Zmatená a zmatená

Dobrý den, jsem docela zmatená z toho, co se v mém životě děje..
Vždycky jsem chtěla kluka, který mi oslní, jen co ho uvidím a tím nebudu toužit po žádném jiném. A v podstatě, to tak i vždycky bylo.. Za posledních 5 let, jsem měla jen 2 kluky..a opravdu mi vždy zamotali hlavu, tak že jsem nechtěla nic jiného. Dlouhou dobu jsem byla sama..
Přešla jsem na další školu, kde jsem se okamžitě zakoukala..do dalšího kluka. Takový ten pocit, kdy se vám zastaví srdce a máte pocit, že nic krásnějšího neexistuje. Rozumíme si, máme se strašně rádi, je to teď nejlepší člověk v mém životě. Ovšem .. má slečnu a tím se vše zkomplikovalo, ale i přesto spolu stále blbneme, škádlíme se, on mě pošťuchuje a vyhledáváme tu největší blízkost..nedá se to ovládat. Tajně po něm toužím a udělala bych pro něj cokoliv, ale vím že je to absurdní a tak jsem se po dlouhé době přemluvila a začala se seznamovat s jiným. Píšeme si už přes dva měsíce. Je to strašně hodný kluk. Začali jsme spolu chodit ven a už se vodíme za ručičky, objímáme se.. A asi je nám fajn. Ale .. já to prostě nějak nezvládám. Myslím, že mám věk (je mi 20 let) na to, abych nasbírala nějaké zkušenosti a prostě to zkusila, ale furt mi křičí v hlavě, že funguju napůl. Bráním se tomu, ale zároveň to potřebuju. Je něžnej a je mi s ním i docela hezky, ale pořád to srovnávám s tím pocitem, kdy jsem s tím druhým. Nikdy jsem si nedokázala nic začít s někým, ským bych tomu úplně nevěřila a teď to dělám.. Možná mám pocit, že mi to zachrání, ale možná mě to zničí..
Občas mi tečou slzy a říkám si "sakra proč?!" .. Vždyť mu nic nechybí.. Ale strašně s těmi pocity zápasím. Měla bych tomu dát nejspíš čas.. Třeba bych se opravdu i zamilovala, ale bojím se, že si budu do konce života vyčítat, to .. že jsem nebojovala o něco, co mi skutečně dělalo šťastnou..