Srdce pro dva

Ahoj, mám docela problém. Myslela jsem si, že už je vše za mnou, ale stále se v mé hlavě objevují otázky směřující k něčemu, čeho se strašně bojím. Jde o to, že mám přítele. Je mi s ním fajn, mám ho strašně ráda a udělal by pro mě první, poslední.
Všechno to má, ale jeden nepatrný háček.. "nepatrný" ...
V září jsem nastoupila na novou školu, kde jsem poznala někoho ským se přestanete na cokoliv ptát, někoho kdo ve vás probudí život, štěstí, touhu, lásku.. Vše co člověk k životu potřebuje! Neváhali by jste ani vteřinu a jste zaplaveni pocitem naprosté souhry a dokonalosti.
Bylo to oboustranné,(někdy mám pocit, že stále v tom všem, něco je) měla jsem pocit, že všechno zapadá naprosto perfektně. Ale nezapadalo, už od samého začátku. Je to směšné, jak člověk oslepne a začne dělat naprosté hlouposti, kterých by si nikdy nebyl schopen dovolit. Měl už dlouho dívku..ale všechna ta síla, která nás spojovala. Nedalo se s tím bojovat. Ovšem.. jen pár měsíců.
Já to přijala a chovala se, jako by bylo vše naprosto v pořádku. Ani jsem nechtěla rozbourávat něco za cenu toho, že mu nebudu moct dát tolik, co ona..
Všechno tohle bojování s tím strašným pocitem mi právě donutilo rychle spadnout do "vztahu". Potřebovala jsem rychle "něco", protože jsem věděla, že jinak to dopadne jako vždy.. Budu se několik měsíců, dokonce i roků..jen trápit, kvůli někomu koho jsem považovala za naprosto patřícího ke mě!
Od začátku jsem věděla, že vztah do kterého se pouštím, není úplně to, co bych si přála. Ale zkusila jsem prostě jednou vypnout a zkusit něco jiného. Možná doufat, že časem ta láska přijde a že se konečně nebudu muset tolik bát - ublížení.
Už jsme spolu pár měsíců a já vím, že bych mu nechtěla za žádnou cenu ublížit, že tu pro něj budu a že jsem s ním ráda.

... ale všechno to ostatní, je tak složité. V posledních dnech .. jsme si s mojí "spřízněnou dušičkou" zase trošku blíž. Blbneme spolu. Jsme takoví parťáci, na život i na smrt. Víte, všechno s ním je takový intenzivnější, mnohem silnější. Když mě rozesmívá, tak do slz. Když mě ubližuje, tak do slz. Je to někdo na kom mi opravdu strašně záleží. Ale vím, že se to nikdy nestane, že už si nikdy nebudeme blíž...

Otázkou .. je proč mě to stále tak trápí? Proč se bojím toho dne, kdy se vzbudím a budu litovat všeho, co jsem neudělala a mohla jsem?
Chtěla.. bych prostě jen zapomenout, ale nejde to.
Dokážu hrát.. naprosto perfekně, že je všechno v pořádku na obě strany. Ale vnitřně už to nezvládám. Je to takový zabijáček, který vás postupně vysiluje..
Chci dát přítelovi lásku, chci tu pro něj být a dát mu všechno co bude potřeba.. A timhle, to vše akorát ztroskotává, protože já nevím co mám dělat a jak se z toho vyléčit..