Doma mám peklo

Od: Datum: 22.09.15 18:36 odpovědí: 39 změna: 03.07.16 14:28

Sedím se slzami v očích na posteli a snažím se napsat to, co mě trápí, ale písmena se mi téměř okamžitě začnou rozpíjet před očima.

Je mi 17 let a už odmala jsem měla pocit, že to, co bylo v mé rodině není zcela normální. Jako malý prvňáček jsem chodila normálně do školy, měla pár kamarádek, pak chodila do lidušky (experiment, později jsem chodila třeba na Tanec, Sbor a jiné), ale z ní jsem chodila k rodičům do jejich podniku. Věděla jsem, že kdybych šla domů, byla by scéna. Otec mě už takhle malou psychicky deptal, že se musím učit, nesměla jsem si hrát, nikam chodit, být moc hlasitá (ani smát se) a pomáhat v práci a jak on říká, držet hubu. Po čase jsem si už zvykla, tak dělala bez řečí ( v pubertě jsme trochu brblala, ale nic, co by je mělo popudit, nikdy jsem nebyla problémové dítě, co kouřilo, hulilo a pilo alkohol, nebo ho domů dovezla policie, nosila jsem hezké známky a se všemi se snažila vycházet.) vše, co po mě chtěli, ale on i moje matka si vždycky něco našli. A když se jim něco nepodařilo, obvykle jsem to byla já, kdo za to mohl (ikdyž to nebyla pravda) a na kom si vylili vztek, nadávali a ponižovali. (Občas k tomu padla výhružka, že mě zmlátí tak, že mě nikdo nepozná, nebo že mi fláknou a měsíc nebudu schopná mluvit, občas po mě matka něco hodila.) Pořád se to stupňovalo, ale já se nechala. Kvůli otci jsem si třeba nechala vzít své kroužky, abych mohla být v práci a naivně si myslela, že bude klid. (A ten nebyl.) Navíc jsme rozhádaná rodina, bydlíme u otcových příbuzných, se kterými mám zakázáno mluvit ( s nimi se taky naši hádají). Pak přišla 9 třída a s ní rozhodování o SŠ. Samozřejmě jsem si nemohla vybrat školu, vybrali mi ji oni a já až do přijímaček nevěděla, kam že to jdu. Dnes jsem ve 3 ročníku, jsem na intru a bojuju s depresemi. (Všechny testy (6) mi vyšly na těžkou depresi.) Když otec na něco zapomene, nebo se mu nepovede nebo se prostě něco stane, jde obvykle za matkou a začne dělat scény, že jsem strašná, neschopná, že nikdy nic v životě nedokážu, že jsem líná a i horší věci (nejsem schopná to tu napsat), nebo jde rovnou za mnou, začne dělat scény, nadávat mi, ponižovat mě, ukazovat na moje chyby a říkat, jak on je dokonalý a když nemá na blízku ani mě, ani mámu, napíše mi aspoň SMS typu; něco něco něco, je to tvoje chyba, nebo mi bez obalu napíše, ať si políbím, naseru a podobně. Nevím, jak dlouho potrvá, než se složím. Na psychologii nám učitelka promítala obrázky a když se tam objevil obrázek typické šťastné rodiny, rozbrečela jsem se, protože jsem to nikdy nezažila. Pár kamarádek ví, co se děje a navádí mě, abych to někomu řekla. Ale když jsem to jednou udělala, dotyčná osoba mi řekla: "A co jsi čekala? Takový je život". Nevím, jestli by mi to někdo uvěřil. Přeci rodina má člověka podržet. Každému se může zdát, že jsem šťastná, rodiče se na veřejnosti tváří, že jsme super rodinka, jak jezdíme na kolech, do restaurace apod, a tak se taky snažím o přetvářku před nimi. Takže asi kdo nebyl svědkem nebo nezažil, neuvěří... Mámě je to jedno, ta ho pošle do ... když na ní ječí. Nadávky na mou osob u ignoruje (pak mi ale udělá ona sama scénu, co jsem udělala špatně a že jí nebaví poslouchat jeho stížnosti (které nejsou obvykle pravda, otec si je přibarvuje a ona tomu věří.). snažím se bránit aspoň slovně, ale většinou z toho vyjdu jako poražená, se sebevědomím na nule, s pocitem zbytečnosti a obvyklou myšlenkou na sebevraždu...

Světlých okamžiků se svou rodinou mám jen mizerně málo a všechny tyhle strašný jsou pět milionů nad nimi. Vlastně si je skoro ani nepamatuji, ale vím, že bylo období, kdy jsem byla šťastná.

Jakmile ale mám "náladu", ječí na mě, ať se přestanu chovat jako kráva a začnu se chovat normálně. Ale je to jen přetvářka. Nemám kam jít, nemám peníze a za práci u rodičů nic nedostávám (musím si o to říct a na co to potřebuju. Divím se, že nechtějí předkládat účty. ) Dnes jsou scény za všechno, ať udělám cokoli (soutěžila jsem skoro ve všem, abych jim dokázala, že vážně nejsem k ničemu, občas někde vyhrála, ale to je nezajímalo. Je nejspíš zajímaly moje prohry, aby si do mě mohli rýpnout.). Chvílema jsem se dokonce snažila dělat všechno, co chtěli a neodmlouvat, ale vždycky si něco našli. Pravidelně se hádáme, divím se, že ještě na to mám sílu. Takže jsem to už vzdala. A pomalu mě přechází chuť na cokoli. Jsem výbušná nebo naopak letargická, ztrácím chuť cokoli dělat a jen čekám na zázrak, který stejně asi nikdy nepřijde...


Seznam odpovědí:
 
moment čekejte prosím, probíhá přenos dat...
Zobrazení struktury odpovědí v otázce
Skrytí struktury odpovědí v otázce
Zobrazení struktury odpovědí v otázce

 

Odpovědi na otázku:
Od: gee
Datum: 22.09.15 19:20

Mám pocit, jako bys mi psala z duše. Teda tak před dvěma lety. Je mi taky 17, ale nějak jsem změnila přístup k životu. Přestala jsem být citlivá a přestala jsem se bát. Hlavně jsem se přestala bát toho, co je doma a postavila jsme se na vlastní nohy.

Ohodnoceno: 0x
 
Od: cianitie
Datum: 22.09.15 21:25

Jen nemám z čeho a zatím jako studenta mě nikde nezaměstnají... Ale mám v plánu to udělat, jestli se do té doby nesložím.

Datum: 22.09.15 19:29
avatar

Co dělají a říkají tomu prarodiče z obou stran?

Není tam někde nějaká teta, ke které máte důvěru, nepomohli by?

Něco podobného, ale ne v takovém měřítku jsem zažívala také, s bratrem, asi ve třinácti již to nemohl vydržet a řekl, že se jde do lesa oběsit. Nikdy nezapomenu, jak jsem ho s matkou hledaly, jaký jsem měla strach. Na cizí lidi byli milí, vlídní, ochotní, na nás děti se utrhovali, křičeli, bili nás, klečeli jsme apod., otec mlátil ve sklepě, aby nás nebylo slyšet ven.

Jste na nich závislá, to je těžké. Zeptat se jich, že svoji lásku mohou projevovat i vlídněji, ne být tak přísní?

Chtějí, abyste byla dokonalá, chytrá, šikovná, promítají si do Vás svoje přání, perspektivy a ejhle, ono to není takové, jak bychom si přáli, Vy jste taková, jaká jste a je chyba rodičů, že z Vás chtěli mít něco, a Vy jste nesplnila jejich očekávání, také je možné, že jsou přepracovaní.

Jste vůbec jejich? Nejste adoptovaná?

Jakmile by to bylo možné, tak bych se od nich odstěhovala. Časem se projevy přísnosti budou mírnit, nyní ve Vás vidí stále dítě, které je potřeba vychovávat, bohužel jejich styl výchovy je špatný, a vy to cítíte moc dobře, škoda, že oni nějak zatvrdli a nedokáží se změnit, neprojevují lásku, ale jak budou stárnout, ubývat jim síly, věřte, že změní náhled na Vás.

Dokázala byste jim v klidu říci, když na Vás budou křičet, že jste již skoro dospělá?

Ohodnoceno: 0x
 
Od: cianitie
Datum: 22.09.15 21:32

Jedna strana od otce je ta rozhádaná (je jen babička, děda umřel, když mi bylo šest) s jejím druhým synem (otcovým bratrem, jeho dětmi a tetou. Všichni rozhádaní. Druhá strana je komplikovaná, děda umřel teď v létě a babička číslo dva je na všechno sama. s příbuznýma obecně se naši moc nestýkají, (krom babičky číslo dva a prababičky (té je 90 a tu asi i s pradědou zatěžovat nebudu, beztak s tím nic neudělají.)

Jsem jejich. Někdy si říkám, jestli naštěstí, nebo bohužel...

v kkllidu by to nešlo, hned by spustili, že jsem nějaká chytrá, že o životě nevím nic. Že jejich rodiče byli horší, prý bych měla být vděčná a jestli nejsem, tak jsem nevděčný parchant. S nimi prostě asi nedokážu mluvit normálně. Buď je to ve mě, nebo nevím. Jinak si nemyslím, že bych byla až tak hrozná (viz nahoře)

Nevím, zatím chci jen odejít. Myslím, že i kdyby se opravdu změnili, nenajdu už v sobě nic, co by jim dokázalo odpustit po všech těch letech...

Od: nikc®
Datum: 25.09.15 20:40

Ahoj cianitie. Napadá mě, že se Vašim rodičům líbí a mohou tak lépe vládnout, když nemáte se na koho z rodiny obrátit. To že všichni jsou rozhádaní, je pro ně idální situace a mohou po Vás šplhat nahoru dál. Tím, že Vás shazují si sami dodávají sebevědomí. Poradím Vám to, co kapka naděje. Najděte si nějakou psycholožku nebo psychologa. Když nepomůže jeden, poradí jiný. Je v pořádku, že každý nesedne. Hlavně to nevzdávejte. Půjčte si knížku v knihovně od Isabelle Azare-Aga o manipulátorech, mám dojem, že manipulátora min. jednoho v rodině máte. Dokonce se nedávno dala ta kniha stáhnout na internetu. Od spolužáků a spolužaček nic moc nečekejte. Nepoznali to, tak si to neumí představit. Sama jsem to ve Vašem věku bezvýsledně zkoušela. Akorát vím, že citový upír udělá z oběti také citového upíra. Tím chci říct, že o ty kamarádky jsem jako upírka přišla. A je to logické. Nikdo o citové upíry nestojí. Jedině psycholog pomůže a udělá z vás normálního člověka. Na cizí hrají divadlo, jak jste skvělá rodinka, ale k vlastním se chovají hrozně. To je pro manipulátory typické. Musí se přetvařovat, aby nebyli náhodou podezřelí, že týrají psychicky svou dceru... A okolí jim to většinou žere. Lituji Vás a přeji hodně sil.

doplněno 28.09.15 14:05:

Já měla v 18 l ke komu jít. Bydlela jsem u tety, ale ta je, bohužel, taky manipulátor. Přesto jí jsem vděčná, že jsem u ní mohla být. Bylo to lepší než s otcem. Ale psychickou podporu mi nedala. Můj otec taky jen nadával a koukal nenávistně na mě a vyvolával pocity viny. Tehdy, před 20 lety knížky o manipulátorech nebyly. Ale filmy o psychopatech byly. Díky tomu jsem tušila, že otec je psychopat. Např. film Noci s nepřítelem. Ten chlap jasně vystihoval mého otce. Jen pořádek ho zajímal... Mlátil mě hlavou o zeď kvůli hrnku vedle dřezu. Protože nebyl ve dřezu. A když jsem řekla, že to je hrnek sestry, tak mě mlátil hlavou o zeď. Myslím, že sousedi kdyby tušili, co se u Vás děje, tak nepomůžou. Málokdo se chce míchat do cizích rodin. Otec na mě vždycky řval a nadával všema nadávkama a vím, že to bylo slyšet až o řadový dům dál a nikdo z okolí nic nedělal. Naopak si na to sousedi zvyknou za těch 17 let anebo je to ruší. Snažte se nebrat vážně, co Vám rodiče říkají.

doplněno 28.09.15 14:18:

Jo a taky jsem si nesměla hrát s panenkami, nesmát se, nebýt hlučná. A ať jsem řekla cokoliv, tak řekl, ať držím hubu nebo mi to naznačil prstama, ať radši mlčím. Měla jsem pak problémy ve škole se vyjadřovat, mluvit a pohybovat se. A vrstevníci se mi smáli. Omezoval lidskou svobodu. To je sadismus.

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 22.09.15 19:32
avatar

Zkusila jste se obrátit na psychologa a probrat své problémy s ním? Nebo s tím bojujete celou dobu sama a střádáte to v sobě? Špatné soužití s rodiči Vás poznamenává na celý život..Ale když už jste to vydržela takový čas, vydržte to ještě do té doby, dokud neskončíte střední školu. Pak se co nejdříve snažte osamostatnit a zařídit si lepší život, než jste měla s rodiči. Obklopit se přáteli, najít si spolehlivého partnera a žít si svůj vlastní život. S tím, že jste neměla zrovna hezké dětství se asi zcela nevyrovnáte nikdy, ale tím spíš budete vědět, jaké soužití rozhodně nechcete, až založíte svoji vlastní rodinu. Pokud se potřebujete svěřit a popovídat si o tom, co Vás trápí a nechcete to řešit přes psychologa docházkami k němu, pak se můžete obrátit na Linku důvěry. Přikládám odkaz. S rodiči třeba ještě můžete mít jednou lepší vztah. Možná na Vás mají velké požadavky, možná jste Vy prostě i zbytečně přecitlivělá. To nejde posoudit takto na dálku...

http://www.modralinka.cz/?page=ld

Ohodnoceno: 0x
 
Od: cianitie
Datum: 22.09.15 21:40

Ta dotyčná osoba byla psycholožka, sice nic moc, (školní) ale i tak jsem ztratila chuť to někomu dospělému říct. Navíc jsem nikomu nevěřila a ani jsem nevěřila, že by se to mohlo zlepšit.

To, že jsem přecitlivělá vím, ale mám takové tušení, že z nich. Nejspíš proto, že mám nulové sebevědomí a nedokážu se s ničím poprat. Kdykoliv mám nějaký problém, slyším jen jejich hlasy, jak mi říkají, že jsem k ničemu, nula a podobně.

Přeně to mám v plánu, ale zatím na obzoru nikdo není (myslím partner), ale hlavní je pro mě opravdu odejít a nikdy se neohlížet zpět. Být v pohodě a konečně si užívat život... A jsem schopná a chci pro to udělat maximum. ​Jenže teď prostě nevím, co mám dělat, omu to říct, komu věřit natolik? Pak je tu otázka psychická. Jak dlouho tohle vydržím. Čím dál víc je to horší.

Od: sjsjsjsjs
Datum: 25.09.15 17:16
Rychle pryc od nich, ja isem zazivala neco podobnyho a ted jsem uplne vprdeli a to na zacatku posledniho odstavce jsem taky poslouchala nekolikrat dene, ted je mi 21 a nejakou dobu nebydlim s nasima, bydlim u pritelem za kteryho jsem fakt rada ze je na me mooooc hodnej, ale furt je na me videt ze jsem vadna.
Ohodnoceno: 0x
 
Od: jardan
Datum: 26.09.15 10:15

Naprosto stejné prožitky s rodiči jsem měl a mám i já. Pouze to trvá od roku 1985 doposud. Můj otec je sebestředný despota a vyžaduji trvalé projevování úcty a souhlasu s každou píčovinou, co vymyslí. Po vojně jsem se vzepřel a řeším to tak, že jakmile začne tvdit nějaké blbosti. otáčím se a jdu pryč. Bydlím s nimi v jednom domě a dnes vím, že to byla chyba. Velká část důchodců má mozek strnulý na způsobu života podle svého a jiný pohled na věc prostě nejsou schopni změnit. Ideální by bylo najít si někde práci s bydlením nebo fajn přítele a až bude vše připraveno, tak po anglicku jednoho dne odejít pryč ale neprozrazovat nic o této změně.

Toto nemá jné řešení. Prostě je škrtnout ze života a jít si po svém. Takový problém soužití má i několik známých v mém okolí, takže to není ojedinělá zkušenost.

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 26.09.15 15:27

Měla jsem stejné dětství. Oba rodiče byli psychopati. Když jsem se vdala, matka přenesla svoji nenávist na moje děti. Nemohla jsem se jí zbavit, až když umřela.

Ohodnoceno: 0x
 
Od: fialka
Datum: 26.09.15 16:29

Nejlepší asi najít psychologa - poradnu ve městě, kde jste na internátě, Nebo jak někdo již psal Linku důvěry. Tyhle školní jsou o ničem, jen aby škola měla čárku o splnění.

Snažit se vydržet, přečkat a jako plnoletá rychle zmizet na podnájem, ubytovnu apod. Najít si jakoukoliv práci s nějakým bydlením, daleko od nich. Odříznout se od takových rodičů, postavit se na vlastní nohy. Smůla je, že v rodině nemáte asi nikde žádnou podporu. Spíš se jí mnohdy dostane od cizích lidí, tak to někdy bohužel chodí.

Držím Vám palce.

Ohodnoceno: 1x
 
Datum: 29.09.15 01:39

Ahoj,

nemám pro tebe konkrétní radu, najdou se tu jiní, ale cítím, že jsi chytrá holka, která to zvládne. Nevzdávej to.

Ohodnoceno: 1x
 
Od: ria®
Datum: 29.09.15 02:54
avatar

Dobrý den, já mám opravdu skvělou rodinu měla jsem krásné dětství ale taky trochu bojuji víceméně úspěšně se seběvědomím a psychikou.. snažím se házet neřešitelné za hlavu a s řešitelnými problémy se poradit s přáteli - nejhorší je, když je člověk na nějaký velký problém sám... držím Vám palec..

Ohodnoceno: 1x
 
Od: cianitie
Datum: 24.11.15 22:27
Děkuji za podporu. Momentálně ještě žiju. Rodiče se zatím začali mlátit (Zatím ojediněle, ale párkrát se to již stalo.). Odvahu to někomu říct stále nemám. Ale cením si Vašich odpovědí a rad. Moc to pro mě znamená a jsem ráda, že nejsem sama. Jestli odvahu najdu, dám vedět a ještě jednou díky.
Cianitie
Od: dam®
Datum: 24.11.15 22:52

No, nazdar, kámo...Už jen žes napsala, máš kuráž, chceš řešit problém... Hlavně se nevdej za prvního, který Tě pohladí, abys odešla z domu, tj. možná stupidní rada, ale je ze života. Víš, promiň, ale mám jen tyhle písmenka...


doplněno 24.11.15 23:06:

Jen ještě, to nejzákladněší proTebe - Dodělej si školu, učňák, cokoli, jen ať máš papír, že něco umíš, bez toho budeš "0" a závislá na jiných, jenž Ti povětšinou dají jen zabrat.

Ohodnoceno: 0x
 
Od: pesk®
Datum: 01.07.16 19:26

" HLAVNĚ SE NEVDEJ ZA PRVNÍHO KDO TĚ POHLADÍ " - to je náhodou výborná rada - poněvadž potom bys byla v pytli ještě víc ... takhle to skončí postavením se na vlastní nohy - otázka času

Ohodnoceno: 0x
 
Od: blek
Datum: 24.11.15 22:37

Dám ti úplně jednoduchou radu,podobný osud měla i holka do který jsem byl blázen. Rada je úplně jednoduchá,když se k tobě takhle chovaj,vykašli se na ně,jen co ti padne 18 let běž bylet jinam,nemusíš se s něma stýkat nic a budeš od nich mít pokoj. Svojí bývalce jsem radil to samý ale ta to prostě nedokázala,nabízel jsem jí že spolu půjdeme bydlet ale nakonec se přidala na stranu těch svých tyranů,takže na tebe naléhám nebuď taky tak pitomá a žij svůj život,máš jej celý před sebou tak si jej nenech zničit. Takoví rodiče si nezaslouží lásku svých dětí,vem si že rodiče mojí bývalý zničili život nejen jí,protože jestli se od nich nehne tak jí nic pěknýho v životě nečeká,ale i mě protože tenhle rozchod mě psychicky tak zničil že nejsem schopnej navázat nic novýho. Vždycky se to dá nějak udělat a odejít,nějaký podnájem malýho bytu skoro nic nestojí a když budeš mít práci tak to v pohodě utáhneš

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 25.11.15 06:46
avatar

jsi ve třeťáku, to už vydržíš a pak se od nich můžeš osvobodit, najít si bydlení a práci daleko od nich... tohle si dej jako cíl, pomůže ti vydržet... v mezičase hledej psychologa, ke kterému budeš mít důvěru a budeš si moct s ním popovídat o všem, co tě na rodičích trápí a poradí ti, jak se s tím vyrovnávat...

Ohodnoceno: 0x
 
Od: dfg
Datum: 26.11.15 17:54

A to že příbuzní,babi apod. jsou rozhádaný znamená že by se Tě nezastali a nemohla být u nich?Co to zkusit a zeptat se,svěřit o poměrech doma?Jestli Ti školní psycholožka řekla že co máš čekat tak to není psycholožka ale neschopná nebeská kráva.Najdi si jinou.Stačí zvednout telefon

Ohodnoceno: 0x
 
Od: tdzutzut
Datum: 26.11.15 19:11

Hlavně dostuduj střední, bez toho bys těžko hledala práci. Po ní se seber, najdi si práci co nejdál od nich, jdi třeba do nějakého většího vzdáleného města - Praha, Brno. Do začátků si můžeš najít spolubydlení s nějakými studenty, sdílený pokoj tě vyjde levně a taky si třeba mezi těmi studenty rovnou najdeš nějakou kamarádku. Až získáš nějaké pracovní zkušenosti, najdeš si nějakou lepší práci, tak můžeš jít do vlastního bydlení.

Nebo můžeš vyrazit někam jako au-pair, kamarádka takhle vyjela na 2 roky jako au-pair a pak už tam zůstala napořád.

S rodičema se pak už nemusíš nikdy vidět. Nenech si od nich zničit život a neváhej hned po dostudování střední vypadnout někam daleko.

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 26.11.15 20:10

Tvůj příběh je děsivý. Pokud neznám , ale názory druhé strany, budu odpovídat tobě a tvému neštastnému pohledu na věc.

Zažil jsem z blízka dost podobný příběh.V sousedství bydlela rodina-rodiče a dvě dcery v školním věku a vzali si do péče děvče z dětského domova. Pravda, hodně lidí tento čin chválilo, o to asi především mámě šlo. Když ale tu vypočítavost viděl člověk zblízka, bylo to o něčem jiném. Dalo by se říct novodobé otroctví. Vlastní dcerky toho moc nemuseli , zato dejme tomu Růža , kmitala celý den-přinést dřevo,zamést,hrabat dvůr atd.a pochvala asi byla ta,-vzali jsme tě z děcáku , tak bud ráda. Růža vše trpěla statečně, samozřejmě stranou -maceše-nemohla přijít na jméno.A jak dopadla? Když dovršila osmnáctý rok, přestaly jít státní peníze, v krátkém čase se s milou Růžou nedalo žít pod jednou střechou, musela z domu.Těžko si našla pronájem,protože neměla ani korunu do začátku.Díky i mé příbuzné je děvče,mladá žena,samostatná, našla si kluka a myslím, že konečně žije svůj spokojený život.

Pokud je tvůj život doma opravdu tak nesnesitelný,připravuj se na samostatnost, která dává svobodu , ale bere bezstarostnost. Přeji ti lepší budoucnost, kterou si po osmnáctém roce uděláš už jen podle svého.

Ohodnoceno: 0x
 
Od: ria®
Datum: 26.11.15 21:06
avatar

Dobrý den, je mi to líto, jen bych chtěla napsat, že i když já mám skvělou rodinu, povzbuzují, pomáhají, mám taky nízké sebevědomí.. musíme to vzít Do vlastních rukou a změnit to! Držím Vám palce!

Ohodnoceno: 1x
 
Od: cianitie
Datum: 01.07.16 18:14

Tak se opět hlásím.

Uteklo zas pár měsíců, a je to stále horší.

Našla jsem si brigádu a už byly doma dvě scény (mimo těch obvyklých), pak mě otec nazval Líným hayzlem, A dalšími nadávkami, které mi hrnou slzy do očí. Matce je to už úplně fuk, jen mi to vyčítá, že je to kvůli mě.

Ať udělám cokoliv, nikdy se jim nezavděčím.

Od: pt®
Datum: 01.07.16 18:38
avatar

Holka zlatá, to bude ono, jak ti rodiče řekli:

"Že jejich rodiče byli horší, prý bych měla být vděčná a jestli nejsem, tak jsem nevděčný parchant."

Tvoji rodiče doma neviděli nic jiného, než to co sami dělají a tak se to vleče na další generaci. Oni prostě neviděli a nevědí, jak má fungovat milující rodina. Ono všude se něco najde, všude se musí něco řešit, ale takto soustavně ze dne na den, to je proto, že rodiče to ani jinak neumí. Jsou to vlastně chudáci a sami by potřebovali pomoc psychologa, neli psychiatra. A ty tím trpíš. A co kdyby ses odstěhovala k babičce, myslím, že by to byl život klidnější. Babička už asi ví, že byly v životě chyby a určitě by se jich nyní již vyvarovala a snad ti byla i oporou. Sama do cizího se nikam odstěhovat nemůžeš, život není lehký a ve tvém psychickém stavu, by tě nějaké zranění od dalších lidí dohnalo třeba do špitálu. Ty se zaměř na školu, potřebuješ vzdělání, snažila bych se domluvit s rodiči a s babičkou a bydlet u ní. Důvod bych uvedla klid na učení a na studium, protože to opravdu potřebuješ. Je mi líto, co prožíváš, ale věř, že každý prožil v životě něco jiného, pěkného i nepěkného. Myslím si, že těch vzorových rodin také moc není, do domácnosti nikomu nevidíš. Máš nyní prázdniny, tak se snaž vše domluvit, jít k babičce, odstěhovat se k ní, tak ať se to povede.

Ohodnoceno: 0x
 
Od: cianitie
Datum: 01.07.16 22:38
U babičky být nemůžu, protože před ní se otec přetvařuje a ona sama by to nepochopila.
Nevím už, jak dlouho to vydržím. Pokaždé si říkám, že horší to být nemůže, ale nějakým zázrakem se to zhorší a pořád dokola.
Brigádu jsem si našla, abych nebyla doma, abych měla nějaké peníze pro sebe (které mi pošlou účet, kde vydrží sotva den, než bych si je stihla vybrat, otec je sebere a zaplatí si s nimi, co bude chtít) a abych dokázala, že nejsem nezodpovědná, blbá a líná.
A když se ohlédnu na ty scény, vlastně je to fuk. Sama nevím, proč se mu chci zavděčit. Nevím, co jsem mu udělala. Nevím nic a čím dál víc se upírám do svého světa. (Je to špatně, ja to vím, ale já nic jiného už nemám)
Datum: 01.07.16 19:13
avatar

Tak nám začaly prázdniny a cianitie trpí znovu. Napínavý příběh pokračuje...


doplněno 02.07.16 19:47:

...těším se na další díly.

Ohodnoceno: 2x
 
Od: cianitie
Datum: 01.07.16 22:31
Bohužel nemůžu určit, zda to myslíte vážně, nebo ironicky.
Ale já Vás chápu.
Kdo to nezažil, nemůže tomu uvěřit. Kdybych třeba vyrůstala úplně opačné rodině, taky bych asi někomu tohle taky nevěřila.
Jenže já nevyrůstám v jiné rodině,ale téhle, kde scény jsou na denním pořádku, výčitky a nadávky taky a kde je klidná atmosféra jen když je můj otec pryč. Což je skutečně ojedinělé.
Od: cianitie
Datum: 01.07.16 22:18
V květnu jsem byla v nemocnici, kam mě vezli za pět minut dvanáct, odpoledne jsem si stěžovala na bolesti břicha na mě začal řvát, že jsem líná, nehýbu se, a mám to rozchodit.
Datum: 01.07.16 22:26
avatar

Tak než jsem to všechzno přečetla, "pt" byla rychlejší. Myslím si totiž, od přečtení prvotního příspěvku, naprosto to samé, že rodiče nic jiného nepoznali a vychovávají podle vzoru, který zažili doma. Možná spíš otec měl tvrdé dětství a matka nemusela mít třeba dostatek lásky, když to toleruje. Možná se ho i bojí a už má hádek sama plné zuby, možná už propadla jakési apatii a beznaději. Po těch letech s nimi nic neuděláte. Souhladsím s tím, že musíte dostudovat a pak si rychle najít vlastní bydlení. Najdete si práci a budete si žít vlastní život. Záleží na Vás, jakou formou to uděláte, jestli jim to oznámíte, nebo zdrhnete. (Ono se to takovým rodičům těžko říká, na druhou stranu, pokud zdrhnete, může si Vás otec najít a...). Nemyslím si, že to je nezvratné s rodiči, i když to tak může vypadat. Myslím, že až doděláte školu a budete pracovat, že k Vám trochu přeci jen změní přístup, i když bez problémů to asi nebude nikdy. Tihle otcové považují děti za svůj majatek, protože je zplodili. Měla jsem podobného otce a podepsalo se to na mém zdraví, už celoživotně a to jsem zdrhla úderem 18. roku, tro už jsem trpěla neurózou a nic jsem si v životě neuměla prosadit, protože jsem nesměla mít názor, musela poslouchat. Dnes jsem už v důchodu a otec mi posledně vyrazil dech názorem, že rodiče jsou zodpovědni za své děti celý život! Pochopila jsem, proč mně i v mém důchodovém věku se snaží vychovávat, proč se mu nelíbí, že nezasahuji do života své dceři, když se mu v něm něco nelíbí, proč ji přede všemi (v jejích pětatřiceti) neseřvu, když se mu zdá, že bych měla atd. Nepochopil, že když je člověk dospělý, nese sám zodpovědnost za svůj život a má na to právo, že může říct maximálně a v klidu svůj názor, ale nemusí být přijat a neměl by zuřit. Žít bez kořenů, tedy úplně bez rodiny, je také v krizových situacích dost těžké, ale zvládnout se to dá. Jen to je ještě další nápor na nervy, když člověku život naloží a najednou je úplně sám. Závěrem chci říct, že když rodiče zestárnou a blíží se konec života, často začnou být bezbrannější, ego ustupuje a je to s nimi snesitelnější. Ale to je pro Vás ještě asi hodně daleko. Mně vdavky v 18ti zachránily, ale byla to láska, nejen únik, ale tak brzy bych se nevdávala, kdyby mi bylo doma dobře.

Ohodnoceno: 1x
 
Od: cianitie
Datum: 01.07.16 22:48
Samozřejmě, že kdybych mohla, už mě neuvidí.
Vím naprosto přesně, co udělám, jakmile se budu mít kam vrtnout. (V zoufalých situacích, kterých stále přibývá, je to jediná věc, která mě nutí vydržet a setrvat, i když slyším další nadávky, jak jsem to, nebo ono udělala, nebo neudělala a urážky na mou adresu.) Jsem definitivně rozhodnutá, že jakmile tenhle zlom nastane, prásknu za sebou dveřmi a svou minulost pohřbím hluboko v sobě. Momentálně si před těmi, co ví co se děje u nás hraju na hrdinku a tvářím se, že se to děje někomu jinému. Snažím se fungovat alespoň z části, když s nimi nejsem (na intru), ale stačí mi jeden víkend, a jsem opět na dně s rozdupaným sebevědomím, které mi přes ten týden sotva vzroste o jedno procento.
Ptám se tedy Vás všech: Kdybyste se vžili do mého života... na koho byste se obrátili, jak byste to řešili?
Dodělat školu, postavit se na vlastní nohy. To je i můj plán a chci ho zrealizovat ať to stojí, co to stojí. Ale nez se tak stane? Jak dlouho byste to vydrželi?
Datum: 01.07.16 23:01

Priority, posloupnost: 1/ každopádně dodělej školu, maturitu, studiu dávej dychtivě maximum co můžeš - studuješ jen pro sebe, 2/ najdi si nějaký Erasmus, či jiný způsob, jak vypadnot do civilizované ciziny a frrrrrrr.Utíkej, cokud jsi mladá, hezká, bez závazků, oprosti se od této své šílené macešské familie na uctivý distanc a začni žít svůj vlasná život, třeba zpočátku jako pokojská v Bavorsku či Irsku, to je úplně jedno, odstřihni se a začni na tom odstřižení pracovat už od zítra ( jazyky, sebedůvěra...)

Ohodnoceno: 1x
 
Datum: 02.07.16 22:36

S podobnými příběhy mám dost zkušeností, a máš oproti jiným výraznou výhodu do života, a to je cílevědomost a motivace, musí tě motivovat to, že jednoho dne vystuduješ odejdeš, a až tě oni budou jednou potřebovat tak jim pouze ukážeš "fakera" a necháš je se navzájem zničit, a až budou staří sami a budou prosit nakolenou o odpuštění, bude už pouze na tobě zda-li jim ho dáš, ale nesmíš se nechat do té doby zlomit.

Lidé jako ty to často dotáhnout v životě mnohem dál (a nebo skončí jako narkomani, prostitutky, a kriminálnící ale to většinou již na ZŠ), než jejich vrstevníci, kteří žili jako v bavlnce a rodičové se o ně starali do třiceti a výšše. Píšeš jaké máš doma peklo a stejně nosíš dobré známky? Tak vždy, když na tebe ještě těch pár posledních týdnů či měsíců budou řvát jak jsi k ničemu, si představuj, jak už za rok nebo dva oni uslyší od své známé že ta slyšela od jiné, že se ti tobě samotné dobře daří, a až ti budou chtít zavolat abys přijela na víkend, že chtějí poznat tvého přítele o kterém slyšeli od sousedovic dcery, tak se nedovolají, protože nebudou mít aktuální číslo, ale ta sousedovic dcera ho mít bude a to bude zase bolet je.

Ale nesmíš se zlomit v dospělosti, kdy se ti bude pravděpodobně matka snažit hrát na citi, jak to všechno dělala pro tebe, že to že jsi to dotáhla tak daleko je jen díky ní etc..., protože potom je to mnohem horší se odstřihnout, ještě když budeš vědět, že třeba je těžce nemocná nebo se jí nedaří v práci, a má dluhy, etc... Neboj se a bojuj co to dá, jednou jim to vrátíš stonásobně, a oni budou prosit na kolenou o odpouštění.

Držím pěstě, ať se daří. *palec*

Ohodnoceno: 0x
 
Od: kkk
Datum: 02.07.16 11:49

nechápu,že otec je takový mizera,že tě nechá dřít na brigadě a pak ti vybere všechny peníze na účtě.Co si založit nový třeba s pomoci dobré kamarádky,příbuzného?Na její jméno.Nebo si ho můžeš založit sama,jestli to nejde až od 18 let.Nevím.Zeptat se v bance.Nic se na to nepotřebuje jen občanka a možná ještě druhý doklad jakýkoliv.


doplněno 02.07.16 19:17:

Podle roku loni už je ti asi 18.Takže začít zkusit bydlet u příbuzných.Rodina je rodina i když všelijaká.V 18 na tebe už nemají nárok a můžeš si dělat co chceš.Pohrozit policií,když budou rodiče dusit.Když to nepůjde třeba bude peklo s rodiči,budou nesnesitelný i tam tak pak teprve někam do privátu,kamarádce.Hlavně ne k prvnímu klukovi,co potkáš.

Ohodnoceno: 0x
 
Od: maky®
Datum: 02.07.16 19:36
avatar

milá cianitie, víte, je to tak, že duše si vybírá své rodiče a vy jste si z nějakého důvodu vybrala tyto rodiče, tedy se máte naučit postavit se na vlastní nohy a učit se samostatnosti, tak do toho dejte veškerou svou sílu. Preotože když to nezvládnete, v příštím životě budete mít podobné rodiče a zase budete mít tu samou příležřitost se naučit samostatnosti,

máte velkou sílu v sobě , abysteto dokázala...dokážete to, jiná cesta není, dejte do toho všechno,,,,,,,

Ohodnoceno: 0x
 
Od: uska®
Datum: 02.07.16 20:06

Mirex - 100 bodů !

Cianitie - chceš se živit psaním románů? Nebo potřebuješ politovat? Přestaň nás zde houpat.

Vloni v září jsi byla ve třeťáku střední školy a bylo ti 17 let, dnes jsi již plnoletá a určitě jsi zvládla maturitu. Tak co děláš doma? Proč hledáš brigádu a ne hlavní pracovní poměr? Jako plnoletá bys mohla umět si změnit účet či banku (to vše zdarma) a přístup na účet by jsi měla jen ty. To jen pro to, aby údajně ti otec nezabavil vydělané peníze. Najdi si spolubydlení, na to si snad vyděláš a nemáš co řešit. Ale o tohle řešení zájem nemáš, tak doma se máš dobře.


doplněno 02.07.16 20:54:

Omlouvám se, sekla jsem se v roku. To nemění situaci, kdy si z nás tazatelka dělá dobrý den a vy jí to baštíte. Ale papír či klávesnice snese všechno. Je spousta věcí co může změnit a ne jen fňukat.

P.S. Na mé odpovědi nevidím nic agresivního, to je jen realita, o tom to je.

Ohodnoceno: 0x
 

 

Datum: 02.07.16 20:30
avatar

Každý se potřebuje někdy vypovídat, vypsat, prostě se někomu svěřit. To je přirozená lidská potřeba. Někdo to ze sebe dostává komunikací s okolím, jiný to v sobě zadržuje a vysype to až takto naráz. A ano, myslím, že tazatelka to má hodně těžké, klidně bych ji politovala, protože důvod k tomu vidím - nicméně, to jí samozřejmě nijak nepomůže, bude muset zabrat sama. A jestliže byla v září 2015 ve třeťáku SŠ, potom teď v červnu 2016 ten třeťák dokončila a po prázdninách půjde do čtvrťáku. Tedy maturitu má před sebou a teprve po ní se může pustit do opravdu samostatného života. Velmi nerada píšu takové věci, ale když už reagujete tímto poněkud agresivním způsobem, mohla byste alespoň uvážit faktickou správnost toho, co píšete.


doplněno 02.07.16 21:21:

Ve vašem příspěvku, na který jsem reagovala, vidím jako problematické zejm. úvod a závěr - to k té agresi.

Co se týče toho ostatního - tazatelka samozřejmě má možnost některé věci změnit a měla by to udělat co nejdříve. Např. ten nový účet by si měla určitě zajistit ještě před nástupem na brigádu. Ale ten hlavní problém - velmi špatné vztahy v rodině - jen tak mávnutím proutku vyřešit nelze. Vy píšete z pozice zkušené a zralé osoby, ale o sobě můžu říci, že v 18 letech jsem byla dospělá a duševně vyzrálá leda tak na papíře - a jsem velmi ráda, že mě rodina vždy podržela, když jsem řešila nějaký osobní problém.Tím rozhodně nechci tazatelku nijak zbavovat odvahy a rozlítostňovat ji - naopak, je potřeba zařadit pozitvní přístup k životu a všechno se postupně zadaří. *palec* Ale také ji zcela chápu, že má potřebu se někde svěřit, a zároveň si i sama srovnat myšlenky a další postupy.

Ohodnoceno: 0x
 
Od: fik
Datum: 02.07.16 22:52

Jak to tak čtu tak ti zbývá jediný,zbavit se těch trapitelů jednou pro vždy. až ti bude 18 a budeš mít školu. Najdi si práci,nic jim neříkej,normálně tam nastup,pronajmi si byt a budeš mít od nich pokoj. To nejsou rodiče,to jsou zrůdy. Vůbec jim neříkej kam jdeš,jednoho dne prostě odejdi a udělej za svým životem tlustou čáru. Najdi si přítele co za to bude stát a bude po depresích.

Zažil jsem něco podobnýho,ne od svých rodičů,ti jsou zlatí,už teda mám jenom mámu,ale táta byl taky zlatej než jej skolila rakovina,ale zažil jsem to u svý první přítelkyně. Když jsem ji poznal,bylo všechno na oko super,ale to jenom do doby než si ze mě chtěli udělat dalšího sluhy,pak se na plno začla projevovat jejich povaha a jak to u nich chodí. Když jsem se jim postavil,holka nikam nesměla,scházeli jsme se tajně a podle toho co mi říkala to bylo u nich stejný jako u tebe-jako přes kopírák. Udělal jsem všechno abych ji přesvědčil aby od nich odešla,ale byla z nich příliš vyděšená a zpracovaná takže mě nechala plavat. Několik let jsem o ní neměl informace,až jsem se dozvěděl že po 5 letech to skončila definitivně pod vlakem.

Tímhle jsi mi to úplně připoměla a proto ti to píši,vždycky je nějaká možnost,zřekni se jich,uteč od nich,udělej za nimi tlustou čáru-takoví rodiče si tě nezaslouží

Ohodnoceno: 0x
 
Od: danndys
Datum: 02.07.16 23:02

Tak to je mi líto, jak se k Vám rodiče chovají. Mohla by jste klidně bydlet u mě, jsem teď také dost osamělý a třeba bychom našli nějaké společné zájmy. Mám rád turistiku, rád fotím. Já vím, tohle není seznamka... Snad se Vám bude žít u rodičů lépe a všechno špatné překonáte. :)

Ohodnoceno: 0x
 
Od: kkk
Datum: 03.07.16 14:28

jestli je to stále těžká deprese tak najít honem psychologa.Jiného než tu sůvu ze školy.Když se nebude s tím nic dělat tak se to může zhoršit dál v něco horšího.Psychologů je plno jen stačí zajít kamkoliv.Nejlépe někde ve velké nemocnici.Sokromníci jsou často vychtralí

Ohodnoceno: 0x
 

 

 

 

 

Přihlásit se k odběru odpovědí z této otázky:

Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz

 
Copyright © 2004-2016 Poradna Poradte.cz. Všechna práva na poradně Poradte.cz vyhrazena.