Změnil Vás roční pobyt v cizí zemi?

Můj syn udělal před 17 lety totéž a myslím, že ho to hodně obohatilo a změnilo. Odjel coby němčinář s mizernými základy angličtiny a přijel rozpovídanej, že si hned udělal nějaký ten certifikát. Navíc pracoval kolem olympiády a dostal se k významným sportovcům. Jinak půl roku intenzivní kurz angličtiny a několik prací souběžně.Docela záhul. A pak půl roku na cestách. Někde si hrábl na dno, jinde neskutečně užíval. Dlouho si pak psal s novými kamarády z celého světa, dlouho mu oznamovali, že mu drží v práci místo. Přeji Vám, aby Vám to vyšlo podobně. Budete mockrát překvapen. Třeba prostorem, pouští a dopravou přes ni. Že tam v těch pláních nefungoval mobil a jak si pořád kontroloval boty, aby v nich nebyl nějaký had. V mnohém si uvědomíte, jak se tu máme dobře. Jindy zas, jak jinde jde něco snadno. A víte, co mu v té cizině prý nejvíc chybělo. Říkal, že v lese tlení a mezi lidmi, že neslyší češtinu. Prý si proto pořád česky zpíval.

Dle toho, v jakém životním stádiu člověk je. Jestli je mu 18-21 a odjíždí poprvé od maminky, tak by stejnou zkušenost udělal, i kdyby odjel na druhou stranu ČR a přerušil osobní kontakty.

Já odjížděla do zahraničí ve 24 letech, už tehdy dost samostatná, po roční práci na plný úvazek a po 4 krátkodobých pobytech v dalších zemích, tak to pochopitelně takový účinek nemělo, i když najít si podnájem v cizí zemi a vyjít tak, aby nedošly eura, to bylo napínavé. Co jsem si přivezla, byl jiný životní styl (pohoda beze spěchu, úsměv sem a úsměv tam, vřelost k lidem, více komunikace) - ale tohle všechno během následujícího roku stejně rychle odešlo. Čekat, že se člověk změní uvnitř a natrvalo, je bláznovství. Já to možná tak trochu očekávala, chtěla jsem, aby se mnou zůstalo to mé španělské já, které se vždycky dá do řeči s cizím člověkem ve frontě nebo na zastávce, ale zvyklosti jej převálcují.

Byla jsem tam 2 roky, angličtina tak napůl, chtělo by to déle a to jsem prý nadaná na jazyky. Bude se vám stýskat, ale až budete odjíždět nebude se vám chtít. Tu zemi si zamilujete a budete se tam ve vzpomínkách vracet. Proto radím, nechte si tam někoho, nějakou cestičku, ke komu by jste se mohl v budoucnu vracet a kdo by vám pomohl. Nejlepší by bylo už se nevracet vůbec a žít s tím, že sem budete jezdit jen na návštěvu a tak si přizpůsobit svůj život. Ono takové zůstanu, nebo odjedu, mít dilema nikam nevede, pořád jste rozpolcený a vlastně nevíte kam patříte.

Vice jak 1 rok jsem zatim zil celkem v peti ruznych zemich sveta a vic jak pul roku v dalsich asi taky zhruba peti a o co mne to obohatilo?

1. pracovni nabidky - na nedostatek pracovnich prilezitosti si zdaleka nemuzu stezovat

2. poznani spousta lidi a spousta kulturnich rozdilu - obvzlast ta kultrurni rozmanitost je nekdy az neuveritelna

3. ze nikde peceni holubi nelitaji

4. ze v CR se mame jak prasata v zite - splachovanim zachodu pitnou vodou pocinaje, pres funkcni zdravotnicky a socialni system az treba po statni spravu, ktera, ac se to muze zdat neuveritelne, si vubec v porovnani s konkurenci nevede spatne, ba prave naopak

5. ze byt Evropan je obrovska zivotni vyhra a mit evropsky pas znamena prakticky neomezeny pristup kamkoliv po svete

6. ze Zeme je mala planetka, jedina kterou mame a na ktere vsichni musime zit spolu at se nam to libi nebo ne

Určitě nějaké nové poznatky podle vlastních preferencí poznáte. Za reálného socialismu jsme sice my kluci neměli moc možnost cestovat, ale byla určitá možnost, jak se dostat do jiného časoprostoru. Tím byla povinná dvouletá presenční služba v ČSLA. To mě teda taky dost změnilo. Odloučení bylo značné. Osamostatnil jsem se taky docela. Zjistil jsem, že musím spoléhat jen na své schopnosti, a hlavně jsem poznal spoustu exotických lidí, které jsem už pak v dalším životě neviděl. A cizí řeči jsem se taky vlastně naučil. Takže směle do Austrálie. Nakonec je to všude stejný. ( a hlavně tady to fakt nepíšu ironicky, jen popisuju vlastní zkušenost a obdivuju všechy ty, kteří to chtějí bez nějakých postraních úmyslů ve světě poznat (těmy postraními úmysly mám na mysli, aby se tady pak nějaký navrátilec vytahoval na našince, jak je to všude na světě lepší než u nás, nevěřte, je to všude stejný).

V cizí zemi jsem delší dobu pobývala na vystěhovalecký pas díky snatku s cizincem. Bylo mi 19, vdaná jsem byla 1 rok a měla jsem 9-měsíční děcko.

Lidé mě tam překvapili. Rodina manžela i později spolupracovníci byli báječní lidé a vážně jsem už nezažila později takové lidi, kteří by byli tak klidní, vlídní a laskaví. Ti lidé tam nebili své děti, naopak je opravdu milovali a dobře se o ně starali, protože se jim co nejvíce věnovali. V tomto směru jsem převzala jejich styl.
Měla jsem ráda i jejich jídlo a dobře se s nimi pracovalo i v práci.
Protože jsem neznala jazyk a děcko sice rozumělo česky, ale česky nemluvilo, vyhledala jsem tam naše lidi, jmenovali se Jiráskovi a měli i české knížky. Přestože nikdy nebyli u nás, mluvili moc dobře česky, naučili je to jejich prarodiče, kteří odtud pocházeli. Myslím že každému schází, že nemůže s někým mluvit česky i když třeba na skype je to dnes už možné i z daleka.

A tak jsem hodně chování, jednání s lidmi, převzala i do budoucna, dodnes má na mě vliv prostředí, do kterého jsem tak mladá přišla. I když jsem měla zázemí v podobě manžela a jeho rodiny, přesto v 19 letech jsem se vlastně také uplně osamostatnila. Byla to velká zkušenost.