Proč někdo dělá, že vás nezná?

Mně se to také několikrát stalo, a to s dokonce s jednou z nejlepších kamarádek z dětství. Když jsme se potkaly zcela náhodně na ulici, sice pozdravila, ale řekla že spěchá, a když jsem jí řekla, že bychom se mohly někdy sejít na kafe, odvětila, že má moc práce. Tohle se mi s ní stalo asi 3x, až jsem měla z toho mindrák Ale pak jsem o tom mluvila s jinou naší společnou kamarádkou, a ta s ní měla úplně stejnou zkušenost. Takže jsme se shodly na tom, že nějak "odstřihla" minulost a nechce se vracet, ani v těch dobrých vzpomínkách.

Také někteří mí spolužáci ze základky nebo ze střední odmítají urputně chodit na srazy. Myslím, že se bojí porovnávání - ať už vzhledového, nebo majetkového.

A někdo třeba prožívá zrovna blbé časy, a nechce se ani s bývalými přáteli o nich bavit...

No mě se spíše stalo, že jsem si nebyl úplně jistý tou druhou osobou.Neviděli jsme se např. 10 let a člověk se hodně od mlada změní a pak nastáva patová situace, že ani jedna strana nemá odvahu vstoupit do konverzace, quli trapasu, že je to vlastně cizí člověk...

Znám z vlastní zkušenosti. Jdu po ulici a říkám si, je to má bývalá spolužačka ze základky, není to ona? Ona zahleděná do nějakého časopisu já zas zarostlý. Nebo jsem se teď nedávno podíval do letáčku jedné politické strany (byly to nějaké komunální volby) a na jejich kandidátce byla jedna moje bývalá učitelka ze základky, která byla tehdy velice mladá a krásná, krátce po VŠ. Nebýt pod její fotkou jméno, naprosto bych ji nepoznal. A to jsem ze základky "jen 7 let"! Mladí lidé se mění rychle a rapidně.

Mně se to zase stávalo naopak. Když jsem se po dlouhých letech vrátila domů, tak se mi stávalo, že mne na ulici někdo pozdravil, doslova se zastavil, tykal mi znal mne jménem a mluvil a mluvil a já odpovídala, tykala mu také, a v duchu marně pátrala, kdo to je a odkud ho znám. Můj největší problém byl, aby na mně nepoznal, že vůbec nevím s kým mám tu čest. To je také hrozná zkušenost, protože nechcete toho člověka urazit tím, že mu řeknete, že vůbec nevíte, s kým mluvíte. Hlavně když dotyčný začal vzpomínat na nějaké okamžiky, které si on pamatoval do detailů a já měla v hlavě prázdno. Ale to je zase z jiného soudku.

jj, Out of eyes out if mind. Aus den Augen, aus dem Sinn. Sejde z očí sejde z mysli atd.

Holt je to čas, který mezi vás postaví zeď ať chcete nebo ne.

Vítej ve světě dospělých. Věc nijak neřeš a s nikým se kvůli tomu nehádej, protože tak už to prostě chodí.

Treba Vas jen zapomela... spouste lidi se to stava, co mne uz zapomnelo spoluzaku, a ja taky nektere zapomnel.

Taky se mi to stalo a naštve. Vím, jaké to je. Ale někdy to i já sama dělám některým lidem a nevím proč. Záleží taky na náladě. Je to podvědomé chování, že ani ten člověk sám třeba neví, proč se tak chová. Přestala jsem zdravit jednoho kluka, kdysi dávno, protože mě přestala zdravit moje kamarádka, která s ním chodila. Bylo mi divný, že on by se se mnou bavil, když ona ne. I když bych se s ním chtěla dát do řeči, když ho potkám, je už pozdě. Nemá asi cenu to řešit. Hlavně, že ti to nedělají kamarádi, kamarádky.

Nebádejte, není žádná povinnost si všímat. Asi nějaký důvod mají. Máte odvahu se zeptat? Zde jejich motiv přece nikdo nezná. Také některé lidi beru za neviditelné. Spěte klidně.

Odpovědět na pozdrav je slušnost, nadruhou stranu chápu, že mnoho lidí v dnešní uspěchané době, kdy si každý hledí svého, nemá zájem si povídat s člověkem, koho sotva pozná podle obličeje.

Ty lidi se stydí za sebe. Vídala jste je když byli krásní, mladí a ted jsou sešlí, tlustí, nemocní a oškliví. Na sraz se bojí, aby se jim někdo nesmál jak vypadají, jsou zamindrákovaní. Nemají se ani čím pochlubit, prostě život je skříp.

- třeba si někdo myslí, že je lepší nežli vy? - někdo je třeba "nafrněnej" - jinej může být zase plachej.. - jak vidím, stává se to asi každýmu. Někdo třeba taky špatně vidí, protože nenosí brýle .. někdo je zamyšlenej - ale většinou si takový člověk z nějakého důvodu o sobě moc myslí, anebo se mu taky zrovna nechce s vámi bavit, tak dělá, že vás nevidí... .

- já vždy reaguju tak, že se chovám stejně a nelámu si s tím hlavu.

Mě taky jedna kamarádka z dětství dělá že nezná. Kamarádily jsme se 5 let. Od první do páté třídy. Pracuje jako zdrav. sestra vedle mojí doktorky. Tak jí často vidím a dělá, že mě nezná. Potkávám ji i na ulici a ona koukne jinam. Ani se na mě nekoukne. Akorát pak vždy přemýšlím, co jsem jí udělala. Nevím co. Možná si myslí, že je lepší, když má manžela, děti, lepší práci. Ale říkám si, bude nám 40, za pár let tu nemusí jedna z nás být, tak voco jí go? Zřejmě to nebylo kamarádství, ale jen 5 let kecání a zabíjení volného času.

Hezký den,souhlasím s tím,že je to neslušné. Mě takhle nezdraví můj bývalý učitel,který si mě ale velmi dobře pamatuje. Na pozdrav mi odpověděl myslím jen jednou. Jinak u bývalých spolužáků nic neřeším,prostě se pozdravíme a jdeme dál. Na nějaké dlouhé rozhovory nejsem,na srazy taky nechodím,vzhledem k tomu,jak jsem v životě dopadla(jsem mladý invalida). Ale pozdravit považuju za normální a slušné. Podle mě by nikoho neubylo,kdyby kváknul aspoň dobrý den nebo ahoj. Bohužel dnes jsou lidi tak zahledění do sebe,že jim to dělá problémy. Stejně jako třeba odpovědět na mail. Pak si říkám,jestli vůbec patřím do dnešní doby.

Já to dělám také,dělám,že nevidím a to u lidí,které jsem ve škole nemusela.Nosánek měli pěkně nahoře,nevychovaní,mysleli si,že jsou mistři světa. Užívám si to,jak je už nemusím zdravit,jsou změnění,oškliví.Já v tom nevidím žádnou neslušnost.Někdo si tu nevšímavost prostě zaslouží.I z této stránky je to třeba posuzovat.