Jak začít? Jsem dost citlivá na to, když mi někdo řekne, že jsem psychicky nemocná. To proto, že moje mamka je schizofrenička s těžkým psychickým defektem - dnes vypadá jako typický bezdomovec a dobrovolně žije v hrozném nepořádku, který si s radostí pro sebe tvoří. Snad mě někdo pochopí, že se za svou mamku velice stydím. Prakticky se s ní ani nestýkám, protože mám problém se s ní neidentifikovat - přece jen je to má máma. Měla jsem velmi těžké dětství, jelikož můj otec byl velmi agresivní. Přesto díky psychologickým knihám se většinu života považuji za normální. Jenže před lety mi můj vlastní bratr napsal v hádce ošklivý mail, kde mi napsal, že jsem stejně nemocná jako má mamka a že patřím do blázince apod. Věděl nějak intuitivně, jak mě může zranit nejvíce! I když to nemyslel vážně, stejně to velmi ublížilo. Od té doby náš vztah skončil, nikdy se mi neomluvil. Jeho žena mi stejné věci, v té době, v zuřivosti řekla do očí. Dnes jsem se zase dozvěděla, že mě kdosi bere jako nemocnou, myšleno blázna. Jsem tedy dnes opravdu trošku pološílená, protože dnes dostal zásah můj střed. Díky mamčině chorobě jsem přirozeně na to citlivější a někdy mám po takových urážkách dojem, že se skutečně zbláznit musím = začínám přemýšlet, že třeba opravdu jsem nějak "jiná.". Přitom jsem za život byla u pár psychologů a nikdo mi nikdy žádnou diagnózu nedal, naopak mi někteří, že mi to velmi dobře myslí. Schizofrenii nemám, to ani dle psycholožky, tak mám dojem, že se člověk může do psychické nemoci vemluvit (vmyšlenkovat). Jsem spokojeně vdaná, s dětmi, pěkným domem. O sebe pečuji, mám ovšem různé chmury jako každý. Jenže tyto urážky se do mě jakoby vytesávají, zůstávají ve mně a zdá se mi, že právě skoro ve mě bláznivost způsobují. Jak takové urážky nevnímat? Člověka, který pochází z psychicky zdravé rodiny, se nedotknou, ovšem já mám v příbuzentstvu opravdu pár "papírových" bláznů.
doplněno 17.03.15 19:58:Moc se mi líbí jasná rada Dakona - děkuji velice! Jinak maminka z toho domu nepůjde, prý jen přes svou mrtvolu. Dali jsme ji naprosto všechny možnosti, dokonce už jsme měli domluvenou koupi jejího pěkného rodného domku! Nenavštěvuji ji pro své vlastní psychické zdraví a pro zdraví mých dětí a to i fyzické. Nemáte představu, jak vypadá smetiště v domě - přirozeně stačí být tam jen půl minuty a smrdíte, že bych nemohla pak ani jet busem domů. Bylo by hezké, kdyby se lidi dívali na psychické nemoci jako na fyzické, ale je vskutku pravda, že duševně nemocní mohou být nebezpeční a nikdy nevíte, čeho až jsou schopni. Kdysi mamka nesla nůž na chleba a byla trošku rozčilená a můj muž se vyděsil - prostě jsou dosti nepředvídatelní. Já pracuji mezi samými vysokoškoláky, sama mám jen střední školu, ale dělám na vysokoškolském místě, protože jsem v daném oboru velmi dobrá - ale ani to nedokáže udržet mou sebedůvěru, když mi někdo "vnucuje" psychickou nemoc. Sugesce, slova, druhých mohou mít pěknou sílu. Psychologie mluví o tzv. snaze vyhovět předpovědi - tedy naší tendenci chovat se tak, jak to říkají druzí. Když Vám oni stále tvrdí, že vy řidičák nikdy neuděláte, tak jej skutečně nemusíte nikdy udělat - a to ne pro svou nekompetenci. Děkuji Vám za milé reakce, pomohly!
3x
Je zajímavé, že tělesné nemoci nikoho neurážejí, mnozí si dokážou o nich dokonce povídat celé hodiny, ale zmínku o nemoci duševní chápou jako něco dehonestujícího. Přitom nemoc jako nemoc.
Jethro, teď se možná pustím na hodně tenký led, ale duševní choroba je podle mne daleko více nebezpečná pro okolí i samotného člověka, než tělesné postižení. Při tělesném postižení je člověk plně při smyslech, zatímco v nějakém pomatení smyslů se může stát lecos (viz třeba schizofrenička, co zabila kluka ve škole).
Nicméně vím, jak tazatelce je, a jaké je přemýšlení, jestli je člověk duševně v pořádku, protože v rodině biootce je pár psychických nemocí.
2x
Dobrý den, tak předně - vy nemůžete za nemoc svojí matky, tak jak ona taky za ni nemůže. Váš bratr vás urazil, protože si potřeboval asi na někom vylít svoji zlost. Nevíte, kdoví jaké je jeho manželství. A bratr asi ví, kde je vaše slabé místo - nemoc vaší matky. Víte - vztahy v nejbližších rodinách bývají kolikrát kdovíjaké - špatné, hodně špatné, někde jsou dobré. Ale to ještě neznamená, že jste špatná vy sama. Vadí-li vám váš bratr, nestýkejte se s ním. Proč se obklopovat lidmi, kteří vám ubližují. Potřebujete ho nutně ke svému životu? Asi ne, viďte. Jen vás mrzí, že vás uráží. Povzneste se nad tady toto. Pokud váš bratr uvidí, že vás urážkami nedostal na kolena, že žijete spokojeně, nejspíš ho to budete hodně deptat. Ale to vás přeci nemusí zajímat. Vy sama ho nepomlouváte, tak co. Jste-li schopná vyhovět tzv. předpovědi - tedy tomu, co o vás říkají druzí, asi si nejste sama sebou moc jistá. To je škoda. Chtělo by trošku na tomto zapracovat. Vy totiž nejste tím, co o vás druzí říkají, Vy jste VY... to si pamatujte. A ještě jedna věc - váše máma je nemocná duševně. Pokud žije sama a není nikde internována, znamená to, že není nebezpečná pro své okolí? Jestli chcete být sama se sebou vyrovnaná, měla byste se vyrovnat i s tímto faktem. A to asi i tak, že na svou mámu nezanevřete. Ale vy jste toto udělala. Vy ji nenavštěvujete. Schováváte se před pravdou...,tedy spíše před ní utíkáte. Ale před tím nelze utéct jen tak. Podle mě, možná máte výčitky svědomí, že za mámou nechodíte, a tak si to omlouváte ochranou svého dušeního zdraví. Ale to je stejné, jako byste si řekla, že nebudete chodit na hřbitov, tím pádem nikdy neumřete...
1x
Souhlasím s Jethrem a z velké části s Eulálií.
Stydět se za maminku kvůli její nemoci mi nepřijde v pořádku.
Podle mne byste se jí neměla vyhýbat, ale spíše jí pomáhat.
Máte aspoň představu, jak poctivě užívá předepsané léky?
K "urážkám":
Myslím, že o o skutečné urážky nejde. Obrat, že je někdo blázen, používá více lidí a málokdo jej myslí tak, jak jej řekne, a málokdo jím chce někoho urazit, nebo někomu ublížit. Spíše tím dává najevo, že něčemu nerozumí, že by podle něj mělo být něco jinak, ...Takové (nebo podobné) výroky nevypovídají o tom, komu jsou adresovány, ale mnohem více o tom, kdo je vyslovuje.
Pravděpodobně budete na pobobné výrazy kvůli maminčině nemoci citlivější, ale kolik z těch lidí, kdo Vám něco podobného řekli, ví o nemoci ve Vaší rodině? Možná, že by pak byli opatrnější...
Pokud Vám někdo něco podobného řekne, uvědomte si, že si není jist sám sebou, že něčemu nerozumí, něco nechápe, a tímto způsobem se pokouší si pomoci. Že to není nejrozumnější způsob, víte. Pokud zareagujete úsměvem a otázkou: "Čemu nerozumíš/nerozumíte?", brzy začnou jednat jinak.
—
Trochu mne zaráží Váš bratr a švagrová. Víte (tušíte), co jejich jednání vyvolalo?
Těžké dětství jste nijak ovlivnit nemohla, ale svůj současný život ano. Ten bude takový, jaký jej mít chcete.
0x
Povzneste se nad ně.To je jediný účinný lék.Na světě je krásně i přesto,že není vše tak,jak bychom si přáli.Na bratra se vykašlete,říkáte,že je zlý...Věřte tomu,že on sám šťastný není a nikdy asi nebude,pere se v něm cosi,možná asi z toho dětství...Najděte si hodné a dobré lidičky,kteří Vás budou pozitivně nabíjet.To je to,oč tu běží !
Mamince byste měla zařídit zcela určitě psychiatrickou léčebnu,bude jí tam dobře a bude mezi svými.A budete za ní jezdit do čistého.Nenechte jí napospas,přece Vám dala život a vychovala Vás,to je málo?! Stydíte se za ní? Ona je nemocná a promiňte,Vy jste sobecká,že se díváte jen na sebe !
0x
Já vás chápu...sice ne kvůli urážkám, ale sama jsem občas přemýšlela (a sem tam k tomu zase zklouznu), jestli na tom taky nejsem špatně. Jde o to se vzepřít a prostě si to nebrat k tělu...a myslim, že je důležitý přijmout mámu takovou jaká je. Nevyhýbat se jí, smířit se s tím. A to, že vám lidi říkají něco o tom, jaká jste, prostě přejít mávnutím rukou...protože vy si můžete být taková jaká chcete! Jde o to vždycky vybrat takový způsob přemýšlení o věcech, životních zkušenostech, který vám bude nejvíc vyhovovat, po kterém se budete cítit nejlíp.
0x
Vím jak Vám je a nejste s tím problémem jediná na světě. Moje matka a sestra měly duševní poruchu a velmi často na mně pokřikovaly, že jsem blázen. Byla to jejich oblíbená zábava. Další jejich záliba byla, že říkaly, jak ony dvě se mají rády a mně rády nemají. Musela jsem to přežít, jiné východisko nebylo. Přeji Vám dost sil k překonání Vaší obtížné situace. Váš bratr a švagrová nejsou psychiatři, aby Vám mohli stanovit jakoukoli dignozu. Jsou to jen ubohé výkřiky, nic víc.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.