Jak pomoct někomu s anorexií?

Ahoj, zkušenost nemám, ale vím... Laik nemůže pomoci. Pokud jedna lékařka nevyhovovala, je třeba najít další. Sestru její nemoc ohrožuje na životě (třebaže může být zatím na začátku) a pokud si to pamatuji dobře, pomůže jen hospitalizace. Je to dlouholetý boj a bez odborné péče není možné zvítězit. Mona

Ahoj,

můžu jen napsat jak to dopadlo u nás (sestra s velkou pravděpodobností anorektička)

Když všem docvaklo o co jde, bylo už pozdě, sestra stará na to aby jí někdo mohl ovlivnit a dotlačit např. k odborníkovi, rodiče to leta řešili rozčilováním že nechce jíst apod. a spory o jídlo když si to promítnu zpětně byly dnes a denně zdroje velkých problémů u nás. Já to vidím tak, že ten problém nidko nechtěl nebo neuměl pojmenovat. Asi jedinou věc, kterou s tím můžeš ze své pozice udělat, je to nějak zviditelnit pro rodiče - bude to těžké... a pak asi i pro ní samotnou, aby měla čas vstřebat a přijmout ten problém - pokud to neudělá ona sama, asi s tím někdo z vnějšku těžko hne.

Celé to vzniklo, když odešla do Brna na studia VŠ kolej. Byla v cizím prostředí, pod stresem a nikdo přesně dosud neví zda se nestalo nějaké trauma nebo třeba ten stres nebyl spouštěč. Pak samozřejmě, že nejí si hned nevšimnete. Ž hubne si hned nevšimnete. Léta letí a oči pak ani vidět nechtějí. Doteď mám před sebou fotku jak přijela domů a má kostnatý ruce.

Teď už je "stará koza" a myslím že s tím bojuje jak se dá - ví to o sobě - ale řekl bych že je to beznadějné ve smyslu co to dělá s nervama, labilitou, náladovostí a vlivu na okolí. Prostě si myslím (a je to těžké hodnotit i zpětně) že největší průšvih vznikl tím, že o tom rodiče ani nikdo nevěděl a vlastně ani kdyby jim to říkal někdo tak by ho v tom schonu kdy byli v produktivním věku a trávili hodně času prací starostí o rodinu, nechápali.

Myslím že ani manžel sestry když si jí vzal, tak o tom nevěděl a nevím jestli mu to neřekla protože si to nepřipouštěla ještě tehdy nebo protože se bála. Pak je i otázka jestli mu to máte říct apod. a jsou to velice citlivá témata - asi v našem případě bylo lepší když se to dozvěděl a mohl s tím pracovat. Ona už měla čas teď v dospělosti to vstřebat a asi už si i o tom něco nastudovala - ale to neznamená že je z toho venku... naopak.

Jestli něco tak podle mě hned to nějak pojmenovat a mluvit o tom i když tě nebude nikdo poslouchat.

Berte můj názor s velkou rezervou protože nelze aplikovat každé řešení slepě na každou situaci bez kontextu

asi by spíš odborník řekl jak moc je pozdě po kolika letech aby to nebylo chronické/nevratné

viděl jsem i nějaký pořad v TV kde přišla anorektička a mluvila otevřeně a sama říkala že už to má až do konce života a jen s tím musí snažit pracovat

držim palce

ještě...

ono vás to stejně dožene v tom smyslu, že buďto ty nepříjemný rozhovory nastanou hned, nebo se k nim schýlí až o něco půjde (její nová rodina, děti, partner, rozhádané vztahy v rámci rodiny) a bude to mnohem horší protože s tím něpůjde dělat tolik

teď mají ještě rodiče, byť malý, vliv, pak nebudou, a pak bude už mnohem víc let ustálená anorexiae a bude se řešit daleko daleko hůře

čili nemá moc (aspoň si to myslím) smysl tyhle rozhovory (byť bude dělat jako že neví o čem je řeč) odkládat nebo s nimi přestat - ona je ta hlavní, které to má docvaknout

u nás na ně došlo právě až v situacích kdy to bylo hodně zlé

ono k tomu v konkrétní situaci ani nepřispělo to, že otec je poměrně "autoritativního typu" a nějaké diskuse na témata o kterých si myslel že "má jasno", nepřipouštěl - večeři do ní autoritativně nenatlačil tak se aspoň zhádali jak psi - tím docílil většinou spíše opaku což je jasné ale to nelze říct že byl důvod jediný - ani máma, která na to šla po dobrém, tak protože nepojmenovala o co jde a nerozumněla tomu, tak místo řešení anorexie z toho byla hádka o jídlo a spirála se točila - s hádkama se vztahy komplikovaly

Někdo by měl rodičům vysvětlit, že jde o nemoc, která – pokud ji nebudou adekvátně

(tzn. nikoliv hádkami, nadávkami nebo výčitkami) řešit – může skončit sestřinou smrtí.

Pak snad začnou problém řešit...

Mě zaráží, že to rodiče nechtějí řešit...

Ale stejně, ona je jakákoli pomoc v těchto případech často zbytečná, chtít si pomoct musí hlavně ten nemocný sám...Vím to dobře, protože mám kolegyni, která tím taky trpí. Není už to žádná mladičká holka, tak se v tom naučila chodit (například užívá spoustu doplňků stravy, protože už ví, že když nejí, má nedostatek minerálů a kolabuje - takhle její tělo aspoň trochu funguje, no ale je to hodně smutné, že?). Přesto, že si podle mě jistě uvědomuje, jak si to tělo huntuje, je to silnější a musí v tom chování pokračovat dál.

Chápu, že máš o sestru strach. Ale nevím, jestli jí dokážeš pomoci. Když si o tom s ní budeš chtít promluvit, bude se jistě bránit, uzavře se, aspoň to předpokládám. Pokud by se ti podařilo jí nějak přesvědčit, aby to nějak řešila, opravdu bych kontaktovala to sdružení Anabell, jak psala Kapkanaděje, poradí vám a pomohou. Bratr mé kamarádky se tam prý též kdysi obrátil se svou přítelkyní, když tomu propadla. Šla se pak léčit, ale nevím, jak to s ní dopadlo, už o ní nic nevím, rozešli se...

Zapůsobit by na sestru mohl i pohled z opačné strany - nejsou na youtube jen holky co se kasají, jak hubnou a jedí zdravě a cvičí a dávají návody, jak hladovět. Jsou tam i ty, které došly téměř na konec téhle cesty a rozhodly se ostatní varovat, jak může člověk dopadnout - dívky, kterým padají chuchvalce vlasů a mají celé zuby umělé, protože o ty své přišly, nikdy nebudou moct mít děti, nemůžou běhat, sportovat, protože jejich srdce neutáhne ani cestu do schodů, lámou se jim kosti a dělají vyrážky...Snad by to mohlo zapůsobit. Jinak mě ještě napadá kniha, kterou jsem nedávno četla a hodně jsem se z ní o anorexii dozvěděla - Na dně , napsala Marya Hornbacher.