Rodiče podpora

správně říkáte, je to důležité a moc.

Ale finální výsledek může dopadnout i úplně jinak. Když budete někoho trvale shazovat, peskovat, mohutně vychovávat, věčně kritizovat a srovnávat, vyroste z něho člověk, kterému bude jasné, že půjde jinudy než vy a že se bude muset spolehnout vždycky pouze a jedině sám na sebe. A ve vás nebude mít ale vůbec žádnou důvěru.

Kde berete (autoři obou dvou příspěvků nade mnou) dojem, že rodič, který nevyjadřuje lásku a podporu slovy, je ten, který shazuje, kritizuje a peskuje? Neexistuje střední cesta, tedy rodič, který nevyjadřuje lásku a podporu fyzicky (objímání) a slovy, a přitom je to dobrý rodič, který se o své dítě stará a dopřává mu to, co potřebuje? (Sám tazatel píše, že se rodiče starají dobře...)

Čtěte dobře, než zareagujete.

Tazatelův dotaz je o zkušenostech a ne o dojmech a my dva nad vámi možná jenom máme jiné zkušenosti než vy. Přitom taky nemůžu říct, že bych nějak strádal. Vyrostl jsem v pohodlném zázemí velkého rodinného domu s velkou zahradou, v přízemí děda a babička, jenže vzduch v prvním patře byl prostě nedýchatelný. Nikdo se nesmál, nikdo nikdy nevedl nějakou takovou obyčejnou lehčí konverzaci, nikdo se mnou nehrál člověče nezlob se, nikdo se mnou nešel kopnout do balonu, dostat dvojku z násobilky byla skoro katastrofa a jediné správné chování bylo sedět a studovat. Asi jsem podle představ svých rodičů měl být několikanásobný doktor nebo rovnou laureát Nobelovy ceny. Věc dopadla tak, že si se svými rodiči prostě nemám co říct.

Nemyslím si vůbec že nebýt tátovy pádné ruky, že by z Vás nevyrostl normální jedinec martino. Možná že i Vy máte zdravotní problémy, které přičítáte všemu možnému jen ne "tátově pádné ruce".
Vaše dítě také jednou bude říkat to samé o Vás - nebýt máminy pevné ruky - kdoví co by ze mě vyrostlo.
Ne, děti se opravdu nebijí. Lze je vychovat tak, že na ně nevztáhneme ruku a ony nás přesto budou respektovat a milovat. Protože si nás budou vážit. Jednejme s dětmi jako s dospělými.
Kdysi jsem každý příjem i výdaje konzultovala s dětmi. Dostávaly kapesné, se kterým se naučily co jsou peníze a jak s nimi hospodařit. Zároven se mnou dělaly měsíční rozpočet. Kolik dát stranou na letenky, kolik na dárky prarodičům, kolik na školu, kolik na potraviny, na náhodné výdaje atd. a kolik jim stranou na uspory. Opravdu nikdy jsem je neuhodila, bylo by mi hanba uhodit lidi, které jsem milovala nejvíce na světě.A které tvořily moji rodinu.
A tak oba vyrostli i bez "pádné ruky". A vůbec si nemyslím že si v životě špatně vedli. Když jsem byla po operaci a musela jsem do lázní, zůstali doma sami, vrátila jsem se za 3 týdny a vedli stejný život jako kdybych byla doma.
Jde to tedy i bez ubohého mlácení, vychovat děti, které pak nemají potřebu ubližovat, protože i jim bylo ubližováno.
Mlátit děti, to je selhání rodičů, ne výchova.

Děkuji za odpověd. Nemluvím martino o tom, jaký styl výchovy je nejlepší. Mluvím o příkladu rodičů. Mluvím o vzoru rodičů. Byli jsme jako rodiče velmi klidní lidé, konec konců i jindy. Lidé s námi rádi komunikovali a snad se cítili v naší přítomnosti dobře. Jsem proto přesvědčena, že klidní rodiče mají i klidné děti. Tím chci říci, že ty děti se nechovají jak Vy říkáte, jako pancharti. Protože děti nejsou pancharti, jsou to přece vaše děti lidi.

Moje příbuzná měla dvě dcery. Jednu měla s mužem, kterého nemilovala. Rozvedla se a druhou dceru měla s mužem kterého přehnaně milovala. Ten se pro změnu rozvedl s ní.Tenhle příběh je bohužel pravdivý. A měl by být varováním pro rodiče, kteří dělají mezi dětmi rozdíly.
První dceru ona mlátila jak žito a to doslova. Surově jak debil. Druhou dceru nikdy neuhodila, byla na ni laskavá, preferovala ji. První dcerka lhala, vymýšlela si, jen aby nebyla bita.Trápilo mě to hodně. Pak došlo k tomu že druhý manžel při rozvodu jí unesl dceru ke své matce na venkov a protože dceři bylo už 12, mohla si u soudu vybrat, kde chce žít a vybrala si u otce, který jí sliboval magneták.

On řekl té první dceři, že může jít se svou sestrou,když bude chtít, že to zařídí aby jí to soud dovolil i když není jeho dcera. Ten otčím ji nikdy nebil. Naopak se hádal se svou ženou pro její chování.

A ten otloukánek nechtěl, řekla, vždyt já nemůžu mámu opustit, ona by zůstala sama táto a víš že je nemocná..

Příbuzná ji bohužel třískala dál a já ji proto neměla moc ráda. Nebyla psychicky zdravá, přesto jí to nedávalo právo vybíjet si svou hysterii na dítěti. Ta mlácená dospěla, trpěla pocitem méněcennosti jako všechny mlácené děti, ta druhá nikdy uhozená nebyla, je z ní klidná dospělá žena, žádný uzlíček nervů jako její sestra.

martino, přiznám se, že když o tom ted píšu, tak u toho brečím, protože ta příbuzná už nežije, ale žije dál ta její dcera, která zdravotně na tom mohla být jinak kdyby se nesetkala se surovostí vlastního rodiče. Ta pěkná, mladá žena, která nemá za mák sebevědomí. Jsem ráda, že svoje děti nebije.

A všechny matky, které jsem znala, že bily své děti, toho pak později po letech litovaly, že měly být jiné, ale to těm dětem už nepomohlo. Jen proto že se lidé neumí ovládat a promění se v hovada, zničí nervy a i životy svých dětí. . Jinak to nelze říci. A následek zaměnují za příčinu. Ty děti zlobí až když se z nich stane uzlíček nervů. Žádné dítě si tohle nezaslouží. Jestli neposlouchá, nenaučíme ho poslouchat tím, že ho umlátíme k smrti. Každý, kdo mlátí druhé, tak je nemiluje, ale nenávidí.
Proto s Vámi nesouhlasím. Násilí je zlé a hnusné. A nic ho neomlouvá.

martino, to opravdu nemá.

Vám možná zvedá adrenalin jiný názor. Mně ne, protože jsem spokojena s mou výchovou. Mám hodné děti, přesto že jsem je nikdy neuhodila. Ani manžel. Nejsou to žádní vynervovaní ustrašení neurotici, kterým by chybělo zdravé sebevědomí a jednou nebudu litovat, že jsem měla něco dělat jinak. Děti nejsou kopací míče a člověk který se neumí ovládat by neměl se ani oženit, vdát, natož mít děti. Z mé zkušenosti co jsem poznala takové lidi, tak jsou to většinou chudáci, co je také doma mlátili. A oni to mají za rodinný model, že tak se vychovávají děti...

Dívky se ještě nějak oklepoui i když je to provází celý život a nemají s rodiči dobré vztahy, protože nemůžete milovat dominantní násilníky. Chlapci hodně končí v kriminále, jsou násilní, nebo alkoholici, problém mají i s drogami. A my se ptáme, co je s našimi dětmi, ulice jsou plné násilí, proč?

Všichni víme proč, jen si to nechceme přiznat. To je ten problém. Mějte se...Díky za dialog.

V jiných věcech asi ano, v případě rodičů tedy rozhodně ne. Když vás podporují slovy a dávají najevo radost z vašich dobrých aktivit a úspěchů, je to dokonalé pro vaši další budoucnost. Když neříkají nic nebo vás naopak při vašich zájmech sráží, že to v ... Pak se může stát, že nikdy nebudete pociťovat radost z nějakého splněného snu, protože podvědomě cítíte něco v nepořádku. Moji rodiče všechno dopředu hanili a odsuzovali, takže jakékoliv přání bylo dopředu zašlapané do negativa. Pak činy předčí slova ale naprosto opačně !

Přesně tak , mé téměř 0vé sebevědomí je odrazem mého dospívání , které nebylo ideální právě v tomto smyslu .

babkazove, jste žena, takže jako dívku si Vás neumím představit že byste prováděla nějaká alotria. Váš otec, nezlobte se ale byl násilník a hojil si na Vás své frustrace ze života. Doufám, že jako týrané děcko jste později neměla sklony si vzít za manžela stejného člověka jako byl Váš otec. V každém případě jste měla těžké dětství a otec Vás nemiloval, protože místo aby Vás chránil, tak Vám ubližoval. Měla jste štěstí že nejste chlapec, jinak by se historie opakovala a ten chlapec by později třískal svoji rodinu. Sama to říkáte a je to pravda - Tak byl vychovaný můj táta a tak on vychovával mě.

A moc nevěřím že Vám tak špatné dětství nějak nepoznamenalo život. Divím se, že Vaše matka, že Vás tak nechala krutě bít, dokonce důtkami. Pokud i ona sama nebyla objektem násilníka. Asi se bála a neměla jinou volbu tehdy. Zážitky z dětství jste se patrně nevědomky snažila vytěsnit z paměti, ale zůstávají v nás...ta migréna tedy nebyla až taková náhoda..

doplněno 03.03.16 09:04:

Nikdy bych si nemyslela o násilníku který mě týral, že mě miloval. Jsem tedy dost překvapena že si to myslíte.

také mě postoj babkazov k výchově jejího otce překvapuje... i já jsem měla despotického otce, který mě nikdy za nic nepochválil, pouze za vše kritizoval, všechno mohlo být lepší - a máma se mě nikdy nezastala, u nás zkrátka vládl patriarchát... trvalo mi dlouhá léta (a dvě nepodařená manželství), než jsem se dokázala vymanit z nulového sebevědomí a naučeného schématu vztahu nadřízený muž-podřízená žena... proto jsem pak vůči svému dítěti dělala vše zcela naopak, chválila, oceňovala - a výsledek je velmi sebevědomá dcera, možná až moc... ale to už je jiný příběh...

To, co píšte, to je politovánihodné. Jen zapomínáte, že já mluvím o padesátých letech dvacátého století. Tenkrát pro ránu nešel nikdo daleko. Učitelé, vychovatelé, kněz, vedoucí, děcka. A doma jsme to nikdy neřekli, protože bychom si to schytali podruhé. Nejrychlejší argumentem byla facka, pohlavek, za ucho, za vlasy nad uchem. Bylo to normální. Je dobře, že je to pryč. Jen mi příjde, že se všechno přesunuje do opačného extremu.

Ano, já vím velmi dobře že to tehdy tak bylo. Že pro facku se nešlo daleko. Ale já se pozastavila nad něčím uplně jiným, odpustte že Vám napíšu pravdu, ale jinak mě nepochopíte. Vůbec nesrovnávám dobu.

Mlácení dítětě rafinovanými důtkami provozuje jen tyran, ne psychicky normální a vyrovnaný člověk a nic jeho chování neomlouvá, ani 50tá léta. A Vy jste napsala že v podstatě on Vás miloval a s nelidským mlácením jste souhlasila. Dokonce souhlasíte i s matkou, která Vás nebránila. Vy jste to týrání viděla a vidíte jako důkaz rodičovské lásky.

Tohle i když vím že na základě toho syndromu se to stát může, že obět se ztotožní se svými trýzniteli, tak mě to neskutečně šokovalo, v reálu jsem se s tím nesetkala až v takovém rozsahu.

Měla jsem příbuznou, která mlátila dcerku řemenem s velkou kovovou přezkou. Když jsem tu hysterickou surovost viděla, pohrozila jsem jí, že ještě jednou a udám ji, at jde děcko raději do ustavu, že ho tam snad takhle týrat nebudou. A přitom ta příbuzná bohužel nebyla psychicky zdravá, takže to dítě bylo neustále v ohrožení. Ale po mém upozornění kdy si uvědomila, že to opravdu udělám, tak přestala děcko týrat. A po čase se z děcka stala zase normální dívenka, která se neschovává pod postel, když matka přijde domů. Ale to šlo o psychicky nemocnou ženu, přesto ji to neomlouvá.

Pak jsem měla kamarádku, která pro svou surovost přestala být mou kamarádkou a byla už jen známou. Měla jedno dítě, chlapce, kterého za každou maličkost nemilosrdně mlátila tlustým kabelem od starého vařiče. Chlapec si chránil hlavu a koktal - ano maminko, já už budu hodný maminko, promin maminko...

Z toho chlapce vyrostl ustrašený jedinec, který se pořád něčeho bál. Myslím že i žen i když byl normální ve smyslu, že se mu ženy líbily. Bylo dobré že se neoženil a neměl děti, možná by tuto "výchovu" praktikoval na svých dětech. Ale začal pít. Hodně pít. Přesto také nedal na matku dopustit a dosloužil jí až do její předčasné smrti. Byla také psychiatricky nemocná a její syn také nebyl zdráv, když se nad tím tak zamyslím.

A tak rodiče, v tomto případě matky selhaly ve své rodičovské roli. Neomlouvá je jejich psychická nemoc, na kterou se léčily. Ale chci tím říci jak moc jsou nebezpeční lidé s psychiatrickou diagnozou když tak málem umlátí svoje vlastní děti.

Je to hrozné.Být dobrými rodiči je těžké, ale daleko horší je být týranými dětmi, protože si neumíte pomoci sám.

to je velká pravda, být rodič je zodpovědnost a týrané, či přes míru bité děti, to mají velice těžké a tolik potřebují lásku...

Já mám na to opravdu jiný názor. Milující rodiče a najednou se milující otec mění doslova v despotickou, surovou bytost, ze kterého by měl strach i dospělý. Nutně musel vzbuzovat u dítěte hrůzu...až jsem se počurala...vypráví malé děcko..

Nesedí mi to na milující rodiče.. Je to neomluvitelné chování. Vzít důtky na dívku..prostě na děcko.

Vždy se dá najít jiné řešení než děcko bít jako žito. Nepředpokládám, že se dotyčná tímto zrůdným systémem výchovy ze své nemoci uzdravila. Dnes by za to byl kriminál. A právem.

Všeobecně.

Za týrání jsou i vysoké sazby a rodičům je takové týrané děcko odebráno. Takže jsem ráda že už nejsme v socialismu a nikdo nesmí beztrestně dělat z dítěte kopací míč protože se neumí ovládat. A škola, která si musela všimnout syndromů týraného dítěte i s fyzickými následky - modřiny a podobně, A teorie, že nemocné děcko uzdravím důtkami a ono pak zůstane psychicky zdravé neobstojí. Syndrom CAN je u mnoha lidí poznat i v dospělosti. Minimálně tím, že nejen vychovávají své děti tak jak byly samy vychovány ale i tím, že za partnera vyhledávají stejného násilníka jakého zažili jako děti. Nikdy bych o takovém rodiči nemohla říci, že mě miloval a jeho surové jednání bylo správné. Není náhoda že je toto jednání stíháno právem zákonem.

Mindo, musí to být strašné a odporné, když bezbranné děcko stojí proti dospělému násilníku a nebrání ho ani vlastní matka. Ale jestě strašnější mi přijde když toho násilníka za takové odporné činy ještě někdo pochválí. A to i sama obět. Víc k tomu nemám co říci. Hluboce to mnou otřáslo, to ano. Vím že toto hodnocení surového bezcitného rodiče lze obětí hodnotit i na základě syndomu - Stockholmský syndrom, ale je to zvláštní a většinou týrané děti své násilníky nemilují. To šikované děcko může být tím surovým bitím nakonec opravdu být "zlobivé"...neuvěřitelné, že se takto může chovat dospělý muž vůči děcku a to vlastní rodič.

domácí násilí – bývá to právě stockholmský syndrom, co váže týrané ženy k jejich manželům, týrané manžely k jejich manželkám, či týrané děti k jejich matkám a otcům.
zdroj: cs.wikipedia.org/...