Je možné, aby se člověk během svého života nějak zásadněji změnil ve své povaze? Například pokud je to klidný člověk založením spíš samotář, je možné, že se v průběhu života změní na velmi společenského člověka? Nebo když je někdo chronický nevěrník, je možné, že se během života změní tak, že už bude navždy věrný? Ve škole nás učili, že temperament člověka je neměnný. To je ale pouze teorie, jaká je tedy praxe?
Změnili jste se nějak vy v průběhu vašeho života? A co člověka dokáže nejvíc změnit?
nebo spíš toho
2x
Vaše otázka má dvě roviny, jedna je filozofická, druhá vědecká - psychologická. Nejdříve si musíte ujasnit na co se vůbec ptáte. Jak souvisí samotářství s nevěrností? Samotářství asi přiřadíme k temperamentu, nevěrnost ale nemusí nijak souviset temperamentem. Nebo existuje zde nějaká kolerace? Cholerici více podvádějí?
Když si řekneme čistou teorii, tak víme, že u každého převažují některé rysy, které charakterizují jeho temperament, nicméně nikdo není zcela vyhraněný a každej má v sobě kus ze všech základních čtyř temperamentů. V určitých chvílích se může více projevovat jeden rys bez ohledu na převažující rysy člověka. Záleží na situaci, každej člověk se v každé chvíli chová zcela specificky. Navíc nejsme to jen my, kdo ovlivňuje naše chování, ale samozřejmě i naše okolí. Pokud se podíváte na člověka detailně, můžete vidět různé projevy chování, avšak pokud se podívate na život člověka z velkého nadhledu, tak jasně rozpoznáte převažující rys, který v podstatě určoval směr života.
Stejně jako ze semínka vyroste předem naprogramovaný strom, tak i člověk vyroste z předem naprogramovaného genetického kódu. Působit může jen vliv prostředí a samozřejmě působí, nicméně nezměníte hlavní rysy stromu ani člověka. Narozené dítě není tabula rasa.
Výzkumy prokázaly, že člověk se v průběhu života čím dál více podobá svým biologickým rodičům (v chování) a to i když bylo dítě adoptováno a nikdy nebylo vychovávano skutečnými rodiči. Takže mi zkuste povědět, jestli si myslíte, že máte svůj život opravdu "ve svých rukou". Ano, člověk je během puberty jinej než ve středním věku. Puberta je bouřlivá, je nutné vymezení vůči rodičům, hledáme své sociální skupiny, uplatnění ve společnosti, hledáme partnery, to všechno vyžaduje velmi variabilní chování, ovšem jak jsem již zmínil, od puberty až do smrti se čím dál více podobáme skutečným rodičům, tedy doslova jejich genům a nelze to ovlivnit, nad geny moc nemáme. Velice zajímavé jsou výzkumy s jednovaječnými dvojčaty, které byly vychovávany zcela odděleně. Když se taková dvojčata setkají třeba po 40ti letech života, tak je to jako kdyby se každej z nich koukal do zrcadla a viděl sám sebe. Často maj úplně stejné zájmy, stejnej styl oblíkání, jejich děti maj stejná jména, samozřejmě i fyzické proporce jsou stejné. A to i přesto, že se do té doby prakticky nikdy neviděli a vychovávali je úplně jiní lidé. V psychologii je toto velmi dobře zmapovaná oblast.
Lidská psychika je šíleně složitej systém, ale můžete si být jistej tím, že styl chůze, sešlapané boty, styl očního kontaktu, gestikulace a další záležitosti, budou mít neměnný charakter. To, co jsem vyjmenoval, to je ten základ každého člověka, který se nemění. Samozřejmě známe čtyři základní temperamenty, ale to je jen velmi obecné pojmenování, které si člověk vymyslel. Temperament jako takový je zcela neuchopitelný a u každého člověka zcela výjimečný. Přesto můžeme u každého člověka vypozorovat věci, které jsou pro něj typické a samozřejmě jen pro něj, pro nikoho jiného. Myslím si, že debaty o tom, že manželka byla milující a poté furie, sem vůbec nepatří. Na vaši otázku nám to nijak neodpoví.
Ale jinak ano, člověk se může měnit. Ve dvaceti může být věrný a ve čtyřiceti nevěrný. Absolutně nijak to ale nesouvisí s jeho základními rysy, se kterými se narodil. A o tom jsem psal již na začátku, musíte si nejdříve ujasnit, na co se vůbec ptáte. Musíte perfektně znát psychologii a neurovědy, pak můžete nad svou otázkou přemýšlet daleko detailněji. Jinak to je jen filozofie - popisujete svoje zkušenosti, něco si z toho odvodíte, diskutujete nad tím, nemá to ale pražádný vědecký základ, nedojdete k žádnému výsledku.
1x
Také si myslím, že ano. Nebude to asi obrat o 180°, ale zásadní změna je určitě jistá. Koneckonců já byla veselé společenské dítě cca do puberty, pak se ze mě stal obrovský samotář a snad až neuvěřitelný introvert, zatímco v posledních letech cítím, že se stávám otevřenějším a společenštějším člověkem. (Což je mimochodem po 15-20 letech samotářství docela problém, známí jsou už v úplně jiném stádiu života a rozvoje, kamarádi nejsou. Jen rodina...)
1x
Myslím, že základní povahové rysy se změnit nedají. Ovšem okolí může jedince silně ovlivňovat, takže se mu dotyčný do určité míry přizpůsobí a může se svému okolí jevit zcela jinak. Vlastně se přetvařuje, i když si to třeba ani sám neuvědomuje. Pak stačí silnější impulz, on se přestane ovládat a okolí je překvapené, co je to vlastně za člověka (ať už v kladném, nebo záporném směru). Příkladů by se našla řada, nikdy jste neslyšel/a větu vyřčenou něčími sousedy (nebo i nejbliššími): "teda to bych do něj nikdy neřekl"? A může to být i případ vyvraždění rodiny do té doby zdánlivě pohodovým člověkem.
1x
Dobrý den, můj názor je ten, že se člověk může změnit. Stačí psychické onemocnění, stařecká demence a jste hned jiný člověk. Toto jsem ale vybrala extrém. Jinak - člověk zraje zkušenostmi. Takže musí být zákonitě jiný ve čtyřiceti letech než ve dvaceti. Pak taky člověka může poznamenat a změnit nějaká osobní tragédie.
1x
Mění, je to dáno věkem, povoláním, zdravotním stavem. Tedy aspoň podle mě.
Učila jsem spoustu let v MŠ. I když jsem to dělala ráda, hlavu občas jako úl, pusu jsem nezavřela. Neustále odpovídat na ty všudypřítomné dětské otázečky, vysvětlovat, chválit, radit...Proto jsem dneska spíš nemluvná, vyhledávám klid a ticho. Ráda koukám do přírody - sedět tak u rybníka a jen zírat na tichou hladinu, plovoucí divoké kachny, olše kolem...Vedle sebe mít pejska a mechanicky hladit jeho srst. Ale to už bych chtěla hodně. Nemám čas a možnost ani na ten tichý rybník. Natož na pejska. 
Chodili jsme s manželem rádi tancovat. Jak někde vrzli, museli jsme tam být. Tančili jsme moc rádi. Dneska: on má obě kyčle umělé, mě čeká koleno. Je konec. Ačkoliv sovětský člověk Meresjev také tančil na protézách. Ale tak dalece jsme se nepochlapili. Když je u nás bál, aspoň si večer chvíli otevřu okno, abych znovu slyšela ty krásné melodie. Jenže ony se dneska hrají stejně jiné, než dřív. A tak se to změnilo, z tanečníků se stali medvědi.
Stejně tak sport. Rádi jsme jezdili na kolách, plavali dlouhé trasy. Pak se manžel na kole párkrát vymlátil /v době, kdy holdoval alkoholu/ a dneska se kola strašně bojí. Asi ty vzpomínky. Nakonec, při péči o babču bychom stejně spolu nemohli jezdit večer na kolách na písníky, jako kdysi.
A to jsou ty důvody, které mění povahu člověka - zdravotní stav, věk a povolání. Jaga.
0x
Samotář, velmi neměnná osobnost, děvkař - dočasná situace, dáno věkem. Platí pro obě pohlaví. Může vzniknout situace , že samotář pojme velmi zkušenou dívčinu za manželku a světe , div se, fungují, páry "solidní" skomírají do upadnutí z různých důvodů. Při tom většinou nejde o postavení osobností, jako o obyčejnou večeři, úklid a společné soukromí.
Když ve vašem šéfovství máte neustále prdelkování a nemáte protiváhu, tak to postupně sežere i ty nejnitěrnější ideály ve vaší mysli a stanete se zvěří ve vlastní kleci, navíc slepou a hluchou...
doplněno 20.06.15 01:51:Radikální změna?- život není román, radikálně měníš nastavení až, když už opravdu něco musíš a určitě né svévolně či dle počasí, plánované změny přeci nebereš jako extrém, ale promyšlený akt jenž spěje k dobrému konci. No, vlastně, co je pro tebe velká změna?
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.