Včera mi náhle zemřela babička, které bylo sotva 66 let. Viděla jsem to na vlastní oči, zprvu to byl šok a zmatek. Z očí se mi nezadržitelně řinuly stružky slz, téměř po celý den, vybavovala jsem si den, který tomuto osudnému dni předcházel. Dnes ale prostě najednou skoro nic necítím. Dnes jsem fungovala tak, jako v každý rutinní den, udělala jsem své povinnosti a byla ve společnosti, aniž bych sebe samu nějak omezovala. V dnešní den jsem neuronila jedinou slzu, a to mě děsí. Cítím se jako nějaký apatický necita, který nedokáže truchlit pro zesnulého. Nevím, zda jsem si to skutečně a jasně připustila, ale rozhodně nepochybuji o tom, že má babička odešla a já ji už nikdy neuvidím. Cítím se prázdná, neprojevuji smutek, dnes jsem se dokonce několikrát smála a pak toho litovala, protože se mi to zdá nepřípustné. Nedokážu na to myslet a automaticky se ulpínám na něco jiného. Přeci jen mám výčitky z toho, že nejsem schopna štipce dalšího smutku pro někoho, koho jsem měla tak ráda. Od malička jsem ji téměř denně vídala a měla jsem ji moc ráda, ale teď to se mnou nic nedělá, toho se děsím, obávám se toho, že má mysl se nikdy neuzpůsobí ke smutku a já budu žít jakoby nic, bez zkormoucení nad ztrátou, bez jediné další proplakané slzy, kterou by ode mně tato drahá, zesnulá osoba zasluhovala.
2x
každý projevuje žal ze ztráty milované osoby jinak - možná jste smutek jen uzavřela v sobě a neprojevujete ho navenek, ale to neznamená, že nic necítíte... když mi umřela máma, tak jsem aspoň 2 měsíce brečela, kdykoli jsem si na ni vzpomněla, což bylo skoro pořád, a dělalo mi to velký potíže v práci, všude - buďte ráda, že to nemáte takhle... věřím, že jste ji měla ráda, hlavně babička by to určitě pochopila - jste mladá, je přirozené, že se vaše mysl upíná na jiné věci a odmítá se poddat smutku a beznaději... nic špatného na tom není
1x
Když mi zemřel taťka, první pocit přes slzy byla úleva - že už se nebude trápit, že už ho nic nebolí. Měl nádor na plicích a já se bála, že bude umírat dlouho a my se budeme jen bezmocně trápit s ním. Fungovala jsem normálně, velký smutek přišel až asi za půl roku, kdy mi došlo, že už je nenávratně pryč. Takže se vám to může stát taky, že to přijde, až vám to vlastně dojde. A není to jen o slzách, tak se netrapte.
0x
Tento stav je zcela normální a pro pozůstalé nejideálnější. Když mi zemřela matka, kterou jsem velmi miloval, byl jsem velice nešťastný, navíc jsem byl poměrně mladý (19). I já jsem druhý den byl už zase zcela normální a schopen se opět věnovat běžnému životu. Matka zůstala v mém srdci a jediné, co pro ni stále dělám je, že v den výročí jejího odchodu zapaluji svíčku... myslím, že je to tak dobře. Proč se trápit, tomu kdo nás opustil to nijak nepomůže...
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.