Nárok vidět pravnouče

OSPOD jsem nepozvala já, nýbrž vyšlo ze zásahu policie u nás doma, při odchodu vnučky s malou, nahlásila to sama police a tím se vše rozjelo.A policii zavolala matka ne my.Neoháním se zákonem ani jim nic nepřikazuji, nevměšuji se a bohužel tím pádem nemám ani možnost malé cokoli donést, protože nemám jak. Ale přesto děkuji za názor. Jenom vám trochu možná unikla jedna maličkost, že matka dítěte se nestarala,nechodila s ním ani k lékaři do poradny, ani ke specialistům i když měla přímo povinnost.

Vše jsme museli zajišťovat my, protože nebyla přítomna.

I vám děkuji za odpověď, ano vím a také tak činím, výsledek je to, že malou nevídáme i když vím, že odcizení dítěte od rodiny není zrovna nejlepší cesta

Ano máte pravdu, celé se to nese z doby minulé.Od mé dcery odešel manžel dříve než se vnučka narodila. Zůstala tedy sama, bylo to v devadesátých letech. Kyž byly vnučce necelé tři roky odjela do USA na půl roku a zůstala, znovu se vdala. Vnučka ale nechtěla, tedy několik let to nbylo možné a po šesti letech již nechtěla. Do dnes ji však neodpustila.Otec měl zájem jen při jednání soudu, ale jinak ji byl schopen navštívit jednou za rok a to ne vždy.

A k zákazu návštěv. Ano dala nám to písemně tedy především její současný partner, protože byt má pronajatý on a vnučce tam nic nepatří, krom věcí,které si přivezla. Je jen na jejich rozhodnutí ,kdy budeme moci pravnučku vidět. Je to skoro rok a za celou dobu nám umožnila vnučku vidět třikrát, manželovi pětkrát. Při jedné návště začala hystericky před pravnučkou křičet jak moc mě nenávidí doslova, že jsem ji zkur... život. Za půl hodiny babi , dědo... Ano tuším, že není psychicky vpořádku, ale v tom opravdu nemohu nic dělat. a proč mě nenávidí, podle ní neměla nikdy volno a chtěl jsem po ní věci, které se jí nelíbili, např. aby řekla kam jde a kdy přijde . Nikdy nepochopila, že za ní jsem byla vlastně zodpovědná já, když žila u nás , ale také zároveň i jejím rodičům. Ale to vše by bylo na dlouhé psaní.Velmi lehce se učila, i jazyky, je nadaná výtvarně, naučila se sama na klávesy, chodila zpívat do sboru,na břišní tance, má kurzy šermu a vše nakonec zahodila a s bídou se na druhý pokus vyučila.

Navštívit ji opravdu nemůžeme bez jejího svolení, protože nechci znovu stát před domem, kde žijí a nechat na sebe křičet, ať táhneme, nechat urážet svého muže slovy že je starý chormý dědek už ne kvůli pravnuče. A hlavně nikdy nevím, kdy by na nás mohla vztáhnout ruku i to už se stalo.

V podstatě máte pravdu, ať to beru z jakéhokoliv konce nemohu momentálně nic dělat. Je mi líto pravnučky v čem musí vyrůstat. A pak ještě jedna věc mě štve a to nejen kvůli pravnučce a kvůli všem dětem, který mají podobný osud a OSPOD na ně kašle a hájí zájmy matek víc, než zájmy dětí. Že dětský lékař nepozná, že dítě začíná být podvyživené a jeho rozvoj stagnuje.

Jediné co mohu napsat, máte pravdu,

Já nikde nenapsala, že ji odzicila. Slovo odcizení v tomto případě není míněno jako zcizení ukradnutí s prominutím, ale jako nemožnost do budoucna vědět odkud pocházím, znemožnění kontakt se širší rodinou, protože ona znemožnila vídat pravnučku nejenom nám, ale také babičce, praprababičce, které je hodně přes osmdesát a těžko celou záležitost nese.

Vy jste z celého vytrhl slovo ani nuáhodou vás nenapadlo, že celou dobu, co byla malá na světě se o ní nestarala, nekoupala ji, nechodila s ní dna procházky, nevařila ji později jídla a že jsem měla tedy oprávněné obavy o tom, jak fa v čem dbude dítě vyrůstat. Že ji v podstatě neznala a neznala ani djejí zdravotní stav. ANO TOHO JE VÍC. ALE JSEM RÁDA ŽE PÍŠETE, PROTOŽE ALESPOŇ VIDÍM, JAK SE NA TO DÍVÁ NĚKDO JINÝ, KDO VIDÍ JEN CO CHCE VIDĚT

Ano to jsme udělali, lépe řečeno bylo nám dovoleno dvakrát, vždy když vnučka potřebovala si od nás odstěhovat své věci. Ono je ji totiž úplně jedno v čem malá třeba chodí. Že má boty po někom staré s prasklou podrážkou a o dvě čísla větší. Kdyby babička nekupovala věci neměla by malá nového na sebe nic. Ale nyní již má vnučka všechny věci odstěhované, tak nemusíme očekávat, že by nám bylo dovoleno něco poslat. Ano musíme čekat jak to vše dopadne. Když jsme malé před týdnem v mrazech dovezli nové teplé boty to byla ta vyjímka, kdy jsme ji mohli vidět tak v bytech měli 17 stupňů, nyní má údajně vnučka náběh na zápal plic malá do školky nechodí tak nevím. Ano když odjížděli dostali i oni napakováno jídla na týden, to aby jste věděl, že vím ,že i jim musím dát, protože vnučka několikrát křičela že co je malá už se točíme jen okolo ní. Dodnes na ní žárlí, vůbec nepochopila, že je matkou a zodpovědnost je na ní. Vlastně jsme uděali vše co jste napsal, což mě těší.

Nádherně jste to napsala, také jsem si již několikráte říkala, nech to plavat, není to tvoje věc, ale vědomí, že ta malá se nemůže bránit, že na špinavé židlice vedle postýlky měla přilepenou tyčinku sladkou a když jsem ji chtěla jen dát na stůl do kuchyně a židličku otřít, tak na mě bylo zařváno, nech to, to jednou sní. To byla druhá a asi na dlouho poslední návštěva. Boty jsme předali, věci si vnučka odvezla tak zase až do doby než bude něco potřebovat tak máme dveře zavřené. A nevím, zda jsem ji držela , ale myslím, že ne, utíkala z domu když ji nebylo ještě 15, a to i na noc nebo v noci, místo do školy chodila ani nevím kam, a to že jsem chtěla, aby alespoň se vyučila není snad tak moc. Bohužl v té době OSPOD nás přestal navštěvovat, do té doby tu byli třikrát do roka. Nikdy nic nevytkli a dětská lékařka věděla, že vnučka je psychicky labilní, ale neexitovala možnost ji přesvědčit, že potřebuje pomoc psychologa. Byla jsem alrgická na slova to je puberta. Ale to bylo.

Nedávno ji bylo 21. A věřte, kdybych viděla, že malá žije v milující, spořádané rodině, má co je třeba, co by takto malé dítě mělo, tedy myslím tím to nutné, tj. teplo, přiměřené čisto a odpovídající stravu neřešila bych styk s námi. Ale bohužel vnučka ještě ke všemu je pod vlivem svého partnera, který není otcem dítěte a je přesvědčen že dělá to nejlepší co může když podporuje vnučku v tom, aby se od nás úplně odvrátila. Sám do svých 27 let neměl trvalé zaměstání a když se pokoušela vnučka ho k nám nastěhovat, tak jako předtím otce pravnučky, tak nikde nepracoval a celých 14 dní bydleli po známých než dorazili k nám. Jeho pobyt u nás jsme rázně ukončili po měsíci a něco a dalšího půl roku nebo možná i víc nevím se potloukali po známých.Teď se mstí a pravnučka je jeho rukojmí.

Protože jsme ho odmítli živit, tak jako jsme živili otce dítěte rok. Ani jeden nepracoval. Nepřispíval na chod domácnosti. Žil z peněz vnučky tj. z rodičovského příspěvku a jejiho výživného od rodičů a z našich. Když měl odejít ten den neodešel, protože neměl ani na vlak, čekal až vnuce dorazí peníze na účet. Celé dny leželi oba v posteli nebo seděli u počítače a my s manželem se starali o pravnučku. Ano mohla bych ze zážitků napsat knihu. a K růstu nevím přesně kolik vyrostla, zato vím že za deset měsíců nepřibrla ani deko, pokud nezhubla a to nebyla tlusté dítě ale v normálu.

Je mi líto toho malého, je mi líto té paní. Jak píšete, žijí v menším bytě. Já na rozdíl od ní mám manžela a velký dům. Takže vnučka měla svůj pokoj, pravnučka měla velký pokoj jen pro sebe a měli svoji koupelnu. Tedy z mého pohledu úplný luxus, který do začátku nemá každý. A jediné co měli, bylo udržovat vše v čistotě nikoliv přehnané. Chodit s malou na procházku, hrát si s ní a partner vnučky chodit do zaměstnání. NIc jiného se od nich nechtělo a i to bylo podle nich zasahování do jejich soukromí. Do jejich pokoje se muselo klepat i malá když začala chodit musela klepat. Opravdu tu paní lituji. Protože vím jak to bylo u nás a neumím si představit soužití na tak malém prostoru s takovým přístupem jako mají i její mladí. Ze začátku jsem nekoupala,, nepřebalovala prostě nechala vše na vnučce, jen jsem jim vařila a prala na malou. Vnučka naštěstí skoro půl roku kojila, byla po císaři, takže toho měla ze začátku opravdu hodně. Ale otec dítěte nestaral vůbec, každý večer na něho křičela natoč vodu, vylej vaničku, pojď mi podávat věci, on jen seděl u počítače. Bylo mi ji líto. Snad kdyby měla jiného partnera dopadlo by to jinak.Nedostala ho ani na procházku s kočárkem. Jediné ,kdy se zvedl bylo jít si zakouřit pochopitelně z peněz vnučky. Vše se změnilo po té, co kojit přestala. Mohli odcházt kdy chtěli a kam chtěli. Malá vyžadovala čím dál víc péče a času a vnučka dala přednost kamarádce, jejímu příteli a tomu svému před dítětem. Stále víc jsme byli nuceni se starat, až to došlo do stádia, kdy jsem řekla dost a doslova vyhodila a to velmi rázně otce malé. Vnučka odešla s ním. Dostala pásový opar. Nějaký den bydleli u jeho matky, co se tam stalo nevím, ale asi po 14 dnech mi napsala, že přijede, že je už zdravá, ale že má jiného. Zda může přijet s ním. V té době byl doma nádherný klid. Užívala jsem si pravnučky, děla v té době úžasné pokroky, jen mi bylo líto, že vnučka není svědkem, kdy malá během týdne se naučila sedět, stát a udělala první krůčky okolo ohrádky. Přijeli.On o dvě hlavy menší než ona, o sedm roků starší, tak jsem si říkala, že už třeba bude mít rozum. Bohužel měl jen spoustu řečí, lží a to má dodnes. Když u nás setrval přes víkend a bylo pondělí, začalo mi být divné, že nejde do práce. Tak jsem se zeptala přímo, kde děla a zda má volno. Dělal vše, v pekárně pekaře, opravoval el. spotřebiče, pracoval jako kameraman pro více televizí. To jsem zpozorněla. Z vyprávění zjistila, že celou dobu, co se znali bydleli po známých než dorazili k nám, u matky kde bydlel to měl tak, že ho čas od času vyhodila a on pak bydlel po známých a kamarádech, stěžoval si mně, že matka není normální, že se léči u psychologa, a že je s ní těžko vydržet. Navrhla jsem mu, že pokud chce u nás bydlet, musí platit měsíčně 1000 do společného na provoz domácnosti a kupovat část potravin. Místo toho odjeli na několikadenní pobyt, který vyhrála v soutěži vnučka. Vše bylo zdrama i na útratu měli 6000. Využil toho dokonale včetně masáží a na cestu tedy benzín, protože vnučka měla k dispozici od své matky auto nedal ani korunu. Ano to už ve mně bublalo. Vrchol všeho bylo, když jsem zjistila, že 1000 korun mu dala vnučka ze svého a on nám ji klidně předal, jako platbu za měsíc a do práce, kterou jsem mu navrhla u nás ve městě nešel. Dopoledne leželi a provozovali hrátky, které byly slyšet po celém domě a to ve dne v noci. Je pravdou, že s malou na procházku šli, ale jen když se jim to hodilo. Po té, co z jejich pokoje se linul strašný zápach, který zamořoval celý dům a oni odešli a my zjistili, že v kleci u pískomilek je jedna mrtvá, už se rozkladající, u ostatních zvířátek nečištěno, rozhodli jsme , že musí odejít. Po té už vnučka více času trávila mimo domov, kdesi s ním. A my jsme ti zlí, co tady nesnesou nikoho. To píšu pro paní, a přeji ji, aby to u nich dopadlo lépe. V současnosti bydlí dvnučka s tímto pánem, on začal pracovat, vykládá, že kromě pronájmu ještě platí hypotéku na byt, který předělává a brzy se budou stěhovat do svého. Kdyby v bytě ,v ktrém bydlí bylo čisto, měli na topení a trochu ho zútulnili, to znamená nebydleli ve starém špinavém čalouněném nábytku, pořídili alespoň to nejnutnější tj, pračku, ale především uklízeli, malá měla pravidelně jídlo, ovoce zeleninu byla bych naprosto spokojena i kdybych pravnučku neviděla. Vím, že vnučka má svým způsobem malou opravdu ráda,

máte na mysli něco v tomto duchu muzes.cz/...

Nárok je něco nezcizitelného, co musí dostat každý, protože je občanem této republiky. Právo, jak jsem pochopila, je to, co můžeme jako občané chtít a prosazovat a nikdo nám v tom nemá bránit. Ale pokud o to neusilujeme, nežádáme, neprosazujeme to, tak to také nezískáme. Automaticky to prostě nedostaneme.