Pokud je tu někdo, kdo si tímto problémem prošel a zvládl jej, ráda bych ho poprosila o pár informací, jak se mu to povedlo.
Neměla jsem úplně ideální, láskyplné dětství. Od mala jsem byla spíše baculatá (ale ne tlustá), což mi rodina dávala najevo (nežer, jsi tlustá, podívej se na sebe).
V dospělosti jsem si zavařila pár problémů, skončila jsem s velkými šrámy na duši a když je mi úzko, tak jím. Jedno co, jedno kolik. Cítím, že nemám hlad, vím, že mi bude špatně, ale nejde to zastavit. Normálně sladké nemusím, nemám ráda, ale v tomto stavu jsem schopná spolykat dvě čokolády během pěti minut. Jen je prostě cpu do pusy... I se mi to protiví, cítím jen cukr a tuk... ale nemůžu jinak.
Pak samozřejmě přijdou výčitky a deprese... Pohled do zrcdla, kde "vidím" jak jsem hnusná... a zase celé znova.
V životě jsem byla jen jedno období šťastná, spokojená... byla jsem zamilovaná a svět byl najednou jiný (vedu normální vztahy, ale toto jsem nikdy už znovu necítila). Bylo to jediné období, kde opadly moje ostatní starosti a také období, kdy jsem výrazně zhubla, ačkoliv jsem jedla v podstatě normálně. Jenže to skončilo a od té doby vězím ve starých problémech. Chodím teď krátce k psycholožce, kde se snažíme najít příčinu mých problémů z dětství, pomáhá mi si porozumět. Je to ale hrabání se ve spoustě hnusu a kolikrát i tam se mé pocity rozjitří (probereme se mým hnusem z minulosti a dojdu k tomu, že to opravdu nestálo za moc) a někdy mě to přivede k další depce a přejídání. Ona zatím neví, že se přejídám, toto jsme spolu neřešily.
Jen prosím posměváčky ať se zdrží komentáře, opravdu je to pro mě velmi citlivé.
2x
Dobrý den, chodíte k psycholožce a to je správné. Ona se "hrabe" ve Vašem dětství, protože je to její práce a proto tam lidé chodí. Vám to není příjemné, ale pochopitelné to je. Nepochopitelné je, proč ji neřeknete o tom přejídání a že takto řešíte svou depku.
Myslím, že by to měla vědět a zaměřit se tímto směrem. Zdravím!
P.S. Co se znovu někde zamilovat?
doplněno 09.03.16 15:11:Máte pravdu, že se to zdá celé ujeté. Jenže, ono to není ujeté, ale má to rys závislosti, resp. přesně takto se chovají ženy - alkoholičky. Ty také pijí v ústraní a stydí se za to.
Pokud jsem to nepřehlédl, tak jste neuvedla, proč chodíte k té psycholožce (kvůli tomu přejídání to není). A pokud už člověk začne s psychologem, tak by měl mít k němu důvěru, vše mu svěřit a nenechat ho dlouze hledat a odhadovat. Obávám se, že problém s přejídáním je závislost, psycholog to nevyřeší a bude následovat psychiatr přes léčbu závislostí. Mohl bych Vám napsat, že je to celé hloupost, budete tloustnout, leze to do peněz a člověk by si to mohl rozumově vysvětlit a prostě to přestat dělat - jenže sám to zvládne pouze jedinec se silnou vůli (a tu neprokazujete). Tak, hodně štěstí.
doplněno 09.03.16 16:13:iru - odhaduji to tak, že tazatelka má problém s duší, ale i s hlavou. Na léčbu duše je psycholog a na léčbu hlavy je psychiatr - v tomto případě bude zřejmě třeba spolupráce těchto profesí. Určitě nejde pouze o to přejídání, ale je toho více k řešení.
doplněno 09.03.16 16:27:april87 - no, já Vám rozumím, že je to pro Vás obtížné, protože si musíte připustit, že jste nemocná. Potom se za to stydíte, máte to v sobě a jen se tím trápíte. Ani tady nechci být moc humorný, ale já si myslím, že lidé se vlastně dělí na dvě skupiny.
Jedna skupina lidí už psychologa nebo psychiatra navštívila - a ta druhá tam dorazí později. Snad Vás to neurazilo - to bych nechtěl.
Bene... najít si chlapa je celkem snadné. Ale zamilovat se? To musí přijít, k tomu se asi člověk nedonutí. Jak píšu - procházela jsem různými vztahy, ale tento pocit - že někam patřím, že na mě někomu záleží a že ten někdo není hajzl a dá se mu věřit přišel jen jednou...
Neříct je asi hloupost. Je fakt, že se zatím poznáváme, chodím tam krátce a informací k vypovídání je dost. Je také pravda, že je to věc za kterou se velmi stydím. I napsat to sem na poradnu mě stálo značné přemáhání. Je mi trapně, že nezvládám něco tak banálního jako jídlo. Stud je vůbec s tímhle hodně spojený. Nedávno to na mě padlo... Šla jsem do mekáče a koupila dvě menu. Stydím se, už když to jídlo kupuji. Mám pocit, že na mě každý kouká a říká si - ježiš, ty seš tlustá, tohle si nekupuj... Nikdy bych si tam nesedla mezi ty lidi ke stolečku a nenajedla se... Nezvládla bych to. Přitom tam vždycky sedí někdo tlustější a spokojeně dlabe. Jsem schopná předstírat telefonát ve smysl "jó, jasně že už jsem na cestě, vzala jsem ti big mac ..." hodím to do košíku, v autě schovám do kufru, nejsem schopná jíst ani na parkovišti, kde chodí lidi... Zaparkuju třeba u nás u hřbitova a tam to do sebe během pár minut naházím. Nevnímám chuť jídla, nevím, co jím. Vyhodím odpadky, vyvětrám a jedu ... Prakticky nikdo o mém problému neví. Necpu se jídlem z ledničky. Pašuju domů tajné nákupy a prázdné obaly zase ven... Je to zatraceně ponižující... a když to sama po sobě čtu, tak vážně ujeté...
doplněno 09.03.16 16:19:
to Ben
Děkuji za Vaše slova, určitě k tomu budu muset nějaké z příštích sezení navést, bylo mi to jasné, jen se občas potřebuji ve svých rozhodnutích asi utvrdit, prostě od někoho popostrčit, ačkoliv je to jen anonymní hlas na internetu.
doplněno 09.03.16 16:35:
to Ben
Neurážím se, naopak, i já to (ve chvílích, kdy je mi dobře) beru s humorem a kolikrát si děláme tak trochu legraci i s psycholožkou. Je to pro mě lepší, než litování atp.
Docela mě pobavil Váš výrok, že mám problém s hlavou 
Ačkoliv je to zřejmě pravda, vyznělo to poměrně komicky
Dneska jsem po letech na Poradte.cz a trklo mně tohle téma
Zdravím tě, mám v tomhle opravdu bohaté zkušenosti.
Mně pomohly hlavně tři věci - DOBRÝ psycholog (spíše psychoterapeut) a hrabání v dětství, kvalitní strava a rozpojení vztahu emoce - jídlo. V brzké době má vyjít kniha Nakrmte své emoce (End emotional eating), ale už se to odkládá asi půl roku a mně už tak štvalo čekání, že jsem se to radši odnaučila sama Mělo by to brzy vyjít, nebo se dá objednat originál v angličtině, ale na ten se mi nechtělo měsíc čekat.
Pokud ale jen rozpojíš ten vztah emoce - jídlo, tak tvoje nespokojenost se "vrazí" někam jinam, je nutné vyléčit staré bolesti.
Právě čtu vynikající knihu Uzdravte svá vnitřní zranění, to by se ti mohlo hodit jako doplněk k psychoterapii. Tam se toho píše hodně o studu a jeho příčinách. Tam se dozvíš, proč si někdo dá klidně tři menu a nestydí se
Vydala jsem se cestou psychoanalýzy, paní magistra má jen ta nejlepsí doporučení. Tam je to právě hodně o vyhrabávání starých bolest a odhalování dávno zapomenutých myšlenek. A vzhledem k tomu, že sama vím, že první příčina mých potíží byla v hlubokém dětství tak doufám, že je to cesta správná.
Za tipy na knížky děkuji, zkusím sehnat alespoň tu anglickou verzi, s jazykem nemám problém... třeba jako e-book.
Tak to je skvělé, že je to odborník na svém místě. Nejdůležitější bylo to rozhodnutí něco dělat, jsi silná a odvážná žena (nevím, proč automaticky každému tykám? ) Já chodila na psychoterapii dva roky a od té doby (dalších 10+) pokračuji v osobním rozvoji a mám hodně dlouhou cestu před sebou, ale jsem ráda za to, co už jsem vyřešila.
Můžeš být šťastná, věř mi. Je to tvůj životní úkol. 
Strašně moc se k tomu upínám, že najdu cestu ven... Protože být šťastná je asi jediné, co si přeji. Aspoň chvíli... aspoň trochu. Někdy je mi líto, že jsem vyhledala pomoc už teď, ty přežité (nikoli prožité) roky mi nikdo nevrátí.
Tykání mi určitě nevadí
A potvrzuješ mi další mé doměnky a to o délce terapie - vím, že je to silně individuální a není na to tabulka, ale okolo dvou let byl můj odhad... a i psycholožka mi potvrdila, že je racionální. Je to ještě dlouhá cesta
Naprosto to chápu. Jako bych to psala já. Před lety.
K tomu ti řeknu dvě věci -
1. udělala jsi ten nejdůležitější krok, už nikdy ti nebude tak blbě jako teď, už se to může jen zlepšovat. Čeká tě spousta pěkného.
2. Kdykoli mne tohle napadne (že jsem měla pomoc vyhledat dřív - ten svíravý pocit...), vzápětí si na to odpovím - ano, "ztratila" jsem hodně let, a těch "nejkrásnějších". Ale ony nejsou ztracené. Zažila jsem i hezké věci, vyvíjela jsem se, poučila - a třeba jsem potřebovala hodně trpět, abych se k tomu odhodlala a taky abych si potom vychutnala štěstí. Díky bohu, že jsem se odhodlala UŽ tenkrát. Mohla jsem taky čekat dalších 10 let nebo celý život. Je spousta, opravdu velká spousta lidí, kteří trpí celý život. My jsme se z toho dokázaly vymanit. Máme štěstí. Nezáleží na tom co bylo. Teď je tu naděje a pomoc. Je to začátek tvého nového života.
P.S.: Pokud chceš, můžeme se nějak zkontaktovat
Děkuji za podporu, opravdu si toho vážím.
Bohužel všechno se odvíjí od nálad, které mnou cloumají. Když je dobře, tak vidím i nějaké světlé zítřky. Když je hůř, tak to samozřejmě na člověka padá.
Dneska jdu pátrat do knihkupectvích po "vnitřních zraněních"
Pokud budeš chtít, můžeme vyměnit pár vět soukromě, jsem na mailu ap87ril@gmail.com
Bene, jedná se o poruchu příjmu potravy, podobá se závislostem, ale nejde o závislost. Ale psychiatr určitě nutný není, to je případ od případu. Z mých osobních zkušeností je psychiatr většinou ten kdo rozdává léky. Že by pomáhal s psychikou, to se mi nepotvrdilo 
Ačkoli někdy v pravou chvíli podaná antidepresiva (a to nejsem fanda do léků) pomohou překonat to nejhorší.
0x
Když se nehejbeš, tak je to těžký, a ty pak taky. Třeba začni jezdit na kole, ale ne jen tak jednou tydne par kilometru, poradne a pravidelne. nebo nejaky jiny fyzicky narocny konicek.
0x
Ve Vašem případě bych dala na odpověď od Iru, která ví o čem mluvíte. Jenom psycholog ale asi nepomůže. Neříkám, že to není dobré, ale na každého to nezabere. Vytvořila jste si návyk na určitý způsob jezení a je to stejné jako když si někdo jiný vytvoří návyk na cigarety, nebo alkohol. Já mám třeba tohle samé co popisujete s cigaretama. Také mám na sebe vztek, vím že si tím asi škodím, leze to do peněz, pořád vymýšlím čím bych navoněla byt, nadávám si a přestat nedokážu. Přitom se mi to jednou podařilo a nemohu na to zapomenout. Vím, že to bylo okamžité rozhodnutí podmíněné jedním rozhovorem který jsem vedla do telefonu se svou kamarádkou. U toho jsem samozřejmě hulila jako obvykle a ona mi vyprávěla o jiné naší známé, která právě zemřela na rakovinu hrtanu. Líčila mi asi hodinu podrobnosti a já u toho klidně kouřila a nic. Ale najednou řekla docela obyčejnou větu, něco jako kdybys to viděla, tak okamžitě přestaneš kouřit. Ale v tu chvíli se něco stalo a jak to řekla, tak já tu holku měla tak jasně před očima, jako kdyby ležela v mém obýváku a viděla jsem ji s tou strašnou ránou v krku. No a já jsem tu zapálenou cigaretu kterou jsem u toho kouřila jednoduše uhasila, karton cigaret co jsem měla jako správný kuřák v šufleti jsem vzala a hodila do popelnice, popelníky umyla a schovala a z jedné vteřiny na druhou jsem přestala kouřit. A nekouřila jsem dva roky a vůbec mi to nechybělo. Neměla jsem žádné deprese, ani pocit že mi něco chybí, vůbec nic. A pak jsem zase začala z tak pitomého důvodu, že o tom ani psát nebudu. A ta "kouzelná věta" už nefunguje, pamatuji si ji a říkám si si ji, představuji si tu sitaci, ale není to nic platné.
A jelikož jsem nad tím fenomenem mnoho let přemýšlela, dospěla jsem k názoru, že rozhodnutí MUSÍ člověk udělat sám. Ta moje kamarádka sice vyslovila tu větu, ale to nejhlavnější udělal můj mozek. Vyslal silný impuls někam do míst, odkud můžeme ovlivnit své jednání a já toho v tu chvíli dokázala využít. Od té doby se mi to už nikdy nepodařilo, protože se nedokážu dostat do stejného duševního rozpoložení. Moc toho lituji a nadávám si do slabochů, ale nepůsobí to. přála bych Vám, aby se Vám přihodilo to samé co mně tenkrát. Ale jak to navodit, to Vám neporadím. Jenom vím, že to možné je. Držím Vám palce, přece se nebudete celý život takhle trápit, za to ten kus žvance vůbec nestojí...
Úplně Vám rozumím. I já to prožila. Pokusila jsem se to popsat v úvodním příspěvku. Jednou to prostě šlo. Do někoho jsem se zakoukala a najednou přišlo přesvědčení, že to dokážu, zvládnu a udělám to... a hned teď. Sice to nevyřešilo mé předchozí problémy, ale jídlo jsem najednou zvládala. Můj svět se začal rovnat. Nikdo to po mně nechtěl, bylo to mé rozhodnutí. V té době byl můj svět krásnější, ačkoliv jsem pořád byla na stejném místě, na stejné židli... Věřila jsem si a věci šly... Trvalo to ještě po tom, co ona láska vyprchala... a najednou stačil malý náraz, malinký ťukanec, rychlá potřeba berličky a už jsem to nedokázala zvrátit, lítala jsem v tom zase. Dnes a denně hledám důvod, způsob, přesvědčuji sama sebe... A ono to nejde. Člověk si díky tomu jen míň a míň věří...
Tak mne teď napadlo něco. Když máte nutkání pořád něco jíst, prostě se něčím nacpat, zkuste si koupit třeba dvě salátové okurky, nebo dva svazky ředkviček, kedlubny prostě něco co nemá žádné kalorie a zaplní to žaludek a hlavně, musíte to kousat a polykat určitou dobu než to sníte. Vy si tím jídlem zřejmě vyplňujete nějaký čas a to Vás v tu chvíli uklidní a uspokojí, ale pak přijdou ty výčitky a kila navíc. Zkuste to s tou zeleninou, třeba to pomůže. Já kdybych mohla nahradit něčím zdravým tu cigaretu, tak bych to určitě udělala...
To jsem vyzkoušela. Samozřejmě, ale nejsem si jista, jestli to není ještě škodlivější než ta obyčejná cigareta. A to jsem si koupila opravdu tu snad nejlepší elektronickou cigaretu co byla na trhu. Ale ty esence nejsou ještě prozkoumány natolik, aby se o tomto kouření dalo říci, že je neškodné. Takže tuto cigaretu využívám pouze když jdu na návštěvu někam, kde se nekouří.
Taky mám pochybnosti o neškodnosti e-cigarety. Jsem si skoro jistá, že neškodná není, ale určitě se to nemůže vyrovnat tabáku a papíru, které produkují stovky jedovatých a karcinogenních látek (jistě víte).
Ale k věci - s tou zeleninou je to zajímavý nápad, jenže emoční přejídání se vyznačuje právě tím, že člověka uspokojí jen ty nejkoncentrovanější potraviny, tedy ty, které obsahují co nejvíce tuku a cukru. Tuk je emočně vázán na naplnění, uspokojení a sacharidy rychle zvýší glykémii, takže navozují uklidnění, dobrou náladu, např. v čokoládě jsou další chemické látky, které se podobají hormonům "zamilovanosti".
Mít při záchvatu k dispozici jen okurku, tak bych asi nejedla nic 
Jenže ono v dnešní době vždycky po ruce něco je a když ne doma, tak na nejbližším rohu.
suzymon, děkuji za tip, už jsem to i zkoušela. Ale je pravda, že jídlo je v tu chvíli - v tom záchvatu deprese, úzkosti nebo jak to nazvat, jako droga. A účinkuje opravdu jen jídlo nezdravé. Je strašně těžké to popsat, ale to prázdno, ten hlad (a není to fyzický hlad, ale stav... duše?) utiší jen něco nezdravého - hranolky s tatarkou, čokoláda, brambůrky... Je to prostě pár minutová smršť kdy cpete do pusy... A najednou je ta příšerná díra, co máte někde pod hrudníkem, pryč... Zkoušela jsem i nenakoupit, ale to je snad ještě horší - přidá se stres - co když to na mě přijde, co budu dělat? Člověk je v tu chvíli vážně jako feťák... Když musíš tak musíš... I u nás na vsi je do 9 večerka, nonstop tesco mám 12km, nebo nejbližší benzínku asi 3km. Kdybych náhodou požila alkohol jsem schopná snad jet taxíkem... Prostě v tu chvíli jde vše stranou... Je příšerné něčemu takovému podléhat a otročit...
0x
To je z nudy. A klidně mě tu všichni sežerte. Je to závislost jako každá jiná. A jak se to léčí? Prací. Máte děti? Zvířata? Partnera? O to se musíte starat. Asi ne, jinak by jste na to přejídání neměla čas. Já bych tak chtěla jít někdy do mekáče a tam se přežrat. Ale chybí čas. Taky jsem si něčím prošla a pak jsem zjistila, že jsem v podstatě sama a vyplňuji tím volný čas. A že jsem vlastně k ničemu, že na mě doma nikdo nečeká, nic nemusím dělat... Člověk musí mít nějakou náplň života, jinak to nestojí za nic. Až tu náplň najdete ta to bude dobrý. Toť můj názor. Zamyslete se nad tím.
O řešení závislostí prací a starostmi jsem ještě neslyšela. Je to jako alkoholikovi radit, aby se staral o rodinu a nebude mít čas na chlast. Já tedy rodinu mám a s přejídáním to nemá nic společného. Na světě jsou možná miliony lidí, kteří trpí poruchami příjmu potravy a mají starostí až nad hlavu, práci i rodinu. Věřte mi, to nemá s nudou nic společného. Je to problém sebenenávisti.
Já s Vámi možná malinko souhlasím, ale hlavní otázkou je, co je nuda. Jestli myslíte časové vytížení, tak nesouhlasím. Mám poměrně náročnou práci. Donedávna jsem pomáhala babičce (žiji s ní v jednom domě) pečovat o těžce nemocného dědu (alzheimer, úplné upoutání na lůžko), mám psa, který je nemocný a vyžaduje jistou péči. Můj den začíná kolem sedmé a padám na gauč kolem 7-8 večer. Někdy ještě po nocích dopisuji pracovní věci, někdy ne... někdy se z pracovní cesty vracím třeba v 10 večer... A ačkoliv vím, že někdo jde v těch 7 ještě cvičit, mně na to nezbývá energie. Sedím na gauči a čučím do stropu, úplně vyřízená.
Myslím, že existuje něco jako nuda sociální, společenská... a věřím, že tou trpět můžu. Nemám žádné kolegy, lidi, se kterými pracuji se mnou moc pracovat nechtějí (ale musí), tedy nejsem moc oblíbenou postavičkou (jsem pro ně ztělesnění jejich problému). Nikdy jsem nebyla moc společenský typ, na krafání s holkama u kafe mě prostě neužije. V podstatě nemám moc koníčků. Ráda bych nějaké měla, ale dnes ani nevím, jak se nějaké hledají. Ono všechno se vším souvisí a proto jsem se dostala k psycholožce, aby mi pomohla najít cestu ven. Já vím, že normálně se člověk přihlásí třeba na spinning nebo do kroužku vyšívání. Já to neumím, nejde mi to. Mám velmi nízké sebevědomí, které mi všechny tyto problémy ještě sráží. Funguji pouze pracovně, kde je to můj "profesionální ksicht" - musí sebevědomě vystupovat a toto přetvářka hodně vyčerpává. Nejsem schopná se takhle někam přihlásit a začlenit - cítím se trapně, nemotorně... Neumím se kamarádit a navazovat styky. Nikdy jsem do žádného kroužku nechodila. Naši mě nikdy nikam nepřihlásili, nedovedli... a já to sama neudělala a tím se to nenaučila. Fyzická práce nepomáhá, jelikož nezaměstná mysl (rytí zahrady, mytí auta, malování). Děti nemám a v současné době neplánuji - pochybuji, že bych byla dobrým rodičem. Partnera v současné chvíli také ne, ale i v průběhu vztahů jsem tyto problémy měla a nebyla schopna je odbourat. Vím, že za spoustu věcí si mohu sama, nejsem z těch co si neumí přiznat svůj díl viny. Ale přeskočit svůj vlastní stín je strašně těžké.
0x
tak kdyz nefunguje mozek, tak se to snad da obejit jinak ne... napr. PROC mate doma jidlo, proc nosite v penezence penize? Zachvatove prejidani s horcici, chilli omackou, kecupem a olejem a okurkou jsem fakt jeste nevidel (obsah prumerne lednice, kdyz v ni nic neni)
Jídlo snad má doma každý, ne...
V tomhle asi nemůže radit, kdo to nezná. Je to jako s drogou. Doma ji nemáš, tak si pro ni dojdeš. A uděláš cokoli, možná budeš i krást...
Už jsem to popsala u jiného příspěvku - když musíš, tak musíš. A uděláš skutečně cokoliv. Dojedeš na benzínku, do non stopu, něco si necháš dovézt... Prostě to nutkání neskončí, dokud to neuděláš. Je to opravdu jako se závislostí. Proto kdo to nezažil, když se smrskne svět na jediný bod, hučí v uších, pálí pod hrudníkem a jediné na co se mysl soustředí je to jídlo... nikdy to nemůže pochopit. A jídlo má doma opravdu každý. A třeba bulimičky jsou schopné cpát se rohlíky s tatarkou nebo s tím kečupem...
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.