Bez kontaktu přátel

SMS skoro nikdy, jenom takové to "Kde jsi? Čekám tady a tady" nebo "Už jsi vyjel?" a podobně. Telefonování... ještě méně. Ale jinak se vídáme minimálně jednou týdně, někdy i víckrát. Máme dost specifické zájmy a v Praze je tématická hospoda (bar), kam když člověk kdykoli přijde, tak na nějaké známé narazí vždycky. Na FB prakticky denně v soukromých i hromadných konverzacích. Na přátele by si člověk měl udělat čas aspoň jednou týdně. To je můj názor.

Chápu že máte hodně práce, ale co máte z takového života? Hodně peněz? A na co když je nejste schopna ani smysluplně utratit. Mít přátele je lepší. Život vám proteče mezi prsty a dědici si zamnou ruce.

Bohužel, kamarádské vztahy je třeba udržovat, i když jste hodně vytížená. Je to otázka priorit. Pokud si necháte pohltit celý svět iluzí, že vaše práce je středobodem vesmíru a bez vás by to nešlo, o kamarády velmi rychle přijdete.

Je moc těžké lepit zpřetrhané vztahy nějak dodatečně a doufat, že jakmile se vám za deset nebo dvacet let v práci uvolní, tak za nimi skáknete a bude vše jako dřív. Už na vás nebudou zvědaví, někam se posunou díky tomu, co oni prožívají a o čem nevíte. A nová kamarádství se s věkem navazují čím dál obtížněji.

Co se času týče, je to otázka motivace. Jakmile si uvědomíte, že hřbitovy jsou plné nepostradatelných lidí jako vy a ono to i bez vás půjde a jakmile nebudete jednou moci, firma vás nahradí tak rychle, že budete možná v šoku a zapomenou tam na vás lusknutím prstu, možná, že si ten čas na osobní život a kamarády uděláte. V takové práci, kde je velký tlak a stres to ani jinak nejde.

Buď si uvědomíte, že prostě ta práce nějak pořád bude a nenecháte se přitlačit ke zdi a vysát i za cenu, že někdy dostanete vynadáno, že něco není včas, nebo za to zaplatíte zdravím a veškerým osobním životem. Jedno z velkých umění je umění říkat ne. V práci to bohužel nejde, ale nic vám nebrání při přívalu další práce říci, že je to v pořadí, jakmile uděláte to, to a to, tedy se to dostane k řešení až za x dnů. Buď vám šéf upraví priority, nebo to zadá někomu jinému.

Bohužel, někteří lidé si to uvědomí, když je pozdě. Vídala jsem je dřít ve firmách a umírat na letištích po služebních cestách, vídala jsem je v invalidních důchodech, kdy nezůstala ani stopa po jejich kariéře a byli celí vděční, když jim firma umožnila nějak příštipkařit přivýdělkem za nuzný peníz a všichni se po chodbách tvářili, že jsou najednou neviditelní, vídala jsem je i v psychiatrických léčebnách. Všichni do jednoho si nedali říct a neuměli zvolnit a byli přesvědčeni, že bez nich se firma položí nebo by je vyhodili.

Kdo to jsou "přátelé"?

Zpráva, že "už nejsme kamarádi protože na sebe nemáme čas", by mě dost překvapila. Kamarády přece můžou lidé zůstat i tehdy, když se vidí 2x za rok. Ze školy naprostou většinu lidí vidím jen na srazech po letech. Taky to ale vlastně nejsou kamarádi, jen známí. Jsou lidi (prsty jedné ruky by se nevyužily všechny), se kterými si párkrát za rok napíšu a jednou za pár měsíců je třeba i vidím. S jinými (ti ostatní) už jsem nekomunikoval dlouho, s mnoha vlastně vůbec. Je otázkou, zda to něčemu vadí. V současném životě mám zas jiné známé lidi v práci, které potkávám skoro denně. Když se změní místo působení, společný čas apod., tak se prostě už lidi nepotkávají. A když mají i jiný program, než jen vzpomínání na budoucnost, tak přestávají komunikovat. Přesto ale mohou mít radost z případného setkání a mají si pořád co říct. Jen prostě nemusejí tomu druhému pořád všechno hlásit, když každý už žije "v jiném světě". Já na tom v zásadě nevidím nic divného, tak to prostě je.

Je to podobné, jako tu někdo psal nedávno, že se vlastně nestýkají s příbuznými, přestože nejsou nijak rozhádaní.

A jestli Vás nezvou na třídní sraz, jsou divní (organzátoři). Na sraz se přece nezve ten, koho mám rád, ale VŠICHNI spolužáci (tedy pokud je to "oficiální" třídní sraz, ne jen sraz typu zavolám tomu a tomu a pokecáme).

Podle mne chybně hodnotíte své známé a bývalé spolužáky. Já je nevnímám jako přátele ani jako kamarády. Kamarádky "kamarádství" neukončí kvůli nedostatku času, to je podle mne jenom záminka.

Dobré vztahy – přátelství i kamarádství vydrží i nějakou tu "nepohodu" – nedostatek času jedné či druhé strany (někdy i obou), nemoc, "zvláštnost" či "jinakost", pracovní vytížení, psychické, zdravotní, finanční i jiné problémy... Skuteční přátelé i kamarádi toto vše akceptují a berou člověka takového, jaký je.

Mám několik velmi dobrých přátel, s kterými si nepíšeme vůbec. Párkrát do roka si zavoláme a cca jednou za rok či déle se vidíme. Stále si máme co říci, vždycky se rádi vidíme a pořád jsme ochotni/schopni pro sebe udělat, cokoliv je/bude potřeba.

Kamarádství/přátelství "žijící" jenom z častých kontaktů či podnětů, potřebující "vysvětlení, že nejste namyšlená", nemusí být tím pravým ...

Každý by si měl najít skulinu a s přáteli se sejít, jen pracovat ...v tom nevidím smysl života. Roky tak utečou a vy si řeknete jak a pro koho jsem vlastně žila?

Měla byste se nad sebou zamyslet, pak byste neměla takovou otázku. Nedivím se ,že se vám nikdo neozve.

Taky jsem měla kamarádku, která na naše setkání přestala mít čas, bylo mi to líto.Ale poslouchat stále její nářky ...jak se honí a nic nestíhá to už se nedalo poslouchat. Když jsem jí volala, tak vždy řekla-zrovna jsem ti chtěla zavolat ...ale nestíhám to.Nakonec jsem byla ráda, že to sama ukončila. Každý máme práce dost,ale na setkání a popovídání by si vždy čas měl najít.

Přeji Vám abyste si ten čas našla - někdy stačí jedna dobrá kamarádka ,nemusíte nutně chodit na pravidelné tahy ...

Dobrý den, a jak často Vy napíšete takovou smsku "kamarádům,kamarádkám"? Nebo čekáte až se Vám někdo ozve první? na jaké straně je pak vina?

Je jiná doba, na pokecání není čas. A co tak něco zorganizovat sama, proč čekat na jiné?

To jste opravdu vytížená 24/7? Stačí si najít třeba jednou týdně 2h čas na kafíčko s kamarádkou, to mi neříkejte, že nenajdete. Upřímně si spíš teď myslím, že už to není o tom, že byste si nenašla čas, ale spíš že jste o své kamarády z důvodu nedostatku přišla, takže není s kým jít. Já být na Vašem místě bych sama převzala iniciativu a zkusila navrhnout, zda s Vámi někdo někam nezajde až si budete opravdu jistá, že v tu dobu čas máte. A když píšete, že kamarádi ze školy pořádají srazy dopoledne v pracovní týden, tak to ať se nikdo nezlobí, ale to snad většinou nemá čas skoro nikdo, za to se na Vás nemůžou zlobit.

A abych odpověděla na otázku, já si například se svou kamarádkou píšu téměř denně a to se vidíme ještě třeba 1-2x týdně, ale to je tím, že po práci mám dostatek volného času, ale i když ho občas nemám, tak si ho stejně dokážu najít a pokud se stane, že ne, tak alespoň si právě píšeme.

já si myslím, že pokud přátele máte a chcete se s nimi stýkat, tak si to určitě nějak zařídíte.

Pokud něco CHCI, tak vždycky najdu cestu, jak to udělat .! Nedovedu si představit, že jen tak sedím, smutním a radím se s někým, co mám dělat. Nemáte z těch svých přátel trochu strach? Najděte si tedy jiné.

- ještě jsem se nikdy nesetkala s tím, že by kamarádi pořádali srazy v pracovní den dopoledne.

Cetnost kontaktu vubec neni objektivnim meritkem kvality pratelstvi. Kdyz jsem se odstehoval do zahranici, cetnost kontaktu s kamarady opadla z 4x tydne (pivo, fotbal, kulecnik/bowling, pivo) na "ozveme se tehdy, kdyz je treba neco duleziteho sdelit, nebo kdyz jsme si pobliz." a vubec bych nerekl, ze nase kamaradstvi nejak ztratilo na kvalite. Prvnich par mesicu jsem mel moc prace, zarizovani s bydlenim a soukromym zivotem v cizi zemi. Behem 3-4 mesicu jsem s nikym nemluvil a ani mi to neprislo. Kdykoli prijedu do CR, tak zas neco podnikneme a vubec se nezda, ze by byla pulrocni mezera od posledniho srazku.