Asi tři roky jsme žili s přítelkyní ve starém domě jejich rodičů. Před rokem dům darovali jí. Společnými silami jsme opravovali část nemovitosti s tím, že v budoucnu postavíme druhou část novou. Jakmile jsme začali čekat potomka, objevilo se velké množství neshod kvůli stavbě. Rodiče přítelkyně mají postavený dům a automaticky předpokládají, že co navrhnou oni je správně a co navrhnu já je často blbost, aniž by o tom přemýšleli. Začalo mi to časem vadit více a více a už si s nimi skoro nemám co říct. Bohužel se rodiče mé přítelkyně hodně pletli do toho, jak si máme věci uspořádat - ačkoliv jsou přesvědčeni o tom, že to pro nás myslí dobře. Udělal jsem na bydlení hodně práce a také investoval spoustu peněz. Manželé nejsme a jak říkají české zákony - výhradním majitelem nemovitosti je přítelkyně a v případě rozchodu mám nárok pouze na prokázané výdaje (ovšem jak je získat?) Navrhovla jsem, že bychom mohli vytvořit nějakou právní dohodu, abych měl trochu více jistoty. Narodilo se nám dítě, ale vztah se nezlepšil. Nyní přítelkyně už nechce, abych měl podíl na nemovitosti, protože neví jak se zachovám a nevěří mi. A ptá se, zdali se odstěhuji nebo zůstanu. Mě se ovšem nechce stavět dům, který mi nepatří. Co s tím? Odejít, koupit si malý byt a smířit se s tím, že potomka uvidím jenom někdy? Nebo zůstat, nějak to vydržet s tím, že za pár let třeba budu muset odejít a nebudu mít nic?
4x
Já to vidím jednoznačně - odejít i se ženou a dítětem. Znám více případů, kterým tohle řešení zachránilo manželství a nakonec se urovnaly i vztahy s rodiči!
4x
Přesně tak! Pokud Váš vztah má ještě šanci, neváhejte a odstěhujte se třeba do nájmu. Zcela chápu, že se Vám nechce dávat finance i práci do nemovitosti, ve které nemáte žádný vlastnický podíl. Stačí si přečíst zde na poradně, kolik zla způsobily nevyjasněné majetkové vztahy. Jestli Vaše přítelkyně nepochopí Váš záměr zachránit vztah a bude poslouchat pouze rodiče, tak s tím nic nenaděláte. Ale pokud nechce vyřešit i právní záležitosti a nevidí zasahování rodičů, asi není na co čekat. Jestli Vás má ráda, půjde s Vámi. Jestli ne, bude to asi veliká škoda, protože podle Vašeho povídání mám pocit, že se nejen dobře staráte o bydlení, ale záleží Vám i na přítelkyni a děcku. Samozřejmě jsou to jenom informace z jedné strany, ale mám takový pocit. Zkuste si sehnat prozatím pronájem a uvidíte, jestli budete Vaší přítelkyni chybět. A když ne, potom bych teprve řešila vlastní bydlení. Pohovořte s ní takto otevřeně a uvidíte, co ona na to řekne. Vložené investice bych uplatňovala až poté, jak se zachová. Třeba skutečně půjde s Vámi. Moc bych Vám to přála. A jak píše dusatka, věřím tomu také, že nakonec se vztahy i s rodiči srovnají. Možná, že je Vaše přítelkyně jedináček, když ji darovali dům. Věřím, že by jim vnoučátko chybělo. 
No fakt je, že asi nervy pracují. Ale vztek a vulgárnost Vám moc nepomohou. Ale stejně si myslím, že je ještě šance to nějakým způsobem urovnat. A asi co nejdřív, než se to vyhrotí ještě víc. Potom se láska vytrácí a těžko se to napravuje. 
Jedináček není, ale vnoučátko je první.
Mě ani o náhradu vložených investic nejde - co jsem investoval, ať je investováno (miliony to nebyly) a dělal jsem to pro nás nebo alespoň pro potomka.
Spíše se nám vůbec nedaří vést rozumně rozhovory. Už se nám nepatrně jeden večer podařilo a vypadalo, že jsme se shodli na rozchodu - pro dítě bude lepší žít s jedním rodičem v relatiním klidu než se dvěma v napjatém a hašteřivém prostředí. A druhý den jsem měl pocit jakobychom o ničem nemluvili. Jsem z domu zvyklý dělat jakoukoliv práci (4 chlapi) a v rodině přítelkyně mají činnosti rozdělené.
Dost striktně: nařežu dřevo - OK, vykopu kanalizaci - OK, chcu vysát pokoj - to je divné, chci si dát vyprat věci do pračky (sám jsem ji vybíral) - proč?
Prostě takový pocit: udělej, zařiď, vydělej a poslouchej jak bude uspořádáno
Je to zvláštní přístup. Přeci máte svou domácnost a i když nějaké rodinné tradice se přebírají - což je možná i dobře, ale uspořádat si domácnost je třeba podle vlastních pravidel. Začnou spolu žít dva lidé prakticky a většinou z úplně odlišného prostředí. A musí nastat určitý stav vzájemné tolerance, kdy něco prosadí jeden partner a něco druhý partner. A spolu si potom vytvoří fungování rodiny/svazku tak, jak jim to vyhovuje a ne, jak to funguje u rodičů. Zde jste asi prošvihli na začátku soužití prosadit si svá pravidla a nechali jste se vmanipulovat do režimu rodičů. A to bez toho, jestli to je dobrý a nebo špatný systém. Vaše přítelkyně namísto toho, aby ocenila, že neděláte rozdíl mezi ženskou a mužskou prací, tak se drží ne vlastního hodnocení, ale hodnocení rodičů. Prostě si myslím, že dokud se skutečně neosamostatníte a nezbavíte vlivu rodičů, tak se nemůžete nijak dohodnout. Já osobně bych si nedovolila zasahovat do domácnosti dcery. Já si žiju svůj život a oni zase svůj tak, jak jim to vyhovuje. Bydlíme nedaleko od sebe, pravidelně a často se stýkáme, pomáháme si navzájem, ale tím to končí. Takže pokud bude přítelkyně pod silným vlivem rodičů, asi toho moc nezmůžete. Je to veliká škoda. Ale to by měli konečně prokouknout i její rodiče. Nezbyde nic jiného, než to řešit razantně, ovšem pokusit se bez zbytečných hádek a silných slov. Ty potom už nemůžete opravdu vzít zpět a převálcují to dobré, co ještě jistě mezi Vámi je.
A co ještě zkusit pohovořit s rodiči a dohodnout s nimi pravidla soužití.
doplněno 30.07.09 17:01:Nebo oni bydlí jinde? To by potom Vaše přítelkyně zůstala v domě sama?
Faktem je, že to možná vidím až příliš černě, přítelkyně mi říká, že rodiče se mezi nás nepletou, ale hodně nám pomohli (a proč by také něměli pomáhat na opravě domku, který patří jejich dceři, že), ale možnost prohovořit věci s rodiči se mi též nezdařila - vzájemného osočování a napadání již bylo tolik, že asi není chuť na žádné straně. Asi bude pauza nejrozumnější (dá-li se to nazvat rozumným)
Nyní si už uvědomuju, že silná slova k ničemu nebyla, ale zpátky je už vzít nemohu. Rodiče bydlí asi 4 km od nás.
Jen taková maličkost: Pro rodiče mé přítelkyně je zcela normální, že přijdou na návštěvu a odemknou si, ačkoliv jsem, žel slabě, vyjadřoval nesouhlas. Dokonce, když jsem nechal klíče ve vratech zevnitř - byl jsem za špatného. Myslím, že začnu věřit na to, že výchova lidí ve městě (100000 obyvatel) je zcela odlišná od lidí na vesnici (1500) obyvatel. Možná je i problém vztah katolík-nekatolík
4x
Příjde mi to, že nikdo z té rodiny není připraven pro nový život. Rodiče na to, že dcera je dospělá a vaše mladá se necítí dospělou na založení své rodiny a uspořádání svého života. Svého! kde rodiče jsou návštěvou a poděkují za kafe. Všichni to vidí tak, že je třeba mladé regulovat a koordinovat. A navíc, mají to předplaceno, tedy mají na to právo. Neberou vás jako partnery a nikdy brát nebudou, pokud si to ruku v ruce nevydobudete sami. Každý si dovolí tolik, kolik je mu povoleno. Vaše milá spíše stojí o rodiče, než o důvěru ve vás. Buď se odstěhuje k vám nebo zůstane holčičkou pod kontrolou rodičů. A věk vůbec není důležitý. Buď bude vaší paní nebo dcerou. Není to vůbec jednoduché, ani snadné. Až dospěje, rozhodne se. V současnosti tomu tak není. Budete muset počkat, až dospěje a stane se samostatnou a sebevědomou ženou, připravenou vzít svůj život do svých rukou. Nejlépe po vašem boku. Myslím si, že když setrváte v tomhle vztahu, nic nevyřešíte. Nerozcházet se, ale pouze se odstěhovat a dát ji prostor a čas k dozrání. Bude to asi hodně bolavé, ale co už?! Hodně štěstí vám oběma 
Dokusd jsme bydleli u rodičů ,věčě jsme měli spory,navíc jsme bydleli 3 rodiny pod jednou střechou,sestra srodinou,moje rodina a naši.Jedna koupelna,jedno WC,jedna kuchyn.My jmse stavěli,sestra čekal až se odstěhujeme,aby mohli začít předělávat patro.Peníze nebyly,3 malé děti..no hrůza.Takhle jsme žili 3 roky.Dnes na to nevěřícně vzpomínáme.Vidíme se sem tam(a to bydlíme o dvě ulice dál) a žádné spory nemáme.
Je to trochu ponorková nemoc,mladistvá výbušnost a u Vás navíc nejistota investovaných peněz.apadlo Vás ,že byste se mohli vzít?ovšem pokud ji máte rád.
Vzít jsme se již chtěli, před dítětem, žel přítelkyně trvá na církevní svatbě, místní farář mě přijal velmi odrazujícím způsobem, ale budiž a pak jsme na radu jejich rodičů! svatbu odložili. V době těhotenství se ovšem situace obrátila a nutili mě ke svatbě - a to asi neměli dělat. Patřím k lidem, pro které svatba nepředstavuje nic podstatného, důležitější je vztah a vzájemné porozumnění a to svatbou nevybudujeme.
3x
A co odejít sám a nechat ať čas všechno vyřeší? Jestli k sobě patříte, tak si k sobě cestu najdete. Přiznám se, že jsem moc nepochopila, jestli Vám na vztahu vadí jen majetkové problémy nebo jestli řešíte rozchod, protože si nerozumíte a už spolu nechcete být.
Není to jenom otázka majetku
doplněno 30.07.09 15:54: Myslím, že jsme oba velmi silné osobnosti, neochotné ustupovat. Přítelkyni žačalo vadit, že se málo věnuji opravám domu (po narození jsem prakticky přestal - bydlení máme zajištěno na několik let na solidní úrovni ve dvou místnostech se sociálním vybavením - vše je nové (kromě místností 
- prakticky byt 2+kk 50 m2. Pracuji nárazově a díky zaneprázdněnosti stavbou jsem přestal téměř hrát na hudební nástroje, které mám a i to je mi vyčítáno, na co to prý mám, když na ně nehraju...
Na to, aby jste vztah zachránily musíte být dva a oba dva to musíte chtít. Pokud k tomu nebude vůle, bude lepší odejít a netrápit se. Asi by jste si měly vážně promluvit a zjistit co jeden od druhého očekávate a pokud si nebudete jisti, na čas odejděte. A pokud ani pak se nebudete chtít k sobě vrátit, tak není cesty k návratu. A Vaše přítelkyně se k tomu staví jak? Chce se pokusit o nápravu?
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.