Škola, práce, budoucnost, život

Zdravím,
život mi začal opravdu nedávno. A i když jsem se snažil název zpovědi co nejvíce zatraktivnit, stejně vyzní jako laciná nabídka pro volající ke kartářkám do studia. :D
Jen ve zkratce. Rodinný problémy, špatná výchova (spíš žádná). Nebyl jsem na nic připraven, byl jsem jak ovce, která poslouchá stádo. Nic jsem sám neřešil, nechápal jsem principy společnosti...
Dost zaostalý dítě a dospívající jsem byl. Příkladně: Matka mě přihlásila na střední školu, o které si myslela, že bude mít cosi společného s výpočetní technikou. Ehm. Třetího září mi bylo divný, proč jdeme do nějaké haly, kde je spousta přístrojů, které jsem nejdříve pokládal za šicí stroje. "Ony tu s námi budou i holky?" Pak mi došlo, že jsou to soustruhy a frézy. Měl jsem se stát soustružníkem. :D
Jde o to, že v tom neuvědomělém stavu jsem strávil mnoho let a nedokončil jsem střední, psychicky se zhroutil, sny se rozpadly a bla bla... Po tom všem se nedivim, že jsem vyvolával úšklebky druhých, když jsem se choval jako retard.
Pozitivní na tom bylo to, že jsem se naučil hodně o lidech, o vztazích. Já sám jsem empaticky založen a tak spousta mých přátel/kamarádů pochází právě od toho, že jsem jim pomohl se rozhřešit. Poté, co jsem studoval sebe, jsem zjistil, že mám schopnosti jako mentalista a začal pracovat s lidmi.
No a jediné, co mě trápí je, že jsem ztratil mnoho času, že si chci dodělat vzdělání, dokonce i VŠ a samozřejmě vydělávat dost peněz. Otázka zní, jak a kde začít? Uznají mi dva roky ze střední, z třetího ročníku (z opakovaného jsem přešel na učňák, bylo mi jedno, co se mnou bude) jsem byl vykopnut? Je lepší jít na soukromou školu? Je lepší mít při studiu práci? Není lepší si koupit maturitu a jít rovnou na VŠ? :D

Samozřejmě jsem nevypsal všechny strasti, ale všechny mi daly cenné zkušenosti a já už dlouho (asi tři roky) nebrečel :D Chci tím říct, že jsem z poloviny šťastný, špatnou náladu mam leda z počasí a z toho, že mi možná už ujel vlak a já to všechno promarněné nestihnu. Promarněný se rozumí, že jsem se nestaral o svůj rozvoj, jak duševní, tak tělesný. Neprůbojnost, plachost, stydlivost,... Děs.

Psycholog, psychiatr, ergoterapeut, hr pracovník, sociální poradenství - v těchto a podobných oborech bych se rád pohyboval. Přeci jen na to mám dispozice, snad jediný výstražný vykřičník je ten věk. Tak co myslíte? Nechci se honit za něčim, co nemá cenu, nebo je malá šance, nebo se objeví jiná překážka...

Díky za přečtení a případný komentář.

PS.: Je mi dvacet pět let.