Jak najít své pravé rodiče

Milá Lucie.Úplně Ti rozumím.Naší rodiče si k nám třem dětem,ještě adoptovali 2 letého chlapce.Byl prostě náš,žádný rozdíl.Byl vychováván jako my vlastní.Než šel do první třídy,rodiče mu vše řekli.Nechtěli,aby se to dozvěděl ve škole od cizích.Nejdříve to oplakal.Ale my sourozenci jsme mu řekli,že je stejně náš a nevadí,že ho maminka neporodila.Do 10 let všechno v pořádku.Choval se jako dříve.Pak začal dělat problémy.Nejdříve se zhoršil v učení,pak začal odmlouvat,lhát.Dříve rodiče poslechl na slovo.Nyní odsekával,nechtěl pomáhat,učit se.Rodiče to připisovali k věku a pubertě.Ale jednou po větším incidentu mu otec zakázal jít ven za kamarádem.Jenže si poradil.Vylezl oknem.Otec si ho našel a doma dostal výprask.Bratr mu řekl,že ho nemá právo bít,protože není jeho táta a že vlastní rodiče by ho nikdy neuhodili.Rodiče to hrozně ranilo a nás děti taky.Nebudu se více rozepisovat.Vezmu to zkrátka.V 16 letech utekl poprve z domu.Pak to následovalo ještě několikrát.V 18 letech utekl,zanechal střední školu.Šel pracovat a zároven hledal své pravé rodiče.Pak jsme ho neviděli 6 let.Rodiče se trápili,ale nemohli nic dělat,byl plnoletý.Pak se vrátil a prosil za odpuštění.Ale nechtěl říci,kde byl,co dělal.Při práci si dodělal maturitu.Sekal dobrotu,ale naše sourozenecké vztahy se již neupevnily.Pouto se přetrhlo.Pak se odstěhoval.Jen rodiče po čase dostali dopis,že se oženil.Pak jednou napsal,že všeho moc lituje,čeho se dopustil a jak byl nevděčný k nám,ale touha poznat biologické rodiče byla vetší,ale zklamání ještě větší.A že nikdy neměl hledat svou biologickou rodinu.Styděl se přijet podívat domů,sám se trápil výčitky.Tak jednou rodiče jeli za ním a navštívili jeho rodinu a viděli vnoučátka.Proč litoval a co se stalo,když hledal pravé rodiče,nikdy neřekl.Naposledy jsme se ho viděli na pohřbu,když zemřela maminka, otec již nežil.Moc plakal,ale k nám nepřišel,ikdyž jsme jeho i manželku zvali k nám.Ze hřbitova ihned odejel.Víme jen, že je zdráv má vnoučata.Ale jinak se nestýkáme.On nám nikdy na dopis,pohled neodpověděl,tak jsme přestali také.Nějak se tenkrát tím útěkem vše pokazilo.Možná jsme mi děti jen nedokázaly odpustit zradu,kterou způsobil rodičům.Tak opět jsme jen tři sourozenci a malý bráška je nyní cizí člověk.

Lucie,nevím kolik je Ti let.Třeba nemohli mít své dítě,tak si tě adoptovali.Ale mají Tě rádi.Jsi pravděpodobně ve věku,kdy zákaz a příkaz od rodičů bereš jako něco zlého.Myslíš si,že Tě nemilují.Také mamince to děláš těžké,možná trpí více než si myslíš,když se stále ptáš na své pravé rodiče.Může proto reagovat ostřeji,než bys chtěla.Bud si s maminkou sedni a ubezpeč ji,že je máš ráda,jen bys chtěla znát pravdu o svém původu.Nebo počkej až Ti bude 18 let a pak si to zjisti sama.Ale po zkušenostech bych doporučovala sehnat jen adresu a nějak tajně bez přímého kontaktu se jela podívat kde bydlí.Třeba budeš mít štěstí a někoho zahlédneš.Jsi ještě mladá,nespěchej zjistit o svém původu pravdu.Třeba až dospěješ, budeš mít na tento problém jiný nahled a budeš jednat uvážlivěji.A případné zklamání budeš brát s nadhledem.Nebo poznáš své pravé rodiče,sourozence a budeš je moci navštěvovat.Ale takové dějství se štastným,krásným koncem,jaké si představuješ,je opravdu jako šafránu.Více jsou špatné zkušenosti.Musíš také počítat,že třeba ta druhá rodina nebude Tebou nadšena,když se objevíš.Neznáš je.Nevíš jak žijou. Ani já je neznám a neznám ani Tvé adoptivní rodiče ani Tebe.Vše jsem psala jen ze zkušenosti a jaký je možný další scénář. Neukvap se,těžko se chyba napravuje.Gita

Jóóó, holka zlatá, abys nebyla ještě zklamaná. Snad až budeš plnoletá, ti nynější rodiče třeba poví víc.

Nikdy bych ženě co mě odložila neřekla maminko a nikdy bych ji nehledala! Na druhou stranu tě chápu, zkus s tou ženou co tě vychovala, to je pro mě maminka, promluvit, řekni, že ji máš moc ráda ale chtěla by ses o těch lidech co se tě zřekli dozvědět co nejvíce. S adoptivní rodinou nevycházíš dobře, v kolika letech tě adoptovali? Mají ještě jiné děti? Zkus se zamyslet co ty sama děláš špatně.

Nevím kolik ti je let, ale trochu ti rozumím. Já mám v příbuzenstvu jednu adoptovanou, už jí je přes 45 let. Po smrti jejích adoptivních rodičů (s nimi měla úžasný vztah), jsme to spolu často řešili, protože jsem fakticky její jediný příbuzný (kromě dětí a manžela) a protože jsem o tom něco víc věděl. Také jí to pořád vrtalo hlavou kdo jsou rodiče, jestli má sourozence atd.

Možná podvědomě očekáváš krásnou pohádku, jak tě tvoje biologická matka porodila v mládí z velké lásky, okolí jí přinutilo tě dát k adopci, celou dobu na tebe myslela a když se po letech potkáte, tak tě obejme a budete obě šťastné. Bohužel, nic takového na 99% nebude. Jako moje příbuzná. Žádný krásný příběh. Matka latentní alkoholička, párkrát ve vězení, celkem měla 4 děti, všechny hned dala k adopci, otcové neznámí, jestli je ještě živá (bude jí přes 70 let) tak žije v lepším případě někde v domově důchodců nebo spíš mezi bezdomovci v chatové kolonii.

Měla jsi ohromné štěstí, že jsi nemusela vyrůstat v děcáku. Kdo si vezme a vychová jiné dítě?

Myslím tedy že máš užasné rodiče a pokud ted Ti nechtějí říci co vědí, tak možná proto, že se nechováš rozumně a mají o Tebe strach. Protože si myslím že když s nimi nevycházíš, tak to nebude jejich vina.

Až sama budeš dospělá a budeš mít děti, oceníš co to bylo za lidi, kteří Ti dali domov.