Jak přežit syndrom vyhoření

Musíte toho o sobě napsat trochu víc. Jak se to projevuje, jaký typ práce děláte, v čem spatřujete problém a kdy to jde a kdy to nejde. Pod "hatím svou práci" si nepředstavím vůbec nic. Berete to jako kdo z toho, jako by to byla nemoc, ale sám se sebou se prát nemůžete. Pokud to přesáhne určitou hranici, už se s tím moc nedá dělat, jen to skrývat před okolím a pro to, jak daleko to zašlo, je potřeba vědět, jak je to u vás, co vás v práci trápí. Trochu víc se rozepište, prosím.

Milý serky,

zdá se, že vás namotivovali při vstupním zaškolení opravdu důkladně! Úspěch je jen o tom chtít, musíš pozitivně myslet a takové ty řeči. Na mne to ani nedělá dojem syndromu vyhoření, jako spíš zoufalé a přehnané snaze uspět – možná ve snaze, aby vás nevyhodili. Ale možná, že z toho se stal jediný nebo hodně podstatný zdroj vašeho sebevědomí. Své dělá i to, že prodej je spojen s adrenalinem a silnou manipulací druhého člověka, je to v podstatě dost tuhý boj. Tedy pokud prodám, jsem dobrý, neprodám, nestojím za nic. A to je hodně špatně.

Je potřeba si především uvědomit jednu věc: každá věc má svůj prodejní vývoj, speciálně tyhle služby. Po počátečním nadšení a prospektorském období lidi získají řadu špatných zkušeností, ale též protilátky a jde to ke dnu. Stačí se podívat na pyramidové produkty a jejich nadšené prodejce v 90. letech, prodejce pojištění, prodejce přefinancování hypoték ap.

Nevím, jestli děláte v bance, nebo to lidem nabízíte na ulici či přes známé, ale s tímhle vývojem počítat musíte a není naprosto závislý od vás a toho, jak moc jste výřečný, pozitivní a kdo ví, co ještě.

I velké podniky ví moc dobře, že nemohou být závislé jen na jednom produktu, protože může krachnout trh, takže vypouští drobná chapadýlka a zkouší to s jinými výrobky, jestli se na trhu chytnou, aby, pokud dojde ke krachu nebo poklesu zájmu o hlavní produkt, se nemusely položit a zavřít. Je moc dobře, že i vy máte komplementární fyzickou práci, kde si aspoň trochu vysadíte a odpočinete od tohoto typu stresu.

Nemůžete být závislý jen na jedné věci nebo vztahu, ať je to cokoliv. Kdyby to odešlo, neměl byste pro co žít. Takže trochu nadhledu a počítejte s tím, že vše má svůj vývoj, tedy začátek, maximum i padání po křivce dolů ze zenitu a udělejte si náhradní plán, co pak. Jsou věci, které jsou na vás nezávislé a dějí se bez ohledu, jestli je chcete nebo nechcete a to, co platí dnes, může být zítra jinak. Navíc křečovitá snaha je cítit ve vztazích i byznysu a spíš toho druhého odrazuje. Jako byste mačkal v ruce hrst písku a ta vám protékala mezi prsty sevřené pěsti. Když pěst povolíte, písek tam zůstane. Věci se nedějí jen proto, že to tak chcete. Rozumíte, co jsem chtěla říci?

Pokud jste navíc přetížený, unavený, frustrovaný, že se vám nedaří, bez možnosti se někomu svěřit, nepřístupný si nechat pomoci, je to spíš jistá cesta k infarktu a osamění, než k úspěchu. Pokud své sebevědomí budete čerpat i z něčeho jiného, než z toho, jak jste někoho zmanipuloval a zmámil na nějakou smlouvu, vyřval nějaké družstvo zoufalců, že málo prodává nebo vyrábí, uvidíte, že vám to dá i patřičný nadhled a nebudete tak závislý na tom, když se momentálně nedaří a paradoxně můžete i díky tomu být úspěšnější.

Nečekejte na nějaké životní neštěstí nebo nemoc, aby vám připomněla, co je ve skutečnosti opravdu důležité a na čem záleží. Zajímavé je, jak to člověk rychle objeví, když se probudí na nemocniční posteli. Najednou není důležité, s kým máte obchodní schůzku a kde co zařídit, ale jen vaše bolest, osamění a najednou se i vynoří plány, které jste dávno od puberty zasunul kamsi dozadu do mozku a zapomněl na ně.

Myslím, že velmi dobře uvnitř víte, jak vás čtu, co máte dělat, že nemá smysl vám radit, že máte odpočívat, relaxovat, svěřit se, nepřepínat se a dělat i něco jiného a i vy sám víte, že když to děláte, je vám líp. Jak už si to zorganizujete, je jen na vás.

Všichni jsme svým způsobem srabi a bojíme se vylézt z toho křeččího kolečka do neznámého prostoru. Ale pokud se má člověk někam posunout, musí dělat věci prostě jinak, než to 100x marně zkoušel před tím, jinak se nehne z místa. A k tomu právě patří překonávání strachu a pohodlnosti. Kupodivu, i když se nezadaří, člověk z toho nemá tak špatný pocit, jako když neudělá nic nebo to, co chtěl. Může si totiž pak říct: "A co? Aspoň jsem to zkusil!" a pak to v sobě uzavřít a jít dál. Když neuděláte to, co chcete a máte, pak si to vyčítáte celý život. Pokud se zadaří překonat ten strach, je to 1000x silnější než nejsladší profesní úspěch a je to jeden ze základních kamenů sebedůvěry. Držím palce!

Bezpodmínečně nutně musíte někde "dobíjet baterky" - tj. mít nějaké činnosti diametrálně odlišné od vaší práce a také přátele, kteří jsou úplně mimo vaši práci, dělat to, co vás nejvíce těší a také se na své koníčky těšit. No a psychologové tady jsou přece i od toho, když se cosi na duši porouchá - auto si také sami neopravujeme a se zlomenou nohou také jdeme k odborníkovi, tak proč s pochroumanou dušičkou nejít?

Dám vám tu nejlepší radu. Nedělejte to! Vaše "práce" je postavená na oblbnutí a podvedení vašich klientů. Pokud je potencionální přesvědčovaný klient už trochu znalý a dá vám košem, tak máte sydrom vyhoření, ale když se vám povede kšeft, tak vyhořel klient. Připomíná mi to reklamu na pohřební službu - Vaše smrt, naše radost.

Stoprocentní návod je až směšně jednoduchý - pečlivě se vyhýbat jakémukoliv zaměstnání s lidmi. Snadno se to řekne, hůř udělá, to je bez debat, ale skutečně to funguje. Mám tento fakt osobně ověřen.