Jsem rozbitý, je možné mě opravit?

Od: Datum: 15.09.15 16:21 odpovědí: 66 změna: 08.10.15 08:25

Jsem psychicky nemocný. Resp. mám vlasnosti, za které se stydím, a které považuji za projev nemoci, nebo nemocí. Pokusil bych se sepsat, na co si právě vzpomenu:

1) Docela pravidelně se mi stává, že "pro stromy nevidím les" (mám pocit, že teď v tom horku to mám častěji). Prostě řeším nějakou věc, pak jsem myšlenkami chvíli úplně mimo a z roztržitosti udělám něco jinak, než jsem chtěl původně (např. nastoupím do špatného prostředku MHD), nebo mi v určitou chvíli nedojde nějaká triviální logická souvislost - nejvíc je to poznat, když se s někým o něčem bavím, protože tam nemám čas věci zpětně "domyslet". Lidově se tomu myslím říká, že jsem zmatkář. Neznamená to, že nemůžu logicky myslet, nicméně logicky něco vymyslet VČAS je někdy problém.

2) Jak už jsem zmínil, že poměrně často nervózní a nepříjemný, obzvlášť, pokud něco neprobíhá podle plánu nebo si nejsem jistý, co po mě ostatní chtějí. Jinými slovy, nemám rád hurá akce a nejasná zadání, obojí mě stresuje a na stres jsem přecitlivělý. Přesto (nebo možná právě proto) často chronicky prokrastinuji a nejsem schopný držet se přesně naplánovaných činností. Natož abych si stanovil nějaké vzdálenější cíle a dokázal na nich dlouhodobě pracovat. Déle než týden obvykle nevytrvám a vedle toho neustále něco nestíhám (obvykle všechno).

3) Jsem introvertní, dost pomalý a někdy možná až úzkostlivě pečlivý (nejspíš souvisí s bodem 2). Pomalost se projevuje mj. i např. při písemkách ve škole, ale na ty se dá ještě připravit. Nejhorší je to ale při komunikaci s lidmi v "reálném čase" (osobně / telefonicky / přes IM), kdy se mi stává v lepším případě, že nevím, o čem se bavit (někdy ani s kamarády, pokud si tedy témata nepromyslím dopředu), v horším a častějším případě nedokážu improvizovat ani dobře zareagovat na danou situaci (např. na spor, na urážku) - nikdy prostě nemám na jazyku dost rychle trefnou odpověď a nezbývá mi, než poníženě sklopit zrak a dát druhému za pravdu, pak odpověď vymyslet minutu poté, co diskuse skončila a pak si stoupnout před zrcadlo a dát si pár facek nebo pár pěstí do hlavy, aby se mi rozsvítilo a příště jsem byl rychlejší, nebo věnoval celý den předtím tomu, abych si úplně všechno do detailu předpověděl a připravil (což se mi ale nikdy nepovede, vždycky něco přehlédnu a budu zase v pr...), a nebo prostě držel hubu a s lidmi se raději bavil co nejméně, a rozhodně jim nikdy nezkoušel v ničem odporovat a případné urážky a křivdy raději v tichosti přijmout, když už jsem takový nemožný dement a neumím komunikovat...

4) Jsem nejistý, nesmělý a zbabělý. Hodně na tom asi mají podíl zkušenosti se symptomy v bodě 3. Raději se už před lidmi (a hlavně před cizími) neprojevuji o moc víc než musím, protože vím, že s pravděpodobností limitně se blížící jedné bych to stejně podělal. Nestandardním situacím, kde je třeba duchapřítomnosti se raději vyhýbám nebo před nimi utíkám. Tuhle jsem například někde čekal a uviděl, jak se někomu z přehřátí udělalo špatně a skončil na zemi. Slušností by asi bylo tam jít a nabídnout pomoc (byl jsem dost blízko), ale než mi plně došlo, co se stalo, tak už by to asi vypadalo trapně a navíc jsem stejně nevěděl, co přesně dělat a nejspíš bych víc ztrapnil sebe než pomohl dotyčné osobě, tak jsem raději nenápadně zalezl hlouběji do stáda ostatních čumilů, tvářil se, že jsem si ničeho nevšiml a modlil se, ať se postará někdo jiný... Jindy jsem zase byl svědkem týrání zvířete dětmi - mohl jsem je seřvat na tři doby, kdybych si byl jistý, že to dokážu, ale protože bych nejspíš dost rychle nevěděl, co vlastně říct, tak jsem raději prošel kolem s hlavou svěšenou a předstíral, že nic nevidím, ať to zvíře třeba umlátí... A myslím, že podobně bych se zachoval, i kdyby mi přímo před očima vraždili vlastní rodiče. To mě přivádí k dojmu, že zbabělost a lenost je úplně stejný zločin, jako všechny ostatní, a že když už bych s tím neměl něco dělat kvůli sobě, tak kvůli lidem kolem mě ano...

5) Jsem depresivní (z největší části asi kvůli těm bodům výše) a nespavý a pak nemám motivaci k ničemu kromě sebelítosti a nedokážu se pořádně věnovat žádné smysluplné činnosti...

V prvé řadě by mě zajímalo, zda popsané problémy mohou mít nějakou společnou příčinu, nebo se jedná o více nezávislých onemocnění, kterým se mohu věnovat postupně a zvlášť?

Je moje (nejen) sociální neschopnost dána pouze tím, že jsem se odmala pohyboval mezi lidmi nedostatečně a dá se to nejlépe vyřešit tréninkem?

Nebo už je třeba návštěva odborníka? (to taky nevím, jak udělám, jsem podělaný nějakou pomoc vyhledat, protože přesně nevím, jak si to domluvit, jak si to zařídit, abych zas něco neudělal blbě a neztrapnil se, prostě i tady bych se topil v bahně nejistoty jako kdykoliv jindy).

Když už se obrátím na lékaře, mám jít rovnou za psychiatrem, nebo mám nejdřív odstranit možné fyzické (částečné) příčiny? Pokud ano, tak které jsou nejpravděpodobnější? Hypotyreóza? (malátnost, apatie a zpomalenost by odpovídaly, ale zimomřivý nejsem, většinou spíš naopak) Cukrovka? (chodím prý častěji na záchod, ale denně vypiju tak mezi 2-6l vody a poruchy vědomí jsem nikdy neměl, tak milosrdný ke mně můj organismus nikdy nebyl, že by mi například nepříjemné situace ulehčil tím, že bych ztratil vědomí a probudil se ideálně až v nemocnici, vždycky jsem si všechno musel vyžrat až do konce) Nebo něco vážnějšího?

A nebo to je prostě nevyléčitelné a musím přijmout fakt, že jsem magor nepraktický, nepoužitelný, nepozorný a nevytrvalý a zařídit se podle toho, že navždy budu jenom tupá pomalá řadová ovce v pozadí, které se bude osud smát do obličeje?

Samozřejmě už jsem uvažoval o sebevraždě. Vlastně nad ní uvažuji poměrně často. Ale nemám na to. Kdybych měl odvahu podstoupit umírání, jistě bych měl odvahu i na jiné věci a pak bych možná neměl tolik problémů, co jsem popsal výše. Takže utéct před tím nemůžu, ale jak se tomu postavit, to už taky nevím...


Seznam odpovědí:
 
moment čekejte prosím, probíhá přenos dat...
Zobrazení struktury odpovědí v otázce
Skrytí struktury odpovědí v otázce
Zobrazení struktury odpovědí v otázce

 

Odpovědi na otázku:
Datum: 15.09.15 16:44
avatar

Sociopate, takto, jak to popisuješ je většina z nás. Ale s tím rozdílem, že se umíme ukáznit a ovládnout. V několika zlomcích vteřin také panikaříme a šílíme. Ale dostaneme sami sebe, pod kontrolu. Soustředíme se, nadechneme se a pak v klidu dokončíme to, co jsme započali. Chce to jen najít míru a pak to půjde. Neztrácej hlavu! ;) Kolik je ti let? Není to návalem hormonů v pubertě? To přejde, zklidníš se a nebudeš vyšilovat.

Ohodnoceno: 2x
 
Datum: 15.09.15 16:46

Je mi 22, jsem na VŠ, pubertou už to asi nebude...

Jinak mně to právě nejde "ukáznit a ovládnout". Nervozitu nebo úzkost prostě nedokážu kontrolovat vůlí, i když třeba vědomě chápu, že "zas o tolik nejde". A třeba ten bod 1, tam to ovládnutí asi dost dobře ani není možné...

doplněno 15.09.15 16:57:

Ještě bych dodal, že to, co jsem popsal, řeším dlouhodobě, v podstatě od gymplu. Co si pamatuji, tak jsem takový byl pořád, ale až na střední škole jsem se tím začal zabývat a nyní, když se začínám poohlížet po práci, tak se dá říct, že vyvstala reálná potřeba to vážně řešit. Mimojiné proto, že mám dojem, že se to postupně spíš horší, než naopak...

Od: anonym0
Datum: 15.09.15 16:57

Co kdyz se decentne opijes? Problemy zmizi a je ti fajn?
Mas nejakou pohybovou aktivitu nespojenou s nejakou povinnosti (sportujes)?

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 15.09.15 17:13

Pohybovou aktivitu momentálně nemám, ale několikrát jsem zkoušel (nedávno třeba čtvrt roku posilovat, jindy plavání, cyklistika, dlouhodobě dodneška se snažím aspoň nekolikrát týdně chodit aspoň na hodinu na procházku) a kromě občasného "antidepresivního" účinku (za cenu únavy včetně psychické, kdy jsem nebyl schopný zbytek dne nic smysluplného dělat) to na tom, co jsem napsal, nic nezměnilo.

Když se decentně opiju, tak toho moc nepocítím, protože jsem zhruba během posledního půlroku začal chlastat docela pravidelně.

Když se opiju víc, tak se uvolním, deprese a úzkosti většinou odezní (aspoň částečně), sebevědomí se sice nezvýší, ale je mi to víc jedno, takže nesmělost a nervozita se většinou zmírní a komunikační dovednosti se zlepší, ale vyloženě "extráč" se ze mě stejně nestane. Tak třeba odvahu balit holky bych měl až od takové fáze opilosti, kdy by mě k těm holkám museli odnést. Nicméně na to už jsem rezignoval, holku asi nikdy mít nebudu a už se o to dávno ani nesnažím, ale třeba aspoň fungovat ve škole a případně v práci jako ostatní bych chtěl být schopen, a to pokud možno i bez alkoholu nebo jiných devastujících drog (lékům se ale bránit nebudu, ani těm návykovým, pokud je lékař uzná za vhodné).

Datum: 15.09.15 17:17
avatar

Tady je celá řada dotazů a odpovědí - třeba se tam najdeš.

Ohodnoceno: 0x
 
Od: janilka3
Datum: 17.09.15 13:46
Kolik ti je? Jestli nejsi jeste plnoletý,tak to nejsi rozbitý,jen nezkušený,s novými situaci si treba nevíš rady,nebo se bojís że tva řešení problémů jsou špatné,protože nemás doma nikoho,kdo by ti pomohl,jelikož se s nimi nedá komunikovat. No a nebo jsi starší a maminka tè měla dlouho doma a ty najednou zjistujes że ve 40 ti jsi najednou ztratil léta pro zaplněný potřeby tvé matky místo toho aby si nasla nového chlapa. Zapomeň pak na maminku,poskladej se tak,že nejsi dokonaly,jak ti maminka mile lhala a pozemek sam sebe,bez nèjakèho maminka říkala...to platí asi v obou prîpadech.Máš nohy,tak na nich stûj jak chlap,kterej se podkladem.Hodnè štěstí
Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 20.09.15 07:45
avatar

Ach jo, stačí napřed trochu číst, než začnu odpovídat. Vždyť to jasně říká hned na začátku. Je mu 22 let.

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 15.09.15 17:45
avatar
:D Líbí se mi ten nádech sarkasmu, se kterým jsi to napsal. Možná nejsi výřečný a pohotový, ale myslí ti to. Dnešní mládež si stejně více dopisuje přes sociální sítě než by se bavila přímo, tak pokud budeš hledat holku touto cestou, není nic ztracené ;)
V práci se těžko budeš moct živit někde na marketingu, PR a pod ale jsou i pozice, kde tvé vlastnosti budou výhodou. Napadá mě IT nebo účetnictví, analytik?
Jak už tu bylo řečeno, spousta z nás se v částech toho co jsi napsal, dokáže najít. Ale v extrémních situacích jako byla nepomoc tomu člověku a zvířeti, už je to opravdu na pováženou :( Tam to chtělo překonat sám sebe.
Každý na sobě můžeme pracovat. Chce to trénink. Můžeš zkusit třeba i nějakého osobnostního kouče, který ti pomůže zvýšit sebevědomí...
doplněno 15.09.15 21:26: Promiň, ale ještě jsem neviděla výřečného ajťáka a to ani v minulém zaměstnání a ani v tom současném.. :) A citlivého romantika by spousta ženských brala všemi deseti, jedná se mezi chlapy o ohrožený druh ;) Navíc téměř každá dá přednost novému autu, které si sama zajede.
Ty musíš radikálně změnit přístup ke všemu - životu, práci a i vztahům. Ještě jsi nic nezkusil a už rovnou vyvozuješ závěry a už předem si dokážeš odůvodnit proč něco nejde a přitom jsou to všechno jen domněnky nezakládající se na pravdě. Jenže tímto přístupem, si zavíráš dveře před nosem.
Pokud to nezvládneš sám, vyhledej pomoc psychologa a nebo jak už jsem řekla, možná i osobnostního kouče. Klíčový je tvůj přístup.
Ohodnoceno: 1x
 
Datum: 15.09.15 19:08

Holku si hledat nebudu žádnou cestou. Je pravda, že mi to hodně chybí a ještě asi dlouho bude (kdyby jenom sex, tak jsem vysmátej, ten se dá koupit, ale já mám ten problém, že jsem slabá, tedy eufemisticky řečeno citlivá, možná až romantická duše a chtěl bych upřímnou lásku, něžnost, blízkost, důvěru a zkrátka chtěl bych toho fakt moc, aspoň ve světle toho, že se bez pěti piv a pěti rumů nedokážu holky zeptat, kolik je hodin). Ale jednak je to daň za svobodu a více volného času (i když je pravda, že zrovna teď to skoro nedokážu využít), jednak to pro mě není a nikdy nemůže být prioritou (protože v první řadě bych se měl naučit fungovat alespoň "veřejně" jako normální člověk, abych si byl jistý, že se dokážu sám uživit a nemít přitom každý den pocit, že to dělám s vypětím všech sil /a pokud možno brzo, protože nemám zrovna stabilní rodinné zázemí/, a v řadě druhé bych chtěl v tom, čemu se budu věnovat, vyniknout, být v tom dobrý a mít uznání, a je mi jasné, že když to teď nezvládám ani bez holky, tak s holkou bych to zaručeně nestíhal už vůbec), no a jednak, a to je možná nejdůležitější, je podle mě už příliš pozdě začít, když už jsem v tom tak 6 let zaspal. Myslím, že nezkušenost s touto aktivitou mě v mém věku z této aktivity diskvalifikuje sama o sobě.

Mé vlastnosti podle mě dnes už nejsou výhodou nikde. Zrovna studentem IT oficiálně jsem a tam být asociálem už není výhodné ani náhodou. Jak se ten byznys rozrůstá, tak je čím dál větší konkurence a mám pocit, že s dnešními technologiemi třeba takového programátora může dělat už kdejaký dýdžej, který má tak IQ 100 a právě vylezl z posilky, nebo moula, který je sice dislektik a disgrafik, ale obor ho baví už od dětství, je nadšený a s depresí se nikdy potýkat nemusel. Kvantita se jednoznačně preferuje před kvalitou a rychlost před precizností. Možná, že se moje povahové vlastnosti tolerují u úzce specializovaných zaměstnanců v nějakých velkých korporacích, jenomže tam aby se člověk dostal, tak zase musí mít za sebou dostatečné prokazatelné výsledky, musí být vidět a musí ho být všude plno, na to zase musí být ale v oboru opravdu dobrý, musí mít talent a být nadšený a věnovat se tomu naplno nejpozději od začátku střední školy, no a tohle o mně moc neplatí. Asi jsem si vybral špatný obor, měl bych dělat někde v neziskovce nebo ve státní správě, ale to bych se zase bál, že neseženu místo. Technický obor jako IT má právě zatím výhodu, že je po zaměstnancích větší poptávka než nabídka, tak se přijmou i kdejací zoufalci, ale ti pak právě zjistí, že na to nemají (ať už kvůli nedostatečnému intelektu, nebo kvůli vadné povaze), nebaví je to a nesnášejí svoji práci...

V extrémních situacích se projevilo to, že sice není pravda, že bych neměl soucit, ale ten u mě převážilo přesvědčení, že nejspíš toho nejméně zkazím, když nebudu nic dělat. Nevěřil jsem, že bych dokázal zasáhnout správně a že bych udělal víc užitku pro druhé, než škody pro sebe...

Datum: 16.09.15 18:26

Reakce na doplnění z 15.09.15 21:26:

To co píšete, platí o autech, ne o vztazích. :) No dobře, možná i o vztazích, ale podle toho, v jakém věku. Mně je teprv 22, ne 42. Za 20 let bych tomu věřil, teď moje pozorování odpovídají spíš tomu, že v mém věku se nezkušenost netoleruje.

Kluk, co holky měl, musí být borec, musí na něm být něco přitažlivého, co ostatní holky chtějí zkusit taky. Kluk, co zatím žádnou holku neměl, je aušus, musí na něm být něco vadného, protože proč by jinak byl sám, že ano, takže ho radši žádná nechce. Stejně staré mě posílají za 15letými, ale i ty už mají většinou víc (nejen) sociálních zkušeností, než já.

Jasně, ve čtyřiceti ten vzorec uvažování vypadá spíš takto: Chlap, co měl hodně ženských, jich nejspíš ještě několik vystřídá, ale ty už většinou chtějí rodinu a takový chlap by nebyl vhodný otec od rodiny, takže není tolik žádaný. Hodný citlivý trouba, co nikdy ženskou neměl, bude rád za tu první, bude si jí vážit a bude poslušný, protože se svou neschopností navazovat vztahy bude mít strach, že dotyčná taky může být tou poslední, takže ten je pro rodinu ideální.

No, já mám do čtyřicítky daleko a potomky tak jako tak nechci a nepočítám s tím, že bych někdy chtěl, takže musím řešit ten vzorec ob jeden odstavec výše.

Jinak práci, nebo spíš zakázku, jsem zatím zkusil dvakrát. Poprvé jsem to udělal, ale ne tak rychle a v takové kvalitě, jak bych chtěl. Podruhé jsem vyhořel úplně. Brigádu jsem zkusil a vypadal tam (rozhodně aspoň ze začátku, ale první dojem je nejdůležitější, takže...) jako chaotický blb a ztrémovaný asociál. Vlastní projekt jsem zkusil, ale nestíhal s jinými povinnostmi, takže nakonec se mi to zhnusilo a vykašlal jsem se na to. Pravidelně cvičit jsem zkusil několikrát a nejdéle vydržel asi 3 měsíce, pak zase škudlil každou hodinu na naléhavé (chronicky odkládané) školní povinnosti. Autoškolu jsem udělal s odřenýma ušima a vypětím všech sil, po každé jízdě jsem se cítil jak po nakládačce a dodnes jsem se pořádně jezdit nenaučil. Jó, maturitu mám a dokonce za pouhé čtyři roky, ale kdo ne (a průběh studia taky nic moc, a kromě učení jsem během těch 4 let nedokázal lautr nic). Já prostě nezvládám nikdy nic. Zkusit ano, začít ano, rozdělat ano, úspěšně dokončit NIKDY...

Datum: 16.09.15 00:07
avatar
Je to rozbitý!, říkám svému psovi, když dělá, že neslyší. Vy nejste rozbitý, jen vám nefungují rychlé spoje v mozku. To není nemoc a tréninkem se to zlepšuje. Také bych to viděla na nižší sebevědomí. Ale i s tím se dá pracovat. Každý jsme jiný. Tam kde jeden "perlí", druhý se topí. Někdo vyžere všechnu moudrost světa a na jiného zůstanou jen zbytky. Tak to je. Kdybychom byli všichni stejní, byla by to celkem nuda...Co se týká toho, proč jste takový...prostě jste. Klidně to může být tím, že jste jako malé dítě nepřišel do styku s mnoha lidmi, nebo jste byl při narození přidušený...to už nejspíš nezjistíte.Jste jaký jste. Tak neblbněte, pokud máte pocit, že potřebujete odbornou pomoc, tak ji vyhledejte. Ale psychicky nemocný nejste. Mona
Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 16.09.15 20:13

Souhlasím, že bez nemehel by byla na světě nuda, protože by nebylo, komu se smát, ale než se smířím s tím, že jsem předurčen být jedním z terčů posměchu, tak bych chtěl zjistit, jestli se nemůžu stát jaksi vyšší formou života...

S lidmi jsem do styku přišel, ale vždy v doprovodu rodičů. Je pravda, že hodně času jsem v dětství strávil v nemocnici (silné astma). Přidušení při porodu taky souhlasí. Je ale "fascinující", jak jediná chyba hned na samém počátku života může nenapravitelně zku*vit celý jeho zbytek...

Datum: 16.09.15 23:37
avatar
Vy se ale opravdu strašně moc sledujete. Někdo se vám směje, nebo je to jen váš pocit, že jste k smíchu? Smiřte se s tím, že jste nedokonalý, odlišný...to je jediná možnost, zkuste na sobě po částech pracovat...nespoléhat se jen na pomoc ostatních...vy sám víte, kde máte slabiny a ty postupně musíte posilovat. To vám poradí i ten odborník. Introvertní jedinci (mezi které se hrdě hlásím) to mají v životě vždy těžší. Každý den je plný malých bitev, které ostatní nevidí. Já měla v jednadvaceti letech největší krizi, pak to bylo lepší a lepší. Hodně pomáhá uvědomění si toho, že i ostatní (normální) lidé mají také svou achilovu patu. Žádná vyšší forma života neexistuje, všichni jsou něčím postižení. (A jestli ne ,tak o tom prostě jenom neví :-P )
Ohodnoceno: 0x
 
Od: miaw
Datum: 17.09.15 12:36

Přesně tak!

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 17.09.15 14:38

Ano, k smíchu jsem byl mnohokrát, dnes už tedy méně, než dřív, ale pořád (a za to ve vážnějších věcech).

A ano, všichni jsou "nějak" postižení, ale zatímco u někoho spočívá to postižení v zanedbatelných drobnostech, u jiného je postižení jeho hlavní charakteristikou, která jej bude pronásledovat celý život.

To je podle mě rozdíl mezi vyšší a nižší formou života.

Od: alena1
Datum: 16.09.15 02:32

Jestli jste rozbitý nevím, jste jen hodně ukecaný, rozvláčný a nevíte co chcete. Opravdu nevím kolika rádcům se bude chtít číst vaší litanii o vaší nespokojenosti se svým životem.

Ohodnoceno: 1x
 
Od: joachim
Datum: 16.09.15 05:40

Slyšel jsi někdy o Aspergerově syndromu? Podle popisu na něj celkem vypadáš.

V takovém případě bych ale na Tvoji úvodní otázku musel odpovědět negativně. "Opravit" to nelze.

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 16.09.15 20:01

Slyšel, četl... vážně na to nejsou léky? Ani psychoterapie? Nepotřebuju vyléčit úplně a navždy, vím že to nejde, stačí mi potlačit, nebo aspoň zmírnit symptomy.

Jinak, když už bych si měl stanovit diagnózu, osobně bych k tomu přidal ještě minimálně ADHD (podle Wikipedie to na mě sedí i možná víc než ten asperger, i když ten taky dost) a depresi, což už se snad léčit dá (psychostimulanty a antidepresiva) a možná jsem neuroastenik. Určitě bych to taky viděl na nějakou disociální poruchu. Zkrátka mám toho asi dost, ale lékaři bych to takhle neříkal, nechci si hrát na skoro taky pana doktora, řekl bych mu projevy a zodpověděl otázky a diagnózu i léčbu nechal na něm...

Datum: 16.09.15 07:46
avatar

Mám z vás podivný pocit. Pro mě vypadáte, jako byste seděl někde jinde a koukal se na sebe a popisoval se. Naprosto realisticky, promyšleně a pravdivě. Tedy, když dokážete tohle, pokuste se poručit sám sobě. Dát si příkaz. ;) Sebevědomí, to je to, s čím vám vůbec nikdo nepomůže, protože se jedná o vnímání sebe. Pokud budete vnímat sebe takhle, budete a zůstanete takový. Příjde mi to, jako jednání se ženou. Když se ženou budete jednat jako s kuchařkou, bude se snažit a nakonec se jí to podaří, bude vařit úžasně. Když s ní budete jednat jako s milenkou, bude nejlepší milenkou na světě. Rozumíte mi?*hej*S pitím přestaňte! Přestaňte! Přestaňte! Stačí, že jste podivín! Ale ožralý podivín, to je cesta do pekel izolace. Pod stan mezi keři, s kamarády bezdomovci. Nedovolte to sám sobě! Máte na mnohem víc. Svět je tak veliký! A vy se zavřete do sebe, do svých bolístek, svého nepochopení sám sebe. Dost! Přestaňte se sám v sobě rýpat a začněte normálně fungovat! *bum*S přáním všeho dobrého babka z Ostravy.

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 16.09.15 17:41

Vaření ani milování nejsou fyzicky ani intelektuálně náročné činnosti, s dostatkem snahy to do jisté míry bude zvládat téměř každý.

Ale ne o všech činnostech tohle platí. Na programování musí mít člověk dostatečné matematicko-logické myšlení, musí přesahovat hranici IQ, na kterou nedosáhne každý. Na ústní komunikaci s lidmi kromě přehledu o daném tématu zase mít dostatečné psychomotorické tempo. Na řízení motorových vozidel dostatečně rychlé reakce a schopnost soustředit se na více věcí najednou (ovládání vozidla, dopravní situace...) a tak dále. Věci, které se sice dají procvičovat, schopnosti k jejich provádění zlepšovat, ale jen v intervalu, který je daný. A ten interval určuje, zda na to člověk má nebo ne. Někde prostě snaha a sebevědomí nestačí. Musí být i talent.

Jinak abych se přiznal, nejsem jen ožralý, v zoufalé snaze o zlepšení svých šancí při komunikaci s lidmi jsem (nejednou) sáhl i k jiným (i k tvrdým) drogám. Tady zatím bez závislosti - jednak proto, že než něco "strčím do huby/nosu", něco si o tom zjistím (třeba dobu a frekvenci užívání, po jaké u průměrného člověka dochází ke vzniku závislosti, nebo k trvalým zdravotním následkům), a jednak proto, že tyhle látky jsou vhodné jen pro nepříjemné situace, ve kterých nejsem denně, zatímco snad-ještě-malým množstvím alkoholu denně řeším i nespavost (protože všechny ostatní "volně dostupné" metody, které jsem vyzkoušel, a to včetně každodenního fyzického vyčerpání po celodenní manuální práci, se prostě ukázaly jako neefektivní).

Podotýkám, že všechny výše uvedené poruchy jsem měl už předtím, než jsem se poprvé v životě opil, a rozhodně předtím, než jsem si poprvé něco "šlehnul", nicméně chápu, že ačkoliv je můj alkoholismus a zneužívání drog (zatím) pouze následkem (resp. krátkodobou náplastí), a nikoliv příčinou potíží, tak díky tomuhle se moje životní cesta začala definitivně stáčet přímo ke směru, kam ukazuje cedule s nápisem "zkáza", takže to je taky jeden z důvodů, proč jsem začal uvažovat nad tím, že bez odborné pomoci už to možná nepůjde. Souhlasím, že pokud už mám něco fetovat (určitě asi minimálně antidepresiva), tak ať je to kontrolovaně a pravidelně a pod lékařským dohledem...

Datum: 16.09.15 09:13
avatar

Já si myslím, že dobrý psycholog by nebyl na škodu v žádném případě. Protože on s vámi bude mluvit a dozví se mnohem více, než my tady z pár řádků a určitě jeho pomoc bude více fundovaná a pomůže vám i s tím tréninkem a prací na sobě, kterou nutně potřebujete. A fakt nepijte, nepomůže to a skouznete do mnohem horší osamělosti, než kterou prožíváte nyní. S pocity, které popisujete, se potýkáme do jisté míry někdy asi všichni, vy ale potřebujete natrénovat určité postupy, jak se s nimi poprat - a v tom by vám právě psycholog určitě poradil nejlépe.

Ohodnoceno: 0x
 
Od: janilka3
Datum: 17.09.15 14:00
No já umět programovat,tak vymýšlím program,aby opravil poškození funkce mozku,
Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 17.09.15 14:35

Na to umět programovat zdaleka nestačí. :)

Datum: 16.09.15 09:30
avatar

kus od kusu - takovej Hitler, nebo Stalin byli neopravitelní. U normálního člověka je to věc dobré vůle a více životních zkušeností, u "nenormálního" pomůže psycholog nebo psychiatr...

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 16.09.15 20:17

Zrovna Hitler a Stalin byli "neopravitelní" v úplně jiném směru, jinak byli ukázkou extrémně silné vůle. To neznamená, že to pro ostatní bylo dobře, jen chci říct, většina lidí by asi raději žila jako diktátoři než jako bezdomovci.

S tou dobrou vůlí jako dostačujícím faktorem jen u normálního člověka souhlasím...

Od: miaw
Datum: 16.09.15 12:21

Nemyslím, že jste nemocný, ale stejně bych na vašem místě pomoc vyhledala. Psycholog vám pomůže podívat se na sebe a vůbec na věci zase z jiné stránky, vy jste do sebe strašně zavrtaný, zabředlý do svých problémů a doopravdy možná - jak píšete - pro samé stromy nevidíte les. Myslím tím, že si vůbec neuvědomujete, že třeba zdaleka nejste takový zoufalec, jak o soběš smýšlíte, a že se s tím dá stále něco dělat. Dle toho jak píšete, nejste hloupý, jste přemýšlivý, ačkoli zrovna to je vám vám možná na škodu, protože o sobě moc přemýšlíte, ale i tato vlastnost je dobrá a využitelná. Nemyslím, že ve 22 letech je třeba házet flintu do žita ohledně vztahů s dívkami, není zdaleka pozdě.

Celkově myslím, že vám prostě chybí jen vůle se s tím vším utkat. Ode mě to sedí, nedávno jsem zde pokládala otázku, jak najít vůli dokopat se k věcem, které už dlouho chci, ale stále váhám je udělat. A "překvapivě" mi všichni poradili, prostě jít a udělat to, ne o tom přemýšlet a vymýšlet, to ničemu nepomůže...A já s nimi souhlasím, protože opravdu není jiná cesta, nikdo to za člověka neudělá. Takže pokud cítíte, že by vám psycholog mohl pomoci - a já si upřímně myslím, že ano, aspoň správným směrem by vás mohl nasměrovat - tak si prostě zjistěte psychology ve vašem městě, obvolejte je, kde budou mít termín, tam se objednejte. A pak tam prostě řeknete to všechno, co jste tady napsal, všechno co vás trápí. V čem je problém? Vždyť na tom se snad nedá nic zkazit, ne? Ten psycholog je tam od toho, aby poslouchal starosti a problémy lidí, slyšel asi i horší, nebude se tomu smát nebo to zpochybňovat. Hlavně o sobě přestaňte tolik přemýšlet, to nemá smysl, stejně se točíte v kruhu, nic nového nevymyslíte a jen sám sobě stále potvrzujete svou mizernou hodnotu a pak se stáváte ještě nervoznejším, nesmělejším, uzavřenějším...Nebo zkuste přemýšlet jinak, zamyslete se nad tím, jak jste byl vychován, kde mohou být kořeny toho, jaký jste (příliš kritičtí rodiče pedanti, málo lásky od rodičů, málo kontaktu s jinými dětmi...) - sice to nepomůže řešit, to co už je, ale aspoň vám to osvětlí, proč třeba máte zrovna takové problémy, jaké máte...Ale pak se s tím musíte smířit a začít pracovat v přítomnosti na sobě, řešit minulost nemá cenu. A hlavně nemá cenu si pořád namlouvat jen to nejhorší o sobě a o světě, tím si jen podkopáváte nohy. Přestaňte se v těch sra.kách rochnit!

Někomu můžou pomoci i myšlenky z těchto knih - např. Miluj svůj život od Louise L.Hay nebo Oshova Oranžová kniha.

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 16.09.15 21:02

Být přemýšlivý podle mě není samo o sobě užitečná vlastnost. Přemýšlení je jen proces, důležité jsou výsledky. Dlouho přemýšlet a vymyslet ho*no je bezcenné.

Ohledně vztahů s dívkami - no, na navázání prvního vztahu mi zbývají 3 roky, to už asi nestíhám, když uvážím svoji současnou "pozici".

"...prostě jít a udělat to, ne o tom přemýšlet a vymýšlet...", to platí pro zdravého člověka. Tělesně i duševně. Tělesným zdravím si jistý nejsem, zato u toho duševního jsem si takřka jistý, že bude celá řada věcí špatně.

Co se týká léčby, neměl bych jít rovnou za psychiatrem? Ten psycholog by mě tam stejně poslal, to je tutovka.

Jinak ohledně toho bych si dovolil takovou poznámku...

S vynaložením dostatečné trpělivosti a úsilí se dá jistě i třeba závodit maraton se zlomenou nohou... Ale proboha, proč? A hlavně, jakou má pak člověk šanci, že doběhne do cíle, o šanci na výhru nemluvě? A i kdyby se to povedlo, o kolik méně utrpení by dotyčný absolvoval, pokud by se předtím uzdravil?

Já vím, u těch psychických vad je to problematické tím, že lidský mozek je orgán velmi složitý a jako takový dosud přesahuje hranice lidského vědění, neboť byl zatím podrobně prozkoumán jen snad z nějakých 20%. Těch zbylých 80% představuje spoustu prostoru pro kontroverzi, esoteriku a pavědu, ale to neznamená, že na znalost lidského mozku máme rezignovat úplně. Něco málo o jeho poruchách už víme, a alespoň částečně to umíme léčit.

Chci říct - jsem realista, chápu, že neexistuje žádný kouzelný lék, který z neurotické depresivní osamělé trosky udělá zázrakem plnohodnotnou úspěšnou lidskou bytost, a že převážná část léčby závisí na úsilí dotyčného. ALE - i kdyby to "bobule" měly jenom znatelně ulehčit, a tím pádem umožnit, aby člověk svůj potenciál využil ještě lépe nebo rychleji, tak si myslím, že i medikace jednoznačně smysl má...

Od: miaw
Datum: 17.09.15 12:11

Tak kontaktujte rovnou psychiatra, hlavně ale začněte něco dělat, ať se věci dají do pohybu. Jinak ty bobule asi nedostanete. Zase už vám to zbytečně šrotuje - které všechny poruchy máte, co řeknete lékaři atd. K čemu to je? Prostě jděte k lékaři a zbytek nechte osudu.

A jinak - není mi úplně jasné proč máte na navázání vztahu 3 roky.

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 17.09.15 12:46

Ano, řeším co řeknu lékaři, protože když si to nepřipravím dopředu, tak až se mě bude ptát, proč jsem přišel, budu sedět jak zařezaný a nebudu vědět, kde začít a kde skončit a spoustu věcí řeknu neúplně nebo blbě. I to je jedna z mých poruch.

Doufám, že léky napíše a aspoň dvoje, protože jsem na ně zralý.

Na první vztah mám 3 roky, protože vývoj mozku a tím pádem i osobnosti končí ve 25. roce života a navázání vztahu je dost komplexní dovednost, takže když se v tomhle směru neposunu do té doby, tak pak už asi těžko. Navíc nejdéle v té době končím studium a odcházím do pracovního procesu. Všude slyším/čtu, že více času než mám ve škole už v práci mít nikdy nebudu. Navíc všechny stejně staré slečny už dávno budou mít vážný vztah (ony ho v drtivé většině mají už teď) a ty mladší už nebudou pro mě.

Jasně, že projevením extrémní snahy a vytrvalosti to určitě jde i potom. Pokud se použije stejný postup, jako jsem popsal u toho hledání vysněného pracovního místa. Ale bojovat se svou nejslabší stránkou a navíc až potom, co definitivně minu svoje okno příležitosti - to už si myslím, že už je snad lepší investovat čas a prostředky a energii do rozvíjení stránek silnějších, do produktivnějších činností užitečných pro společnost, nebo do prosté zábavy, i kdyby to měly být jenom počítačové hry...

Od: miaw
Datum: 17.09.15 12:58

A půjdete k tomu lékaři?

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 17.09.15 13:05

Mám to v plánu. Jsem ve fázi, že vymýšlím, jak to konkrétně provedu, aby to bylo co nejvíce "bezbolestné".

Od: miaw
Datum: 17.09.15 13:11

Takže jste zatím stále ve fázi vymýšlení...Hm, to jste se moc daleko neposunul. Chce to o tom nepřemýšlet, vytočit číslo, objednat se a pak tam dojít. Zbytečné myšlenky zapuzovat. Čas kvapí, jak sám dobře víte, a psychiatři mají stále plno, pokud zavoláte dnes, můžete přijít na řadu až třeba v prosinci. My sháněli kdysi babičce psychologa, volali jsme v květnu a dostali termín na říjen (naštěstí jsme ji pak protekčně protlačili jinam "už" koncem července), u psychiatrů je to to samé.

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 17.09.15 14:50

Když jsem něco zkoušel dělat bez přemýšlení, NIKDY, NIKDY, NIKDY, to nedopadlo dobře, protože nepřipravený jsem narazil na svoji žalostnou neschopnost improvizace. Ono to nezřídka končilo blbě i s přípravou, ale aspoň jsem si tím zvýšil šance. Říkám vám, že jsem rozbitý. Pomalé tempo a neschopnost improvizace je jedním z příznaků.

Od: miaw
Datum: 17.09.15 15:13

Tak já nemyslím, že návštěva psychiatra, který je notabene zvyklý na kdejaké případy, vyžaduje nějakou extra improvizaci nebo přípravu...Když vás chytne slepák, tak taky nepojedete na chirurgii jen proto, že na to nebudete dostatečně "připraven"? Přece když je mi blbě, potřebuji pomoc, tak ji vyhledám a nezáleží mi až tak na tom jestli u toho budu vypadat jako kretén, ne? Proboha, chcete jít k psychiatrovi, ne na casting! On od vás pravděpodobně nebude očekávat žádný výkon! To je jako, když budete mít průjem, ale budete se obávat k doktorovi, protože jste po.raný!

Uvědomte si, že život není žádná rovnice. Vy máte na všechno spostu argumentů, proč to nejde, proč se to nepovede, proč už je pozdě atd., většinou tedy důkladně podložené všeobecnou zkušeností nebo vědeckými fakty, což je sice krásné, ale život je daleko krásnější, protože je nevyzpytatelný. A pak se stane že i stydlivý nesmělý intoš má holku a ani neví jak. A pak se stane, že inteligentní kráska, která na střední byla nejobletovanější a všechny holky jí záviděly, je v 35 na ocet, zatímco ostatní jsou vdané a mají děti. A pak se stane, že krásní rodiče, kterým všichni říkají, jaký jsou pár a jak krásné děti budou mít, mají dítě sakra ošklivé. A pak se stane, že někdo žije celý život zdravě a rakovina ho stejně skolí a někdo si zahrává a žije do sta let, kdy si vykouří svou poslední cigaretku...A proč? Protože život je nevyzpytatelný. Protože nikdo neví, jak co dopadne, co bude zítra. Můžeme to s téměř 100% pravděpodobností tušit, ale nevíme. Vy se můžete objednat k psychiatrovi, uděláte ty své sáhodlouhé přípravy, promyslíte, nacvičíte řeč, odhodláte se, půjdete tam... a psychiatra cestou do práce srazí auto...A jste v pr...Protože život se nedá předem vymyslet, on musí žít. Teď.

Ohodnoceno: 1x
 
Datum: 17.09.15 15:18
avatar

Jen bych (jako po mnohokráté) připomenul rozdíl mezi psychiatrem, psychologem a psychoterapeutem. Psychiatr je lékař, léčící duševní choroby, a tak daleko tazatel podle mě asi ještě není.

Ohodnoceno: 1x
 
Od: miaw
Datum: 17.09.15 15:27

Já rozdíl mezi psychiatrem a psychologem velice dobře znám, však já jsem také na začátku této diskuze tazateli návštěvu psychologa doporučovala. On trval na tom, že už potřebuje psychiatra. Pokud si ovšem - jako já - pečlivě přečtete tuto diskuzi, zjistíte, že na terminologii naprosto nezáleží, protože zakladatel ve skutečnosti nikam (ať už k MUDr. či mgr. ) jít nechce, on jen hledá důvody, proč to nejde. A tam je zakopán pes.

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 17.09.15 15:29

Nejsem v pr..., když ho srazí auto, objednám se později k jinému, ale aspoň už budu mít přípravu z minula. :)

Chápu, že existuje nějaký prvek náhody, ale výjimky potvrzují pravidlo. Tak než spoléhat, že budu jednou výjimka, lepší je řídit se pravidly, nemyslíte?

Od: miaw
Datum: 17.09.15 15:34

Na to již nemám co říct. Udolal jste mě svými argumenty, že váš život stojí fakt za ho.no, nic v něm nevychází, vše je špatně a ani náhoda nepomůže. Nedá se s tím nic dělat. Máte to holt blbý. Howgh.

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 16.09.15 23:39
avatar

Když jsem si četla váš text, tak jsem měla pocit, jako bych četla sama o sobě :D Mimochodem, taky je mi 22 a taky studuju informatiku (mimo jiné), ale k tý jsem se dostala spíš nějakým nedorozuměním...

Zkoumám se taky snad nonstop...a momentálně jsem přesvědčená o tom, že problém je v tom, jak moc o tom všem přemýšlím :D Jsem zavrtaná sama v sobě a všechno si přehrávám pořád dokolečka, soustředím se ne na přítomnost, ale na rozebírání pitomostí- s tím souvisí snad všechny body, co jste rozebral. Příklad- jsem myšlenkama úplně mimo, nesoustředím se na realitu a trochu ze zvyku zapnu rádio, než se spustí, poodejdu pár metrů a pak, když se rádio zapne, leknu se, že mi někdo mluví v pokoji xD Ale myslím si, že tohle mívá občas každý...teda ne tenhle konkrétní případ, ale prostě že nevnímá realitu a je myšlenkama jinde. Další bod s tím souvisí- když si člověk zvykne na tu svojí klec, tak se mu špatně vylízá, když něco nejde podle plánu. Začnou mu vadit všechny změny, co ho donutí vylézt na světlo a konat. Další bod- introverze. Otázka je, co je příčina a následek. Jestli jsme to prostě nevzali od začátku za špatný konec a tu introverzi si nevytvořili. Já si myslím, že by to tak mohlo být...Aspoň u mě.

A ty další body už jsou následkem (příčinou...?) předchozího a braní si všeho moc k srdci. Všichni lidé dělají přešlapy, ale jde o to nad tím mávnout rukou a mít sám sebe dostatečně rád na to, aby to nebral za důležité a zbytečně se tím nestresoval.

Ono to všechno souvisí se vším...ze začátku přílišné rozebírání všeho...z toho unikání realitě a všímání si, že ostatní vás neberou. Člověk si pak začne myslet, že je s ním něco špatně, přestane se mít rád, víc se zabední, přestane komunikovat a oddělí se od společnosti. O to víc potom začne být neohrabaný v sociálních vztazích a kvůli strachu z další porážky přestane být i sám sebou...A takhle hezky pořád dokola. Jediným východiskem je dostat odvahu a ten cyklus prolomit.

Trochu mi tuhle teorii narušuje ten Aspergerův syndrom, který i na mě docela sedí...tak nevím. Každopádně si myslím, že ať už je to jak chce, tak psycholog by bylo řešení, kterým se nic neztratí.

A ještě na závěr- není pravda, že by klukovi, který nemá ve 22 letech zkušenosti se vztahy, nějak mizely šance na to, najít si holku ;) Všechno je to o povaze...když se dokážete zbavit svých démonů, tak na tomhle absolutně nezáleží. Možná, že je to občas dokonce výhoda :).

Ohodnoceno: 2x
 
Datum: 17.09.15 12:06

To je dobře, že je nás víc, aspoň se můžu vymlouvat, když se mě někdo podle textu bude pokoušet identifikovat. :)

U nás na oboru pozoruji v podstatě dva typy lidí - ty, co šli studovat IT kvůli tomu, co dokážou (těch je tam většina) a pak ty, co to šli studovat kvůli tomu, co nedokážou (menšina zoufalců, mezi kterou patřím). Já nejsem žádný matematický génius (ačkoliv z matematiky mám oficiálně nadprůměrné výsledky, ale jenom, když se hodně snažím), o programování si taky nemyslím, že by to byla zrovna jedna z mých nejsilnějších stránek (rovněž si myslím, že dosáhnu nanejvýš na mírný nadprůměr), dokonce ani nejsem nijak zvlášť nadšenec do počítačů, jejich historie mě moc nezajímá, v hardwaru se vrtám jen zřídka a většinou z nutnosti, mým životním vzorem není ani Stýf Džops ani Márk Zakrberk ani žádná z podobných postav (jejichž životopis mě rovněž nezajímá a vesměs jsou mi spíš nesympatičtí a celkově se dá říct, že mám proti IT prostředí jako takovému mírnou averzi). Jo, to hlavní, čemu se ve škole věnujeme (programovací jazyky, webdesign, databáze, operační systémy, počítačové sítě, algoritmy, datové struktury, návrhové vzory...), to mě občas (ale jenom občas) i baví nebo aspoň zajímá. Ale to neznamená, že na to mám.

Ale je mi jasné, že sportovec ze mě nikdy nebude, umělec taky ne, na manuální práci jsem levej jak turecká šavle, s lidma se bavit neumím a nadaných pisálků je plná Zpovědnice, takže když jsem končil gympl, tak jsem neměl odvahu věnovat se čemukoliv normálnějšímu, než IT. Ten obor na mě spíš "zbyl" kvůli poruchám, které mi znemožňují fungovat v jiných oborech (a ani tady to díky nim není žádná sláva, ale můžu doufat, že takhle aspoň přežiju), než že by to byla první volba bez váhání.

Otázka je, co je prvotní příčina našich poruch. Podle mě to není rozebírání všeho ze začátku. To, co popisujete s tím, jak jste myšlenkami mimo realitu, i analogické situace, které zažívám já, to je symptomem nemoci, konkrétně nejspíš poruchy pozornosti (s hyperaktivitou, pokud se člověk navíc nedokáže uklidnit, což je můj případ). Asperger by taky dost souhlasil, ale to už prý v dospělosti dost dobře odhalit nelze. K tomu se postupem času druhotně přidaly další choroby.

Jistě, věřím tomu, že každému se nějaké trapné situace spojené s tím, že je člověk zrovna mimo, občas stanou, že jsme jen lidé a jako takoví občas uděláme chybu všichni. Ale je sakra rozdíl mezi ojedinělými zkraty např. v okamžicích opilosti, silného stresu či při spánkovém deficitu (to je normální), a tím, když se to stává pravidelně a pořád a i když si člověk myslí, že je zrovna ve formě (to už JE porucha, protože je to zjevná nevýhoda oproti většině ostatních lidí). Nejvíc je to vidět v porovnání se zdravým člověkem. Já si třeba tuhle poruchu připomenu, kdykoliv se bavím se svým otcem, protože on to o mě ví a oprávněně tím pohrdá a pořád mě na to testuje a já pokaždé selžu. A nejen s ním, ale i s některými dalšími blízkými, kteří mě dobře znají.

Takže dle mého názoru ten příběh vypadá spíš nějak takhle:

Bylo jednou jedno dítě a to mělo od narození jistou poruchu. Jak dítě vyrůstalo, porucha byla vidět víc a víc, až byla vidět úplně nejvíc. Lidé kolem si toho všímali a začali to dávat najevo. Dítěti to kazilo sebevědomí plus se naučilo nemít rád lidi, postupně přišlo na to, že kdo nic nedělá, nic nezkazí, tak se spoustě činností začalo vyhýbat, aby předešlo dalšímu posměchu nebo trestům.
Tím pádem se je nikdy nenaučilo a nic moc nezažilo a tak, když z dítěte lempla vyrostl velký lempl, začal se vůči svým vrstevníkům (oprávněně) cítit méněcenný, což sebevědomí a tím pádem i chuť do dalších konktaktů s lidmi posunulo opět o něco níže. Netrvalo dlouho a dotyčný lempl si k vědomí promarněného mládí pořídil kvalitní depresi.
Zároveň si na prahu dospělosti uvědomil, že úplný lempl nemůže být pořád, jinak by si nedokázal ani vydělávat peníze, které jsou poukázkou na důstojný život, a mohl by taky skončit by jako ty odpudivé existence okupující lavičky na nádraží a v parcích.
Tak se rozhodl, že se zkusí vrstevníkům na poslední chvíli vyrovnat. Jeho chabé pokusy ovšem opakovaně narážely na zoufalou nezkušenost a relativní nedospělost a tak z přispěním deprese z toho, jak viděl, že na svoje vrstevníky nemá a tito všechno očividně zvládají lépe a lehčeji než on, a následné neustálé nejistoty, zda si vůbec dobře vybral oblast, které se bude většinu života věnovat, a zda to náhodou celé nebyl velký omyl (stejně jako už to, že se vůbec narodil), onen lempl poznal, co je to chronická únava či syndrom vyhoření.
V neojedinělých okamžicích zoufalství se tak začal uchylovat ke krátkodobým způsobům potlačení problémů, nebo aspoň způsobům zapomenutí na problémy, zejména k návykovým látkám (ze všech nejvíc si oblíbil běžný, legální a snadno dostupný alkohol). Čímž si ovšem začal koledovat o celou řadu dalších zdravotních i psychických problémů.
Spirála pokračuje a lempl si uvědomil, že má za pět minut dvanáct, aby se konečně dal dohromady, ale dospěl definitivně do bodu, kdy si přiznal, že je rozbitý. A jak už píše například jeden známý lektor soft-skills ve své publikaci o prokrastinaci - když je někdo rozbitý, měl by se v první řadě nechat opravit. I kdyby za to měl platit psychiatrům (většinou to ale asi platí pojišťovna, tak co může ztratit).
Teprve pak se může, s klidným svědomím, že v boji proti svým démonům (ať už vyfasovaným od narození, nebo v průběhu svého dosud bezcenného života postupně nabaleným) udělal maximum a zbytek už je opravdu jen na jeho vůli k životu, soustředit na svůj odborný rozvoj, emoční rozvoj a podobné aktivity, které lempla posunou od bezmocného otroka vlastních (n)emocí, který je těžce ve vleku událostí, směrem k fungující lidské bytosti, která má osud ve vlastních rukou...

Takže asi takhle.

Mimochodem na závěr teda ještě k těm vztahům: Ale jděte, kdy je nezkušenost výhoda, prosím vás? Nezlobte se, ale vážně si nedovedu představit JEDINOU situaci, kdy se vyplatí se před holkou červenat a zadrhávat se jak idiot, zmatkovat a nevědět, co říkat. Vás by někdo takový přitahoval? Pochybuji. Pokud jde o to, najít si první holku, předloni bylo pozdě. To si pište, že mi šance mizí. A sakra rychle.

Datum: 17.09.15 13:49
avatar
Také jsem si pokládala otázku, jestli by pomohlo včasné objevení "odlišnosti" rodinou, či spíš její řešení...Samotné dítě si s tím neporadí...a se správnou stimulací mohlo být vše jinak... Mohlo? Teď už to nezjistíme. Mona
Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 19.09.15 23:05
avatar

Ještě zkusím odpovědět...

Vy jste nadprůměrný...sám jste to napsal. A stejně se shazujete. Děláte, jako by snad existovalo značné procento programátorů, kteří mají všechno zadarmo (nebo věděli všechno už před vejškou a teď si to opakují) a jenom ti mají šanci na úspěch. To je prostě blbost. Ti, co se nejvíc snaží (i když s menší mírou talentu), vždycky dosáhnou dál.

K tomu dalšímu- ano, zajděte si k psychologovi. Ale to není úplný řešení...protože i když dostanete antidepresiva nebo ať už vás psycholog nasměřuje kamkoliv, tak musíte hlavně bojovat vy sám a začít se mít rád! A vy*rat se na svýho otce, protože pohrdat svým dítětem a ponižovat ho není nikdy "oprávněný" (kolik my toho máme společného...).

A konečně poslední bod- Kdo z nás je tady holka prosím? Vy snad? I když je nějaké to společenské nastavení, že nemít ještě holku po dvacítce (no ono ani po 17 :-D), není zrovna cool, s preferencema holek to nemá nic společného. Jedinej a hlavní problém je, že to vzdáváte...chce to trošku se nakopnout, dělat malé kroky, odhodlat se nějakou holku oslovit (klidně jen tak...), i když se třeba ztrapníte. Psal jste, jestli si to dobře pamatuju, že chcete romantičtější, vážný vztah...ten byste s holkou, kterou přitahujou silácký kecy a namakaný svaly, stejně neměl.

A ještě poznámka...předtím jsem vám to nepsala, ale pak mi došlo, že jsem mohla. Ne, vážně nejste sám. Chodím na ne nějak extra velkou školu a znám se celkem s cca 7 klukama, co jsou na tom s holkama tak, jako vy. Z toho jenom dva jsou opravdu tak soustředění jenom na programování, že bych i věřila, že holku k životu nepotřebují. A dva ztracený případy (lemplové xD), co se hodí max na pajdu:-D To abyste si nemyslel, že jste nějak výjimečný.

Ohodnoceno: 0x
 
Od: miaw
Datum: 17.09.15 12:14

Pro Klera : Moc hezky napsáno Souhlasím a v něčem se zase poznávám já (s tou introverzí)

Ohodnoceno: 0x
 
Od: janilka3
Datum: 17.09.15 14:53
V tvých letech když jsem byla ráda,že zas studují,jsem měla rok kdy jsem to chtèla vzdát,no ale už jen to że 1 psycholog mi kdysi rekl,że se do skoly už nikdy nevrátím a byl konec druhaku,tak jsem se chvîli nesnaśela,ale 3. jsem mèla zas o dva stupně lepší známku,kde jsem predtîm horela.A 4. jsem měla vztah,ale asi pravě proto jsem maturoval až v zarî.
A vubec vlastně ty vztahy byli ztráta energie,ale někomu jsem aspoň sama pomohla do żivota a nèkdo je bohużel víc mimo,takže jsem prišla na to,že je radši být sam sebou zasekanej i v menším zle,protože to jsem třeba tak dostudovala,no a pockat si na toho kvůli komu to uż nebude ztrata casu,tak dělej klidně vèci,které nemusí být úplně slušné,zdravé,buď sam sebou,ale měj to pod kontrolou,a neboj se rîct co potřebuješ k tomu abys byl tak nějak v kuse a posouvat se dal.Vîm o čem mluvím a jsem rada,że se po těch letech na mě radí dîvam
4
Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 17.09.15 15:32
avatar

- já bych s návštěvou psychiatra nedělala zase takovou vědu - nic zvláštního se tam neděje ! - lékař si s Vámi popovídá, zkusí nějaká antidepresiva, pokud je potřebujete - uklidníte se a začnete se třeba na věci koukat jinak. Přestaňte marně dumat a zkuste to. Všechno, co zde píšete, řekněte lékaři a uvidíte.

doplněno 17.09.15 15:40:

- pokud se tedy nevyžíváte v tom, že se v sobě takhle "nípáte" - a chcete proti tomu něco dělat !

Ohodnoceno: 0x
 
Od: akym®
Datum: 17.09.15 17:53

S takovým precizním rozborem osobnosti se málokterý psycholog setkal. Když máš zábrany a obavy, jak mu to podáš neúplně a blbě, musíš mu to takhle napsat. Padl jsem málem ze židle, když se přirovnáváš k "pisálkům ze Zpovědnice"; tam je polovina ichtylů, 50 pravopisných chyb na jedné stránce, o slohu ani nemluvě. Psycholog, který přečte Tvůj písemný materiál, si na tom ještě udělá kariéru. Sám bys mohl dělat psychologa, jako inrovert na dálku... tak nepadej, chlapi se vyvíjejí do 40 let!

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 18.09.15 12:45

Podle mě je tvůj největší problém v tom, že se moc pozoruješ, moc rozebíráš a hlavně moc lituješ.

To, že nemáš vztah nebo přátele, není tím, že jsi introvert a zmatkář a mimoň, ale tím, že jsi ufňukánek a chodící sebelítost.

Pokud se doopravdy chceš změnit, musíš sám, na to ti žádný prášky ani psychiatři nepomůžou. Prostě postupuj krůček po krůčku, den za dnem se pokoušej překonat sám sebe. Věř mi, vím o čem mluvím, prošla jsem si tím samým. Trvalo asi 2 roky, než byla moje "proměna" dokončena, ale když se chce, tak to jde. Bohužel z tvých příspěvků mám zatím pocit, že se v tom jen nimráš a doopravdy vlastně nic změnit nechceš.

A že se při rozhovoru s holkou červenáš a koktáš, a co jako? Normální holce to nevadí. Holka klidně začne chodit s nesmělým klukem, ale ne s někým, kdo se furt jen pozoruje a hledá na sobě chyby.

Každopádně držím palce.

Ohodnoceno: 1x
 
Datum: 20.09.15 09:16

K čemu teda ty prášky a psychiatři vůbec jsou, když ničemu nepomůžou? A jak to, že mají pořád plno, jak tu někdo poznamenal?

Postupovat krůček po krůčku mi nepomůže proti nesoustředěnosti ani proti tomu, že jsem pomalý, nervózní a depresivní. To budu mít takhle pořád, ať budu mít za sebou sebevíc "úspěchů" (otázka je, kolik úsilí a utrpení může dosažení daného cíle stát, aby se ještě vůbec jednalo o úspěch). A toho se nejprve chci zbavit. Nechci se učit běhat se zlomenou nohou. Sice věřím, že to jde, ale proč?

"A že se při rozhovoru s holkou červenáš a koktáš, a co jako?"

Že to vypadá blbě a trapně a hanba mě přitom fackuje. Definujte normální holku. Pokud "normální" znamená "většinová", pak většině holek to vadí určitě. A oprávněně.

A nebo ne, nic definovat nemusíte, je mi to jedno. Holky pro mě teď nejsou prioritou a deptá mě už jenom, když to mám řešit. Nechci na ně myslet, protože mě to vede k depresi a před tou se snažím utíkat.

Datum: 20.09.15 08:29
avatar

Souhlasím s Lucy nade mnou a ještě jednou "anonymkou", která říká, že Vaše zpovědi jsou příliš rozvláčné a neustále se točí kolem jednoho. Ani já jsem všechny Vaše odpovědi nemohla přečíst celé, četla jsem takzvaně rychlým čtením, protože mne to nudilo.

Ale proč teda vlastně odpovídám, že!? Tak teda proto, že v prvé řadě nejste "sociopat", i když jste si to dal do nicku. Sociopat je opravdu těžká psychická porucha a já jsem to vlastně rozklikla jenom kvůli té přezdívce. A základní otázku jsem přečetla celou a hledala v ní tedy známky sociopatie. Ty tam teda v žádném případě nejsou. Takže první dobrá zpráva. Jinak souhlasím s názory, že se v sobě pouze zbytečně nimráte, pokud ovšem vlastně všechno nesměřuje k tomu, že rád posloucháte ujišťování o tom, jak jste úžasný, protože se dokážete "rozebrat" sám a že si "uvědomujete" své nedostatky. I toho se Vám v této diskuzi dostalo, takže by to mělo uspokojit Vaše ego dostatečně. Jinak si myslím, že neprožíváte nic mimořádného, Váš život je průměrný a ničím se nevymyká. Nevidím důvod k opíjení se a upadat pod vlivem alkoholu do sebelítosti. Ale i když v tom budete pokračovat, tak se také nic převratného nestane. Buďte v klidu, ono se to srovná, až se seznámíte s nějakou holkou. Ale jestli jí budete takto fňukat na rameni, tak pokud nebude ze stejného těsta a nebudete se vzájemně utápět v slzách a bědování nad vlastní neschopností, tak se na Vás brzo vykašle. A ona to mimochodem udělá i ta ufňukaná, protože když budete unizono jenom a pouze brečet a předhánět se kdo z vás to prožívá hůř, tak to také nemá žádnou budoucnost.

Ohodnoceno: 1x
 
Datum: 20.09.15 09:49

O to, uspokojit ego, mi nejde. Už ne. Žádné už nemám a dobré pocity opravdu nečerpám z toho, když mě někdo pochválí za to, že se dokážu dobře rozebrat. A rozhodně to nebylo důvodem, proč jsem psal tenhle dotaz. Důvodem bylo, že chci vědět, jak se svých nedostatků zbavit. Co NEJEFEKTIVNĚJI.

Opravdu myslíte, že se všechny mé nedostatky vyřeší tím, že si najdu holku? Že se díky tomu začnu lépe soustředit, přestanu cítit stres, přestanu mít sklony k depresi, jako zázrakem se mi zrychlí tok myšlenek, takže dokážu plynuleji komunikovat, začnu být rozhodnější a jistější a přestanu prokrastinovat?

Nevím o tom, že by tak fungovaly vztahy. A i kdyby ano, a i kdybych se nakrásně "seznámil", tak je to spíš průšvih, protože to znamená, že moje schopnost plnohodnotně fungovat bude závislá na vztahu s konkrétním člověkem. To už je podle mě snad horší, než závislost na drogách. Ty se dají kdykoliv koupit, člověk ne...

Osobně si myslím, že si v tomhle stavu holku ani NEZASLOUŽÍM. Ale ne proto, že jsem sebelítostivý nebo se v sobě nimrám, jsem jen realista ohledně svých schopností, ale právě kvůli nedostatkům ve svých schopnostech, které tady rozebírám (pokud tedy základem úspěchů není zcela IGNOROVAT realitu o sobě samém).

Takže holky teď pro mě nemá smysl řešit a rozhodně nemá cenu, abych se teď jakkoliv snažil navázat vztah. Na to jsem teda mimochodem taky úplně nejschopnej, takže je to pro mě teď naprosto nedosažitelné (což víceméně plyne z těch bodů, co jsem napsal v dotazu, takže jsem to tam ani nechtěl psát), ale není to něco, čím bych se měl zabývat přednostně.

Nejdřív si chci udělat pořádek ve svěm zdravotním a duševním stavu, pak ve svém "veřejném" životě a pak až můžu řešit seznamování s holkami. Pokud se mi pak ještě bude chtít.

Datum: 20.09.15 10:21
avatar

Sebevědomí je o vědomí si sám sebe. Jen tak, pro zajímavost: Víte, že když se dá člověk dopucu, udělá se opravdu krásným, žena se učeše a nalíčí, při pohledu do zrcadla, mozek sebe vnímá jako cizího člověka. V podstatě neví, že krásný je. A o tom to je. Tam je problém!

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 20.09.15 13:34
avatar
Já myslím, že už tu několikrát padla správná rada - postupně na sobě pracovat. Ať chcete nebo ne, jsme primáti, a ti se učí pozorováním a pokusem a omylem. Takže přestaňte vyhledávat, co je na vás rozbité a začněte na sobě po částech pracovat. Je to o pevné vůli. Vím, o čem mluvím, taky nejsem zrovna jedinec, co zapadne do průměru. A vím, že je to boj celoživotní. Z každé stresové situace si vzít ponaučení. Takže úkol první: teorie - psychicky se připravit na akci, vyhledat kontakt na odborníka. Úkol druhý: stanovit si datum, kdy ho budete kontaktovat. Žádné výmluvy. Úkol třetí: až ten den nastane, prostě zvednout sluchátko a zavolat tam. Další krok už bude na něm. Hotovo, vyřešeno. Mona
Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 21.09.15 02:59

Jak tak pozoruji moc dobře píšeš. Ani za pravopis se nemusíš stydět. A vyjadřovat se také umíš. To je velké plus a určitě to ocení i nějaká dívka. I kdyby jen kamarádka. Napiš nějaký komentář co Tě zajímá a pošli do nějaké redakce. Vůbec nejsi rozbitý jen je pro Tebe lepší to momentálně svěřit papíru.

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 21.09.15 09:08
avatar

Takže si myslíte, že Vaše "záchrana" tkví v radách z této poradny. A to myslíte vážně? Jestli ano, čemuž vůbec nevěřím, tak jste si teda mohl přečíst docela dost názorů na Vaši situaci. Dokonce i různé rady jste dostal. Povíte mi, jak a v čem Vám to pomohlo? Já žádnou změnu ve Vašem projevu nevidím. Když se Vám dostane nějaké rady, vzápětí začnete vysvětlovat, že právě tohle udělat nemůžete a jede to dál. Jsem docela zvědavá, jak dlouho Vás tohle zbytečné polemizování bude bavit. Mne jste teda vůbec nepřesvědčil a trvám na svém dřívějším názoru. A opravdu vůbec nevím, co ještě chcete slyšet. No tak jste realista, víte kdo jste, svou situaci máte zmapovanou a dokonce víte, co máte řešit prioritně. Tak co vlastně ještě chcete? Já to povím, vy si chcete prostě a jednoduše s někým povídat o SOBĚ. Podle mne jste to už zkoušel i jinde a zřejmě Vám na mnoha místech ubývaly reakce na Vaše dokola se omílající nářky. Lidi to jednoduše přestalo bavit a já se nedivím. A připravte se na to, že se to bude opakovat i zde. Pokud tedy toužíte dostat nějakou efektivní radu k Vašemu případu, tak doporučuji psychologa. Toho si budete platit a jeho pracovní náplní a povinností je naslouchat svému pacientu. Dělá to za honorář, je to jeho profese a pokud Vám nechybí finance, můžete se tímto způsobem v sobě nimrat dlouho, ba co dím, nejenom dlouho, ale vlastně stále. Dokud budete platit, bude Vám naslouchat.

Ale tahle rada Vás zřejmě také neuspokojí. Vy totiž, i kdybyste ty finance měl, tak byste tam nešel, protože jeden a ten samý člověk Vám nestačí, protože se o žádnou duševní poruchu vůbec nejedná. Vy jste jenom alibistický exibionista, který potřebuje o sobě mluvit. A jste natolik mazaný, že jste už pochopil, že nejlepší způsob jak upoutat širší zájem veřejnosti, je používat obecných lidských trablů ke svým účelům. Proto Vám vůbec nevadí se veřejně přiznávat k tomu, že jste nevyrovnaný, neschopný, depresivní a tak dál. Vy si to totiž o sobě ani trochu nemyslíte, je to jenom prostředek k tomu, abyste se mohl vykecávat. Manipulujete s důvěřivostí lidí, kteří třeba opravdu sami měli, nebo mají problémy, o kterých Vy jenom žvaníte. A snad nejhorší na tom všem je to, že právě u těchto lidí vzbuzujete dojem, že Vy jste na rozdíl od nich "frajer", když se nestydíte veřejně si sypat popel na hlavu. A tito lidé se Vám budou naivně snažit pomoci a netuší, že je vlastně jenom manipulujete k uspokojení vlastního ega.

Všimněte si, že ve výčtu všech Vašich nedostatků, které jste sám popsal a přiznal, jste odmítl právě tuto vlastnost. Tedy nezdravě zvýšený EGOCENTRISMUS. Toť vše. A tím byste měl tedy začít, pokud chcete podle vašich slov, co NEJEFEKTIVNĚJI na sobě zapracovat. Ale to je docela tuhý vnitřní boj, který vyžaduje opravdu silnou osobnost. A z Vašich příspěvků a nářků to bohužel nevyplívá.

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 21.09.15 09:24
avatar

suzy -

Vaše odpověď mi evokuje postřeh nějakého psychologa, který jsem někde zaslechla - "je rozdíl mezi lidmi, kteří se chtějí léčit a těmi, kteří se chtějí vyléčit " ! Náš "sociopat" patří zřejmě mezi tu první sortu. A pokud, jak říkáte, má peníze, může se léčit celý život - a to on zřejmě potřebuje, neodsuzujme ho. Zdravím

doplněno 21.09.15 21:23:

suzy -

nechtěla jsem vás snad kritizovat, jenom doplnit - myslím si totéž co Vy.

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 21.09.15 19:29
avatar

Ahoj Culdo, já ho vůbec neodsuzuji. Myslím si, že je na takové úrovni, že dokáže pochopit, jak jsem to myslela a že mu to možná i pomůže. Já bych mu to přála. Jinak se bude potulovat po všelijakých poradnách jako bludný rytíř a to je pro mladého člověka neperspektivní. Hloupý není. A mezi námi, já si dokonce myslím, že ani toho psychologa nepotřebuje. K čemu, diagnosu si udělal sám a já ji jenom trošku doplnila.

Ohodnoceno: 0x
 
Od: miaw
Datum: 21.09.15 11:11

Pro Suzymon: původně jsem se už k tomuhle tématu nechtěla vyjadřovat - ale spíše tedy odpovídat zakladateli, protože myslím, že to nemá cenu. Teď mi to ale nedá, jelikož s Vaším názorem souhlasím a myslím, že jste to dokonale vystihla*hej* Právě z toho důvodu jsem již nechtěla dál diskutovat, zakladatel nehledá radu, ale někoho, kdo by poslouchal jeho fňukání stále dokola.

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 22.09.15 19:21

Tak teď jste mě teda prokoukla. Tohle by byla naprosto brilantní analýza mojí osobnosti. Pokud by ovšem nebyla úplně mylná...

Kolikrát mám proboha opakovat, že jsem dotaz nepsal s jakýmikoliv postranními úmysly?

No, ono je to asi jedno. V jednom souhlasím, že snažit se tu odpovídat je asi nadále energie zaměřená špatným směrem.

Momentálně zjišťuji, kteří lékaři mají smlouvu s mojí pojišťovnou. Pak u nich budu zjišťovat, kdy budou mít volno. Raději všechno pokud možno písemně, sice je to podstatně pomalejší, ale přeci jen je mi to mnohem příjemnější. Kdybych neměl takovou fobii z ústní komunikace (tzn., jak osobní rozhovor, tak telefonování), tak bych ten dotaz možná ani nepsal.

Datum: 21.09.15 13:46

Choď za svojím obvodným lekárom a popíš mu svoje zdravotné problémy nech ti dá spraviť krvné testy,podľa toho sa lekár rozhodne či ťa pošle na infekčné,neurologické alebo za psychológom.

Ohodnoceno: 0x
 
Od: cardigann
Datum: 21.09.15 15:38
Me to malinko pripomina zivotopis masoveho vraha
Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 21.09.15 15:44
avatar

Slavco a Cardigan, přestaňte! *hej*Když se vám dotaz nelíbí, nereagujte! Tazatel si nepřišel na poradte.cz číst vaše zkratkovité, ničím nepodložené urážky! *bum*

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 22.09.15 19:32

No jo, i Hitler byl tuším v mém věku ještě citlivý plachý introvert.

Leckdo může mít povahu i životopis do určitého bodu podobný leckomu.

Ale tím to taky končí.

 

Datum: 21.09.15 16:52
avatar
Vemte si kousek papíru, napište na ni webovou adresu této Vaší diskuze a dejte jí psychologovi. Nic u něho říkat nemusíte. Myslím, že mu to k určení diagnózy úplně stačí. A to myslím bez ironie.
Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 22.09.15 14:54

Vypada to, ze vsechny zde prezentovane nazory, ktere nejsou v souladu s tvym vlastnim, dopredu odmitas. Asi nad cimkoliv je mozne zamyslet se a najit spoustu protiargumentu, proc by to nefungovalo, jake jsou prekazky a s tim to odmitnout.

Muj nazor, je mozne ze: - udelal sis na sebe samotneho nejaky nazor, ktery je velmi negativni, potencialne "beznadejny", s timto nazorem jsi se asi do znacne miry identifikoval ("to jsem ja") a veris tomu, ze to tak je - tva "osobnost". Cokoliv, co ti nekdo jiny rekne, pak muzes interpretovat pres tuto svou "osobnost" - a pokud neco neni v souladu s "ni", tak to muzes kvuli tomu odmitnout. Ale realne ta prestava "osobnosti" je cele jen nazor, myslenkova konstrukce o "tobe", fikce. Nekdo jiny si muze vytvorit na zaklade sve interpretace zkusenosti s tebou, svou vlastni predstavu o "tobe" - vytvorit si svou vlastni konstrukci o tom "kdo jsi". V urcitem kontextu je mozne ten termin "osobnost" nahradit vyrazem "ego". Je mozne, ze to cele zni jako blabol, nebo kravina, nebo ze to neni relevantni a netvrdim, ze to cokoliv z toho je, ci neni.

Pokud umis anglicky, tak bych ti doporucil zkusit se kouknout na video


- je mozne, ze ti to cele pripadne jako kravina, nebo ti to mozna naopak pomuze ziskat nejakou jinou perspektivu, nebo ani jedno.

Nebo si precist knihu s nazvem "moc pritomneho okamziku" od Eckhart Tolle (ceska verze k dispozici na webu jako pdf - realne asi ilegalne, kdyztak asi urcite i v knihovnach, ci v knihkupectvich).

Tipuji, ze suzymon minila vyrazem egocentrismus, to ze se v myslenkach neustale zabyvas v podstate vyhradne sam sebou. V dobe, kdy jsem se po dobu nekolika let intenzivne zabyval myslenkami na sebevrazdu, na to jak hrozne se mam a ze se tak nechci nadale mit, tudiz pro zajisteni toho bych se mel zabit, jsem myslel v podstate vyhradne sam na sebe - zabyval jsem se sam sebou, svym "neakceptovatelnym" stavem a tim jak jej prostrednictvim sebevrazdy ukoncit. Pokud by mi nekdo v te dobe sdelil, ze jsem sebestredny, tak je mozne, ze bych se na nej, ci na ni nastval, protoze "netusi jak mi je" (tedy dalsi "ja, ja, ja" argument). Nebo bych to mozna prijal, ale nadale bych se "zabyval sam sebou", tim jak hrozne mi je. Nyni je podle meho nazoru termin "sebestrednost", podle meho pochopeni jeho vyznamu, adekvatni vyraz pro to, jakym zpusobem jsem jednal a cim jsem se zabyval. A je mozne, ze to plati i nyni.

Jinak ja jsem byl bez jakekoliv eroticke zkusenosti do 26 let.

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 22.09.15 15:29
avatar

radomnick, česká verze pana Tolla. Je úúúúžasný! ;) Když tazatel pokliká v nabídce vedle tohoto videa, nalezne několik zamyšlení, na různá témata, tohoto skvělého pána.


Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 08.10.15 08:25

sociopate,když to čtu,,jako bys psal o mě.ŽÁDNÝ PYCHOLOG ANI PSYCHIATR mi nepomohl.Nikdo se nechtěl učit mi rozumět.V první řadě musíš sebe přijmout takového,jaký jsi.Každý jsme originál.Máš výhodu, že kromě všeho, co vidíš na sobě negativně jseš i studijní tip.Mě i tohle chybělo si něco se naučit .Prakticky mi šlo vše hravě.Od dětství jsem si uvědomoval,že jsem jiný, než ostatní.Ve všem jsem hledal dokonalost .Nebýt té nejmoudřejší knihy Bible , Nového zákona,zůstal bych tam, kde každý,kdo tuhle radu odmítá.To je servis pro naší duši od Boha samého, který miluje své stvoření a rozumí mu a dává rady JAK NOVĚ MYSLET A JEDNAT A VIDĚT sebe JEHO očima. Přečti si tuto knihu, najdi si společenství ZMOVUZROZENÝCH křesťanů .Jestli nevíš kde jsou, ozvi se na t. 604381434 ,nasměruji Tě.Uvedou Tě do hlubokých pravd této knihy,jestli to myslíš opravdově.Nebudu tvrdit, že už jsem dokonalý, ale mnoho se v mém myšlení změnilo,na vše se dnes dívám naprosto pozitivně,raduji se ze života a dokonce jsem se ve 62 letech oženil a 10 let žiji pohodovým životem se ženou, kterou bych takovou ve světě nenašel.Ale moudrost Bible mi ukázala volit kroky podle Boží vůle.A ty kroky jsou cesta k dokonalé lásce.V tom je celý smysl radostného života přes všechny komplexy života. Jen je třeba je nevidět jako NEGATIVA. Tahle cesta není nějaké pánbíčkářství,ale NOVÝ ZPŮSOB ŽIVOTA A MYŠLENÍ a sladění rovnováhy myšlení a přemýšlení,často zbytečné a vysilující naši duši !

Ohodnoceno: 1x
 

 

 

 

 

Přihlásit se k odběru odpovědí z této otázky:

Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz

 
Copyright © 2004-2016 Poradna Poradte.cz. Všechna práva na poradně Poradte.cz vyhrazena.