Jak dál?

Člověk o něčem, o životě, osudech čte, vidí ve filmech, ale to se ho netýká. Teprve když narazí na realitu vlastního života a vztahů, zjistí, že život je o něčem jiném, než co si vysnil, co předpokládal, po čem toužil.

Vy jste se uzavřela sama do sebe. Vše stagnuje, popíráte skutečnost. Ale bohužel, tím se nic nevyřeší. Spíše potřebujete o všem mluvit, dostat vše ze sebe. Pokud jste od sebe odehnala přátele, měla byste o všem mluvit a požádat o pomoc psychologa.

Když nás bolí tělo, jdeme k lékaři. Když ale stůně duše, tak mnozí nedokáží požádat o pomoc. I Vy o svoje duševní zdraví byste měla pečovat, zvláště, když je vidět, že rodina nefunguje, tak jak má.

Víte, většinou, co vidíte okolo sebe je divadlo /tak mi to řekla jedna paní učitelka/. A srovnáváme se s ostatními. Vidíme, že každý okolo nás je spokojený, nemá problémy, vše zvládá. Ale to je nom šlupička. Ve skutečnosti se mnoho lídí trápí, prožívá neúspěchy, valí se na něj problémy, nemoce v životě svoje i v rodině. Ale navenek to nedá najevo.

Protože jste mladá, tak Vás to tak zasáhlo. Až budete o 30 let starší, životem otřískaná, zažijete plno, nemocí, úmrtí ve svém okolí i rodině, uvidíte, že to je běh života a smíříte se s tím. Nebo budete muset.

Pokud se opravdu cítíte špatně, musíte něco pro sebe udělat, protože smutky a uzavírání se do sebe mohou vyústit v deprese, případně jinou nemoc. Takže zabojujte, požádejte o pomoc obvodního lékaře, psychologa, psychiatra. Tím, že o svých problémech budete mluvit, hodně a často, se mnohdy paradoxně člověku uleví, získá jiný náhled na to vše.

A pokud budete o tom všem mluvit i se svými novými, nebo znovunalezenými kamarády-kami, tak zjistíte, že i oni se svěří a také mají svoje nejistoty.

Tak držím palce, jak se říká, pomoc najdete na konci své ruky, ale útěkem to člověk nespraví.

Je jaro, měla byste všechno vidět z lepší stránky a radovat se i jenom z obyčejných věcí. Třeba jak krásně zpívají ptáčci, nebo jak nádherně rozkvétají barevnými květy první poslové jara. Vyražte do ulic, kupte si něco nového na sebe, vezměte i mamku do cukrárny.

Dobrý den. Potřebujete pomoc odborníka - psycholog, psychiatr a začít problém řešit. Sama to nezvládnete a neutečete před tím nikam. Nejdřív je třeba se dát psychicky do pořádku a pak teprve budete moci fungovat dál.

Deny, máte bolest i velké starosti, ale nesmíte jim podléhat. Musíte si uvědomit, že kdyby se kolem člověka všichni zhroutili, tak mu nikdo nepomůže a nechají ho v tom. Naučte se, a jde to, taky jsem si to nakázala a rozumově zdůvodnila, že člověk se může dovolit zhroutit, když se někdo jiný o něj postará. Prostě, pokud je otec odkázaný na Vás, ta musíte odsunout své pocity do ústranní a stát se tou fungující jednotkou, která jediná a poslední, mu může /a musí/ pomoci. Musíte, z lásky, dokázat odsunout vlastní potřeby do pozadí, rozhodnout se, že otec potřebuje víc Vaší pomoc, než sebelítost /i když je oprávněná/, ale ta ještě nikomu druhému nepomohla. Chce to Vaše činy, to bude větší důkaz lásky a smysluplná oběť i pomoc pro člověka, o kterém píšete, jak moc pro Vás znamenal. Tak se seberte a dokažte to skutky. Když je někdo na dně, musí se mít o koho opřít. Buďte mu tou oporou, máte mu co vracet. Normální matka si taky nedovolí zhroutit a nefungovat, když zodpovídá za své děti. Tu sílu v sobě prostě najít musí, protože je to důležitějš,í než její osobní pocity, i bolest. Kolik se jich rozvede, jsou zoufalé, na dně, ale pro své děti fungovat musí. Musí to dokázat, tak jako Vy pro svého otce. Zoufalost není pomoc, ale přechodné selhání, a teď už je na čase, dát se pro něj dohromady, když Vám za to stojí.

To žijete ve společné domácnosti s tatínkem a kde je maminka-zahleděná do sebe_ Jestli vy jste dcera,potom ale hlavní tíha ošetřování by měla spadat na vaši matku.Tohle musíte okamžitě řešit nebo můžete onemocnět,jestli už to tak není,když pláčete ve spaní.Zajděte za svoji doktorkou,svěřte se.Poradí s psychikou nebo vás někam pro pomoc pošle.Potom řešte věc s matkou zahleděná nezahleděná. Máte svůj život a máte na něj p r á v o. Směřujete do velmi špatné situace--ř e š t e ihned!Doporučuji jako další krok občanskou poradnu-je zdarma-poradí vám,vyslechnou.Obnovte potom kontakty se známými,neličte jim žádné hrůzy,udělejte čáru a směřujte dál.IHNED konejte!

Deny, nic špatného jste neudělala. Neřešte život cizích lidí i kdyby to byl váš otec nebo matka, řešte život svůj. Pokud vás opustil přítel a přátelé, nebyl to přítel a nebyli to přátelé. Pokud jste přítele a přátelé ze svého života "vyhnala" udělejte něco abyste znovu získala přátele a najděte si přítele, bez ohledu na stav otce. Vraťte se do života! Myslíte, že pokud utečete někam daleko (do jiné země) něco se změní? Nezmění i tam budete osamocená a myslím, že ještě víc než zde doma. Pokud máte pocit, že máte depku, obraťte se z důvěrou na lékaře.

Jste dospělá? Pokud ano, tak z té postele vstante a neplačte sama nad sebou, máte snad proč? Nemáte.

Prožila jsem s těžkým schizofrenikem a to velmi agresivním 70% života. Od utlého dětství. Takže vím o čem mluvím, nejsem rozmazlená, protože jsem k tomu neměla příležitost. Naopak jsem pořád pomáhala druhým, hlavně nemocným. Tak se přestante litovat a pomáhejte v rodině těm, kteří to potřebují. O tom je život.

Ne o tom, že celý náš život bude jedno lehounké peříčko. A pokud jste navíc v situaci, kdy jste sama, tím lépe, protože když jste sama s dětmi a ještě člověk se musí starat o těžce nemocné lidi i duševně nemocné, tak to byste se musela uplakat. Pokud Vám přijde že jsem snad zlá, tak nejsem, jenom vím, že se litujete a mluvíte jen o sobě.

Vás ti druzí netrápí, protože maminka určitě zahleděná do sebe není, spíše Vy, věřte mi. Ve Vašem věku jsem ji dávno neměla a tak Vám jen závidím, o kolik jste na tom lépe a přesto se hroutíte. Hroutit se člověk má až když ho potká něco, co je opravdu těžké zvládnout, třeba velmi těžké onemocnění vlastního dítěte a ne kvůli tomu, že druzí mají své starosti a momentálně na mě nemají čas a naládu. To bych se musela celé dětství a mládí uplakat k smrti.

Změnte tedy svůj postoj, jste mladá a zdravá a jděte pomáhat v rodině těm, kteří to potřebují daleko víc než Vy, třeba zrovna Váš otec. Dokud bylo všechno v pořádku, bylo to pro Vás fajn, ted Vás potřebuje on a Vy se hroutíte?

Kdybych mohla, měla na to prostředky, utekla bych od problémů...vlastně říkáte.

To budete utíkat celý život?

Na to Vám můžu napsat, že pokud se nedáte dohromady a to bez psychiatra, nebo psychologa, protože život je už zkrátka takový, že v něm přicházejí starosti a problémy, které Vám doktoři ani nemůžou pomoci vyřešit, protože na běžné starosti léky nejsou, tak nebudete nikdy štastný člověk. Dokud bylo všechno v pořádku, přijímala jste to jako samozřejmost, ted není a Vy to vidíte jako zlo, to, co prožíváme všichni, bolesti a trápení. Někteří i těžké nemoci. Selhala jste v první těžké zkoušce, dát milovanému otci jistotu, že ho v jeho nemoci podpořím, pomůžu a jsem tu pro něho. To musíte cítit, ne lítost nad sebou. Nemáte vůbec proč se litovat. Nic se Vám přece neděje, jak jsem pochopila.

A ještě - o schizofrenii hodně vím, také mimo jiné, že tato nemoc se projeví cca do 30 let. Později se už nejedná o pravou schizofrenii. Jste si jista, že je to pravá diagnoza? Ptala jste se lékaře? V aktivní fázi se léčí v léčebně, protože zpravidla pacient bývá pro okolí velmi nebezpečný. Jaké má otec příznaky nemoci? Nejedná se spíše o jinou z mnoha duševních poruch a nemocí?

Deny, já se pozastavím nad jednou věcí, kterou zmiňujete, a to "mamka, která je zahleděná pouze do sebe", to je nad Vaším pohledem na maminku. Možná jste nespravedlivá, je dobré si uvědomit, že tatínkova nemoc matku zasáhla stejně jako Vás. Jinými slovy, matka možná jenom reaguje tak jako Vy, uzavřela se do sebe, protože je toho na ni moc, stejně jako na Vás. Takže, neměly byste zůstávat každá sama, ale měly byste se spojit, budete na ty starosti dvě a hned Vám všechno půjde lépe, určitě to zkuste !

Byla jste to vy. Jestli jste si všechny, vč. přítele, odehnala, tak se snažte získat je zpátky. Když vám chybí, tak proč je odhánět. Píšete, maminka zahleděná jen do sebe. Nenapadlo vás, že i na ni to mohlo dolehnout, ta nová situace? Vaše mamka si možná zrovna tak myslí o vás, - dcera zahleděná jen do sebe. Nebo to řešila úplně stejně jako vy, jako přes kopírák - všechny odehnala a byla " zlá" ale "nebyla to ona "?

Plně souhlasím a líbí se mi to velmi s wasube, s každou větou.A jen takovým přístupem se lze z toho dostat. Také mi přijde tazatelka dost sobecká. Připadá mi, že byla náhle shozena z trůnu. Uvědomujete si vůbec, že Vaši rodiče ještě žijí a měla jste i přítele. Spousta lidí o rodiče přišla už ve velmi mladém věku a přítele ještě nikdy neměli a to z různých důvodů a třeba na něj čekají už několik let a trápí se. Tazatelka nepíše, kolik je ji vlastně let a to je také podstatné.