Psychyatrička v ve spolčení s domestikem

Ahoj Wamp, díky za podporu.Přesně popisuješ situaci. On má také dvě překrásné vily, kde vlastně teď bydlí sám a ti lidé se tam chtějí nastěhovat, že se jako o něj budou starat. jenomže to on nechce, natolik má rozumu dost, takže takový blázen prozatím ještě není. On dobře ví, že z něj jenom tahají peníze. Chodí mu tam dvě ženské, každá na dvě hodiny za den a on jim každé platí 12 tisíc měsíčně. Obědy mu vozí odněkud z restaurace a dvakrát týdně mu jedna z nich uvaří kotel polévky. Dělají mu nákupy a on platí i ty jejich, protože mi říkal, že jsou to vždy nákupy kolem dvou tisíc korun. Je to děsně složité. Nechci se tady moc vypisovat do podrobností, protože nevím kdo to čte, ale nakonec mi to je snad i jedno, protože to je pravda. On by chtěl, abych šla k němu, ale mně se do toho nechce protože nemám ráda to město, kde bydlí a nemám tam žádné přátele a to by mi moc chybělo. A navíc jsem zvyklá žít sama, nedovedu si představit, že bych s někým žila a už jsem také ve věku, kdy člověk těžko mění své návyky. Je to pro mne náročné, protože tam jezdím vlakem a zrovna mne postihla v pondělí ta kalamita, když jsem odtamtud jela zůstala jsem viset ve vlaku 4 hodiny. A navíc bojovat s tou sebrankou se mi vůbec nechce, já už chci mít také klid. Ale nechat ho v tom nemohu. Budu se určitě snažit o nějaké řešení. Do ústavu on určitě prozatím nemusí, je na tom podle mne dobře a chce žít. Není to žádný "mentál", je jenom bezmocný, protože za něj všechno celý život rozhodovala jeho matka, ta držela kasu a on ani neví, jaké má náklady provoz těch dvou baráků. nikdy mu nikdo nic nevysvětlil. Má velké příjmy ale neví jaké má výdaje. Ach jo, je to hrůza.

A to mne také napadlo, abych s ním šla k jinému psychiatrovi. jenomže si myslím, že to ani nepotřebuje. On mi řekl, že ho tam odvedli proto, že nemohl usnout. Jenomže on je už několik let pod tlakem. Vlastně ho tam prý poslala matka, ještě když žila a byla aktivní, protože on nechtěl dát svůj podpis na jednu nebezpečnou smlouvu. Tam toho je strašně moc zahaleného do tajemství, protože jsem až teď zjistila, že mu už celá léta všechen majetek patří, takže ani jeho matka nemohla bez jeho souhlasu nic dělat. Co ji vedlo k tomu, že veškerý majetek už před lety napsala na něho, to nevím. A nejde o pár miliónů, ale o několik desítek.

Přesně tohle mne také napadlo. Víte, těžko se ta situace vysvětluje a asi jsem to sem ani neměla psát. Já ho znám 48 let. Znám celý jeho životní příběh a zde ho nemohu dopodrobna rozebírat. Je svéprávný a obrací se na mne, jako na kamarádku, které si stěžuje. Nevím, jak by jste v tom samém případě reagoval Vy, ale doufám, že by jste třeba také přemýšlel, jak najít nějaké řešení. Podezření mám já a on má dokonce jistotu. Jenomže je situace velice složitá. Jak říkám, neměla jsem o tom psát. Lituji toho. V tomhle nikdo neporadí, protože nezná podrobnosti ani souvislosti.

Psala jsem sem proto, že jsem soudná a i když vím, že mu ten lék rozhodně nepomůže, tak asi nebylo ode rozumné mu říci, aby ho nejedl a chtěla jsem vědět, jestli jsem nejednala proti zákonu. Ale jak říkáte, je svéprávný a tak mě také nemusí poslechnout. Ale myslím si, že když mu někdo odstranil příbalový leták z léku, aby si nemohl ani přečíst co to vlastně polyká, tak zase bylo mou povinností zjistit co to je, když tu možnost mám. Zítra za ním jedu a vytiskla jsem ten leták a tak mu to dám přečíst, na to má právo, a ať se pak rozhodne sám, jestli to jíst bude, nebo ne. Mně když lékař předepíše lék, tak chci také vědět co to je a nikdo mne nemůže zase nutit k tomu, abych to polykala jenom proto, že to předepsal lékař. Proto jsou u každého léku ty příbalové letáky. Je to informace pro pacienty.

Naufrago, to, co píšete, já přesně cítím. Jste dobrý psycholog, protože jste toho člověka nikdy neviděla a neznáte ani mne a přesto jste dokázala přesně pochopit situaci. Ano, i já se budu jevit ostatním jako ten, komu jde o majetek. A nikomu to nevysvětlím, protože ten majetek tady bohužel je. Alespoň kdyby toho bylo méně, měl jenom nějaký důchod a jeden barák, tak by se tohle nedělo, každej by se na něj vykašlal a byl by klid. Za chvíli tam jedu a pořád přemýšlím jak to mám udělat s tím pekelným lékem, ale včera mi do telefonu říkal, že mu je po něm špatně, že už to řekl té své uklízečce, co je ve styku s tou psychiatričkou. Oni dvě jsou určitě domluvené, protože prý tam přišel, a očekával, že se ho bude lékařka vyptávat na jeho problémy, ale ona s ním prý vůbec nediskutovala, jen se ho formálně zeptala na jméno a hned mu vypsala ten recept. Pak tam pro něho přišla ta uklízečka a s tou prý se o něm začaly bavit nějak stranou. On ale vstal a řekl jim, že tam je a že chce aby někdo mluvil s ním. Takže se také umí postavit, jenomže oni prý řekli, že se nejednalo oněj ale o tu uklízečku, že ona také potřebuje nějaké léky, že je zbytečně podezíravý. A to je přesně také symptom té údajné nemoci, přemrštěná podezíravost a tak dál. Já si myslím, že tady to bude hodně těžký boj. Oni dobře vědí co dělají a já do toho zatím ještě nevidím důkladně. Bude to chtít hodně času. A pak, tak mne napadlo, vždyť ta uklízečka k němu také není v žádném příbuzenském a ani jiném vztahu. Jen už v té rodině pracuje asi osm let.

Přesně tak a podle toho se také budu já chovat. Právě jsem se vrátila, je v pohodě, sám mi ty léky dal, abych je vrátila do lékárny. Prý mu ta jeho posluhovačka nabídla, že ho odveze ke svému známému do jiného města, že to je také psychiatr, ale on mi dnes řekl, že nechce, a já mu to samozřejmě vymlouvat nebudu, protože i já mám dojem, že psychiatra nepotřebuje. Já jsem dnes dokonce nabyla dojmu, že ho ta situace i baví. Mám pocit, že mu dělá dobře, že je o něj najednou takový zájem a že má několik "želízek" v ohni a chce si je tam přihřívat. Já se jednou týdně za ním pojedu podívat, pokud to počasí dovolí. A až se sám rozhodne a opravdu bude mít v hlavě jasno o tom, co vlastně chce, tak budu vidět, na co budu já stačit. Má kolem sebe lidí víc než dost. Nejhorší na tom je, že pak v soukromí každému pokaždé řekne co něm říkal ten druhý a ti lidé se mezi sebou nenávidí a vzájemně si prý vyhrožují, že si rozbijí huby. Tak do tohohle se já montovat nebudu, to je mimo hranice mých možností.

Naufrago, mějte se zatím hezky a kdyby něco, tak Vám napíši do vnitřní pošty. Sem už o tom psát nebudu. Nakonec jsem dostala dost odpovědí, z nichž mi některé pomohly a dál už by to bylo zbytečné dohadování a vysvětlování kolem dokola. Szdravím S.

Nějak se mi tam připrelto k pozdravu to S. Už taky asi z toho blbnu.

Pro Kartaginec a Naufrago.

Mluvíte mi z duše! To je přesně to, čeho se velice obávám. Pochopili jste situaci výborně. Proto se mi do toho moc nechce, ale trápí mne to. Nevím jak to zařídit, aby na mne nepadlo podezření, že mi jde také o ten majetek. On ví že ne, protože jak jsem vysvětlovala, neznáme se od včerejška a já měla několikrát možnost využít situace a neudělala jsem to. A to bylo v čase, kdy bych si těch peněz mohla užívat, protože jsem byla mladší. Dnes je situace jiná a dobře vím, že peníze nejsou všechno. A hlavně hodně peněz. Jsou to jenom velké starosti a život to nezachrání. Když umírala jeho matka, měla rakovinu plic v posledním stadiu, byla doma, protože nechtěla do nemocnice a měla právě peníze na to, aby byla ošetřována doma, tak to nakonec dopadlo tak, že třeba od dvou hodin odpoledne, až do druhého dne dopoledne, ležela ve vlastních výkalech a nikdo ji nepřebalil. On to nezvládl a ta služba přijela jednou za den na hodinu, převlékli ji, ale když se pokakala odpoledne, nebyl tam nikdo. Proto si přibrali tu další pomocnici do domácnosti, kterou znali už oddřívějška a se kterou se jeho matka kdysi nepohodla kvůli penězům a vyhodila ji a ta řekla, že za to přebalování (jednou za den), chce patnáct tisíc, to byla ještě místy jeho matka při smyslech a tak mu řekla, aby jí ty peníze platil, což udělal a nakonec to dopadlo tak, že tam jezdilo několik lidí, a třeba i dvě najednou, ale pouze na hodinu, nebo dvě. Nikdo tam nezůstal na stálou péči, kterou ona určitě potřebovala. A stejně ji umyly a přebalily pouze jednou za den. Tohle trvalo několik měsíců a opravdu tady nemohu popisovat všechno dopodrobna. Nebyla v tom žádná koordinace. On to psychicky nezvládal a jeho matka byla do poslední chvíle místy při smyslech a rozkazovala. Ale na jednu stranu to bylo dobré, protože dokud žila, tak se neodvážili na něho zaútočit. Ale v den, kdy umírala a cítila to, tak než přijela pohotovost, tak ho žádala, aby těm zdravotníkům dal peníze, že jí zachrání. No nezachránili. Sice jim nakonec peníze nedal a teď si to vyčítá, ale i kdyby jim dal milion, nemohli už nic dělat. Píchli ji silnou dávku morfia a za dvě hodiny se udusila. Takže co jsou člověku nakonec ty peníze platné, život si za ně nekoupíš. A čím víc jich člověk má, tím víc má kolem sebe všelijakých vykuků, kteří se snaží uhryznout si co největší kus a on je ještě ke všemu v takové situaci, že se neumí bránit.

Tohle všechno vím od něho, protože já u nich tři roky nebyla, protože tomu jsou právě ty tři roky, kdy jsem naposledy odmítla jeho matce přistěhování se k nim, řekla jsem jí, že s ním bych se určitě snesla, ale že už nejsem malá holka, aby mne ona poučovala a korigovala můj život. No prostě jsme se nepohodly a ona se na mne strašně urazila. V té době byla ještě plná sil a myslela si, že peníze a majetek jsou nadevše. Já to tak neviděla nikdy. Ale celou tu dobu jsem s ním byla v telefonickém kontaktu, protože jsem ho nikdy neodmítla vyslechnout a nikdy jsem po něm nic nechtěla a to mne neustále zval abych s ním jela na ty všelijaké dovolené, on rád cestuje a to mu jeho matka vždycky všechno platila i pro toho, kdo s ním jel.

A od letošního února, mi volal skoro každý den, to se matčin zdravotní stav rapidně shoršoval. A proto mám podrobné detaily o všem, co se tam celou dobu dělo. Byla bych tam jela ještě za jejího života a určitě bych se jí snažila pomoci, ale ona mne nezavolala a já mám také svou hrdost a nechtělo se mi od ní poslouchat, že tam jedu až ve chvíli, kdy si myslím, že ona umře. A ona by mi to řekla, protože mi to už jednou řekla. Stalo se to v té době, co jsme se nepohodly a já k nim přestala jezdit. Pak mi asi tak za rok zemřela máma a já jí to volala. Moje maminka a ona byly vrstevnice a velice dobře se znaly a ona byla dokonce starší, než má maminka a má maminka zemřela v 83 letech. A ona mi tenkrát do telefonu řekla. "Tak mi to připadá, že voláš jenom proto, že chceš zjistit, jestli jsem už také nezmřela?" A od té doby jsem se zařekla, že s ní už nechci nic mít a už jsem jí, nikdy nezatelefonovala. Ale kdyby jenom naznačila jemu, aby mi zavolal, přijela bych a určitě bych se o ni postarala a zadarmo. Jenomže ona měla svou hrdost a já zase tu svou, takže to dopadlo takhle bídně. No, ale to už je v nenávratnu a nedá se nic dělat. Jenomže teď samozřejmě vyvstal tento problém a on mne o pomoc žádá, jenomže já si opravdu nevím rady. Určitě se tam stěhovat nebudu, byla bych tam nešťastná. Ale budu tam jezdit alespoň jednou, dvakrát týdně, aby tam nebyl tak sám a mohl se vypovídat. Já ho k ničemu samozřejmě nutit nebudu, jen se budu snažit, aby se osamostatnil. Pokusím se ho naučit, aby si sám sledoval měsíční příjmy a výdaje a nemusel si platit cizího člověka, který mu kontroluje účtenky od těch jeho posluhovaček a nakonec stejně neví nic. Prostě jsem mu koupila kalkulačku a blok a dneska se ho začnu učit jednoduché základy jak vést svou domácnost a mít přehled o tom, co potřebuje a co se kupovat nemusí. Já nechápu, jak může jeden člověk, kterému ještě ke všemu vozí obědy a někdy to má i s večeří, utratit kolem dvou tisíc TÝDNĚ za nákupy do domácnosti.

A ještě jsem chtěla něco dodat k tomu psychiatrovi. Ano přesně to odhadl Kartaginec. I když s ním půjdu k jinému psychiatrovi, tak to moc nepomůže. Já si přečetla, v jakých případech se ten lék Medorisper předepisuje. A on skutečně má některé popisované příznaky. Trpí tou nutkavou řečí, a má myšlenkový trysk, koktá a zapomíná co chtěl vlastně říci. Tak se chová v prvních chvílích, když tam přijedu, ale já ho posluchám, moc ho nepřerušuju a on se z toho prvního vypovídá a pak se uklidní a mluví už docela normálně. Tedy v jeho možnostech normálně, ale prostě se s ním dá pak v klidu komunikovat. Takže když přijde k doktorovi, tak nebude schopen mluvit normálně. Jednak bude nervózní a bude chtít všechno najednou vypovědět, nebo bude naopak mlčet a najednou ze sebe vyrazí nějakou hloupost. Já vím, že je duševně nemocný, ale není to těžký schizofrenik. Teď je jetě ke všemu fyzicky dost zubožený, nemá přední dolní zuby, chybějí mu asi čtyři, tak se mu plete do té díry jazyk a nejen že koktá a ještě k tomu šišlá. Já nechápu, proč nemá ty zuby v pořádku, proč se o to jeho matka nepostarala. Ach jo, tohle je běh na dlouhou a pekelnou trať.

Kartaginec, dala bych Vám deset bodů, protože do toho opravdu vidíte a nemluvíte jen tak do prázdna. Jenomže já ty své body už rozdala. Tak Vám alespoň děkuji.

Culdo, je to jednoduché. Je jich víc. Po smrti jeho matky se najednou objevili nějací příbuzní, o kterých ani nevěděl. Když byla živá jeho matka, tak se neodvážili, ale všichni kolem té rodiny znají situaci a jeho stav. Tedy myslí si, že ho znají, ale dost se spletli, protože ho měli celý život za blbce neschopného vlastního úsudku. Jenomže on ho má, ale není jako ostatní lidé. Ti další jsou domestici. Tedy dvě poklízečky, pán co ho vozí venčit psa, nějaké známé zdřívějška, které mu kdysi dělaly doprovod na dovolenou a minulý týden jsem byla přímo u toho, jak mu jedna z nich volala, že už našla tu dovolenou do Thaijska na leden. Jenomže on jí řekl, že se mu nechce a ona začala vyhrožovat, že když tedy nechce, tak že už bude mít brzy jiného chlapa a ten jí to pak nedovolí. Já ten rozhovor poslouchala. byla to jedna hrůza. A takových lidí je na něm přilepeno hodně. Další mu nabízí, že od něho koupí ten činžák, který mu je prý k ničemu a že mu dá přátelskou cenu, to bych tady opravdu mohla psát a psát. A o tom to není. Ale den co den má několik telefonů a všichni se mu nabízejí, že mu budou pomáhat a každý myslí jenom na jedno.

Ano, to máte Culdo pravdu, i tak by to udělat šlo. Jenomže já mám svůj baráček a žiji ve městě, které miluji. Pětadvacet let jsem se v cizině těšila, až se budu moci na "stará kolena" vrátit domů a dožít v poklidu tam, kde to mám ráda. To se mi nakonec splnilo, i když ne úplně tak, jak jsem si to představovala. Myslela jsem, že budu žít s maminkou a nakonec to bylo úplně jinak a maminka je dnes už mrtvá. A teď bych se měla zase vzdát i toho posledního co mi patří a jít někam do nějaké "zlaté klece" a do města, které ráda nemám a ještě ke všemu tam čelit těžkým problémům, kvůli majetku, do kterého mi nic není, to je nad mé síly. Kdybych se za něho provdala a přestěhovala se k němu, tak bych musela to, co mám,prodat a začít úplně jiný život. A to neudělám, protože ani já už nejsem mladá a to, co mi zbývá, nehodlám prožít ve smutku a starostech. A dovedu si představit, co by mne čekalo. Tak jako budu stárnout já, bude stárnout i on a jeho nemoc se může zhoršovat, nebo měnit, co já vím. Můžou se přidat další nemoce, a já už nejsem ve stavu lítat po nemocnicích.

Já ho musím naučit alespoň částečné samostatnosti a zařídit mu nějakou spolehlivou osobu, která se mu běžně postará o domácnost a nebude ho vydírat. Občas to tam přijedu zkontrolovat, jestli je vše jak má být, víc udělat nemohu. Ale tohle chce spoustu času, protože na to musí přijít on sám a chtít to. Pro mne to je náročné, jezdit tam vlakem a zase zpátky, ale udělám to a budu dělat, dokud budu moci. Bylo by jednodužší, kdyby se prodaly ty dvě vily tam, a on si koupil nějakou tady, v mém městě, abych k němu mohla jezdit na kole. Jenomže on je zase zvyklý žít tam. On se tam narodil a je to zase jeho město. Napřed o této možnosti sám mluvil, protože já jsem se s tím nikdy netajila, že bych se k němu nenastěhovala, že to tam nemám ráda. Jenomže ono to není tak snadné udělat takovýto závažný životní krok pro zdravého a mladšího člověka, natož pro nemocného a staršího věku. On by mohl být také nešťastný, kdyby se najednou vytrhl z něčeho, na co je celý život zvyklý a co bych si počala, kdyby mi pak vyčítal, že se sem přestěhoval kvůli mně. Já vůbec nevím, jak tohle bude pokračovat, ale budu se snažit udělat to nejlepší pro něj. Ale zavazovat se na celý zbytek života nebudu. Já jsem dnes v situaci, kdy už nemusím mít strach co bude zítra. finančně jsem zajištěná pro své potřeby až do smrti, a chci být v klidu.

A ano, je tady také ta možnost, že se prostě vymluvím a nebudu dělat vůbec nic. Jenomže to není v mém charakteru, i když mi to rozum napovídá, moje nátura mi to nedovolí. Nedokážu to. Ale ty léky jsou strašné, schválně si to dejte do gogle a přečtěte si jaké jsou vedlejší účinky, já to udělala a zděsila jsem se.

Bene, on nechce do žádného penzionu, tak zle na tom není. To bych mu ani nemohla navrhnout a ani nechtěla, protože jeho stav znám a vím, že to pro něho není vhodné. Zatím. Já nechci, aby z něho udělali dementního bezmocného chudáka pod vlivem "léků". Ale na druhou stranu se dost bojím do toho všeho zasahovat, protože vím, že se tím zavážu na další život. Kdyby mi bylo o deset let méně, tak bych neváhala ani vteřinu a pořádek bych udělala hned. Jenomže dnes mám obavy, že to nezvládnu. Ale nechat ho v tom samotného je také špatně. Klidně bych ho mohla jenom poslouchat a litovat ho a sem a tam ho navštívit, jenomže to zase není v mé povaze. Jak říkám, je to hodně složitá situace. A zbavit ho svéprávnosti chtějí právě oni, k tomu to všechno směřuje. A jde právě o to opatrovnictví, aby nad ním měl někdo moc. A tomu chci já zabránit, protože vím, že to může zvládnout sám. Celý život byl ustrkovaný a manipulovaný, teď konečně získal lidskou svobodu, ale je tak nepřipravený na životní denní problémy, že toho všichni využívají. Mým cílem je, aby se postavil na vlastní nohy a dokázal žít sám a soběstačně.

Bene, nemá přehled. Nemůže mít, protože se doposud nikdy neúčastnil běžného života. Od smrti jeho matky neuběhl ani měsíc a to, co se tam děje, je děsivé.

A ještě, také jsem myslela, že bych se obrátila na advokáta a zeptala se ho jak postupovat. I co se týče té psychiatričky. Ale počkám, až bude on ve stavu, aby se sám svobodně rozhodl, co vlastně chce on sám. A pak bych ho tam doprovodila. Já sama se ve správě takového majetku také nevyznám. Ale chtěla bych pro něho udělat takové opatření, aby ho nikdo nemohl dostat do blázince a zbavit ho svéprávnosti.

No to on určitě nemá vražedné úmysly. Je neustále zalezlý doma, nákupy mu dělají ty dvě služebné., on by si ani nakoupit neuměl. Jednou za den ho vyveze řidič do lesa se psem na procházku. Když byl mladý, tak byl lehký autista. prostě nechtěl s nikým komunikovat. Teď se zadrhává v řeči a má trochu překotné myšlení. Ale to je z toho, že s ním vlastně nikdo moc nemluví a tak když se najde někdo, kdo mu naslouchá, tak to chce všechno vychrlit najednou a koktá.Ale když se zklidní, tak je v pohodě. Ne jako normální člověk, ale rozhodně nevykazuje známky násilí.

Diagnózu lékařky znám podle toho, co jsem si přečetla o tom léku a v jakých případech se ordinuje. A to se mi moc nezamlouvá. Prostě to je podivín, ale není nebezpečný pro své okolí.

Pt, díky. To co píšeš je pravda. Dalo by se to tak udělat. Ale co potom já a můj život? Kdysi, když jsme spolu mluvívali, tak jsem mu pokaždé slibovala, aby se nebál, (protože už tenkrát se obával, co s ním bude) že ho neopustím a že mu pomůžu, až bude potřebovat. Teď mi to připoměl, jenomže já mezi tím zestárla a nemám ten samý elán. Je nemocný a je to složitá osobnost. Bojím se toho. Ale určitě ho v tom nenechám, budu hledat jak z toho ven a jak mu pomoci. Zítra za ním jedu. A to cos napsala je pravda. Ano, zůstal těm vyděračům úplně napospas. A ty vily jsou dvě, jedna vedle druhé, tady nejde ani tak o soukromí, ale o to, že bych musela ze svého domova a byla tam sama, bez mých přátel a všeho toho, na co jsem zvyklá. Prostě se bojím.

Jste hodný Syfrig, ale do restaurace bych ho nedostala a ani já bych tak závažné problémy nemohla řešit někde u stolku, mezi cizími lidmi a s číšníkem, který by nosil na stůl a obtěžoval nás otázkami. To bych z něho nevypáčila kloudnou myšlenku. Ale asi si myslíte, že nemáme kam jít a povídat si v klidu. Tak to není vůbec problém, máme si kde povídat. Ale díky.