Budu moc potěšena, pokud mi jasně a stručně odpovíte.
Poznáte ženu, milujete ji, vezmete se, strávíte spolu 10 let života, vychováte dítě, pohodový vztah, sem tam problémy jako všude... Po těch letech se dozvíte, že vám žena před 4 roky zahnula... Moc by ji to mrzelo, věděli byste to. Byli byste schopni někdy odpustit? A za jakých podmínek? A pokud ne, tak proč...
Díky moc za vaše odpovědi.
sem
3x
Co muž to náhled, ale berme v potaz fakt, že i kdyby jste měla toho nejbáječnějšího muže, tak je to jen muž se svým egem a hrdostí. Kdyby jste byla tím podvedeným mužem, podělil bych se s ním o moji zkušenost, ale že jste žena tak je to o něčem jiném.
Muž vám odpustí, ale nezapomene, a jde o jeho motivaci pokračovat ve vztahu kde došlo k tak přirozoné věci jako je nevěra. Dospělí a zralí jedinci jsou si vědomi toho, že už po 3 letech ze vztahu vyprchává hormonální oblouzení. Po sedmi letech vydrží vztah jen na základě dobrého přátelství a pocitu sounáležitosti, ale hlavně na základě chuti jít za společným životním cílem právě s tím koho jsme si vzali. Nejen ženy mají intuici a cit. I muži cítí a vnímají... tomu ženy někdy nevěří a muži si to nepřipouští. A muž musí cítit jen to, že on je ten jediný a pravý pro tu ženu a žena mu to musí dávat stále najevo. Nejde o to sexuálno, jde o to že když se žena dopustí nevěry a muž to ví, a žena si je jista tím, že to byl opravdu jen úlet a nestalo se to proto, že by manžel nebyl ten pravý, pak musí ve správný okamžik přijít k manželovi jako jde dítě s důvěrou ke svému rodiči pofoukat bolístku. Zranitelná žena litující svého činu který ji vlastně ublížil a nebyl vůbec nic příjemného, má velkou šanci aby byla vzata velkoryse a blohoskloně na milost. Odmění se tím, že sebevědomě bude velmi, ale opravdu velmi hrdá až skoro pyšná na svého manžela protože ten je tím nejlepším a nejdokonalejším stvořením pod sluncem a žádný jiný chlap není vlastně ani chlapem protože nedokáže to co její manžel... Máte společný cíl, krom dětí? Máte si pořád o čem povídat? Máte společné zájmy?
Právě že ano... Máme si pořád o čem povídat... Máme společné zájmy... myslím, že znovu vytáhneme společné další cíle, které jsme v době krize zapomněli... Hlavně máme společnou minulost... Vím, že ta se teď honí v hlavě především mě, né jemu... Dospěla jsem vedle něj... Spousta omylů, spousta mýtů, překonávala sama sebe, jeho, svět... Nechci znít depresivně, ale...
techniku-jiriku, naprosto dokonala pravda, kterou jsem precetla na jedno nadechnuti...
vetsinou to ale bohuzel takto nekonci... dneska je doba paleni mostu, impulsivnich rychlich reakci...
Ano je to pálení mostů... osobně mám jasno v této oblasti... jsem si vědom toho, že už ze mě manželka není sexuálně unešená a že prostě je na světě další 3 miliardy jiných sexychlapů, kteří mohou moji ženu oblouznit. Ale pokud to bude jen to sexuálno, ale pokud budu ten kdo bude mít ve všem přednost a bude projevena účinná lítost, pak si myslím, že budu dost silný na to odpustit.. ale také jen jednou... jak pravý klasik...Jednou je to nic, ale dvakrát už je to zvyk. Pokud bych nedokázal toto partnerce odpustit, byl bych ten kdo nedává druhému právo na lidství, právo omylu a nedokonalosti... Já mám ovšem obrovské štěstí na partnerku a proto y mi nebylo zatěžko odpustit..ale také doufám, že kdyby se to stalo mě, že bych já jí stál za odpuštění... zahodit x let společná práce na společném životním cíly, jen proto, že jsme jen lidé, mi připadá jako nezralé. Pokud jsem schopný zahodit takový vztah jen pro jedno klopýtnutí pak to znamená, že jsem sobec a že teda jsem to v otom vztahu nemyslel vážně.
Je s podivem jak velký význam připisujeme sexualitě a aktu samotnému... osobně mám sex rád a užívám si to, ale zase proč tomu dávat takovou váhu, že má být na počátku nebo nedejbože na konci vztahu... Když dávám manželce dost prostoru a svobody v této oblasti, jsem si jistý že nebude mít tak velkou potřebu to udělat...a tudíž pak nemusím mít vrásky z toho že to skutečně udělá...
Otázkou pak je Co tedy stojí za to aby byl několika letý dobrý a vyvážený vztah ukončen? V mém, případě by to byla neúcta k druhému a netolerance a sabotování společné práce na společném cíly. Ale proč jančit pro tu skutečnost, že člověk není monogamní. Člověk je o řád výš, když dokáže odolat svodům požitkářství, ale nedegraduje když podlehne svodům pohledného protějšku... Jsme lidé a nic lidského by nám nemělo být cizí... tedy ani sexualita partnera s někým jiným, když je to jen jednou...
1x
Tak tedy stručně, odpustíš /láska, dítě atd/, ale důvěra je tatam a ty budeš neustále ve střehu a budeš se sám utěšovat, že to byl jenom úlet a budeš čekat, až se vrátí ztracená důvěra. Bohužel se nedočkáš, protože tě to bude provázet pořád. Možná začneš trochu víc žárlit. Je to od případu a od mentality jedince. Někdo mávne rukou, řekne si není to mýdlo, toho neubude a druhý skočí pod vlak /nedoporučuji -asi to bolí/. Radit je v tomto velmi těžké, páč tě neznám a podle otázky nevím zda jsi muž nebo žena, z otázky mi to není jasné. Napiš ještě
Jsem ta nevěrnice... Ono ve finále k ničemu nedošlo, ale tomu už neuvěří... Přestal mi prostě věřit... Já se ponaučila... Vždyť je to dávno... Už jsem to neudělala... Moc bych si přála, aby mi odpustil...
sem
Tak mám jasno i já. V podstatě jsi odpověď dostala a teď, jak z toho ven že? To že ti nebude věři, s tím budeš asi muset nějaký pátek bojovat. Pro chlapa je to velmi citlivé místo a naše ješitnost je taky velmi urážlivá. Co se pro tebe zdá jako špatná epizoda ke pro někoho katastrofa a nejednou konec vztahu. Rada. Jistě ti sem napíše spousta lidí, tak tuto debatu mu potom dej přečíst. Záleží opravdu na mentalitě jedince. Přeju ti dobrý konec a napiš jaký to má průběh. Třeba ještě něco vymyslíme.
Ale pohledal jsem na internetu nějaký články k přečtení a k zamyšlení
0x
Ano, jistě je to možné odpustit a miliony lidí to dokázaly. Podmínky? Dosud jinak dobrý vztah a zájem nevěrnice odpuštění dosáhnout.
Obecně nám doma dobře funguje metoda "obchodování", tj. něco za něco. Tady by to tedy asi bylo něco ve stylu: já nebudu připomínak tohle, jak jsi mě ranila, a ty za to XY.
0x
Sice nejsem muž, ale snad to nevadí. Na tuto otázku je těžké odpovědět, asi to ani nelze. Každý vám maximálně může říci svůj názor. Každý je jiný a každý vztah je jiný. Může se tu sejít deset různých názorů a váš muž bude mít jedenáctý... Udělala jste chybu a jste si toho vědoma. Byla proušena důvěra a to je to nejhorší. Možná vám odpustí, ale jestli zapomene... Já bych asi byla schopná odpustit, ale rozhodně ne zapomenout. Jak z toho ven Vám nikdo neporadí, nikdo vás ani vašeho partnera nezná. Na způsob musíte přijít sama. Rozhodně se budete muset hodně snažit a už to asi nikdy nebude takové jako předtím...
je mi to líto... on se k tomu v tuhle chvíli staví tak, že je mu to taky líto, že mě taky stále miluje, byl to kus života, ale že se přes to asi nedokáže přenést, že nevěru neodpustí...
Je skutečně jediným chlapem, o kterého v životě stojím, miluju ho, vážím si ho, nikdo vedle něj neobstojí...
Je to zlý. Pro nás pro oba. A nevím, zda doufat a nebýt při tom Donem Quijotem...
0x
Hezký den.
Pokud bych to měl brát z mého pohledu podvedeného muže,který je ve vztahu cca 10 let z toho 2 roky v manželství,máme 7 letého kluka.
Určitě by mě to hooodně mrzelo,ale každopádně bych se věc snažil řešit s chladnou hlavou! A kladení jakýhkoli podmínek v takové situaci myslím není na místě! Pokud Vás muž miluje,bude nadále i bez podmínek...
Kladení podmínek za takové situace je ,myslím, další cestou do pekla 
Ale jak píší předchůdci,je spousta aspektů,které mohou reakci na tuto zprávu ovlivnit 
Každý jsme opravdu jiný ... a bohužel nejsme neomylní
Věřím,že budete oba bojovat o to své mýsto pod sluncem toho druhého a já osobně přeji hodně štěstí! 
0x
Je to zvláštní, ten můj mi odpustil, aniž bych chtěla. Já chtěla rozvod. Tak jsme spolu, ukecal mě...
Já myslím,že stalo-li se to před 4 lety (a vy dokonce píšete,že se vlastně nic nestalo - i když by se asi našly hlasy,že nevěra duševní je horší než fyzická,ale to už by bylo na jinou a taky dlouhou diskusi)tak už je to tááááááák dááááávno,že už bych to neřešil(a).Toť můj názor.
Jsem vdaná 20 klet,krize se nevyhnou žádnému vztahu.Řekla bych ,že teprve zvládnutí krize ukáže jak pevné základy ten vztah má.
Mnohokrát děkuji všem za odpovědi, a uvítám další a další...
Jsme vážně všichni jedineční, ale obávám se toho, že manžel bude poslouchat spíš hlasy těch, kteří říkají: Jestli se k ní vrátíš, tak jsi slaboch atd.
Nevím, vážně nevím... Asi se utrápím... Mám z něj teď tahat jeho pocity? Asi mi nebude chtít odpovídat s odůvodněním, že mi nechce ubližovat. No a to je taky strašný...
Nechci si připustit konec. Chci o něj bojovat!
0x
Já bych neodpustil, také jsem to i manželce řekl. I kdybych odpustil, stejně bych jí pak po celý zbytek života nevěřil, mohl bych s ní třeba i nadále žít,ale ta důvěra by tam nebyla, už by to bylo o něčem jiném. Možná dost tvrdé, ostaní budou mít třeba jiný názor, ale já to cítím takhle.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.