Jak se přenést přes urážky?

Dobry den, psala jste, ze jste uz byla u psycholozky. Proc tedy v tom nepokracovat? Jinak me pomohlo, zej sem se naopak vsugeroval do pozice, v jake jsem chtel byt, ne naopak. Tj, hrat, ze se vas to nemuze dotknout, usmivat se a tesit se z deti a zivota ta, aby Vam to preslo do krve.

Povzneste se nad ně.To je jediný účinný lék.Na světě je krásně i přesto,že není vše tak,jak bychom si přáli.Na bratra se vykašlete,říkáte,že je zlý...Věřte tomu,že on sám šťastný není a nikdy asi nebude,pere se v něm cosi,možná asi z toho dětství...Najděte si hodné a dobré lidičky,kteří Vás budou pozitivně nabíjet.To je to,oč tu běží !

Mamince byste měla zařídit zcela určitě psychiatrickou léčebnu,bude jí tam dobře a bude mezi svými.A budete za ní jezdit do čistého.Nenechte jí napospas,přece Vám dala život a vychovala Vás,to je málo?! Stydíte se za ní? Ona je nemocná a promiňte,Vy jste sobecká,že se díváte jen na sebe !

Jethro, teď se možná pustím na hodně tenký led, ale duševní choroba je podle mne daleko více nebezpečná pro okolí i samotného člověka, než tělesné postižení. Při tělesném postižení je člověk plně při smyslech, zatímco v nějakém pomatení smyslů se může stát lecos (viz třeba schizofrenička, co zabila kluka ve škole).

Nicméně vím, jak tazatelce je, a jaké je přemýšlení, jestli je člověk duševně v pořádku, protože v rodině biootce je pár psychických nemocí.

Dobrý den, tak předně - vy nemůžete za nemoc svojí matky, tak jak ona taky za ni nemůže. Váš bratr vás urazil, protože si potřeboval asi na někom vylít svoji zlost. Nevíte, kdoví jaké je jeho manželství. A bratr asi ví, kde je vaše slabé místo - nemoc vaší matky. Víte - vztahy v nejbližších rodinách bývají kolikrát kdovíjaké - špatné, hodně špatné, někde jsou dobré. Ale to ještě neznamená, že jste špatná vy sama. Vadí-li vám váš bratr, nestýkejte se s ním. Proč se obklopovat lidmi, kteří vám ubližují. Potřebujete ho nutně ke svému životu? Asi ne, viďte. Jen vás mrzí, že vás uráží. Povzneste se nad tady toto. Pokud váš bratr uvidí, že vás urážkami nedostal na kolena, že žijete spokojeně, nejspíš ho to budete hodně deptat. Ale to vás přeci nemusí zajímat. Vy sama ho nepomlouváte, tak co. Jste-li schopná vyhovět tzv. předpovědi - tedy tomu, co o vás říkají druzí, asi si nejste sama sebou moc jistá. To je škoda. Chtělo by trošku na tomto zapracovat. Vy totiž nejste tím, co o vás druzí říkají, Vy jste VY... to si pamatujte. A ještě jedna věc - váše máma je nemocná duševně. Pokud žije sama a není nikde internována, znamená to, že není nebezpečná pro své okolí? Jestli chcete být sama se sebou vyrovnaná, měla byste se vyrovnat i s tímto faktem. A to asi i tak, že na svou mámu nezanevřete. Ale vy jste toto udělala. Vy ji nenavštěvujete. Schováváte se před pravdou...,tedy spíše před ní utíkáte. Ale před tím nelze utéct jen tak. Podle mě, možná máte výčitky svědomí, že za mámou nechodíte, a tak si to omlouváte ochranou svého dušeního zdraví. Ale to je stejné, jako byste si řekla, že nebudete chodit na hřbitov, tím pádem nikdy neumřete...

Já vás chápu...sice ne kvůli urážkám, ale sama jsem občas přemýšlela (a sem tam k tomu zase zklouznu), jestli na tom taky nejsem špatně. Jde o to se vzepřít a prostě si to nebrat k tělu...a myslim, že je důležitý přijmout mámu takovou jaká je. Nevyhýbat se jí, smířit se s tím. A to, že vám lidi říkají něco o tom, jaká jste, prostě přejít mávnutím rukou...protože vy si můžete být taková jaká chcete! Jde o to vždycky vybrat takový způsob přemýšlení o věcech, životních zkušenostech, který vám bude nejvíc vyhovovat, po kterém se budete cítit nejlíp.

Vím jak Vám je a nejste s tím problémem jediná na světě. Moje matka a sestra měly duševní poruchu a velmi často na mně pokřikovaly, že jsem blázen. Byla to jejich oblíbená zábava. Další jejich záliba byla, že říkaly, jak ony dvě se mají rády a mně rády nemají. Musela jsem to přežít, jiné východisko nebylo. Přeji Vám dost sil k překonání Vaší obtížné situace. Váš bratr a švagrová nejsou psychiatři, aby Vám mohli stanovit jakoukoli dignozu. Jsou to jen ubohé výkřiky, nic víc.

Souhlasím s Jethrem a z velké části s Eulálií.

Stydět se za maminku kvůli její nemoci mi nepřijde v pořádku.

Podle mne byste se jí neměla vyhýbat, ale spíše jí pomáhat.

Máte aspoň představu, jak poctivě užívá předepsané léky?

K "urážkám":

Myslím, že o o skutečné urážky nejde. Obrat, že je někdo blázen, používá více lidí a málokdo jej myslí tak, jak jej řekne, a málokdo jím chce někoho urazit, nebo někomu ublížit. Spíše tím dává najevo, že něčemu nerozumí, že by podle něj mělo být něco jinak, ...Takové (nebo podobné) výroky nevypovídají o tom, komu jsou adresovány, ale mnohem více o tom, kdo je vyslovuje.

Pravděpodobně budete na pobobné výrazy kvůli maminčině nemoci citlivější, ale kolik z těch lidí, kdo Vám něco podobného řekli, ví o nemoci ve Vaší rodině? Možná, že by pak byli opatrnější...

Pokud Vám někdo něco podobného řekne, uvědomte si, že si není jist sám sebou, že něčemu nerozumí, něco nechápe, a tímto způsobem se pokouší si pomoci. Že to není nejrozumnější způsob, víte. Pokud zareagujete úsměvem a otázkou: "Čemu nerozumíš/nerozumíte?", brzy začnou jednat jinak.

—

Trochu mne zaráží Váš bratr a švagrová. Víte (tušíte), co jejich jednání vyvolalo?

Těžké dětství jste nijak ovlivnit nemohla, ale svůj současný život ano. Ten bude takový, jaký jej mít chcete.