. Mně bylo tehdy asi třináct. Protože jsme za babičkou často jezdili, sledovala jsem poměrně zblízka, jak prababička odchází. A to jsem samozřejmě mnoha věcem nerozuměla a mnohé věci házela za hlavu. Ale i já si pamatuji, jak babička, předtím stále na nohách, začala posedávat na zápraží a stěžovat si, že má odpor k masu. Postupně přestala jíst, pila jen mléko. Byla čím dál apatičtější. Pak jsme jednou přijeli a babička už ležela v posteli, ale ne jako nějaká velebná dústojná matróna, ale jako uzlíček nervú a kostí s velkýma vodnatýma očima, který nemluvil, jen civěl a házel sebou na posteli. To byl múj poslední dojem z ní, a babička, její dcera, mi potom u sebe v pokoji recitovala Wolkerovy verše "Smrti se nebojím, ve smrti nejsem sám, umírání se bojím, a já umírám." Pozoruhodné je, že moje matka, která už je bohužel též ve věku čekatelky, se nedávno zmínila, jak měla prababička pokojnou smrt. Já jsem na to nic neříkala, jen jsem si pomyslela, že jí asi pud sebezáchovy milosrdně zahaluje paměť.
Moje babička umřela, když mi bylo asi dvacet šest, a to následovně: Žila v domě se svým synem, bratrem mé matky, moje matka v malém městě asi dvacet kilometrú vzdáleném, bylo krátce po vánocích a já, už žijící v Bratislavě se svou rodinou, jsem byla u své matky na návštěvě. Vpodvečer měl strýc babičku k nám přivézt. Když se ale vrátil odpoledne z práce, našel ji v kuchyni na podlaze, postiženou mrtvicí. Byla potlučená, pomočená, ale při vědomí. Podle toho, že na topení se nacházelo máslo, které si tam dala změknout k snídani, bylo jasné, že tam takhle leží od rána. Potom jsme ji navštívili v nemocnici, už nemluvila, ale ještě reagovala stiskem ruky, já jsem potom musela odjet a babička žila v nemocnici ještě asi 14 dní, matka jí tam chodila denně masírovat nohy, byla čím dál studenější.
Co mne straší, a čeho se asi nikdy nezbavím, jsou myšlenky na ten stav od chvíle, když už věděly, že "to" přijde, a samotným koncem. Mohu si namlouvat, že byly smířené, ale se stejnou, ba větší pravděpodobností si mohu představovat, že to bylo peklo na zemi.
A to, jestli mne budou v tomto stavu omývat příbuzní nebo sestry v hospici či někde jinde, mi je srdečně jedno.
1x
Syrovinko, vůbec neváhejte a zajděte na psychiatrii. Něco se stalo a chemie mozku se zbláznila. Nevím, ale myslím si, že než takové myšlenky a takové úvahy a tak strašné utrpení, jakým je bolavá duše je na prd. Že člověk by to měl řesit a měl by hledat pomoc. Myslím odbornou pomoc. Třeba bude stačit jen chemii mozku doladit a bude. Co? Nemyslím, že by vás zachránilo probírání a přehazování toho šíleného marastu, které vám zaplavilo mozek. Je potřeba ho přestat přehrabávat a vyplavit ho. Sama to nezvládnete a my vám můžeme jen napsat své příběhy, ale vám to nepomůže. Nebabrejte se v tom. Řešte to! 
I já to tak cítím a přimlouvám se k láskyplné odpovědi babkyzov ,opravdu velmi rychle vyhledejte odbornou pomoc. Moc Vám držím palce.právě proto,že jsem si prožila hodně těžkých chvíli,ale" co tě nezabije to tě posílí"-chápu Vás a moc držím palce. S láskou amlim
Ano, ohledně psychiatra už podnikám nějaké kroky, ale jinak si bohužel nemyslím, že moje představy a trápení jsou nějaké přehnané, iracionální. Vycházím jen ze zkušeností. Abych mohla dál žít "až do trpkého konce", potřebuji "odkrojit" tu část mozku, která šrotuje tímto zpúsobem, ale pochybuji, že se to nevrátí. Já začínám být v této oblasti "internetový odborník", a tak jen podotýkám, že "strach ze smrti" je normální medicínský termín a postihuje především staré lidi až do takové míry, že nedokáží myslet na nic jiného. A nikde jsem nenašla, že je ke konci života nějak uspokojivě léčitelný. Jedna geriatrička mi kdysi říkala, že spousta starých lidí začne před smrtí žít jakoby v jiném světě i z toho dúvodu, že jinak by se museli strachy zbláznit. Já to mám prostě jenom dřív.
Ne ne, nemáte nic dřív. Vaše myšlení nemá s rozumem nic společného, je naprosto iracionální (racio-rozum). Je to jako při slazení čaje sypat do něho pepř. Je to také nesmyslné? Život jsme dostali (nevím od koho) a tak ho máme žít. A na takové myšlenky nemít čas. Už nemít čas. Jsem stará ženská, prodělala jsem rakovinu před 12 lety se vším všudy. Ale vážím si života a nebudu ho tratit myšlenkami na nesmysly. Je třeba poděkovat a radovat se z každé maličkosti, která byla pěkná. Jinak si ji kazit kravinami je nesmysl. Zemřete, když příjde váš čas, stejně jako já. Jen s tím rozdílem, že vy jste si svůj čas promrhala. Takže je lépe se tím nezabývat, nemít čas. Ten použít na něco hezkého. A to nebudu mluvit o tom, jak musí být vyjevení vaší blízcí. Vykašlete se na to! Fakt! 
Stoprocentně souhlasím a také jsem dala bodík. 
Hezký večer milé kolegyně. Jo i kolego Jiříku!
A nejen souhlasím, ale i gratuluji k první "stovce" paní profesorko! 
Všem Vám děkuji za povzbuzení, jenže Vám moc nevěřím. Jednáte se mnou jako s dítětem, s nemocným člověkem (což možná jsem), a neotvíráte se přede mnou se svými démony (což po Vás samozřejmě nemám právo chtít). Dneska jsem seděla v parku na lavičce s dědečkem synova kamaráda, který púsobí na první pohled jako pohodový člověk, je to velmi vitální sedmdesátník, vždycky si pěkně popovídáme. Šel kolem nás nějaký pán, dal se do řeči a mezi řečí zavtipkoval, jestli jsme my dva manželé, na což múj společník smutně podotkl, že on už je ženatý se zubatou. A bylo to venku, jeho démon. Ten kdyby mi řekl něco podobného jako Vy, tak to asi beru víc. Což vúbec neznamená, že Vaše povzbuzení nějak zlehčuji.
Dobrou noc, a šťastné sny, supermuži a superženy.
Stýkáte se jen se starými lidmi, mluvíte jen o smrti, chcete slyšet jen o smrti. Jste smrtí "posedlá". Bohužel nechcete slyšet jiné téma než je smrt a utrpení.
Jednáme s váma citlivě a ohleduplně, tak jak se sluší a patří. Zkuste to brát tak, že Vám chceme pomoct tak jak je to v našich skromných silách, ale skutečnou pomoc najdete jen u odborníka. Chcete si povídat jen o smrti, ale my chceme žít a chceme abyste žila i Vy. Je dobré a pozitívní, že jste přišla sem na poraďte.cz a hledáte radu pomoc a porozumění. To znamená, že někde v hloubi se chcete uzdravit, že chcete něco udělat s tímto vaším současným a jistě dočasným stavem. To je velký krok.
Nevěříte nám. To ve vašem případě přirozené a jistě vám to nikdo z nás nemá za zlé. Nevěříte nám ale co? Co vlastně považujete za neupřímnost? Nevěříte nám vitalitu a chut do života? Váš stav je velice odlišný a to tak moc že nám nevěříte něco co jste snad sama nikdy neměla... Každý z nás má ve své duši bolavá místa a neznám nikoho kdo by neměl. Ale není důvod si drásat bolístky nějakým rozebíráním. Znal jsem někoho kdo se rozplakal nad svým rozvodem ještě po třiceti letech, kdo se litoval, protože měl pocit, že mu všichni ubližují... to byla velmi neštastná existence, ale to zase vycházelo ze samotné povahy toho jedince... Už nežije. A mnoha lidem se ulevilo, protože ten člověk přestal své okolí terorizovat svými nářky jak je svět nespravedlivý. Ale Vy jste nemocná a nemůžete potřebovat abychom vás podporovali v té nemoci.
Kdy jste měla naposled radost ze života, z něčeho pěkného, z něčeho co vás naplnovalo štěstím a radostí? Je to tak dávno že už ani nevíte jak vypadá chut do života?
Myslím, že zde se asi nenajde nikdo kdo by si tak liboval ve smrti a utrpení a rozhodně vás nikdo v tom morbidním patosu nebude podporovat. Jak jsem poznal zdejší diskutující tak vás spíš podpoří v pozitivním myšlení...
Bylo by jistě hezké, kdyby ste strávila den nebo dva mezi malími dětmi. Hrát si s nima na písku a na houpačkách a pozoravat je a povídat jim pohádky a rozebírat s nima jejich svět... pak snadněji člověk vytěsní smrt.
Můžete také napsat, že nestojíte o naši podporu a pozitívní přístup a nikdo už se o vás nebude zajímat. Ale já věřím tomu, že Vy chcete blízkost lidského slunce a lidské radosti...a proto kdykoliv budete reagovat na to co píšem budu minilně já reagovat na vás. Neumím Vás tím vyléčit, i když bych si to moc přál, ale chci vám dát najevo, že se sem můžete kdykoliv obrátit pro podporu.
Vážím si všech povzbudivých reakcí, všech, co se mnou chtějí komunikovat, ale jste úplně vedle. Mám svúj první záchvat, který trvá od začátku září, předtím jsem celý život byla úplně normální, vitální a veselá povaha, proto je snad šok a moje "otravnost" o tomto tématu ještě větší, než kdybych byla celý život nějaký stěžovatel. Snažím se na venek fungovat normálně, ale je to strašně těžké, už jen dostat do sebe nějaké jídlo, aby se mi hlady netočila hlava, je problém. Začínám být strašně roztržitá, načnu větu a nevím, jak ji dokončit, a výsledkem toho mimo jiné je, že jsem ztratila svúj zdravotní prúkaz, takže i kdybych se chtěla zrovna dnes rozběhnout k doktorovi, nemúžu. Navíc psychiatr, který mi byl doporučen, neodpovídá na výzvy, takže zmateně hledám na internetě nějakou náhradu. Ono totiž není v případě mých potíží lehké jen tak rozrazit dveře v nějaké ordinaci, člověk by si ho měl předem trochu oťuknout a zjistit, jestli si vúbec budeme rozumět. Navíc jsem nebyla dva dny v práci a čeká mne tam nával poviností a přes víkend služební cesta, na které bych měla mimo jiné fungovat i tak trochu jako "lvice salónú". Další víkend má syn narozeninovou oslavu... a pro mne to jsou všechno, namísto abych se těšila, věci, které představují nesmírnou tíhu.
To jen, abych přiblížila, proč tady pořád vyplakávám, prostě musím se nějak odreagovat, než to někdo vyřeší medikamentózně. Normálním, povzbuzujícím rozhovorem o radostech života se to ale nikam nehýbe, možná spíš k horšímu.
A poslouchat nářek člověka, který je zoufalý a trumfovat se s ním kdo z vás je na tom hůř, by vám pomohlo? Jaké máte záliby? Co vám dělá nebo psíš dělalo radost? Čím jste se odreagovávala než jste se dostala do tohoto stavu?
Syrovinko, nema smysl Vam psat obsahle vzkazy, to nikam nevede. Sam za sebe Vam sdeluji tuto zkusenost. Musite si vybrat, bud budete ve stinu svych depresich a zalmu nebo se tomu postavite a naucite se zase mit rada a uzivat si zivota, klic Vam vsak nikdo neda, to je Vas ukol ho najit.
A s tim souvisi vse to, co nam pisete. Zabojujte, zivot za to stoji! Protoze v opacnem pripade to neni zivot...
Camelot
Pracuji, pracuji, ale moc to nejde. Viděl jste dneska dokument o Alzheimerovi? Když nebudete svědkem naprosté devastace svého těla nějakou rakovinou, budete snášet odumírání duše. A do té doby si mám užívat života? S takovou perspektivou? To bych musela mít psychiku dítěte, které vidí bonbón a zapomene na všechno ostatní. Dá se to nějak natrénovat? Naočkovat? Každou sekundu, každou minutu myslím na svého osmaosmdesátiletého známého, který dožívá v bytě se svou odcházející ženou. Trhá mi to srdce. A co až to budou mí rodiče? Nebo já s manželem? Nemyslet na to a užívat života?
Ano. Nemyslet na to a uzivat zivota.
Nebo snad chcete stravit zbytek zivota ve stresu? To prece nejde. Sme tu jenom na skok, tak to tu nestravime s takovyhlema myslenkama.
Absolutni konec je nevyhnutelny at na to myslite nebo ne. Tak proc se tim trapit. To ma smysl pouze u veci, ktere muzu ovlivnit. Vas problem proste je, ze moc premyslite.
Zakazte si na to myslet. Ve chvili, kdy vam k tomu myslenky sklouznou tak okamzite acnete myslet na neco jineho.
A proc koukate na takove dokumenty, kdyz vite, ze na to pak akorat budete zase myslet?
Proste vic zijte, zajdete si do hospody, spijte se do nemoty, udelejte za timhle obdobim tlustou caru a uzivejte si zivota dokud nejaky mate. Druhou sanci nedostanete.
No stejný pohled bychom mohli mít i z toho jak si devastujeme životní prostředí a hrozí nám za několik let naprostá katastrofa. A kdo je z toho zoufalý? Jen se nad tím zamyslíme a začneme žít jinak s ohledem na ochranu prostředí. Napadlo vás Syrovinko, třeba začít s prevencí proti těmto nemocem? Přiměřený sport, zdravá strava bohatá na mořské ryby a zeleninu a duševní činnost. Třeba výlety za poznáním. Co takhle si udělat výlet do hor. Třeba do Krkonoš? Když jsem někdy na dně ze stresu v práci a s okolních nepříjemností, udělám si výlet do lesa nebo na hřeben hor. Tam je takové zvláštní ticho a člověk musí hodně chodit a dýchat. A po jednodenním výletě v horách už jsem zase funkční. Děláte nějaký sport? Chodíte na výlety? Jakou stravu požíváte?
Váš koníček je tedy práce, to je sice krásné, ale to je chválihodné jen ze strany zaměstnavatele. Odpočívat musí člověk úplně jinou činností, než jakou pracuje... Zkuste nastartovat změnu denního režimu...myslíte že to je také zbytečné?
Milý techniku Jiříku,
je dojemné, jak se snažíte mne povzbudit radami, které jdou úplně mimo toho, co mne trápí. O duševní činnost fakt nemám nouzi, mám dvě vysoké školy a pracuji v oblasti umění. Co to je stress v práci vúbec nevím, každý den v práci je totiž pro mne potěšením, výlety samozŕejmě provozujeme, vždyť máme malé dítě a snažíme se o ně příkladně starat. Ale co to je všechno platné, když se nakonec dožijete v dobrém mentálním zdraví vysokého věku, když stejně nakonec pozorujete, jak Vám odchází Váš partner nebo Vaše vlastní duševní síly... Promiňte, že se k tomu vracím, ale sám jste to nakousl: v jakém psychickém stavu byla Vaše paní tchýně, když umírala? Těšila se z bohatého prožitého života, byla se vším smířená? Byla to "dobrá smrt"? Vlila Vám do žil optimismus? To mne zajímá, a ne to, jak si upravit životosprávu. Věru nevím, jestli trefení šlaku z aterosklerózy není lepší než nějaká "zdravá" dlouhověkost. Mimochodem, alzheimera žádnou životosprávou neovlivníte.
doplněno 24.09.09 08:52:A ještě něco: najděte si na internetu údaje o sebevraždách dúchodcú (čísla jsou hrozivá, pořád stoupají). Myslíte, že všichni měli špatnou životosprávu a málo odpočívali?
Můžu vám to popsat se stalo s panímámou. Loni v lednu šla k lékaři s akutní bolestí žlučníku. Lékaři okamžitě začali s operací pro vyjmutí žlučníku. po otevření dutiny břiční zjistili rozsáhlé metastáze tumoru na játrech s profilaxí do žaludku a tluského střeva. Od toho okamžiku už se jí po lékařské starali pouze tak aby podávali utišující léky. Vlasta (tak se jmenovala tchyně) propadla hluboké depresi. Půl roku žila v neustálém strachu a bolesti. Pak musela být hospitalizována v nemocnici, kde se ji dostalo jen medikamentů. Jiná péče už ne. Veškerá hygiena pak ležela na bedrech jejích dcer a manžela. Nemocniční perzonál se víc nestaral. Nastali další komplikace. Věděli jsme že je v posledním stádiu. Našli jsme Hospic Sv. Štěpána, kde nám vycházeli vstříc. Není však pochopitelné jednání Teplické nemocnice, která nechtěla Vlastu předat do péče hospicu, když sami se o ni starat na lidské úrovni, odmítali. Pak se podařilo a Vlasta šla do hospicu. Trpěla bolestmi a strachem. Ovšem prostředí a péče pracovníků hospice dělali s Vlastou opravdové zázraky. Čtyřikrát denně ji sprchovali a starali se důstojně o její tělesnou schránku. Podávali uklidnujicí farmaka. Vlasta už věděla, že konec je za dveřmi. Začala víc přemýšlet o svém životě a najednou zjistila, že spoustu věcí nestihla, ale zase stihla jiné a krásné věci. Poslední dny pak prožila v klidu, bez bolesti, v důstojném a lidském prostředí v kolektivu skvělých lidí. Její manžel se jí věnoval každou volnou chvilku. Někdy tam s ní přespával, aby se ani na chvíly necítila sama. Když umřela, měla úsměv na rtech. Smířila se s svým osudem a svou nemocí, protože jí hodní lidé zbavili bolesti a úzkosti. Byl to důstojný odchod ze světa zdejšího na kterém velmi lpěla.
O alzhaeimrovi něco málo vím, tedy i to že postihuje lidi z vysokým intelektem a vzděláním. Ale také vím, že správná strava dokáže velmi výrazně zpomalit postup devastace. Také vím, že manuální činnost spojená s stvoření, tedy malování, sochání, a podobné aktivity. Také tanec je dobrou prevencí. Čím více kreativního pohybu si člověk osvojí, tím lépe je vybaven do boje s nemocí. Ta nemoc se vyhýbá lidem s přímořských oblastí. Proč asi? Prý je to konzumací mořských ryb a vína. Tedy italská kuchyně je také dobrou prevencí...
Vysoká úmrtnost důchodců sebevraždou, je snad dáno i sociální jistotou. Třeba nemoci nejsou jediným důvodem sebevražd. Dnešní důchodci žili v komunismu ppod falešnou jistotou, že o ně bude postaráno. Komouši jim lhali a oni jim věřili všechny ty sociální jistoty. a nejednou jsou sociální jistoty jen vzpomínkou a většina těch lidí není schopona příjmout fakt, že co pro sebe neudělají sami to pro ně neudělá nikdo jiný. A netýká se to jen důchodců.
Třeba v USA je také vyšší výskyt sebevražd mladých lidí, kteří jsou vystaveni realitě, která jim byla zastíráná politickými keci americké vlády o obrovsky silné ekonomice. Tato pohádka se zhroutila v základech a všichni kdo uvěřili na krásný život plný sociálních jistot a luxusu spotřebitelského ráje jsou najednou oklamání a cítí se ve vákuu ze kterého není úniku. Tak páchají hromadné sebevraždy... takže nevěřte na zoufalství ze strachu z nemocí...
Píšete že se ve vás pletu. Asi ano. Asi jsem správně nepochopil co vás vlastně trápí...ale třeba je to naopak. Třeba ze svého nadhledu jakožto osoba nezainteresovaná do vaší bolesti, vidím váma popsané trable jinak, ale vy že jste uvnitř, pro stromy nevidíte les... Kdo z nás dvou vidí vaši situaci v nesprávném světle?
Vycházejme pouze s faktů, které jste tu uvedla a z toho že já nejsem psycholog a ani psychiatr.
Zminujete svého velmi starého známého který trpí. Vy sama se s ním ztotožnujete? Vy sama vidíte paralelu mezi vaším životem a jeho problémy? Píšete o problematice důchodců. Vy máte do důchodu ještě dost daleko jestliže je vám skutečně 46 roků. To je budoucnost tak vzdálená, že máte ještě spoustu času vytvořit pro své blízké spoustu hezkých věcí. Máte ještě spoustu času se věnovat jiným lidem.
Chodíme s mým ještě ani ne tříletým Vojtíkem na cvičení do Sokolské tělocvičny pro předškolní děti.. Vede to tam jedna paní už v důchodu. Je to prima paní která se té činosti věnuje naplno a s radostí. Povídáme si spolu dost často a má za sebou také dost zdravotních problémů, ale nepoddává se tomu. Věnuje se druhým lidem a v tom vidí smysl. Tu paní obdivuju. Je podstatně starší než Vy možná by vám mohla dělat mámu... Nepíšu tu nějaké pozitívní příběhy jen abych vás uchlácholil, píšu tu o lidech a věcech které zkutečně existují a jsou to věci veskrze lidské a stávají se mezi lidmi a stačí se jen dívat kolem sebe a mluvit s lidmi a vnímat lidi a dávat jim ze sebe too sluníčkové co v nás je. A ti lidé vám dají to samé. A pak zjistíte že smrt je nicotná věc bez které se život prostě neobejde... Trpí jen ti lidé, kteří jsou osamocení bez přátel, a bez sluníčka které jim může dát zas jen jiný člověk...
Se svými dvěma vysokými školami, mě můžete považovat za idiota se stálým úsměvem na ksichtě, ale věřte že mám díky tomu dost kamarádů a úřátel se kterýma můžu probrat všechny svoje strachy a průšvihy a když se z toho vykecám, tak najednou je problém menší...
Na celé Vaší odpovědi je pro mne nejzajímavější informace, že Vaše ubohá tchýně žila púl roku v hluboké depresi (tomu, že ji po tomto tristním zážitku dali v hospici dohromady a aspoň v závěru života jí podstatně ulevili, samozřejmě zcela věřím), když měla okolo sebe takové životní optimisty a mistry v házení věcí za hlavu, jako jste vy? To je totiž to, o čem celou dobu mluvím - že "užívání života" a házení budoucnosti za hlavu vám v jeho závěru v ničem nepomúže, naopak ten šok nesete možná ještě mnohem húř. Teď je Vá, odhaduji, tak něco kolem třiceti a tuto tristní zkušenost s koncem člověka jste uspokojivě zpracoval, ale ona se Vám připomene při každé desítce navíc, a nejpozději po padesátce si už začnete docela často představovat, jak to celé asi dopadne... a pochybuji, že vás klábosení s kamarády nějak zvlášť uklidní. A to, že potkáte někde venku, mimo její rodinné a soukromé prostředí, mimo její samotu u noční lampičky, nějakou na první pohled vitální a veselou dúchodkyni, to nechť Vás neuklidňuje ani v nejmenším. Lidé, pokud nejsou s nervy už úplně na dně, totiž nevěší své noční múry na nos známému ze sokola.
doplněno 25.09.09 07:04:No a ještě k tomu svému osmaosmdesátiletému známému: píšu o něm proto, že byl vždycky pro mne nadějí, modelem, jak krásně, smysluplně a šťastně zestárnout. Vždycky se zdálo, že na svúj věk kašle, až do dnes se, i když v dúchodu, věnuje částečně své profesi a je v ní velice ceněn i lidmi v generaci jeho vnukú, neznám nikoho, kdo by ho neobdivoval a neměl rád, má příkladné manželství. A přesto se ukázalo, že je nevýslovně smutný, že čelí svému vysokému věku a tomu, co ho čeká, jen s největším vypětím. Moje naděje do budoucnosti padla.
Ani na chvíly Vás nenapadlo, že budoucnost bude taková jakou si ji nachystáme? Jestli třeba mám někdy onemocnět nějakou chorobou pak to bude asi taková choroba, která se dědí, nebo taková kterou získám svým životním stylem. V mém případě mám predispozice k nemocem srdce a diabetu ze strany genetiky. Vzhledem k mému životnímu stylu, si o ten infarkt říkam už jen tím že mám dost stresové zaměstnání a o refluxní gastritidě(vřdové onemocnění žaludku). Vzhledem k událostem kolem zdraví které jsou nahodilé, jako třeba úrazy a jejich medikamentozní léčba, jsem na dobré cestě k tvrdým játrům vlivem používaných farmak. Shrnuto a sečteno, jestli mí předkové zhasínaly kolem 75 roku života, bude to u mne asi tak o deset roků dřív. Ted mám na výběr, bud si lehnu a poddám se tomu údělu a budu čekat na infarkt a mezitím mi budou tvrdnout játra a praskat vředy a schromnu v důsledku poranění páteře, anebo s tím něco udělám, abych eliminoval následky a svůj život zkvalitnil na nejvyšší možnou míru. Tzn. přestal jsem kouřit, změnil jsem radikálně stravu, podstupuju co nejvíce posilovacích cvičení a nenechám si ukrást čas na kvalitní relaxaci.
A co jsem tím chtěl jako říct? Že at příjde co příjde, budu na to připraven tím jak se starám o svou tělesnou schránku. Pokud i přesto budu chromajzl na kryplkáře se slinou v koutku úst, pak mě utěšuje představa, že jsou i jiné humánní možnosti, jak být dál člověkem. Pak je tu okruh mých blízkých pro které žiju a pro které dělám maximum a to samé dělají oni pro mne. Tudíž já osobně se nemusím obávat ani té nejhorší budoucnosti tak jak o ní píšete. Jsem přesvědčený, že když to vezmete jako jednu z možných variant náhledu na budoucnost, pak by stálo za to si s toho něco vzít. Ubezpečuju vás, že tak jak jsem to právě popsal, tak jedná většina lidí a u nikoho z nich jsem neviděl rezignaci.
Každý si nese nějakou tu svoji bolest a je na každém jak se s ní popere a jestli vůbec chce se s tím rvát. Můžete to nazvat házením za hlavu, nebo nezodpovědný přístup k vlastní smrti.
0x
Tady jsou moje rady k celému tvému problému:
- Zajdi za psychiatrem pro antidepresiva, ty v takovýchhle situacích dobře zabírají (asi do měsíce). Deprese je nemoc a s léky se jí zbavíš rychle.
- Přečti si Bibli jestli jsi ji nečetla a můžeš si to nechat vysvětlit i od nějákého faráře nebo od někoho kdo se v tom dobře vyzná (ale radši ne sekty, ty mají všelijaké "specifické" názory 
Já jsem ji četl a jsem věřící a díky tomu se na smrt těším. Mám psychické problémy které se asi nedají léčit, takže mě život moc nebaví, ale po smrti to bude lepší, pokud se člověk dostane do nebe. Jenže problém je v tom, že sebevražda je hřích, takže pak by se člověk asi do nebe nedostal. Takže mi nezbývá nic než na ni trpělivě čekat.
Taky jsem dělal pokusy s autohypnózou, kdy jsem chtěl vypátrat příčinu vlastních problémů (říká se tomu regrese), a podařilo se mi prožít smrt v mém minulém životě. A zjistil jsem na vlastní kůži, že je pravda přesně to co tvrdí i křesťanská církev, a to že nejdůležitější je, aby byl na smrt člověk dobře připravený. Já jsem v té hypnóze (ve snu) prožil vlastní smrt, probíhalo to takle: Byl jsem někde v přírodě na procházce, v naprosté pohodě, žádné nebezpečí jsem nečekal, a najednou přilétla odněkud kulka a trefila mě do srdce a tam ještě explodovala. (Pak až později jsem zjistil že to fakt existuje a říká se tomu asi tříštivé kulky). Takže mi bylo jasné během vteřiny že budu mrtvý a že nemám šanci na záchranu. Bolest u toho žádná nebyla, ale nejhorší a v tu chvíli nesnesitelná byla jedna myšlenka: Že jsem o tom dopředu nevěděl, a že na smrt nejsem připravený a že už nestihnu ani si uvědomit, co všechno bych měl ještě vyřídit. A s tím jsem se v tu chvíli nedokázal smířit. Kdybych o tom věděl aspoň pár minut dopředu, tak by to bylo něco úpně jiného a umíral bych v pohodě a nezpůsobilo by mi to možná psychické problémy v tomhle životě.
Takže tím chci říct, že na smrti není nic špatného, porod je přechod z nitroděložního života do samostatného života, a smrt je přechod z pozemského tělesného života do ráje (nebo do pekla, podle toho jak člověk bude žít). Obojí je jen přechod k vyššímu stupni vývoje. Jen jde o to, být na smrt připravený aby člověka nepřekvapila.
Milý Jardo 22,
s těmi antidepresivy počítám a těší mne, že máš s nimi dobré zkušenosti, ale potom dost dobře nechápu, proč ti zústaly psychické problémy? A to až takové, že kdyby nebyla sebevražda hřích, tak bys ji podstoupil?
O autohypnóze jsem už něco slyšela, ale nikdy bych ji nepodnikala sama, to bych se bála. A bibli si asi přečtu, ale jen tak nějakého faráře se asi na ni ptát nebudu, to nepovažuji za produktivní.
Protože můj hlavní problém není deprese, ale vrozená porucha osobnosti (neumím se bavit), a na to žádné léky nejsou.
To si každý myslí že autohypnóza je nebezpečná ale to je blbost. Když usneš třeba u televize tak všechno co slyšíš funguje vlastně jako hypnóza. Pak i reklamy mnohem líp zabírají, když u nich spíš A to je mnohem nebezpečnější protože nevíš jaké sugesce jsi vlastně slyšela.
Milá Syrovinko, nemysli na smrt, neboj se smrti.
Jak člověk neví, že se rodí, tak neví, že umírá.
Když čteš zkušenosti lidí, co prožili klinickou smrt, tak ji popisují jako něco krásného.
To si myslím, že jsou horší ledvinové kameny nebo záchvat slinivky.
Přečti si ještě jednou, co ti tu píšu, Pavla
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.