Kamarádčino zoufalství

Hezký večer, zkouším se na vás obrátit s prosbou o radu anebo názor. Nejde o mně, ale o moji kamarádku. Žije víceméně pořád v zahraničí, sem jezdí čím dál méně, jsme v kontaktu, vlastně je jako moje sestra, protože jsme spolu vyrůstaly. Ale jen si voláme přes Skype a píšeme, osobně jsem ji viděla teď po novém roce po dlouhé době. No navenek vypadá naprosto úžasně, nádherná holka, spokojená, v práci se jí daří, vyrovnaná, usměvavá, vtipná, s životním nadhledem. Jenomže když jsme si pak u ní povídaly, tak jsem s hrůzou zjistila, že nic není, jak se zdá. Před lety přišla v zahraničí v jedné stále neklidné zemi o někoho, kdo pro ni znamenal víc, než jsme si tehdy mysleli a než ona dávala najevo i dotyčnému. Ona je zkrátka taková. Někdo říká, že je nafoukaná, ale není, to je rys její povahy, dlouho zůstává odměřená. Po jeho smrti jí to jeho přátelé dávali hodně najevo, že si s ním prý "pohrávala", přitom byla jediným blízkým člověkem, kterého dotyčný měl a hodně se na ni fixoval a za zlé jí měli i to, že na jeho pohřbu neplakala a ani nechtěla nic říct na rozloučenou - pohřby tam bývají hodně emotivní. Ona ale opravdu nemohla, protože to nešlo. To ale neznamená, že ji to nebolelo. Dlouho se z toho dostávala, tehdy to bylo fakt zlé a už jsem myslela, že je z toho venku, je to řada let. Ale ona to pořád nosí v sobě, sice má svůj život, ale tohle ji zatím vůbec nepřebolelo. Vždycky je nějaký spouštěč, který v ní vyvolá naprosté zoufalství a stavy, kdy se viní ze všeho, co se stalo. Ano, nějaké věci asi měla dělat jinak, ale to už přece nezmění. Já nad tím pořád přemýšlím, copak se nedá nějak udělat, aby se člověk přestal týrat a obviňovat a nosit v sobě bolest z minulosti? Copak si nejde odpustit? Přece nemůže žít navenek spokojeně, ale uvnitř se trápit a sžírat? Takže se chci zeptat? a) Můžu jí nějak pomot, něco pro ni udělat? b) Taky i já sama musím nad tím pořád přemýšlet, že to musí být opravdu hrozné, takhle žít a jestli se dá nějak udělat čára a zapomenout. Co vlastně přinutí člověka si odpustit? Anebo naopak neodpustit? Je to vůbec na vůli člověka? Nebo to neovlivníme?