Emočně nestabilní porucha osobnosti

Od: Datum: 24.02.16 19:36 odpovědí: 16 změna: 24.02.16 21:45

Je mi skoro 21, někdy v říjnu jsem se poprvé dostala na psychiatri.Do Bohnic...Bylo to děsivé, o psychiatri jsem měla různé předsudky, no naštěstí žádný připoutání ve svěracích kazajkách se nekonalo. :) Byla jsem tam přesně 50 dní. Vydržela jsem to bez reverzu, ale přišlo mi, že mě nechtějí jen tak pustit. Byla jsem na pavilonu 1 (uzavřený pavilon s mřížemi). Pro někoho, kdo se poprvé dostal na psychiatrii něco jako s hororu. To jde sebeúcta do háje. Pár přátel to ví a má rodina také, ale nějak se s tím nechlubím, a to jsem velmi sdílná osoba.

Dostala jsem se tam přes krizové centrum, měla jsem v posledních měsících špatné nálady, budila jsem se velmi brzy, všechno napovídalo depresím. Nevím, zda-li to bylo tím, že jsem zkrátka ukončila střední školu a nástup na VŠ byl taková změna. Já se totiž změn nebojím.
Chtěla jsem si s někým promluvit, a tak jsem zavolala na to centrum. Pozvali mě, přišla jsem. Že si mě tam nechají to jsem opravdu netušila. Všechno jsem to vysypala mé pocity, nálady,když pak mi najednou ta pani psycholožka řekla, že je mi strašně špatně, že bych tam měla zůstat atd. Já se bránila, ale psychologové to s lidmi prostě umí. A tak jsem putovala na příjem a následně na oddělení.

O další týden jsem byla schopna ze sebe dostat i to, že mě můj otčím od 12 let sexuálně zneužíval, znásilňoval, jaké byly podmínky doma atd. To jsme před tím nikdy nedokázala, a to že jsem podle okolí otevřená až moc. To nebylo bez odezvi, začala to řešit kriminálka, výslechy, nutné testy jestli nemám poruchu psychotického rázu a nejsou to jen mé halucinace. (naštěstí ne) Diagnostikovali mi posttraumatický stresový syndrom a EMOČNĚ NESTABILNÍ PORUCHU OSOBNOSTI, HRANIČNÍ TYP. Pravděpodobně to souvisí, jelikož genetická souvislost nebyla prokázána, a způsobuje to zneužívání, přidušení při porodu, nebo rozvrácenost rodiny. Což se mě týká.

Momentálně žádné deprese nemám, ani ty antidepresiva neberu, protože na ně za a) zapomínám a za b) jsem v pohodě.

Mě jde spíš o to, že já s tím chci bojovat, musela jsem si nalézt ambulatního psychiatra, který měl přímo z papírů z Bohnic i od kriminálky napsáno, že potřebuji psychoterapii, ale on mi jí odmítá sprostředkovat. Taky si myslí, že ten syndrom nemám, ale já vážně vím, že se mnou není něco v pořádku a ty testy byly velmi obsáhlé, šlo o velmi závažné obvinění se dvěmi znaleckými posudky. Na druhou stranu, proč by mi jen vymýšleli prázdné diagnózy? Takže tenhle ten pan doktor si semnou ani nepovídá, jenom mi dá recept a naschledanou...Jediné na co se mě posledně zeptal, jestli mám stále stejnou zdravotní pojišťovnu. Ehmmm to je přístup, k někomu kdo je psychicky nemocný...

No a poslední věc, jak bych se popsala. Lítám od vztahu ke vztahu, v trvalém vztahu chci neustálou pozornost od partnera, potrpím si na romanticky okázalé věci, valentýn, výročí, svátky lásky, vyznávání lásky každý den. Potřebuji slyšet, že mě daný miluje i několikrát denně. Potřebuju pořád ujišťovat, že se jeho city nezměnily. Nesnesu kritiku, pokaždé se z ní hroutím. A to jsem pozitivní člověk, na každého jsem milá a všem přeju jen to dobré. Ale jakmile mě někdo zkritizuje jednám jak magor. Klidně si vezmu něco ostrého a začnu se před dotyčným sebepoškozovat, jen aby viděl co způsobil. Histericky pláču, špatně se mi dýchá, rozbíjím věci, dříve jsem byla agresivní na svůj protějšek asi někdy v 16,17 letech, pak se má agrese přetransformovala na autoagresi. Když nemám trvalý vztah nebos e mi zdá, že vztah není nabitý láskou, jak to tak bývá v začátcích jsem v jednomkuse na seznamkách a randím a randím a randím. Dodává mi to sebedůvěru, ale není to dobré. Je to hodně špatné. Všechno to vím a přesto to dělám. Nálady mám většinou dobré, málokdy se mám špatně, ale když se tak stane je to šílené, sebevražedné myšlenky, sebepoškozování, upozorňování na sebe. Tyhle špatné nálady přichází po kritice. A pak někdy mám ultra dobré nálady, mám plno energie a nejradši bych každého objímala a s každýms e přátelila a pak jen mluvím, mluvím a mluvím jak kolovrátek, ale umím aktivně naslouchat, a mám radši když mluví ten druhý, protože vím, že to patří k tomu aby mě měli lidi rádi a na tomhle mi záleží. Na tom jak na ostatní působím...Až přehnaně moc mi na tom záleží a sebemenší známka, že mě někdo nemá rád vede k výše popsané náladě.

Což je taky důvod, proč bych chtěla tu psychoterapii, já se chci změnit, nechci být tak nevyrovnaná sama se sebou, dusit okolí svými výbuchy histerie, agresivity, psychického vydírání. Tak nechápu, proč mě ten psychiatr ani nevyslechne a něco mi nesjedná. Já bych byla ochotná zato i platit, ale jako studentka nemám prostředky. Na brigádu nechodím, protože mi bylo sděleno, že se svou diagnózou nedokáži studovat a pracovat současně.

Další a poslední věc, která mě tak nějak žere je, copak se dá s někým jako já normálně žít? Mít normální vztah? Zvládli byste s někým takovým žít? S někým, kdo hupsne do postele s někým jiným jen proto, že byl zkritizován, nebo se mu nezdál váš tón hlasu či výraz tváře.(ano až taková paranoa)

Děkuji moc za přečtění a jestli jste to dočetli až jsem, tak jste borci, je to fakt megadlouhý. :)


Seznam odpovědí:
 
moment čekejte prosím, probíhá přenos dat...
Zobrazení struktury odpovědí v otázce
Skrytí struktury odpovědí v otázce
Zobrazení struktury odpovědí v otázce

 

Odpovědi na otázku:
Datum: 24.02.16 20:05
avatar

Vy děláte zásadní chybu v tom, že neberete antidepresiva. Jen tak pro nic za nic Vám je nepředepsali a podle mne v pohodě rozhodně nejste. To si jen sama namlouváte, že jste. Pokud nejste se svým psychiatrem spokojená, změňte ho a najděte si jiného. Ale svoji léčbu přestaňte sabotovat tím, že nebudete brát antidepresiva. A k poslední Vaší otázce – ne, já bych s takovým člověkem žít nedokázala a ani nechtěla. Ale je spousta lidí, kteří trpí třeba stejnými problémy a s Vámi by si třeba rozuměli. Užívání léků nepodceňujte, jste mladá a může se to vše zlepšit.

Ohodnoceno: 1x
 
Datum: 24.02.16 20:21
avatar

Přečetla jsem si to velmi pečlivě. A sice proto že psychicky nemocní lidé se v mém okolí vyskytovali od mého dětství a mám s nimi opravdu bohaté zkušenosti. Sama jsem nemoce - schizofrenii, bipolární poruchu, poruchu osobnosti, maniodeprese, paranoa - naštěstí nezdědila, ale jedno vím z osobní zkušenosti určitě. Pacient sám netrpí tolik, jako trpí jeho okolí, které nakonec i často z něho onemocní.

Zní to špatně a lidé neznalí, kteří to neznají a ty zkušenosti s těmito lidmi nemají se na mě vrhnou, ale já vždy byla a jsem pro to, aby tito lidé své životy nespojovali s těmito nemocnými, protože i oni onemocní. Ne že budou mít stejnou mnemoc, to ani nejde, ale onemocní na srdeční choroby, na různé typy rakovin, dovede to člověka uplně doslova zničit.

Takže Vám radím. Žijte sama a nemějte děti. Není třeba mít děti, které nemocné geny ponesou dál. A opravdu se to všechno dědí. Nemáte to z traumatu dětství, máte to proto, že někdo v rodině ty nemoce měl. A nikdy se toho nezbavíte. Navíc berete léky, jen když si na ně vzpomenete. Ano, jste opravdu nemocná a budete i často hospitalizovaná.

Nechtěla bych Vás za partnera, protože nejste odpovědná ani sama k sobě, natož k druhým. Váš psychiatr má s Vámi asi problémy, jste svéhlavá, protože patrně Vám nikdo nestavil hranice, kam až můžete zajít. A Vy sama toho schopna už nejste.

Nevím jakou radu chcete. Přesto Vám jednu dám. I když začnete studovat a patrně máte zázemí, jinak byste si to nemohla dovolit, tak pracovat nikdy nebudete. Jednak nebudete mít zájem, protože vzhledem k Vaší nemoci Vás nebude zajímat Vaše práce, ale jen Vaše osoba a jednak by to nebylo dobré pro lidi, kteří by s Vámi museli pracovat.

Vy se nezabýváte a ani se nebudete zabývat pocity jiných. Snášet Vaši nevyrovnanost, nálady je docela dost těžké.
Máte záchvaty vzteku, které popisujete jako hysterické, protože v sobě potlačujete agresi. Jednou ji potlačovat přestanete a obávám se, že budete nebezpečná nejen sobě.

Moje poslední rada - vezměte vážně svoji nemoc, která nepramení z toho, co se Vám kdysi stalo, ale proto že jste ji podědila a berte léky a v případě problémů sama se sebou spěchejte na psychiatrii. Nejste ani ted v pořádku a dobře to víte.

Přeji Vám uzdravení v tom smyslu, že budete více dbát na své zdraví. A tím se budete cítit lépe než se cítíte právě ted. Omlouvám se za dlouhé psaní.

Ohodnoceno: 1x
 
Od: ohno95
Datum: 24.02.16 20:27

V tom přípúadě můžu rovnou spáchat sebevraždu. To přece nemůže bejt tak beznadějný, když s tím chci zabojovat. Kdybych nechtěla, tak je to něco jiného. Vážím si upřímnosti, ale nepřipadá mi to moc solidní, tohle ani není duševní nemoc jen porucha osobnosti, která lze odstarnit.

Datum: 24.02.16 21:10
avatar

Kdybyste s tím dokázala bojovat, tak jste sem nikdy nenapsala to, co jste napsala. Vy jste schopna si uvědomit důsledky svého chování a dokonce velmi dobře víte proč Vás často lidé odmítají a opouštějí. Problém není v nich, je ve Vás a proto ty léky berte. Sníží to Vaši agresi. Oni věděli, proč Vám je píšou. Budete mít potíže i ve škole.


doplněno 24.02.16 21:52:

ohno95 - Datum: dnes 20:27

tohle ani není duševní nemoc jen porucha osobnosti, která lze odstarnit.
-----------------------------
Vyvedu Vás z omylu. Nelze ji vyléčit. Jen léky zmírnit, protože žádný psychiatr se Vám nemůže věnovat desítky let osobně, takže bude jen psát léky. A všechny vyjmenované nemoci mají jedno společné. Čím je člověk starší, tím je to s ním a jeho záchvaty horší.


doplněno 24.02.16 22:07:

ohno95 Datum: dnes 21:45

S tím co Vám tady v dobrém píšeme, Vám všichni říkáme, že jste nemocný člověk a musíte brát léky. Prostě musíte, když chcete normálně žít. Lidé, co mají jiné nemoci, tlak, rakovinu, cukrovku a podobně také nejí s nadšením léky, také jejich léky mají vedlejší učinky...takže od Vás je to alibismus, protože se chcete dostat zpátky do léčebny, z nějakého důvodu jste tam byla ráda.

Apropo, to, co jsem popsala a nepsala jsem, že by se nemocný válel po zemi, to píšete Vy, také ve Vašich letech ještě tak nemocný nebyl. Ale byl tak idiotský že schválně nebral léky, protože mu nedělaly dobře a tím nás týral, ten hlupák. Takže kolik je Vám? 21?
Můžete se ještě dočkat i pravé schizofrenie, ta se projevuje jen do 30 let. Pokud zkrátka se budete snažit být chytřejší než Váš psychiatr, tak se ještě budete divit. A patrně to tak i chcete. Nemám k tomu už co dodat.

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 24.02.16 20:45
avatar

souhlasím s výše uvedenými příspěvky. Je správné, že chcete se svou nemocí bojovat, ale bez léků a pomoci lékaře to nedokážete, to se nedá nic dělat.

I já jsem měla v rodině psychickou labilitu, někteří jedinci ji ve větší, či menší míře zdědili, jedna moje sestřenice a můj bratranec spáchali v mladém věku sebevraždu (schizofrenie). Možná, že byste opravdu neměla mít děti - já sama je nemám a jsem moc ráda - alespoň se teď nemusím o nikoho bát.

Partnerský vztah asi navázat můžete, ale pokud se nebudete správně léčit, tak to stejně k ničemu nebude - nanejvýš můžete skončit i na drogách. Ale - neházela bych "flintu do žita" - psychické poruchy má spousta lidí (i známých osobností) - a přesto žijou docela hodnotný život - např. z minulosti - pan M.Kopecký !


doplněno 24.02.16 21:15:

- já v životě nepochopím, proč se lidé tak brání psychickým lékům - zápal plic taky jenom vůlí, nebo za pomoci léčitelů nevyléčíte !

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 24.02.16 20:48
avatar

Já se předems strašně omlouvám za upřímnost, ale nikdy jsem nebyla diplomat. Můj přítel byl loni 10 dní na psychině z důvodu, že se porval s otcem, která týral jeho matku. Je taky docela labilní, ale snaží se. Léky, co napsali, nebere, a žádné agresivní záchvaty nemá. Má rada zní - běžte k jinému lékaři! Máte právo si lékaře vybrat.

Pokud by se ale přede mnou řezal, rozbíjel věci a hupsnul s někým jiným do postele jen proto, že jsem si ho dovolila zkritizovat a zvýšit hlas, tak prvně dostane pár facek,a by se uklidnil, a následně kopačky. Nezlobte se, ale myslím, že tohle Vaše chování - on mi něco řekne, já se vyspím s jiným nebo se pořežu - psychickou poruchou trochu omlouváte a ve skutečnosti se tak snažíte druhého vmanipulovat do situace, aby se choval podle Vašich představ. Chápu, že se někdo zhroutí po první a druhé kritice, ale hroutit se pořád a stále dokola? Sama uznáváte, že jednáte jako magor, tak s tím zkuste pracovat. Antidepresiva neberete... no, je to svinstvo, ale někdy je prostě léčba potřeba, bipolární afektivní poruchu Vám nezjistili?

Musíte se naučit žít sama se sebou. Ne se na druhé věšet, být na nich závislá, neustále vyžadovat pozornost. Ono to jednou, dřív nebo později, ty další unaví, otráví a budou se Vám vyhýbat. To asi nechcete. Znovu - běžte k jinému lékaři. Vzhledem k Vašim stavům už včera bylo pozdě.

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 24.02.16 21:18
avatar

Martino, nic ve zlým, ale neměla byste jí radit, aby nebrala antidepresiva, pokud jí je psychiatr předepsal. Kdyby ostatní prožili, co chuděra holka, nedopadli by líp. Podle mne to není zděděné, ale získané. Spousta zneužívaných dětí má následně tyto poruchy, a zažila mnohem víc.

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 24.02.16 21:22
avatar

blesíku, podle toho co napsala to nemá získané, věřte mi prosím. Je opravdu nemocná a má to dědičné. Protože se tyto nemoci dědí takzvaně přes koleno, asi tedy babička, děda, strýcové, tety...nemůže za to, já to uznávám, ale může za to že nebere léky. To nemusí vůbec skončit dobře.


doplněno 24.02.16 21:26:

blesíku, nečetla jsem že by martina radila, aby nemocná nebrala léky...

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 24.02.16 21:25
avatar

Ale já nic takového nepíšu. Naopak uvádím, že to je v některých případech potřeba. Ze zkušeností okolí ovšem psychiatři nacpou antidepresiva do každého, koho mají v evidenci, a to mi takynepřijde jako šťastné řešení.

Antidepresiva často působí brutálním útlumem a člověka často vyřadí. Slečna píše, že sportuje... poradila bych se s lékařem, jestli neexistuje jiná varianta léků.

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 24.02.16 21:19
avatar

Martino, nikdy v životě jsem neviděla větší manipulátory s druhými lidmi než právě psychicky nemocné. Vždy začnou vydírat, at už sebepoškozováním nebo sebevraždou a hlavně se snaží druhým vnutit pocit viny za svoje chování. Já vím že za to nemůžou, nejsou schopni pochopit druhé, mít je rádi, soucítit s nimi, ale tito lidé prostě jiní už nebudou, protože z toho se neuzdravíte, já je poznám na 50 metrů od sebe a vyhybám se jim, protože je to strašné s nimi žít a být. Někdy jsem si říkala jestli jsme si v rodině ten očistec zasloužili, agresivní nemocný byl v pohodě,my jeden za druhým víc a víc nemocní...na srdce. Nemůžou spolu ale být dva stejní, to by se totiž časem umlátili.

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 24.02.16 21:26
avatar

S tím bohužel můžu jen plně souhlasit...

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 24.02.16 21:11
avatar

Na jednu stranu voláte o pomoc, a na druhou vysadíte antidepresiva! Musela jste být upozorněna psychiatrem, že to nikdy sama a najednou udělat nesmíte! Takže sama sobě škodíte. Psychiatra můžete změnit. Dobrý ps. má na pacienta 20 min. z toho 15 min s ním mluví. Tím bych začala, a u nového psychiatra už bych poslouchala, co mi nařídí a dodržovala to na 100%. Léčba to je na roky, možná i déle, ale stav by se měl brzy trochu stabilizovat. To Vás ale nesmí znovu zmást, že se opět budete cítit zdravá a vysadíte léky! Bez nich se zase ryschle propadnete a ještě si ponesete následky. Minimální následek je např. trvalá porucha spánku, ale jsou ještě mnohem závažnější, o kterých se tu nebudu rozepisovat. To, co popisujete, je nízké sebevědomí, nedostatek sebehodnoty a jako následek Vašich traumat strach o lásku druhých, Kompenzujete si náhodnými úlety pocit momentálního uspokojení potřeby , že Vás někdo chce, nebo dobývá, i když si reálně uvědomíte, že to je jen jedna noc a nic víc. Po Vašich citových traumatech to je normální. Psychiatr Vás těch traumat musí nejprve zbavit, Vy se musíte řádně léčit, důvěřovat mu ve všem, protože na rozdíl od Vás, ví co dělá. Na konci léčby z Vás bude jiný člověk, s jinými vztahy a věřím, že najdete ve svém životě spokojenost. Držím Vám palce, určitě to dokážete.

Ohodnoceno: 0x
 

 

Od: ohno95
Datum: 24.02.16 21:20

Děkuju za podporu. :) Já ty antidepresiva neberu, protože jsem po nich trpěla nechutenstvím a jjá hodně sportuji a potřebuji dostatek energie a váha 45 kg a nemožnost nic pozřít nebylo nic moc. A taky mi přišlo, že je skutečně nepotřebuji, protože já normálně funguji, chodím mezi lidi, chodím do školy, chodím do fitka a bavím se s lidmi. Já si myslela, že antidepresiva jsou na to, pokud má člověk deprese, že ani nevstane z postele. Kžadopádně uritě se chci vyléčit a jednou chci mít partnera a děti, jsem schopná dát lásku. I kdžy mi hodně lidí píše, že bych děti mít neměla, ale já bych se k nim chovala jak nejlépe bych dovedla. A samozřejmě se chci nejprv z toho dostat pak zakládat rodinu.

Datum: 24.02.16 21:34
avatar

- no všechny léky nejsou jenom antidepresiva, jak si každý automaticky myslí.

Každá porucha má svoji "chemii", řekla bych. A to by právě měl dobrý psychiatr umět rozlišit. Mně např. antidepresiva úplně změnila náladu a pomohla mi. A Vaše porucha mi jako obyčejná deprese nepřipadá - ale nejsem lékař, tak jenom odhaduji.


doplněno 24.02.16 21:39:

- a s těmi dětmi je to tak - že by mohly nějakou psychickou labilitu zdědit - a to byste asi nechtěla. Ale i s tím by Vám měli být schopni poradit lékaři - my tady asi ne.


doplněno 24.02.16 21:51:

jen pro zajímavost přehled "psychiatrických" léků :

Psychofarmaka – léky užívané v psychiatrii

Antidepresiva ( léky upravující chorobně pokleslou náladu)

Anxiolytika (léky snižující úzkost) viz. tlumivě působící léky

Hypnotika ( léky navozující spánek) viz. tlumivě působící léky

Neuroleptika ( léky upravující chorobně narušené myšlení)

Nootropika ( léky zlepšující vědomí, proces učení a paměti)

Psychostimulancia ( léky působící stimulačně na psychiku)

Tymoprofilaktika ( léky stabilizující náladu)

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 24.02.16 21:37
avatar

Jsou to jen sny a plány, ale skutečnost je taková, že jste nemocná. Pokud nemáte chut k jídlu, nemusí to být léky uplně, ale Vaší stavem. Náš nemocný v ataku nemoci nejedl i 10 dní a vytrvale chodil v kruhu a nespal. A my s ním...

Dokud ho nechytil záchvat zuřivosti s pěnou u ust, Vy tomu říkáte hysterie, a následovala nutná hospitalizace než ublíží...Pokud jste takto nemocná, ty děti nemějte, v záchvatu zuřivosti jim ublížíte a až přijdete k sobě, nic by se už nedalo napravit. Navíc riskujete, že nemoc se bude táhnout dál. Nic z toho, co jsem tu vyjmenovala se nedá vyléčit, jen zmírnit, tedy stabilizovat léky. A to na založení rodiny je málo. Proč dělat druhé neštastnými?


doplněno 24.02.16 21:44:

culdabuldo, máte pravdu, lidé mají pocit, že se duševní nemoce a poruchy léčí jen antidepresivy. Samozřejmě je to často jinak. U některých nemocí je to i nemoc mozku, neurologická příčina, po težkém urazu a řada jiných syndromů, na které by antidepresiva ani nezabrala.


doplněno 24.02.16 21:56:

a navíc culdabuldo, s těmi dětmi to většinou končí tak, že partner odejde, protože to nedokáže vydržet a bere sebou děti, protože mu je soud dá, když on ničím podobným netrpí. Nápor starostí s dětmi dokáže nemoc obnovit a víc rozvinout.

Ohodnoceno: 0x
 
Od: ohno95
Datum: 24.02.16 21:45

Fakt se mi nestalo, že bych chodila v kruhu a pak se skácela na zem s pěnou u pusy, to je spíš epilepsie ne? A to nechutenství opravdu způsobovaly prášky, neboť bez nich jím celkem dost. Mě tedy soudní znalec, a to má být elita ve svém oboru řekl, že se to dá zcela odstranit. Já jsem možná naivní, ale furt věřím, že to lze. Protože jinak fakt nemá cenu ani žít. :(

 

 

 

 

Přihlásit se k odběru odpovědí z této otázky:

Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz

 
Copyright © 2004-2016 Poradna Poradte.cz. Všechna práva na poradně Poradte.cz vyhrazena.