Jsem na rodiče protivný

Mám to podobně. Jenže mě už je 31, a dospěla jsem za těch pár let k vědomí, že rodina tu nebude navždy a až jednou budu protivná na babičku, tak třeba nemusím mít už možnost se jí omluvit. To mě dost krotí. Babi je generál, jen rozkazuje (i když je to uvnitř ten nejštědřejší člověk, jakého znám, pro nás by se rozkrájela), takže mě popuzuje dodnes. No a taky jsem, narozdíl od toho období dospívání a rané dospělosti, už mnohem klidnější, vyrovnanější, takže nad plno věcmi prostě mávnu rukou a říkám si, všichni jsme jen lidi a "vždyť ona to nemyslí zle". Mimochodem, taky jsem od 11-12 let vyrůstala bez táty a když říkám rodiče, myslím mámu a babičku, protože obě fungovaly (a dodnes fungují) jako mí rodiče.

Pokud si to uvědomuješ, je to dobře. Nemáš potřebu si to omlouvat tím, že "rodiče jsou strašní, nenechají mě nic dělat, omezují mě" - prostě své chování na ně nesvádíš.

Zkoušel jsi s nimi někdy o tom mluvit? Říct jim, že se omlouváš, že to vůbec nechceš, ale takhle to někdy máš? Já teda rozhodně ne ale myslím, že máma se postupem času naučila vycítit, kdy na mě má přestat mluvit, přestat se ptát, protože na mě zase leze protivnost... no a taky si musím občas vzpomenout, že mám v konverzaci víc vysvětlovat, že to, aby moje stanovisko někdo chápal, není samozřejmé a občas se člověk musí donutit vysvětlit to, co chce říct, aby mu bylo porozuměno. A když je porozuměno, protivnost odchází.

Díky za odpověď. To bych nedokázal, k tomu mám prostě nějakej vnitřní blok s nimi o nečem takovým mluvit..

jj, postpubertální vzdor. Zachovej klid, časem z něj vyrosteš. V sedmnácti si každý myslí, že má nemožné rodiče. Tímto duševním stavem asi prošel každý, včetně mě a mých dnes už velkých děcek.

Jste jiný doma, protože tam Vás dobře znají, ničím je už proto nemůžete překvapit. Na jejich mínění Vám proto tak nezáleží. A venku jste jiný proto, že Vám příliš záleží na dojmu, který z Vás mají cizí lidé, chcete v jejich očích vypadat co nejlépe. Oni Vám neřeknou to, co Vám řeknou doma, protože Vás neznají.

Já to mám opačně, nezáleží mi nijak moc na cizích lidech, co si o mě myslí, záleží mi ale mnohem víc na lidech kteří pro mě něco znamenají, například moje dětství, mládí, sdíleli se mnou zlé i špatné a radovali se z mých uspěchů, to znamená rodina.

Byli smutní, když jsem byla nemocná a štastni když jsem se uzdravila.
Až tohle pochopíte a začnete se podle toho chovat, stanete se dospělým.