Proč jsou rodiče nespravedliví?

Dobrý den, světem vládne nespravedlnost, kam se podíváte, tak se nedivte, že je i v rodinných vztazích. A ještě jedna věc - čím více se člověk snaží být lepší a chovat se k druhým lépe, tím méně to ti druzí ocení.

Dobrý den,

to co popisujete, mi přijde jako klasika. Velmi často je v rodině jedno dítě, které je samostatné, vydělává, věnuje se péči o své staré rodiče, dělá pro ně první poslední a druhý sourozenec přijede jednou za uherák, práce mu smrdí, když už přijede za rodiči na návštěvu tak proto, aby si půjčil a rodiče přesto tomu slabšímu jedinci nadržují a zpravidla nikdy neocení to dítě, které se může svou starostí přetrhnout.

Je to prostě tak.. těch příběhů znám spousty. I z vlastní rodiny. Některé nejsou tak extrémní, jiné ještě více než je ten Váš (odneslo to jednou psychické a jednou fyzické zdraví toho, který se tím užíral jako vy), ale osnova vždy stejná.

Možná je to proto, že rodiče mají tendenci slabší ochraňovat, ale nevidí, že dělají opak, že své nevyvedené dítě právě podpodrují v tom, že naopak místo aby se osamostatnilo a naučilo starat samo o sebe, zvykne si chodit s nataženou rukou.

Já osobně vidím jen jedno řešení. Ten sourozenec, (manžel, vnuk, synovec, syn/dcera) - ve Vašem případě Vy - se musí naučit být trošku sobecký, rozdávat druhým (lásku, čas i peníze) jen v té míře, aby tím netrpěl on sám a jeho blízká rodina a žil sám pro sebe, tak aby byl spokojený on sám a neohlížel se na okolí.

Život prostě není spravedlivý. Věřte, že Vy a Váš manžel jste ti, co to dělají správně. Žijte pro sebe, abyste byli spokojení a smiřte se s tím, že nějakého ocenění nebo vděku, se prostě nedočkáte...

A zkusila jste se jich zeptat na to samé, co tu píšete? V klidu, bez řvaní, vyčítání, prostě věcně?

Máma taky hodně nadržuje mladšímu bráchovi, a i když se s tím někdy horko těžko smiřuju, vím, že je to proto, že za a) jedno dítě jí umřelo chvíli před porodem, a za b) vždycky chtěla víc kluka. A s tím já prostě nic neudělám, ani kdybych se na hlavu stavěla. Takže zůstává jen boj o to, jak se s tím co nejlíp smířit.

Jsme tři sestry s rodinami a nikdy moje maminka neupřednostnila ani jednu z nás a i vnoučata jsou si rovna, nikdy maminka nedala tomu druhému žádné za příklad a atd. Na druhé straně je manžel jeho sestra a jeho rodiče, on má rodinu a peníze, ona je rozvedená s dnes už dospělými dětmi a uměla vždycky plakat na tom správném místě. Vždycky byl rozdíl naše dítě a její děti, rozdíl byl v dárcích, po nás se chtělo abychom rodičům pomáhali a ona jen brala. Když zemřel otec zjistilo se, že už má ona nějaký majetek přepsaný a co měl stavebko a pojistku byla všude uvedená ona. Dědictví po otci byla ta poslední kapka, manžel přestal komunikovat, pomáhat, půjčovat věci. Teď zemřela matka, předpokládám, že dědit není co ale chtěla bych věřit, že si matka své jednání uvědomila a vše narovnala. Manžel říká, že zůstala zatrpklá intrikánka až do posledního vydechnutí. Víte Rosemary na mě ta baba nakydala tolik špíny, že kdyby manžel uvěřil jen části tak mě zabil, věděla, že už tu dlouho nebude a tak chtěla odpuštění, jsem asi sketa ale řekla jsem aby si ho vyprosila u svého Boha.

Vím jak se cítíte, neuděláte s tím vůbec nic a ani se nad to nepovznesete, nám celý život nejvíc vadilo to, jaké rozdíly se dělaly mezi vnoučaty. Jedna vnučka na Vánoce dostala kolo a druhá papuče, jedna vnučka k promoci dostala auto a druhá řetízek s křížkem...

Dobrý den. Mladá paní, někteří rodiče to mají prostě tak v sobě nastaveno. Snaží se pomáhat tam, kde jsou přesvědčení, že to děti nejvíce potřebují a ostatní jdou stranou. U Vás vidí, že se máte relativně dobře, daří se Vám a umíte se o sebe a svoji rodinu s mužem postarat. Proto Vás nemají potřebu nijak řešit. Vidí, že se obejdete bez nich. Asi netuší, že Vás jejich přístup mrzí a že se cítíte trochu odstrčená. Věřte, že nemá smysl řešit Vaší sestru a její život. Neuděláte s tím nic, je to věc její a Vašich rodičů. A nemá ani smysl se do toho nijak plést, protože by se to obrátilo proti Vám. Važte si sama sebe, své rodiny i toho, že jste schopná vést naprosto samostatný život a nejste rodičům na obtíž. Nemusíte být alespoň za nic vděčná. Na rozdíl od Vaší sestry, která je na rodičích závislá a zneužívá jich. Na druhou stranu – dokud jí budou rodiče podporovat a nepřipustí si, že je Vaše sestra zneužívá, jiné to nebude. Vy se netrapte tím, co nedokážete změnit. O to víc si važte svého charakteru, rodiny a vůbec všeho, co jste dokázala bez pomoci rodičů. Přístup rodičů Vás bude mrzet asi pořád a bude Vám to líto, ale o to víc se člověk pak snaží mezi svými dětmi takové rozdíly nedělat...

Bohužel, to je naprosto běžný model, který vídám dnes i denně, nikdy jsem to nepochopila a doufám, proboha, doufám, že já taková nikdy nebudu. Podle mého je to ale tím, ž evědí, že je sestra zoufalej případ, svým způsobem je to i jejich selhání, že ji takhle vychovali a tak se ji snaží pomáhat. ty jsi jim nikdy problémy nedělala, takže se tebou nemusí ani zabývat. ovšem, jeslti ve skutečnosti vědí, někde hluboko v mysli, že ty jsi ta "správná", to těžko říct... Bohužel, i u nás v rodině máme naprosto stejný případ (nehraju v něm roli já) a mám pocit, že to nikdy nepochopím..

Všude je něco. Mně sestra nemá ráda, dělá mi podrazy a naschvály, lže, manipuluje, dělá ze mě blbce. Chce po mě opakovaně něco, přestože ví, že já to nesnáším. Zkrátka mi pije krev. Nikdy se mě nezastane, vždy byla na druhé straně, jedno jaké. Otec a máma i teta ji mají raději než mě. Teta mě před ní shazuje. Taky mě to štve, ale člověk to musí brát tak, jak to je a smířit se s tím, že je až ten druhý. Já bych se zeptala na Vašem místě rodičů "proč bych ji měla litovat?" Zeptejte se jich na to, proč ji nadržují. Asi ale proto, že ji mají raději. Lásku si nevynutíte. Pořád jste na tom lépe než já. Protože nejste sama. Být na to sama je horší, to mi věřte.

Už to tu bylo,většinou na to doplatí starší, předpokládá se, že se o sebe umí postarat na rozdíl od mladšího. Založte novou otázku, kdo dostal z děcek třeba byt, barák. ...

Je tu spousta krásných odpovědí, které mi zcela mluví z duše. Myslím, že je dobré si uvědomit, že všichni rodiče jsou taky jenom lidi, se všemi lidskými vlastnostmi a také nedokonalostmi. Že to děti může trápit, je nad slunce jasné, ale možná, že se s tou nespravedlností dá něco dělat. Možná vzít si poučení (já taková nebudu), mít své rodiče rád takové, jací jsou (jiné mít nebudeme) a přitom žít svůj život. A rozhodně pomůže dobrá komunikace, jak potom mají ti rodiče vědět, co se děje?