Je to deprese?

Dobrý den, nedávno mi bylo 20 let a už pár měsíců si všímám, že jsem trochu "jiná" než všichni ostatní. Vždycky jsem měla problém se skamarádit s novými lidmi, proto jsem celé letní prázdniny přes prvákem probrečela. Ve třídě jsem se s nikým nebavila. Celé 4 roky jsem měla problém vůbec do školy dojít, v autobuse jsem měla hrozné nevolnosti a průjmy. Občas se to nedalo vydržet, tak jsem vystoupila a jela domů. Tam mi bylo do pár minut dobře. I když jsem chodila spát brzo, pořád jsem byla unavená, a to mi zůstalo dodnes. Jen co se vzbudím, hned bych šla spát zase, jsem úplně bez energie. Vždycky něco začnu dělat ale po chvilce musím přestat a odpočinout si.

Co mě ale nejvíc štve jsou koníčky, kterých jsem nakonec nechala. Dělala jsem plavání a tanec, i když mě to hrozně moc bavilo, nedokázala jsem dojít na tréninky. Nechtěla jsem vidět ty lidi, vlastně jsem celkově nechtěla na veřejnost. Rodiče i sourozenci mě pořád přemlouvají abych někam šla a neseděla jen doma. Oni ale neznají moje pocity.

Před 3 lety jsem poznala jednoho kluka, je moc fajn, zamilovala jsem se do něj a on do mě. Jenže já s ním nikam nedokážu jít! Moc bych chtěla ale nejde to. Nikam nechodím, jen na procházky se psem do lesa-tam vím, že nikoho nepotkám a budu sama. Takže jsem celý den doma v pokoji, polehávám a věnuji se psovi. Přítel mi to vyčítá a vztah se rozpadá. Rozumím mu a divím se, že to vydržel tak dlouho. Je mi to moc líto. Jediné co mi nevadí, jsou návštěvy prarodičů. Do města dokáži jít jen s mámou, ta je pro mě na světě nejdůležitější.

V prosinci před Vánoci mi zemřela babička, kterou jsem měla moc ráda, velmi mi chybí. Od té doby jsem zatím nespala celou noc kuse. Nedokáži to popsat, ale nejde to. Jakoby odešel kus mě.

Nikdy jsem o svých pocitech s nikým nemluvila. Rodičům to nemůžu říct, cítím se trapně a stydím se za sebe, hlavně protože se před nimi předtvařuji. Skoro nikdy mě nevidí smutnou. Proto mi přijde blbé za nimi přijít a tohle na ně vypálit, že vlastně už několik let neznám radost. A tak si říkám co s tím, nechci ztratit svůj život, chci rodinu, chci hodně dětí, chodit do práce. Mám zajít za psychiatrem? Je to vůbec deprese nebo jsem jen magor?

Moc se omlouvám za slohovku, ale jsem zoufalá a říct to takhle anonymně je pro mě zatím nejlehčí řešení. Děkuji za jakoukoliv reakci.