Baví vás životní stereotyp?

Sice to vypadá, že kopíruji jednoho místního rádce, ale říkám: kupte si psa. Nebo si vemte nějakou smutnou psí dušičku z útulku. A bude po stereotypu.

O tomhle něco vím. Sedím doma a krotím babču. Pomaluje záchod výkaly, ožere si pokojovky, zapálí kanape. Pořád je vzrůšo, i když je to ubíjející. Za měsíc jí bude 90.

Rádi jsme chodili dálkové pochody, rádi jezdíme vlakem, na výlety. Teď to ale nejde. Někdo s ní musí být nepřetržitě doma. A aby jel na výlet jen jeden? Jsme na sebe zvyklí. A aby jeden z nás shlížel třeba z hory Říp či se máchal v akvaparku a druhý byl doma s babčou, bylo by to líto oběma. Tomu doma, že nemůže, tomu na výletě, že ten druhý není s ním a neužije si nic. Takže tvrdneme doma oba dva.

Přesto jsou maličké radosti. Třeba:

1/ v květnu si zajedu do nedalekého města na koncert Spiritál kvintetu. Mám je hrozně ráda a už jsme s manželem domluveni, že pohlídá.

2/ někdy na červen mi slíbila jedna zdejší rádkyně, že mě vezmou s botaniky na výšlap za chráněnými rostlinami. Pokud to vyjde, to bude něco.

3/ v srpnu nás s manželem čeká dovolená v Řecku. Pro babču zařídíme po tu dobu odlehčovací pobyt.

No a až se jednou její životní pouť skončí, pořídíme si pejska. Toho nejhezčího voříška. S pejskem je hned život veselejší. Zatím to ovšem nejde. Jaga.

Takhle nám řádila ve vikýři, 4 m nad betonovým zápražím, na ztrouchnivělém žebříku beze stupňů. Sama si ho tam přitáhla. Letěla jsem zachraňovat, ale stihla jsem ještě zmačknout foťák. Jinak by totiž nikdo nevěřil.

Já si ten SPIRITUÁL KVINTET snad ani nezasloužím. Vždyť jsem tam vynechala písmenko. Jsem to ale matěj!

Ještě jsem se zamyslela: máte plno volného času, můžete z domu, nikoho nemusíte hlídat. Co takhle pro děti nějaký kroužek? Turistický, sportovní, přírodovědný, cyklistický, skautíci? Chtěla jsem napsat i radioamatérský, ale kdoví, jestli se tím ještě dneska kluci zabývají. Buď s paní oba dva, nebo každý jiný - Vy třeba turista, ona kroužek dovedných rukou /pletení, drhání, háčkování, origami.../ nebo kroužek vaření, pečení...Děti by se něco přiučily a vy byste měli radost, že jste něco platni.

Před 40 lety si u nás stará paní usmyslila, že dokud ještě žije, naučí další lidi tancovat Českou besedu. Vesnička nijak velká a představte si, že se daly dohromady 4 kolony /to je 32 lidí/. Hrozně se nám to líbilo. Bylo to vybočení ze stereotypu, setkali jsme se navečer na návsi všichni mladí, popichovali se...a tu Besedu umím dodnes. Ale když bych ji chtěla naučit další lidi, už bych je určitě dohromady nesehnala. Je jiná doba.