Mají prarodiče nárok na vnoučata?

Dobrý den. Vztahy mezi dítětem a jinými příbuznými a dalšími osobami upravuje NOZ konkrétně § 927 :

Právo stýkat se s dítětem mají osoby příbuzné s dítětem, ať blízce či vzdáleně, jakož i osoby dítěti společensky blízké, pokud k nim dítě má citový vztah, který není jen přechodný, a pokud je zřejmé, že by nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu. Také dítě má právo se stýkat s těmito osobami, pokud tyto osoby se stykem souhlasí.

Nelze předvídat jak by rozhodl soud. Ale pokud děti nemají k babičce žádný citový vztah, asi by to nebylo v tomto případě v jejich zájmu.

Podle mne nemá na děti NÁROK nikdo. Vždyt i rodičům je sociálka odebere, pokud nejsou schopni je vychovávat... A NIKOMU bych děti nesvěřil, pokud bych věděl o skutečnostech, které by mohly mít na ně špatný vliv. A ty výhrůžky právníkem jsou podle mne úplně mimo.

Kapka odpověděla naprosto přesně. Z tvého dotazu vyplývá, že děti k ní rozhodně žádný citový vztah nemají, takže absence styku pro ně žádnou újmu znamenat nemůže. Výhrůžkám právníkem bych se vysmál. Právní zastoupení je věc dost nákladná. Řekl bych, ať žalobu klidně podá, já že budu požadovat doložení duševního stavu.

Asi by bylo nejvhodnější, aby se se svou matkou stýkal pouze tvůj manžel, pokud tedy o to stojí a zarazil jakýkoli jiný kontakt s tvojí rodinou.

Je smutné, že dospělí jednají jak oni cítí, a k dětem se chovají bezohledně. Rodiče by měli svým vnoučatům umožnit co nejčastější styk s nejbližšími příbuznými, a pokud tedy mají obavy, tak být vždy přítomni. Když tu babičku /v tomto případě/ nebudou navštěvovat, tak jak si děti mají na ni zvyknout, nebo si ji oblíbit?

Měla jsem z matčiny strany babi, u které jsem byli s bratranci skoro každý víkend, prázdniny. U babičky z otcovy strany byly občasné návštěvy, jednou na prázdninách, vztahy zde byly napjaté snacha - tchyně, ani matka - syn nebyly úplně cituplné. Moje mamka určitě dvakrát do roka /vysvědčení/ řekla, dojeď k babičce ukázat vysvědčení, nebo je tam pouť, jeďte se podívat. Ona jezdila jen na velké oslavy, nám nebránila.Přesto dnes vzpomínám na svoje předky bez rozlišení a jsem ráda, že jsem měla možnost poznat prarodiče, tety, strýce, bratrance z obou stran.

Pokud by prarodiče ohrožovali život, zdraví apod. dítěte, tak by to člověk musel tak vyhodnotit a omezit návštěvy třeba jenom v parku a do cukrárny /jak píšete, nějaký výlet/. Ale v opačném případě to je z mého pohledu Vaše neochota, neřkuli msta. Člověk se mění, může se změnit názor, povaha. To, že někdy syna vyhodila, neznamená navěky, že dnes je v jiné situaci, přehodnotila svůj názor a ráda Vás uvidí. I když tam střípek nedůvěry vždy bude, ale proč ne na návštěvu na hodinku, popovídat, vypít kávu a odejet? Člověk by měl i na druhé straně právo změnit svůj názor a nedržet se jenom toho svého, tchyně nemá nárok na svoje vnoučata. Dětem potom nevědomě podsouváte svoje pocity, náhledy, postoje. Pokud před nimi mluvíte tak a tak o prarodičích v jejich podvědomí to zůstane, Vy jako dospělí byste se měli s touto situací vyrovnat a chovat se korektně, slušněi když Vám bylo ublíženo. Člověk by se měl naučit odpouštět a novou generaci vést k hezkým vztahům v rodině. Co dětem vetknete do hlavičky nyní, to si ponesou celý život a děti vnímají velice dobře Vaše chování. Dětství je jenom jedno a v celém dospělém životě se do dětství vracíte čerpáte z něj a nedá se to vrátit.

Víte vůbec, jaké měla dětství a život tchyně? Co všechno zažila? Zažila válku, chudobu, těžce pracovala, jaké měli problémy její rodiče? Někteří staří lidé nikdy svým dětem neřekli o svém životě nic a všechny trable, vzpomínky i třeba na praprapředky s nimi umřely a už se je od nikoho nedozvíte a to je škoda.

Jak to bude u Vás chodit, záleží jen na Vás s manželem. Na babiččiny výzvy ohledně dcer nereagujte a nediskutujte s ní. Reagujte až na podnět soudu k vyjádření, ale tak daleko to podle mne nedojde. Takže absolutní klid si dopřejte. Nicméně nezapomeňte na manželovu povinnost se postarat ve stáří o matku, takže je potřeba aby on s matkou pravidelně komunikoval a ji navštěvoval aby zjistil jestli něčím nestrádá.

Ne, nemají, nepleťte si nárok a právo!

Nečtěte wikipedii, čtěte právní normu. O morálním prospěchu aj. se hovoří ve vztahu rodiče - dítě. OZ píše o právu styku příbuzných s dítětem, nikoli o nároku! Pokud by by byl nárok, tak musíte styk umožnit, jinak, nárok je vynutitelný soudem.
Jaký je vztah mezi nimi? Navštěvovali se, ptají se děcka po ní, vyžadují styk? Utrpí bez ní újmu? Píšete, že se nestýkáte ani vy. Tak to neřešte, pokud by vám nevadilo, že třeba nebudete dědit. Styk odmítněte, nestýkejte se a nechte další postup na ní. Pokud bude vyhrožovat, braňte se. Spěte klidně.

Nárok na vnoučata - zajímavě postavená otázka. Nárok nemá. Pokud jste ji viděla 3x za život, nemůžete o ní nic vědět. To jen na okraj. Ohledně trenek a rozbité hlavy - víte, v sedmi letech i to dítě má mít již nějaké návyky a vědět jak se chovat. Tedy chybu nehledejte až tak u babičky, ale u rodičů toho chlapce. Tedy pokud to dítě netrpí nějakou duševní či vývojovou poruchou.

Nevím, jestli jsem správně pochopila, o co babičce vlastně jde. Nevím, jak si ona představuje zmíněný výlet. Ale já bych možná alespoň částečně odpustila všechny její prohřešky, částečně se nad to povznesla a naplánovala bych setkání babičky s vnučkami. Pouze setkání. V žádném případě hlídání. Jestli to bude na společném výletě, nebo u ní, nebo ji pozvete na návštěvu domů, to už je jedno. Rozhodně bych děti nenechávala s babičkou samotné, ale dopřála bych jak babce, tak hlavně dcerkám, aby se navzájem prohlédly, trochu pohovořily. Když je babičce 70 let, je možné, že už tu dlouho nebude. A vaše dcery se časem jistě budou ptát, jak babička vypadala, jaká byla. Myslím, že by si zasloužily osobní vzpomínku. Pokud by se situace začala vyvíjet nějak divně a nepříznivě, můžete se sebrat a jet domů, případně babičku vyprovodit k vlaku.

V každé reakci na Váš problém zaznělo kus pravdy. Já si myslím, že buď nebylo řečeno, co se skrývá pod povrchem, /z obou stran/ a nebo je babička skutečně psych. labilní, pak bych jí děti bez dozoru nesvěřila. Přivézt na 2 hodiny a pryč. Záleží především na tom, zda je schopna se o ně zodpovědně postarat. V 70ti to může být v některých případech už problém, v jiných ne, ale také záleží na povaze a chování dětí. Jestli jsou klidné, poslušné, nebo živé, hůře zvladatelné.Jestli to, když byly holky mladší, nebylo na ni moc, třeba ztrácela nervy. Věk je věk a člověk si na psych. zátěž musí zvykat postupně. Mám 2 vnoučata, 5 a 7 let, mladší je klidný, pohodový, ale starší nám dala od mala, až do letoška tak zabrat, že jsme byli s mužem na nervy oba a to jsme se občas i vystřídali, vzal ji třeba na procházku, abych se trochu sebrala. A to mi bylo 60 let. Z Vašich řádků cítím, na druhou stranu, nevůli, trochu touhy po odplatě, ale netvrdím, že na tyhle pocity, po Vašich zkušenostech, nemáte právo. Jen, jestli to trochu jde, byste se měla pokusit získat nadhled, být velkorysejší, už kvůli dětem a vazbě na babičku, která by je možná až teď mohla něčím obohatit, upevnit je v životě zbytkem těch rodinných kořenů, které jim v životě budou chybět. Já bych to zkusila, krátce, pod dohledem a opakovaně. Udělala bych si vl. názor, zda budou v bezpečí, jestli je bude schopna opravdu uhlídat. Odcházet od nich na delší dobu by ale neměla, stát se může cokoliv, děti jsou vynalézavé a žádný zodpovědný rodič to neudělá. Mně se třeba vnučka začala dusit bonbónem a to jsem z ní nikdy nemohla zpustit oči, ani na chvíli, a díky tomu jsem jí mohla poskytnout okamžitou pomoc, a i tak jsem měla co dělat, abych ji zachránila. Vlastní mámě jsem malou dceru nesvěřila, protože ji viděla , díky vzdálenosti, 2x-3x za rok a byla tak nesoustředěná v 55 letech, že neustále neodhadovala, co dítě tohoto věku ohrožuje. Ale zpět, kdo ví jaká kapitola se před Vámi otevírá. Možná, že se všechno, při troše nadhledu a velkorysosti, obrátí a nakonec se situace i urovná. Vždyť co je případů, kdy nakonec ten nejodstrkovanější syn, se nakonec stane nejoblíbenějším, když se rodiče spálí v sourozenci. A po zbytek života litují, jak se zachovali. Alespoň se pokuste.

Pokuď je babička v nějaké sektě,tak bych u ní děti bez vašeho,nebo manželovýho dozoru v žádném případě nenechávala.Děti jsou snadno ovlivnitelné a co když jim začne vymývat mozky?Babičky jsou většinou pro děti velkým přínosem a dělají jim krásnější dětství,ale v tomto případě bych se bála,že jim to po všech stránkách může ublížit .Navíc,když o ně nestála,když byly dcerky malé,tak je dost divné,že o ně najednou tak stojí,že až vyhrožuje soudem.Takto se hodné babičky přece nechovají.A když se vykašlala na syna,který nebyl ještě plnoletý?Mám obavy,že by se u ní ničemu pěknému nenaučily.

Pokud je to tak jak píšete, hnal bych tu paní násadou od koštěte ale takovým fofrem od mých dětí, že by nestačila vybrat zatáčku pod schodama. Na mně to dělá dojem, že chce zblbnout i Vaše děti.

A když říkám, že by nestačila vybrat zatáčku, znamená to, že by si odnesla na hřbetě několik jelit. 6enská neženská. V takovém případě jde bonton stranou.

Nejsem věřící i tak si dovolím poznámku. Hare Krišna je hnutí, žádná sekta. Určitý styl života, kde jsou velmi přísná pravidla ohledně hygieny, postupů při práci, při obřadech. Já si dovolím říci, že to je velmi mírumilovné ,,náboženství, kde se nesmí nikomu ubližovat, nic zabíjet. Lidé žijící podle těchto myšlenek jsou milí, přátelští, moudří, neměli by holdovat hazardu, alkoholu, apod.

Opět se zde setkávámě s uctíváním Krišny. Ale mě je toto bližší, /a vůbec styl života/ než křesťanství a jiné směry.

Není možné, že se v babičce hnulo svědomí?

Dobrý den, pokud se babička chová až tak špatně, samozřejmě že nemá právo se s nima stýkat. Když vám dala najevo že nejste vítáni nemůže po vás chtít vaše děti.

Je vidět, že babičce něco hnulo myslí, pokud 25 let žije pro sebe takovým způsobem a o rodinu zájem nemá. Myslím, že byste u soudu uspěli, pokud by měla jít na vyšetření k psychiatrovi. Už to vyhrožování soudem je proti logice, doufejte, že k tomu nedojde a nechejte ji, ať si žije po svém a máte tak klid. Vydrželi jste to bez ní tak dlouho a svět se nezbořil, tak to zvládnete i nadále a v klidu, to mi věřte.