Nechat lhaní dětí nebo ho snažit eliminovat?

Lhaní může být vícero druhů – od dětského fantazírování, kdy přechází fantazie v realitu a které se vytrácí kolem 6.-7. roku, až po nejčastější lhaní za účelem nějaké výhody, lhaní při zatajování ze strachu z trestu nebo lhaní bájivé, které už však spadá spíš do patologického chování.

Ptáte se - jestli mu někdy ponechat tu lež a tvářit se, že se nic neděje, protože potřebuje tajemství. Je něco jiného mít svá tajemství a na to dítě opravdu má právo, jako každý z nás a je něco jiného lhát ze strachu nebo pro nějakou výhodu.

Zvažte též, jestli jste ten, kterému děti mohou vše bez obav říci, jak se pak chováte a jestli tedy nelžou ze strachu. (Možná na tohle bude lepší se zeptat dospělého pozorovatele zvenčí, protože když se vás to týká, ne vždy dobře odhadujete své chování a jeho dopad na okolí a naopak.)

Myslím, že po lži by dítě mělo v tomto věku už nést zodpovědnost a vědět, že se to nemá. Je pak na něm uvážit, jestli mu to stojí za to volit lež nebo trest a mělo by si zvnitřnit i to, že lež je špatná a nedůstojná a že vás mrzí, když dítě lže a že se lež nevyplatí, že každá lež něco stojí, že prostě lež není v pořádku a není ani zadarmo.

Trest by samozřejmě neměl být fyzický ani křikem, žádné sáhodlouhé řečnění a dramatizování ale přiměřený provinění (sebrání nějaké výhody na den, dva, jak je třeba, úklid, čištění bot atd.) Rozhodně bych už z toho nedělala žertovnou příhodu a nevykládala jim, jak jsem lhala doma já, protože to je nepřímá podpora toho chování, kdy se dítě cítí vtipné, hodné pozornosti a na tajné spiklenecké vlně s otcem, protože co ten bude vykládat, když lže též. Případně pak jedině s výchovným dopadem, jak jste byl potrestán. Ale předpokládám, že tuto historku už vaše děti slyšely a jak vidíte, moc nezafungovala.

Je nutno si však hlavně uvědomit, že dítě ani tak moc nedá na výchovné poučky, ale spíš nasává od rodičů nějaký vzor v tom, jak se chovají a to napodobuje. A to i v tom, jestli přechází na červenou, lžou na úřadech či mezi sebou, jsou stateční a umí přiznat svou chybu, i když je to pro ně nevýhodné.

Zkušenosti s dětma naprosto nemám, jen s kamarádem, který si lhaní "vypěstoval" v děckém domově a strašně těžko se toho pak zbavoval..- šlo třeba jen o prkotiny, kdo vzal poslední zákusek a on i v 20-ti letech naprosto zarputile lhal, až pak i uvěřil svojí pravdě... Pak se právě svěřil, že je to zlozvyk, ten kdo si něco nevzal, tak to neměl, ale přehouplo se to v patologické lhaní..

Někde jsem četla, že než si pamatovat jakou lež jsem komu řekl, je lepší všem říkat pravdu.. Bylo to trochu jinak, ale nechce se mi to hledat, já jsem takhle přesně přijela ze školy, o pár minut mi prošla jízdenka a hned mi nasolili pokutu.. Taky jsem to nedokázala dlouho tajit.. Úplně to ve mě bublalo...